Semafor (divadlo)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Divadlo SeMaFor
Prague Dejvice Semafor.jpg
Dům v Dejvicích, kde v současnosti sídlí divadlo Semafor
Základní informace
Stát ČeskoČesko Česko
Místo Praha
Typ divadla profesionální malé divadlo
Zaměření činohra, muzikál, kabaret
Otevření 1959
Osobnosti
Ředitel Jiří Suchý
Další informace
Semafor
Red pog.png
Semafor
Semafor, Praha
Adresa Dejvická 27, Praha 6, 160 00
Oficiální web www.semafor.cz

Semafor je divadlo v Praze, založené v roce 1959 a spjaté především se jmény Jiřího Suchého (* 1931) a Jiřího Šlitra (1924-1969). Jeho nynější sídlo je v Dejvické ulici v Praze, v blízkosti od stanice metra Dejvická. V dnešní době hraje v divadle okolo čtyřiceti herců.

Historie divadla[editovat | editovat zdroj]

Divadlo bylo založeno roku 1959 skupinou divadelníků a hudebníků soustředěných kolem Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Jeho název je de facto akronym, který byl původně odvozen od slov SEdm MAlých FORem [1] [2]. To mělo vyjadřovat původní úmysl zakladatelů věnovat se co nejširšímu spektru uměleckých žánrů, těmito formami byly myšleny: film, poezie, jazz, loutky, tanec, výtvarné umění a hudební komedie (jindy bývá uváděno poezie, kabaret pro děti, divadlo oživlých rekvizit a škrobených hlav, pantomima, výtvarné umění, film a hudební komedie).

Tento záměr byl prosazován pouze v několika sezónách, později od něj bylo stále více upouštěno, protože vyžadoval příliš velké nároky na jednotlivé umělce. Původně toto divadélko hostovalo v tehdejším divadle Ve Smečkách, nynějším Činoherním klubu, ale již v roce 1961 se muselo přemístit.

Poté, co v roce 1964 představení Jonáš a tingl-tangl zhlédlo 14 lidí z tehdejšího ÚV KSČ, včetně hlavního stranického ideologa Jiřího Hendrycha, bylo přijato rozhodnutí o velkorysé rekonstrukci divadla v pasáži Alfa pro potřeby divadla Semafor. Zde po několikerém předchozím stěhování divadlo nakonec zakotvilo, a to až do roku 1993, kdy dům, ve kterém divadlo sídlilo byl v restituci vrácen zpět původnímu majiteli.

Po několika přechodných místech se v roce 1995 usídlilo v podzemních sálech Hudebního divadla Karlín. Po povodních v roce 2002 došlo k dalšímu přesunu a divadlo od roku 2005 sídlí v Dejvické ulici, naproti současnému sídlu divadla Spejbla a Hurvínka.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Znak divadla Semafor na domě v bývalé pasáži Alfa, nyní Stýblova, vedoucí od Václavského náměstí k Františkánské zahradě. V této budově prožíval Semafor svou nejslavnější éru.

První hrou Semaforu se stala hudební komedie Člověk z půdy autorské dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr, kde Jiří Suchý byl autorem textů a Jiří Šlitr autorem hudby. Titulní postavu spisovatele Antonína Sommera v ní alternovali Miroslav Horníček a Miloš Kopecký (později František Filipovský), dále hráli např. Waldemar Matuška, Pavlína Filipovská a Jiří Suchý.

Následovalo pásmo písniček Zuzana je sama doma (1960), hra Taková ztráta krve (1960), Papírové blues (1961), kde dostaly prostor Suchého povídky a básně Christiana Morgensterna, a další pásmo písniček Zuzana je zase sama doma (1961).

Na jaře 1962 odešlo ze Semaforu několik významných představitelů (Miroslav Horníček, Eva Pilarová, Waldemar Matuška, Karel Štědrý), neboť Jiří Suchý měl představu komornějšího a autorského divadla. Jeho partner Jiří Šlitr se poprvé objevil po jeho boku i na pódiu a vzniklo pravděpodobně nejslavnější představení Semaforu, kabaret Jonáš a tingl-tangl (1962). Následovala opět pásma písniček Zuzana není pro nikoho doma (1963), Recital 64 (1964) a Zuzana je všude jako doma (1965).

V roce 1964 také Suchý a Šlitr se svými kolegy Evou Pilarovou, Hanou Hegerovou, Janou Malknechtovou, Waldemarem Matuškou, Karlem Gottem a dalšími natočili filmový muzikál Kdyby tisíc klarinetů (režie Vladimír Svitáček, Ján Roháč). Hra Sekta (1965) nebyla přijata příznivě, opera Dobře placená procházka se naopak o rok později dočkala i televizního zpracování. V roce 1966 uvedlo divadlo Semafor další dvě hry, oba komici se tentokrát rozdělili: Jiří Suchý hrál v Benefici, kde v rolích hrobníků v parodii na Hamleta také účinkovali Miloslav Šimek s Jiřím Grossmannem, kteří v té době přišli do Semaforu jako nová komická dvojice se svým autorským repertoárem (Besídka zvláštní školy, Návštěvní dny apod.), a Jiří Šlitr hrál v Ďáblu z Vinohrad. V roce 1967 byl v Semaforu uveden pořad Tak co, pane barone, o rok později crazy komedie Poslední štace (v témže roce také vznikal film Zločin v šantánu) a v roce 1969 pokračování „Jonáše“ – kabaret Jonáš a dr. Matrace.

V tomto období vznikaly velice kvalitní hry písňového typu. V těchto komediálních hrách se prosadily klasické zábavné prvky malých divadel. Po dlouhé době se tak divadlu vrátila jeho funkce lidi bavit, nikoli vychovávat. Tyto hry nedržely přísně logický sled a byly jakousi kombinací písní a scének, které z části dotvářela aktuální situace.

Roku 1969 zemřel Jiří Šlitr a Jiří Suchý pak vytvořil další autorské spojení s Ferdinandem Havlíkem. Roku 1972 měla premiéru hra Kytice, nejhranější hra Semaforu vůbec (více než 600 repríz). Od roku 1974 se Suchého komediální partnerkou stává Jitka Molavcová, se kterou Jiří Suchý pokračuje v podobném humoru jako s Jiřím Šlitrem. Tato dvojice však relativně často opakuje, či pouze vylepšuje nápady dvojice Suchý - Šlitr. Nejznámější hry z této doby jsou Dr. Johann Faust Praha II Karlovo nám. 40 (1982) a Jonáš dejme tomu v úterý (1985).

Nástup Šimka a Grossmanna[editovat | editovat zdroj]

V roce 1967 se v Semaforu objevila další dvojice - Jiří Grossmann a Miloslav Šimek. Jejich tvorba byla více povídková než u dvojice Suchý – Šlitr a jejich humor byl zaměřen trochu jiným směrem (méně intelektuálně). Nejvýznamnější představení této dvojice se staly Návštěvní dny.

Po smrti Jiřího Grossmanna (1971) tvořil Miloslav Šimek dvojici nejprve s Luďkem Sobotou a později s Jiřím Krampolem, humor posledně jmenovaných dvojic zavedl divadlo úplně jiným směrem, než byl původní záměr. Jejich humor byl lidovější a stál na klasické situaci komunikace mezi normálním člověkem a „pitomcem“, který paroduje různé autority, atp. Humor těchto dvojic byl klasickým humorem estrádních pořadů socialistické televize.

V roce 1974 vytvořil samostatnou skupinu v rámci Semaforu i Josef Dvořák, jehož humor neměl s původním zaměřením tohoto divadla nic společného. Se svou novou skupinou uvedl hru Má hlava je včelín. Hru napsal společně s Pavlem Fialou, režíroval ji legendární filmový režisér Evald Schorm. S Jiřím Suchým pak ještě rok dohrával hru Elektrická puma, než se jejich spolupráce skončila nadobro.

Rozchod[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1990 došlo k různým sporům, které vedly k rozchodu Jiřího Suchého s Šimkovou i Dvořákovou skupinou a v Semaforu zůstala pouze jeho skupina.

V současné době čerpá dvojice Suchý - Molavcová často z tvorby dvojice Suchý - Šlitr.

Seznam umělců divadla Semafor[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam umělců divadla Semafor.

Bývalí členové divadla Semafor, výběr[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://jitkablog.blog.cz/0704/divadlo-semafor Divadlo Semafor
  2. http://korzar.sme.sk/c/5128081/jiri-suchy-ten-co-stvoril-legendu-semafor.html Jiří Suchý: Ten, čo stvoril legendu Semafor

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]