Jan Ladislav Dusík
| Jan Ladislav Dusík | |
 Jan Ladislav Dusík (Dussek) |
|
| Narození | 12. února 1760 Čáslav  České království |
|---|---|
| Úmrtí | 20. března 1812 (ve věku 52 let) Saint-Germain-en-Laye  Francie |
| Povolání | hudební skladatel, klavírista a varhaník |
| Děti | Olivia Buckley |
| Rodiče | Jan Josef Dusík Veronika Dusíková-Štěbetová |
| Příbuzní | bratr František Josef Dusík sestra Kateřina Veronika Anna Dusíková |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jan Ladislav Dusík (Dussek), (12. února 1760 Čáslav[1] – 20. března 1812 Saint-Germain-en-Laye) byl český hudební skladatel a klavírista, který patří k nejvýznamnějším českým skladatelům a klavíristům působícím na přelomu 18. a 19. století v zahraničí. Jako skladatel je důležitým předchůdcem romantického hudebního stylu a jako interpret byl jednou z klíčových osobností vývoje moderní klavírní hry.
Obsah
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se roku 1760 v Čáslavi v hudebnické rodině. Jeho otec Jan Dusík byl učitelem a varhaníkem v Čáslavi. Byl rovněž hudebním skladatelem, který získal úctu i např. Josepha Haydna. Matka Veronika byla výborná harfenistka a poskytla synovi první hudební vzdělání.
V sedmnácti letech odešel do Jihlavy, kde získal odborné hudební školení u Ladislava Spinara, ředitele kůru u minoritů. Po něm patrně přijal druhé křestní jméno. Následoval pobyt v jezuitském semináři v Kutné Hoře. V Kutné hoře přijal také místo varhaníka. Snad zamýšlel i vstoupit do kláštera ve Světlé nad Sázavou. Rozhodl se však pro hudbu.
Vstoupil do služeb hraběte Männera a odcestoval s ním r. 1779 do Belgie. Tam se stal varhaníkem v chrámu svatého Romualda. Od roku 1780 pobýval v Holandsku jako varhaník a učitel hudby. Z této doby se datují jeho první dochované skladby. V roce 1783 se setkal v Hamburku s Carlem Philippem Emanuelem Bachem a tímto rokem začala také jeho hvězdná kariéra jako klavírního virtuosa. Jako jeden z největších klavíristů své doby procestoval takřka celou Evropu Amsterodam, Hamburk, Petrohrad, Berlín, Paříž, Milán. Většina jeho cest byla spojena s neobvyklými dobrodružnými zvraty a peripetiemi. Při svém koncertním působení v Paříži prožil dramatické události Velké francouzské revoluce.
Na útěku před revolucí se na deset let usadil v Londýně. Zde se seznámil jak s ctitelem hudebního umění svého otce Josephem Haydnem či s M. Clementim, tak i s anglickým typem klavírní mechaniky (firma Broadwood), což ovlivnilo vývoj jeho kompozičního stylu. V roce 1792 se tu oženil s dcerou italského učitele zpěvu Sofií Corri, která byla virtuoskou na harfu a klavír. Jejich dcera Olivie se rovněž stala vynikající harfenistkou a klavíristkou. Se svým tchánem D. Corrim založil hudební vydavatelství, ale to zkrachovalo a celá rodina musela před věřiteli uprchnout do Hamburku. Po vítězství admirálů Duncana a Onslowa nad Francii podřízeným holandským loďstem admirála de Wintera 11. 10. 1797 v námořní bitvě u Kamperduinu v Londýně zkomponoval skladbu The Naval Battle and Total Defeat of the Grand Dutch Fleet by Admiral Duncan on the 11th October 1797, vydanou v tchánově nakladatelství.
V roce 1793 pozval do Londýna svou sestru Kateřinu Veroniku, která zde působila jako učitelka hudby a klavírní virtuoska.
Znovu se věnoval koncertní dráze. V roce 1802 měl tři velmi úspěšné koncerty v Praze. Poté vstoupil do služeb pruského prince Ludvíka Ferdinanda (1772-1806) v Magdeburku a po jeho smrti v bitvě s Napoleonovým předvojem 10. 10. 1806 u Saalfeldu se roku 1807 odebral do Paříže na dvůr francouzského ministra zahraničí knížete Talleyranda. Zde také roku 1812 zemřel.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Dusík se ve své skladatelské tvorbě věnoval téměř výhradně svému nástroji – klavíru. Je autorem skladeb sólových, klavírních koncertů a komorních děl s klavírem. Ostatním žánrům se věnoval jen sporadicky (zajímavá je např. opera Uvězněná na Špilberku). Dusíkova tvorba je v kvalitě nevyrovnaná. Vedle skladeb odpovídajících dobové konvenci a zakotvených ve výrazových prostředcích klasicismu je jeho význam dán především díly vzhledem k době vzniku značně novátorskými a silně předjímajícími romantický styl. Jde především o vrcholné programní klavírní sonáty a některé klavírní koncerty.
Za nejvýznamnější skladby lze považovat především čtyři programní klavírní sonáty:
- op. 44 Es dur – The Farewell (Loučení)
- op. 61 fis moll – Elégie harmonique sur la mort de son Altesse Royale le prince Louis Ferdinand de Prusse (Harmonická elegie na smrt jeho Královské Výsosti prince Ludvíka Ferdinanda Pruského),
- op. 70 As dur – Le retour à Paris (Návrat do Paříže)
- sonáta op. 77 f moll – L’invocation (Vzývání), poslední a zároveň asi vrcholné dílo autora.
Z klavírních koncertů vynikají:
- g moll op. 50
- Es dur se sporným opusovým číslem 70
- koncert pro dva klavíry a orchestr B dur op. 63.
Závažné a progresivní komorní skladby jsou např.
- klavírní kvintet f moll op. 41
- dvě sonáty pro housle a klavír op. 69 (B dur, G Dur)
- klavírní kvartet Es dur op. 56.
V těchto a některých dalších dílech je Dusíkův hudební jazyk značně svébytný, výraz romanticky vyhraněný a dosahuje vývojového stupně odpovídajícího již spíše romantickému hudebnímu stylu, přestože tato díla vznikla částečně ještě v posledních letech 18. a v prvním desetiletí 19. století.
Problematika interpretace[editovat | editovat zdroj]
Dusíkovo novátorství se týká všech parametrů hudebního vyjadřování. V harmonii Dusík používá složitých chromatických postupů, které jsou v době vzniku skladeb naprosto neobvyklé. Rytmické členění je charakteristické rafinovaným používáním synkop a tečkovaných rytmů, což vede místy až ke ztrátě pocitu těžké doby. Tohoto principu Dusík užívá k vytvoření zvláštního dramatického napětí. V klavírní sazbě autor dochází k postupům předjímajícím fakturu lisztovského i chopinovského typu. Dusík byl rovněž zřejmě první, kdo předepisoval a propracoval zápis použití pedálu.
Dnes je Dusíkova tvorba podle názoru některých znalců jeho díla v koncertním provozu nedoceněna. To možná souvisí s určitými zvláštními interpretačními nároky a s posluchačskou náročností danou mimo jiné značnou délkou vrcholných skladeb.
Zajímavým interpretačním problémem je stavba hudebních frází, která vzhledem k rytmické složitosti a synkopickým posunům může být chápána víceznačně. Snad nejmarkantnějším příkladem je 2. věta sonáty fis moll op. 61, kde je vždy jedno rytmické pásmo důsledně posunuto oproti metru o osminu. Osvědčuje se zde spíše cítění ve větších celcích při dodržení autorem předepsaného frázování, nikoliv drobná klasicistní interpunkce a ornamentika, kterou autor na některých místech skladeb v textu výslovně zakazuje („senza ornamenti“). Zvláštní pozornost při interpretaci vyžaduje také plasticita často polyfonní sazby, která je současně vybavena složitým harmonickým děním.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 136.
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 14. sešit : Dot–Dvo. Praha : Libri, 2011. 339–466 s. ISBN 978-80-7277-451-7. S. 442–443.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Ladislav Dusík ve Wikimedia Commons
Autor Jan Ladislav Dusík ve Wikizdrojích- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Ladislav Dusík
