Berlínští filharmonikové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Berlínská filharmonie /
Berliner Philharmoniker
Logo Berlínských filharmoniků
Vznik 1882
Typ symfonický orchestr
Právní forma příspěvková organizace
Účel kultura
Místo NěmeckoNěmecko Německo
První dirigent 18821887 Ludwig von Brenner
Šéfdirigent 18871892 Hans von Bülow
Šéfdirigent 1954-1989 Herbert von Karajan
Šéfdirigent 1989-2002 Claudio Abbado
Šéfdirigent 2002-2018 Simon Rattle
Oficiální web www.berliner-philharmoniker.de
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Berlínští filharmonikové (též Berlínská filharmonie, německy Berliner Philharmoniker) je název jednoho z nejvýznamnějšch světových symfonických orchestrů se sídlem v Berlíně. Svoji vynikající pověst získal zejména v době působení legendárního dirigenta Herberta von Karajana. V hlasovaní předních světových kritiků vyhlášeném časopisem Gramophone se umístil na druhém místě v žebříčku 20 nejlepších světových orchestrů.[1]

Od roku 2002 je šéfdirigentem sir Simon Rattle, jejž má v roce 2018 vystřídat ruský kolega Kirill Petrenko.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Orchestr byl založen 54 hudebníky na jaře 1882 pod názvem Frühere Bilsesche Kapelle (volný překlad: bývalá Bilseho kapela). Skupinu tvořili hráči, kteří opustili orchestr Benjamina Bilseho kvůli jeho autoritativnímu přístupu a plánům dopravit hráče na koncert do Varšavy vlakem čtvrtou třídou. Jako jejich první dirigent zde působil Ludwig von Brenner. Hudebníci zápasili s finančními problémy až do roku 1887 kdy se jich ujal koncertní agent Hermann Wolff, kterému se podařilo stabilizovat orchestr pod novým názvem Berliner Philharmoniker. Jeho zásluhou se také podařilo v orchestru angažovat Hanse von Bülow, považovaného za vedoucího dirigenta své doby. Za krátkou dobu Bullow položil základy umělecké kvality a identity orchestru. Jako hostující dirigenti s orchestrem zkoušely mnohé významné osobnosti – Hermann Levi, Hans Richter, Felix von Weigantner, Johannes Brahms, Gustav Mahler či Richard Strauss. V roce 1895 Hanse von Bullow na postu šéfdirigenta vystřídal Arthur Nikish. Za jeho působení došlo k rozšíření repertoáru o současné i mimoněmecké skladatele (Hector Berlioz, Petr Iljič Čajkovskij). Nikishovym následníkem se v roce 1923 stal mladý ambiciózní dirigent Wilhelm Furtwängler. Zaměřil se téměř výlučně na interpretaci skladatelů německého klasicismu a romantismu, v čemž se až doposud řadí mezi špičku. Působení orchestru v době nacismu bylo předmětem spekulací a tato problematika se začala výraznějším způsobem otevírat až v roce 1945.

Berlínská filharmonie, od roku 1963 sídlo Berlínských filharmoniků

Po druhé světové válce se šéfdirigentem stal Leo Borchard, který tragicky zahynul náhodným zásahem při střelbě americké armády v Berlíně. Nahradil jej mladý a zapálený rumunský dirigent Sergiu Celibidache. V roce 1947 se na své bývalé místo vrátil Furtwängler, který zde působil až do své smrti v roku 1954, kdy byl hlasováním zvolen šéfdirigentem Herbert von Karajan. Jeho působení je možné označit jako zlatou éru Berlínských filharmoniků. Orchestr díky Karajanovu vedení získal charakteristický zvuk a stal se možná jedním z nejpopulárnějších orchestrů světa až tak, že je nyní možné hovořit až o jeho kultu. Jejich nahrávky pro vydavatelství Deutsche Grammophon patří mezi komerčně nejúspěšnější nahrávky klasické hudby všech dob. V roce 1989 Karajan po více třicetiletém působení s orchestrem na svůj post rezignoval (stalo se tak měsíc před jeho smrtí).

Orchestr neztratil nic ze své pověsti ani pod vedením dalšího šéfdirigenta Claudia Abbada. Mezi jeho nahrávkami s orchestrem jsou významné hlavně opery Straussovy, Wagnerovy, Rossiniho a dalších. V roce 1998 Abbado ohlásil přesun na post uměleckého ředitele filharmonie, v roce 2002 byl novým šéfdirigentem zvolen Simon Rattle, který působí ve filharmonii od sezóny 2002/2003. V dubnu 2008 mu hráči projevili svoji důvěru, když v hlasování rozhodli o jeho setrvání ve funkci.

Šéfdirigenti[editovat | editovat zdroj]

Simon Rattle a Berlínská filharmonie

Hráči[editovat | editovat zdroj]

Orchestr má mezinárodní složení hráčů, kteří jsou vybíráni v náročných konkurzech, kde je kladen důraz na to, aby byl obsazen hudebníky světové kvality. Jako první hornista zde působil v letech 2000 až 2009 Čech Radek Baborák. V jednotlivých sekcích působí následující první hráči:

  • první housle: Guy Braunstein, Daniel Stabrawa a Toru Yasunaga
  • druhé housle: Christian Stadelmann a Thomas Timm
  • violy: Neithard Resa
  • violoncella: Georg Faust, Ludwig Quandt
  • kontrabasy: Janne Saksala, Klaus Stoll
  • flétny: Anreas Blau a Emmanuel Pahud
  • hoboje: Lucas Navarro a Alexei Ogrintchouk
  • klarinety: Wenzel Fuchs
  • fagoty: Daniele Damiano a Stefan Schweigert
  • lesní rohy: Stefan Dohr
  • trubky: Gábor Tarkövi a Tamas Velenczei
  • pozouny: Christhard Gossling a Olaf Ott
  • tuba: Alexander von Puttkamer

Profil a repertoár[editovat | editovat zdroj]

Orchestr patří mezi standardní velké symfonické orchestry. Charakteristický je pro něj sytý, efektní zvuk s důrazem na mohutnost smyčcové sekce, což platí obzvláště pro Karajanovu éru.

Orchestr má velmi široký repertoár, s těžištěm v hudbě německých velikánů klasicismu a romantismu. Orchestr už od dob Furtwänglerových patří mezi nejuznávanějších interprety děl Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera či Gustava Mahlera.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Berlínski filharmonici na slovenské Wikipedii.

  1. Anne Midgete, www.washingtonpost.com, 1.12.2008

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]