Hans von Bülow

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hans von Bülow
Hans von Bülow
Hans von Bülow
Základní informace
Rodné jméno Hans Guido von Bülow
Narození 8. ledna 1830
Drážďany, Saské království, Německý spolekNěmecký spolek Německý spolek (dnes Německo)
Úmrtí 12. února 1894 (ve věku 64 let)
Káhira, Egyptské chedivství (dnes Egypt)
Povolání dirigent, klavírísta, hudební skladatel
Nástroje klavír
Aktivní roky 1850–1890
Ocenění Zlatá medaile Royal Philharmonic Society (1873)
Manžel(ka) Cosima Wagnerová (18591869)
Marie von Bülow
Děti Daniela von Bülow a Blandine Gravina
Rodiče Karl Eduard von Bülow
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Baron Hans Guido von Bülow (8. ledna 1830 Drážďany12. února 1894 Káhira) byl německý dirigent, klavíristahudební skladatel období romantismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na rodném domě v Drážďanech

Narodil se v saských Drážďanech. Jeho otec byl spisovatel Eduard von Bülow (1806–1888), matka byla dcerou bankéře a obchodníka Christiana Gottloba Fregeho. Od devíti let byl žákem Friedricha Wiecka, otce klavíristky a skladatelky Clary Schumannové. U něj se také setkal s Felixem Mendelssohnem-Bartholdym a Albertem Lortzingem.

V roce 1842 navštívil v Drážďanech představení Wagnerovy opery Rienzi, což z něj učinilo nadšeného obdivovatele Wagnera. V Drážďanech se také seznámil také s Franzem Lisztem a získal od něj několik hudebních lekcí. V roce 1846 se rodina přestěhovala do Stuttgartu a tam měl i své první veřejné vystoupení.

Rodiče trvali na tom, aby vystudoval práva a poslali ho na studia do Lipska. Rozhodl se ignorovat přání rodičů a studoval raději hru na klavír u tehdy slavného hudebního pedagoga Louise Plaidy. V roce 1850 také na přímluvu Richarda Wagnera získal své první dirigentské místo v Curychu. Stal se jeho žákem, osobním dirigentem a blízkým přítelem. Jejich přátelství však skončilo v době, kdy vznikl důvěrný vztah mezi Wagnerem a manželkou Bülowa.

V roce 1857 se oženil s dcerou Franze Lista Cosimou. Po dobu manželství se Cosimě narodily čtyři dcery: Daniela, Blandine, Isolda a Eva. Cosima však od roku 1863 udržovala důvěrný vztah s Richardem Wagnerem, takže v případě Isoldy a Evy je Bülowo otcovství málo pravděpodobné. Nicméně Wagner za své dítě oficielně uznal pouze syna Siegfrieda. V roce 1867 se rozvedli, Cosima se stala manželkou Wagnera a Bülow se v roce 1882 znovu oženil s herečkou Marií Schanzerovou. Navzdory této episodě byl Bülow stále oddaným stoupencem Wagnerovy hudby.

Bülow byl známý svou bezohledností a nedostatkem taktu. Z tohoto důvodu záhy o své místo v Zurychu přišel. Nikdy však nezůstal bez dalších nabídek zejména pro svou schopnost řídit i rozsáhlá a složitá díla zpaměti. V letech 1850–1860 působil jako dirigent, klavírista i jako spisovatel a stal velmi známým a vyhledávaným od Německa až po Rusko. Jako jeden z prvních evropských hudebníků uspořádal koncertní turné po Spojených státech amerických. V roce 1857 uvedl na koncertě v Berlíně premiéru Lisztovy Sonáty h moll.

V roce 1864 se stal Dvorním dirigentem v Mnichově. Na tomto postu dosáhla jeho proslulost vrcholu. Řídil neobyčejně úspěšné premiéry Wagnerových oper Tristan a Isolda (1865) a Mistři pěvci norimberští (1868). V roce 1867 se stal ředitelem nově otevřené Královské konzervatoře v Mnichově. Sám na ní vyučoval zejména hru na klavír v níž byl jeho vzorem Franz Liszt.

Vedle propagace hudby Richarda Wagnera byl i příznivcem Brahmse, Čajkovského a Chopina. Byl sólistou při světové premiéře Čajkovského Klavírního koncertu b moll op. 23 v Bostonu v roce 1875. Vymyslel názvy pro všechna Preludia F. Chopina, ale ty se bohužel neujaly. Byl prvním klavíristou, který provedl koncertně a zpaměti všechny Beethovenovy klavírní sonáty a také editoval jejich odborné souborné vydání.

Schliessmanova karikatura

V letech 1878–1880 byl dirigentem v Hannoveru, byl však nucen odejít poté co hrubě urazil tenoristu, který zpíval ve Wagnerově opeře roli Lohengrina. V referátu z představení použil totiž slovní hříčku: Schwan (labuť) – Schwein (prase). Stal se kapelníkem v Meiningenu, kde se mu podařilo vybudovat jeden z nejlepších německých orchestrů. Proslul požadavkem, aby i hráči v orchestru zvládali své party zpaměti.

Bülow ve Spojených státech

V Meiningenu poznal také Richarda Strausse. Zpočátku nebyl jeho hudbou příliš nadšen, ale po seznámení se Straussovou Serenádou změnil názor a dokonce svým vlivem dopomohl Straussovi k jeho prvnímu dirigentskému místu. Stejně jako Strauss byl Bülow ovlivněn myšlenkami německého filosofa Maxe Stirnera, kterého údajně znal osobně. Od roku 1887 byl šéfdirigentem Berlínských filharmoniků. Na závěrečném koncertě v roce 1892 přednesl řeč obsahující Stimerovy myšlenky a zúčastnil se i odhalení pamětní desky na domě, který byl posledním Stimerovým bydlištěm.

Mezi jeho nástrojové inovace patřil pětistrunný kontrabas, který se dnes vesměs v symfonické hudbě používá, a tympány opatřené pedály, které se rovněž staly trvalou součástí symfonického orchestru. Jeho přesné, citlivé a hluboce hudební interpretace se staly prototypem pozdějších virtuózních dirigentů. Proslul také jako vtipný a výstižný hudební recenzent.

Na konci osmdesátých let 19. století let se usadil v Hamburku, ale i dále pokračoval v koncertních cestách jako dirigent i jako klavírista. Bülow trpěl chronickými bolestmi hlavy. Po roce 1890 se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že se na radu lékařů přestěhoval do Káhiry, aby žil v teplejším a sušším klimatu. Zde také zemřel, pouhých 10 měsíců od svého posledního koncertu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vlastní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • 6 písní, op. 1
  • Rigoletto arabesky, op. 2
  • Mazurka-Impromptu, op. 4
  • 5 písní, op. 5
  • Invitation à la Polka, op. 6
  • Rêverie fantastique, op. 7
  • Die Entsagende, písňový cyklus op. 8
  • Předehra a pochod k Shakespearově hře Julius Caesar, op. 10
  • Ballade, op. 11
  • Chant polonais (podle F. H. Truhna), op. 12
  • Mazurka-Fantasie, op. 13
  • Elfenjagd. Impromptu, op. 14
  • Des Sängers Fluch, ballad pro orchestr, op. 16
  • Rimembranze dell'opera Un ballo in maschera (Giuseppe Verdi, op. 17
  • Trois Valses caractéristiques, op. 18
  • Tarantella, op. 19
  • Nirvana: symphonisches Stimmungsbild, op. 20
  • Il Carnevale di Milano, klavír, op. 21
  • Vier Charakterstücke pro orchestr, op. 23
  • Dvě romance, op. 26
  • Lacerta. Impromptu, op. 27
  • Königsmarsch, op 28
  • 5 zpěvů pro smíšený sbor, op. 29
  • 3 písně na slova Augusta von Loen, op. 30

Klavírní traskripce[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hans von Bülow na německé Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Frithjof Haas: Hans von Bülow. Leben und Wirken. Noetzel, Wilhelmshaven 2002, ISBN 3-7959-0807-8.
  • Norman Lebrecht: Hans von Bülow. In: The Maestro Myth. New York 1992, ISBN 1-55972-108-1, S. 12–29.
  • Theodor Pfeiffer: Studien bei Hans von Bülow. 2. Auflage. Friedr. Luckhardt, Berlin 1894.
  • José Vianna da Motta: Nachtrag zu Studien bei Hans von Bülow von Theodor Pfeiffer. Friedr. Luckhardt, Berlin 1896.
  • Theodor Pfeiffer, José Vianna da Motta, ed. Richard Zimdars: The piano master classes of Hans von Bülow: two participants’ accounts. Indiana Univ. Press, Bloomington 1993, ISBN 0-253-36869-3.
  • Wolf-Dieter Gewande: Hans von Bülow – eine biographisch-dokumentarische Würdigung aus Anlaß seines 175. Geburtstages, mit einem Geleitwort von Vicco von Bülow alias Loriot. Eres-Ed., Lilienthal 2004, ISBN 3-87204-435-4.
  • Hans-Joachim Hinrichsen: Hans von Bülow. Die Briefe an Johannes Brahms. Schneider, Tutzing 1994, ISBN 3-7952-0803-3.
  • Faksimile-Edition: Hans von Bülow im Urteil berühmter Dirigenten / as famous conductors see him mit einem Vorwort von Norbert Linke: Hans Guido Freiherr von Bülow, der erste Virtuose des Taktstocks. Musikverlag Hans Sikorski, Hamburg 1978.
  • Alan Walker: Hans von Bülow: a life and times. Oxford Univ. Press, Oxford / New York City, 2010, ISBN 978-0-19-536868-0
  • Kenneth Birkin: Hans von Bülow: a life for music. Cambridge Univ. Press, Cambridge, 2011, ISBN 978-1-107-00586-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]