Slovácko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o národopisné oblasti jihovýchodní Moravy. O fotbalovém týmu pojednává článek 1. FC Slovácko.
Drobná vinařská stavba „búda“ v Uherském Brodě-Havřicích
Kaplička v Uherském Brodě-Havřicích, lokalita „Vinohrady“

Slovácko (též zastarale moravské Slovensko či etnograficky nesprávně moravské Slovácko)[1][2] je národopisná oblast na jihovýchodě Moravy, geograficky ohraničená na severu a severozápadě pohořími Ždánický les a Chřiby, na jihovýchodě hřebenem Bílých Karpat na moravsko-slovenském pomezí a na jihu tokem řeky Dyje.[3] Rozkládá se tedy na území dnešních okresů Uherské Hradiště a Hodonín, ve východní části okresu Břeclav a zasahuje i do okresu Zlín.

Etnografické vymezení[editovat | editovat zdroj]

Podkladem pro etnografické vymezení Slovácka, které bylo dokončeno teprve ve 20. století, byly zejména analýzy místně používaného dialektu,[4] který je spjat zejména se slovenštinou a staročeštinou. Čím blíže k hranicím dnešního Slovenska, tím více převažoval v dialektu vliv uherský. Přirozenou vnitřní dialektickou hranici představovala řeka Morava, která je historickou hranicí nárazníkového pásma oddělujícího v oblasti Bílých Karpat Moravu od Uher (tzv. Lucká provincie či Zámoraví), které mělo v mnoha ohledech velmi odlišný historický vývoj od zbytku Moravy. Obyvatelé Zámoraví byli ještě začátkem 20. století hojně nazýváni jako Zámoravčíci, přičemž jim dialekticky příbuzné lokality se v závislosti zejména na rozložení a přesunem obyvatel panství či na kolonizačním procesu a původu osedlých vyskytovaly i v historicky trvale moravské části Slovácka, tj. na pravém břehu řeky Moravy a dále k vnitrozemí (např. Milotice či Halenkovice).

Za součást Slovácka bývají považovány i oblasti přesahující do příhraniční oblasti dnešního Slovenska (tzv. uherské Slovácko) a historicky k němu patří i některá území nacházející se dnes v Rakousku (germanizované obce jako např. Cáhnov – dnešní Hohenau an der March).

Obyvatelé a jazyk[editovat | editovat zdroj]

Obyvateli Slovácka jsou moravští Slováci, v částech s převažujícím vlivem Hané pak slovenští Hanáci, eventuálně Zálešáci (oblast se silným valašským vlivem). Jazyková identita obyvatel Slovácka se však postupně vytrácí a od konce 20. století stále více splývá s identitou ostatních Moravanů a Čechů. Jednou z příčin je postupná bohemizace moravských Slováků. Jejich původní řeč i díky vzdělávání ve spisovné češtině a vlivu médií postupně ztrácí původní dialektickou formu a sbližuje se se spisovným jazykem (tak dochází např. k vymizení tzv. obalovaného ł na Ostrožsku). Tento jev je typický zejména pro městské aglomerace Slovácka, kde již převažuje spisovná čeština a které se již jazykově vůbec nepodobají původnímu slováckému prostředí. Systematickému výzkumu vývoje dialektu na Slovácku se věnuje například Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.

Kultura a tradice[editovat | editovat zdroj]

Slovácko je bohaté na řadu lidových zvyků a tradic, které jsou často charakteristické pro jeho etnografické podregiony. Jde jak o řadu mikroregionálně typických písní a tanců (sedlácké na Horňácku, vrťěná či hošije na Podluží, sedlcké na Uherskobrodsku apod.), tak událostí (hody, fašank, jízda králů, svaté poutě ad.), či o lidovou architekturu (viz Skanzen lidové architektury jihovýchodní Moravy ve Strážnici). Studiem tradic, zvyků a architektury Slovácka se zabývá Národní ústav lidové kultury ve Strážnici.

Rovněž hudební projevy vynikají na Slovácku vlastní originalitou a patří k nejtypičtějším formám folklóru na území České republiky. Z hudeckých uskupení či tzv. štrajchů, doložených v řadě obcí Slovácka již v 19. století, se postupně vyvinuly dnešní formy cimbálových muzik či dechovek. Dnes typický cimbál jako hudební nastroj však na Slovácko pronikl až v průběhu 20. století ze sousedního Slovenska a Maďarska.

Dosud nejzachovalejší projevy lidového umění si zachoval mikroregion Horňácka, jehož hudecká tradice prokazatelně sahá až do poloviny 19. století a patří i díky jeho zaostalosti a značnému uherskému vlivu mezi nejvýraznější. Teprve až v pozdější době byly v městských aglomeracích Slovácka zakládány folklórní uskupení, které čerpaly z hodnot okolních mikroregionů (Hradišťan, Břeclavan a další). Častým pomocníkem se stala rovněž sběratelská činnost v mikroregionech. Mezi přední sběratele lidových písní na Slovácku patřil například Leoš Janáček, František Bartoš, František Sušil a další.

Silná je na většině území Slovácka i vinařská a ovocnářská tradice. Výroba vína a pálenek na Slovácku prokazatelně probíhá po staletí. Příznivé klimatické podmínky jsou této dlouhé tradici nakloněny. Ve výrobě vína je pak region Slovácka nejproduktivnějším v rámci České republiky. I tato tradice se silně prolíná s lidovou architekturu Slovácka. Vinné sklepy, v některých mikroregionech nazývané "búdy", patří k nejčastějším cílům návštěvníků Slovácka.

Slovácko disponuje i částečně specifickou kuchyní, ovlivněnou často kuchyní slovenskou či maďarskou (báleše, pagáče ad.).

Slovácku, jeho obyvatelům a zvykům věnovalo pozornost řada umělců. K nevýznamnějším a nejstarším patří malíři Joža Úprka či Antoš Frolka či německý fotograf Erwin Raupp. Později život moravských Slováků mediálně proslavilo i humoristické dílo Zdeněk Galušky, které se ještě za jeho života dočkalo filmového zpracování.

Podoblasti Slovácka[editovat | editovat zdroj]

Prezentace Slovácka na Regiontouru 2010

Systematické členění Slovácka do etnografických podregionů sice nemá dlouhé tradice (počátky lze najít v polovině 20. století), sběru národopisných poznatků na Slovácku je však na Slovácku věnována pozornost již od druhé poloviny 19. století (práce Františka Bartoše ad.). Rozdělení Slovácka do podoblasti je založeno na odlišnostech typu krajiny, bývalého způsobu života, zemědělství, původu obyvatel, nářečí, lidové hudby, původní lidové architektury apod. Významným prvkem je i tradiční lidový oděv.

Hlavní slovácké podregiony jsou tyto (řazeno dle rozlohy):

V současné době některé komerční zdroje uvádí chybně jako součást Slovácka i oblast kolem Mikulova. Nejedná se ovšem o tradiční slováckou oblast, nýbrž o území do konce druhé světové války osídlené německy mluvícím obyvatelstvem a v menší míře moravskými Chorvaty. Folklórní nadšenci z řad novoosídleneckého obyvatelstva zde později vytvořili novou lidovou kulturu, přičemž často čerpali z folklorního odkazu moravských Chorvatů, v minulosti žijících v Jevišovce, Novém Přerově a Dobrém Poli. Někdy bývá tato oblast nazývána jako Charvatsko, Podpálaví nebo Mikulovsko.

Snahy o připojení Slovácka ke Slovensku[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Velké Slovensko.

V období počátku okupace Československa nacistickým Německem a vzniku Protektorátu Čechy a Morava vyvíjela skupina aktivistů blízká nacionálně laděnému sdružení Národopisná Morava snahy o připojení Slovácka („Slovenska“) ke Slovenskému státu. „Moravští Slováci z kraje hodonínského, strážnického, kyjovského, hradišťského i uherskobrodského se počítají ke slovenskému národu a vítají vytvoření samostatné suverénní Slovenské republiky, jejíž suverenitu uznávají i nad krajem moravských Slováků,“ znělo v prohlášení Moravsko-slovenské společnosti. Apel byl kladen na údajný dominantní etnický původ obyvatelstva Slovácka.

V roce 1940 napsal premiér Slovenského státu Vojtech Tuka memorandum Adolfu Hitlerovi, že „na hranicích protektorátu žije půl milionu moravských Slováků bez menšinových práv a většina z nich žádá připojení ke Slovensku“. Ke Slovensku se podle memoranda měla připojit oblast s městy Hodonín, Kyjov, Strážnice, Veselí nad Moravou, Uherský Brod, Uherské Hradiště, Otrokovice, Zlín, Hranice, Valašské Meziříčí, Vsetín a Bylnice. Podle druhé mapy připojené k žádosti by hranice vedla po trase Valtice-Poštorná-Chorvatská Nová Ves-Podivín-Šakvice, následně shodně s první mapou až k městu Kroměříž a odtud přes Holešov, Bystřici pod Hostýnem, Teplice nad Bečvou, Spálov, Odry.

Žádný z návrhů se však nedočkal potřebné podpory a oba byly odmítnuty. [5][6][7]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SEČKOVÁ, Ludmila. Slovácko a moravští Slováci : Pokus o vymezení pojmu. Olomouc, 2007 [cit. 2015-08-21]. 69 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, Katedra geografie. Vedoucí práce Miloš Fňukal. s. 29. „Název Moravské Slovensko, užívaný převážně ve starší národopisné literatuře, vznikl jako protějšek uherského Slovenska tedy součásti Rakouska-Uherska. Vycházel z nepodloženého předpokladu, že zdejší lid byl slovenského původu[.] […] Pojem Slovácko […] postupně vytlačoval původní název Moravské Slovensko. Pojem Moravské Slovácko je etnografy považován za nesprávný.“. Dostupné online.
  2. Z našich časopisů. Naše řeč. 1937, roč. 21, čís. 7. 'Slovácko či moravské Slovensko?. Dostupné online.  
  3. SEČKOVÁ, Ludmila. Slovácko a moravští Slováci : Pokus o vymezení pojmu. Olomouc, 2007 [cit. 2015-08-21]. 69 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, Katedra geografie. Vedoucí práce Miloš Fňukal. s. 18. Dostupné online.
  4. viz např. František Bartoš: Dialektologie moravská, studie Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici
  5. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/235706-slovensko-touzilo-zabrat-zlin-i-vsetin.html Slovensko toužilo zabrat Zlín i Vsetín
  6. http://www.lidovky.cz/slovaci-chteli-ziskat-slovacko-myslenka-prisla-z-moravy-pe1-/ln_domov.asp?c=A110610_144145_ln_domov_OGO Slováci chtěli získat Slovácko, myšlenka přišla z Moravy
  7. http://zpravy.idnes.cz/slovaci-chteli-za-valky-pripojit-kus-moravy-hitler-to-zatrhl-ptl-/zahranicni.aspx?c=A110610_124401_zahranicni_btw Slováci chtěli za války připojit kus Moravy, Hitler to zatrhl

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]