Jan Skácel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
O českém politikovi Janu Skácelovi pojednává článek Jan Skácel (politik).
Jan Skácel
Plaketa Jana Skácela v místě jeho bydliště v Brně, autor: sochař Miloš Vlček
Plaketa Jana Skácela v místě jeho bydliště v Brně, autor: sochař Miloš Vlček
Narození 7. února 1922
Vnorovy
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 7. listopadu 1989 (ve věku 67 let)
Brno
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Ústřední hřbitov v Brně
Povolání překladatel, básník a spisovatel
Alma mater Masarykova univerzita
Ocenění Čestné občanství města Brna (2002)
Vilenická cena
Politická příslušnost Komunistická strana Československa
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Skácel (7. února 1922 Vnorovy7. listopadu 1989 Brno) byl moravský[1][2][3][4] básník, prozaik a autor poezie pro děti. Za války byl totálně nasazen, po vystudování filozofie pracoval v médiích, po roce 1969 však nesměl publikovat a přešel k samizdatu a exilové literatuře. Od roku 1981 opět omezeně publikoval, sametové revoluce se však nedožil. V jeho díle se promítal silný vztah k Moravě a témata dotýkající se morálky. Oceňován byl na sklonku života v zahraničí a po smrti také doma.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Studoval nejprve gymnázium v Břeclavi, odkud přešel do Brna, kde roku 1941 odmaturoval. Po maturitě pracoval jako uvaděč v kině, ale ještě téhož roku byl vydán výnos o totálním nasazení jeho ročníku, v jehož důsledku musel odejít pracovat na říšské stavby v Rakousku.

Po druhé světové válce vystudoval filozofii na Masarykově univerzitě. Od roku 1948 pracoval jako kulturní referent deníku Rovnost, odkud v roce 1954 přešel do literární redakce brněnského rozhlasu. Tam zůstal až do roku 1963, kdy se stal šéfredaktorem kulturní revue Host do domu a ROK (Revue otevřené kultury).

V roce 1969 byl Host do domu zakázán a Skácel jako jeho šéfredaktor nesměl publikovat. V této době publikoval v samizdatu a v exilové literatuře.

Od roku 1981 směla Skácelova díla znovu vycházet, ale pouze v brněnském vydavatelství Blok. Vyšly jeho sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku a Kdo pije potmě víno. V 80. letech mimo jiné spolupracoval i s divadlem. V roce 1989 zemřel na rozedmu plic a posmrtně vyšla jeho sbírka A znovu láska a kniha kurzívek Třináctý černý kůň.

Byl prasynovcem spisovatele a básníka Františka Heritese, jeho manželka Božena byla dříve provdána za Oldřicha Mikuláška.[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pro jeho tvorbu je příznačný silný vztah k Moravě. Jeho témata se často dotýkají morálky a problémů s ní spojených.

  • spíše jednoduché, krátké obraty, někdy jen čtyřverší
  • poezie inspirována moravským folklórem, nelze vyloučit i vliv tradiční čínské poetiky
  • častá témata: venkovské prostředí, sepětí člověka s přírodou, oproštění od moderního světa, chaosu
  • básník ticha a pokory, připomíná tvorbu Halase a Reynka
  • básně obsahují i tajemství, která by podle Skácela měla být součástí básně

Básnické sbírky[editovat | editovat zdroj]

  • Kolik příležitostí má růže1957, zabývá se tématy reality
  • Co zbylo z anděla1960, lyrické básně
  • Hodina mezi psem a vlkem1962
  • Smuténka1965
  • Vítr jménem Jaromír: 3 knihy veršů1966, souborné vydání tří prvních autorových sbírek, tj. sbírek Kolik příležitostí má růže, Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem. Kresby Jiří Trnka
  • Metličky1968
  • Chyba broskví1975, stokrát čtyři verše
  • Dávné proso1981
  • Naděje s bukovými křídly1983, dvě knihy veršů: Chyba broskví a Oříšky pro černého papouška
  • Odlévání do ztraceného vosku1984
  • Kdo pije potmě víno1988, poslední autorovo dílo
  • Noc s Věstonickou Venuší1990, výbor jeho milostných veršů
  • A znovu láska1991, posmrtně
  • Stracholam1993, výbor poezie
  • Květy z nahořklého dřeva2000, výbor poezie
  • Kdo učil mlčet kámen2001, výbor poezie
  • Oříšky pro černého papouška2005, bibliofilní vydání, vydáno při příležitosti životního jubilea Boženy Skácelové
  • Překrásná je nepotřeba nářku2006, výbor poezie
  • Zlé laně odcházejí k ránu2007, výbor poezie
  • Doteky2007, výbor poezie

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Jedenáctý bílý kůň1964
  • Třináctý černý kůň1993, posmrtně

Pro děti[editovat | editovat zdroj]

  • Jak šel brousek na vandr1961
  • Pohádka o velkém samovaru1961
  • Uspávanky1983, cyklus rozměrnějších lyrických skladeb s epickými prvky, koncipovaný jako vyprávěnky dětem před spaním, ilustrace Ota Janeček
  • Kam odešly laně1985, na motivy pastelů Josefa Čapka - obrázky hrajících si dětí
  • Proč ten ptáček z větve nespadne1988, na motivy pastelů Josefa Čapka - obrázky zvířat
  • O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla1998, z autorovy pozůstalosti k vydání připravil J. Opelík
  • Pohádky z Valašského království2006 (2. vyd.), převyprávěné pohádky, které sesbíral B. M. Kulda, původně vyšly pod jménem B. Stárkové

Ukázky z díla[editovat | editovat zdroj]

Kašna na náměstí Svobody v Brně nese na kruhových roštech verše z díla Jana Skácela

Chyba broskví (45. čtyřverší ze sbírky):

stíny se dlouží vítr v polích stárne
je příliš ticho začíná se hra
na slepou bábu v sladkost upadáme
a chyba broskví by nás zabila

Stopadesátý sonet o jaru:

Jaro je tak křehké
až se světlo láme pomalu
slimáčími růžky

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Jeho dílo bylo oceňované především v zahraničí, roku 1989 obdržel Petrarkovu cenu a cenu Vilenica 89. V roce 1992 byl in memoriam oceněn Zlatou plaketou za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje a roku 2002 se stal čestným občanem Brna.

Hrob Jana Skácela, Brno

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Sochu Jana Skácela vytvořil Jiří Sobotka z trubek v roce 2016 v rámci projektu Sochy pro Brno.

Na slova některých jeho básní složil Jiří Pavlica z Hradišťanu písně do alba O slunovratu, mj. známou píseň Modlitba za vodu, dále pak další dva texty Účtování na vesmírných kontech a Šťovíky u cest zhudebnil pro album Vteřiny křehké (2014).

V roce 2006 byla v rámci rekonstrukce na brněnském náměstí Svobody osazena bronzová kašna s verši Jana Skácela.[6]

Koncem října 2016 mu byla ve svahu pod Špilberkem odhalena socha z dílny akademického sochaře Jiřího Sobotky – obří básníkova tvář složená z velkého množství nerezových trubek, jimiž lze symbolicky vyhlížet na město Brno Skácelovýma očima.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Vladimír Prokop, Přehled české literatury 20. století
  1. Sedm slov Jana Skácela. Česká televize [online]. 2007-09-09 [cit. 2019-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (česky) 
  2. TAMCHYNA, Robert. Jan Skácel. Dobré jitro, ČRo2 Praha [online]. Český rozhlas, 2000-11-07 [cit. 2019-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  3. STULÍROVÁ, Markéta; ZABADALOVÁ, Veronika. Před 20 lety zemřel Jan Skácel, velký básník. Brněnský deník. 2009-11-06. Dostupné online [cit. 2019-02-09]. (česky) 
  4. NEŠPOROVÁ, Jitka. Recenze: Pedretti, Erica: fremd genug. iLiteratura.cz [online]. 2011-11-21 [cit. 2019-02-09]. Dostupné online. 
  5. Jan Skácel ve Slovníku české literatury po roce 1945 (projekt ÚČL AV ČR)
  6. Jis; Menš. Velká kašna, náměstí Svobody 0/02 [online]. Encyklopedie dějin města Brna, rev. 2018-09-13 [cit. 2019-02-09]. Dostupné online. 
  7. SKOPALOVÁ, Markéta. Básník Skácel hledí na svůj kostel. Sochu vytvořil sochař z tisíců trubek. iDNES.cz [online]. 2016-10-29 [cit. 2016-10-30]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]