Střední východ

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Střední Východ)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Střední východ

Střední východ je výraz původem z anglického Middle East, který označuje ne zcela jednoznačně vymezené území v okolí východního Středomoří a Perského zálivu. Do češtiny se termín Middle East správně překládá výrazem Blízký východ[1] (archaicky Přední východ). Kvůli zmatení těchto termínů se pro jednoznačnost někdy používá souhrnný název Blízký a Střední východ.

koloniálním 19. století rozlišovalo Britské impérium Dálný východjihovýchodní Asii a Blízký východ pro oblast Osmanské říše. Pro oblast zemí kolem Perského zálivu a Afghánistánu pak vznikl výraz Střední východ.[2][3] Ve 20. století se význam termínu Střední východ (Middle East) rozšířil o oblasti rozpadlé Osmanské říše a jeho použití v anglo-americké oblasti tak do značné míry nahradilo pojem Blízký východ (Near East). Existují i další alternativní pojmy jako "širší blízký východ" (zahrnuje také části východní Afriky, Afghánistán, Pákistán, někdy i Kavkaz a nebo dokonce Střední Asii) nebo MENA (Middle east and North Africa), který zahrnuje i státy Maghrebu a Súdán.[4][5] Střední východ leží v Asii, ovšem kouskem Turecka a Kyprem zasahuje i do Evropy.

Oblast je kolébkou civilizace, vznikly zde nejstarší komplexní státní útvary na světě (Sumer, Egypt, Chetitská říše).[6] Geopolitický význam regionu je uznáván po tisíciletí. Několik hlavních světových náboženství zde má svůj původ, včetně judaismu, křesťanství a islámu (v minulosti byl velmi vlivný i zoroastrismus, synkretickým moderním náboženstvím z této oblasti je bahaismus).[7] Z toho také vyplývá, že oblast je místem mnoha střetů a konfliktů.

V současnosti zahrnuje šestnáct suverénních státních útvarů (plus Palestinskou autonomii, u níž se předpokládá, že se stane rovněž státem). Třináct z nich je arabských, jen čtyři nearabské (Turecko, Írán, Izrael, Kypr). Arabové představují tudíž největší etnikum v regionu, následují Turci, Peršané, Kurdové, Azerové, Koptové, Židé, Asyřané, Turkmeni a Řekové (na Kypru).[8] Nejlidnatějšími zeměmi v regionu jsou Egypt, Írán a Turecko, zatímco Saúdská Arábie je zemí největší. Většina zemí, které hraničí s Perským zálivem, má obrovské zásoby ropy, přičemž z exportu ropy ekonomicky těží zejména monarchové na Arabském poloostrově. Z hlediska hrubého domácího produktu (v paritě kupní síly) má největší ekonomiku v oblasti Turecko, následované Saúdskou Arábií, Egyptem a Íránem (dle údajů Mezinárodního měnového fondu).[9] Tyto čtyři země také soupeří o pozici geopolitického hegemona v oblasti, byť Egypt byl v tomto souboji oslaben arabským jarem. Při přepočtu HDP (PPP) na obyvatele je nejbohatším státem Katar, Spojené arabské emiráty a Bahrajn. V těchto zemích se však bohatství nedostane k velké části obyvatelstva, jak dokazuje index lidského rozvoje vypočítávaný OSN - podle něj nejvyšší kvalitu života svým obyvatelům nabízí Izrael.[10] Z islámských zemí jsou to Spojené arabské emiráty. Třetí je pak Kypr.

Většina států v oblasti je muslimských (s výjimkou Izraele a řecké části Kypru). Írán je z nich jediný šíitský, ostatní jsou sunitské. Po této náboženské linii vede napětí. Ve 20. století se zdálo, že role náboženské ideologie poklesla, zejména díky nástupu nacionalismu (kemalismu) v Turecku, v Egyptě (násirovský arabský nacionalismus a panarabismus), Sýrii i Iráku (baasismus), z čehož také pramenily konflikty (irácko-íránská válka, irácká invaze do Kuvajtu).[11][12][13] Od konce 20. století však role náboženství znovu spíše stoupá. Zdrojem etnického napětí v oblasti je arabsko-izraelský konflikt, řecko-turecký spor na Kypru nebo kurdsko-turecké spory.[14][15][16] Násilné jsou často též politické konflikty uvnitř jednotlivých států (arabské jaro, syrská občanská válka, libanonská občanská válka, jemenská občanská válka, irácká občanská válka). V mnoha zemích vládnou konzervativně-náboženské nebo přímo teokratické režimy, které jsou živnou půdou různorodého radikalismu a fundamentalismu, který nezřídka přechází k teroristickým činům a v případě Islámského státu dokonce zabral značnou část území a hrozil rozvrátit stávající státní útvary.[17]

Oblast byla vždy předmětem zájmu Evropanů, jako kolébka křesťanství - ve středověku zde Evropané vybudovali své základny v podobě křižáckých států.[18] V moderní éře byla oblast kolonizována evropskými mocnostmi (zejména Brity a Francouzi).[19][20] I po konci kolonialismu je předmětem zájmu velmocí, které v ní někdy intervenují i vojensky (válka v zálivu, válka v Iráku). Spojencem Spojených států v oblasti je Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Izrael a znovu též Egypt (poté, co moc uchopil generál Sísí).[21] Rusko má svou geopolitickou základnu v oblasti v Íránu a Sýrii (plus k tomu lze připočíst íránský vliv v Libanonu, zejména jižním, a části Palestiny, především v Gaze).[22] Čína si získala mimořádné postavení v Kuvajtu.[23] Nejasná se stává pozice Turecka, jakkoli je součástí Severoatlantické aliance.[24]

Váha oblasti spočívá i v její značné lidnatosti. Počet obyvatel Středního východu je zhruba 447 milionů. To je téměř přesně tolik jako obyvatel Evropské unie a o 116 milionů více než obyvatel Spojených států.

Seznam států[editovat | editovat zdroj]

Stát Počet obyvatel Hlavní město
BahrajnBahrajn Bahrajn 1 569 446 Manáma
EgyptEgypt Egypt 101 478 581 Káhira
ÍránÍrán Írán 83 183 741 Teherán
IrákIrák Irák 40 222 503 Bagdád
IzraelIzrael Izrael 9 404 080 Jeruzalém
JemenJemen Jemen 30 491 000 Saná
JordánskoJordánsko Jordánsko 10 658 123 Ammán
KatarKatar Katar 2 795 484 Dauhá
KuvajtKuvajt Kuvajt 4 420 110 Kuvajt
KyprKypr Kypr 1 189 265 Nikósie
LibanonLibanon Libanon 6 859 408 Bejrút
OmánOmán Omán 4 829 473 Maskat
PalestinaPalestina Palestina 5 159 076 Rámaláh
Saúdská ArábieSaúdská Arábie Saúdská Arábie 34 218 169 Rijád
Spojené arabské emirátySpojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty 9 890 400 Abú Zabí
SýrieSýrie Sýrie 17 500 657 Damašek
TureckoTurecko Turecko 83 614 362 Ankara

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Encyklopedie států: Blízký východ. www.mzv.cz [online]. Ministerstvo zahraničí ČR [cit. 9.3.2020]. Dostupné online. 
  2. Jiří Zavadil: Jak úspěšně exportovat do Spojených Arabských Emirátů a ostatních zemí Zálivu? (PDF), CzechTrade, Praha, 21. 5. 2008, str. 62
  3. Josef Herink, Milan Holeček a kol.: Příručka k 3. vydání učebnice Zeměpis světa 2[nedostupný zdroj], Nakladatelství České geografické společnosti, Praha, 2008, str. 32–34
  4. CORDESMAN, Anthony H. The Greater Middle East:: From the “Arab Spring” to the “Axis of Failed States”. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  5. HIRATA, Hideaki; KIM, Sunghyun Henry; KOSE, M. Ayhan. Integration and Fluctuations: The Case of MENA. Emerging Markets Finance & Trade. 2004, roč. 40, čís. 6, s. 48–67. Dostupné online [cit. 2021-09-21]. ISSN 1540-496X. 
  6. BOURKE, Stephen. The Middle East: The Cradle of Civilization Revealed. [s.l.]: Thames & Hudson 378 s. Dostupné online. ISBN 978-0-500-25147-8. (anglicky) Google-Books-ID: b47tAAAAMAAJ. 
  7. TRITENBACH, David. The Middle East is the cradle of world religions. Daily Times [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. SHOUP, John A. Ethnic Groups of Africa and the Middle East: An Encyclopedia. [s.l.]: ABC-CLIO 410 s. Dostupné online. ISBN 978-1-59884-362-0. (anglicky) Google-Books-ID: SPBfnT_E1mgC. 
  9. Report for Selected Countries and Subjects. IMF [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Human Development Report 2020 [online]. Organizace spojených národů [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. 
  11. DAWISHA, Adeed. Arab Nationalism in the Twentieth Century: From Triumph to Despair - New Edition with a new chapter on the twenty-first-century Arab world. [s.l.]: Princeton University Press 369 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4008-8082-9. (anglicky) Google-Books-ID: wS_FCgAAQBAJ. 
  12. TASPINAR, Omer; TASPINAR, Omer. Turkey’s Middle East Policies: Between Neo-Ottomanism and Kemalism. Carnegie Endowment for International Peace [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. DEVLIN, John F. The Baath Party: Rise and Metamorphosis. The American Historical Review. 1991, roč. 96, čís. 5, s. 1396–1407. Dostupné online [cit. 2021-09-21]. ISSN 0002-8762. DOI 10.2307/2165277. 
  14. SCHULZE, Kirsten E. The Arab-Israeli Conflict. [s.l.]: Taylor & Francis 228 s. Dostupné online. ISBN 978-1-315-44079-8. (anglicky) Google-Books-ID: IiklDwAAQBAJ. 
  15. BISHKU, Michael B. Turkey, Greece and the Cyprus Conflict. Journal of Third World Studies. 1991, roč. 8, čís. 1, s. 165–179. Dostupné online [cit. 2021-09-21]. ISSN 8755-3449. 
  16. FREYER, Uta. The Kurdish-Turkish Conflict and Its Relation to the Theories of Misperception, Identity and Culture: Comparing of Several Theories about the Origin of Conflicts with the Turkish-Kurdish Conflict. [s.l.]: GRIN Publishing 12 s. Dostupné online. ISBN 978-3-668-00465-8. (anglicky) Google-Books-ID: L74JswEACAAJ. 
  17. OOSTERVELD, Willem Theo; BLOEM, Willem; FARNHAM, Nicholas. The Rise and Fall of ISIS:: From Evitability to Inevitability. [s.l.]: Hague Centre for Strategic Studies Dostupné online. 
  18. HOLT, P. M. The Crusader States and their Neighbours: 1098-1291. [s.l.]: Routledge 147 s. Dostupné online. ISBN 978-1-317-87874-2. (anglicky) Google-Books-ID: odoYDQAAQBAJ. 
  19. French Colonialism, Middle East | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. 
  20. British Colonialism, Middle East | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. 
  21. America and Its Allies in the Middle East: Bungling toward Strategic Cooperation. Orbis. 2015-01-01, roč. 59, čís. 4, s. 541–556. Dostupné online [cit. 2021-09-21]. ISSN 0030-4387. DOI 10.1016/j.orbis.2015.07.001. (anglicky) 
  22. The Role of Russia in the Middle East and North Africa Region. Strategy or Opportunism? : IEMed. www.iemed.org [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. SAMAH, Ibrahim. Kuwait as a Gateway for Chinese Influence in the Arabian Gulf. Future Directions International [online]. 29. 8. 2018 [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. 
  24. WRIGHT, Robin. After Six Decades, Turkey Is Now a U.S. Ally in Name Only. The New Yorker [online]. 2019-11-14 [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]