Tokio

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tokio
東京都
Po směru hodinových ručiček: mrakodrapy Niši-Šindžuku, hora Fudži, Rainbow Bridge, Budova japonského parlamentu, železniční stanice Tokio v Marunouči, křižovatka v Šibuje, Tokyo Skytree
Po směru hodinových ručiček: mrakodrapy Niši-Šindžuku, hora Fudži, Rainbow Bridge, Budova japonského parlamentu, železniční stanice Tokio v Marunouči, křižovatka v Šibuje, Tokyo Skytree
Tokio – znak
znak
Tokio – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška0 m n. m.
StátJaponskoJaponsko Japonsko
ostrovHonšú
regionKantó
Administrativní dělení23 speciálních čtvrtí, 26 velkých měst, 1 okres a 4 ostrovní administrativní jednotky
Tokio
Tokio
Tokio, Japonsko
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha2 194 km²
Počet obyvatel13 960 236 (2021)
Hustota zalidnění6 362,9 obyv./km²
Etnické složenípřevážně Japonci
Správa
StarostaJuriko Koike
Vznik1943
Oficiální webwww.metro.tokyo.lg.jp/http://www.metro.tokyo.jp
Telefonní předvolba(+81) (0)3
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tokio (japonsky 東京, zvuk Tókjó[pozn. 1] [toːkʲoː]IPA), oficiálním názvem Metropolitní město Tokio (japonsky 東京都, Tókjó-to), je hlavní město[pozn. 2] a nejlidnatější prefektura Japonska. Rozléhá se u Tokijského zálivu a tvoří region Kantó, ležící na centrálním tichomořském pobřeží hlavního japonského ostrova Honšú. Tokio je politické a ekonomické centrum státu, stejně jako je sídlem japonského císaře a národní vlády. K roku 2021 žilo v prefektuře 13 960 236 obyvatel.[2] Velké Tokio je největší metropolitní oblastí na světě a k roku 2020 v ní žilo 37,393 milionu obyvatel.[3]

Na místě dnešního Tokia stála rybářská vesnice Edo. Jakožto město se roku 1603 stala sídlem vlády nově vzniklého Tokugawského šogunátu. V polovině 18. století bylo Edo s jedním milionem obyvatel jedním z nejvíce obydlených měst na světě. Po reformách Meidži v roce 1868 se hlavním městem císařství stalo Kjóto a Edo bylo přejmenováno na Tokio, což v překladu znamená Východní hlavní město. Tokio bylo značně poničeno velkým zemětřesením v Kantó roku 1923 a následně také spojeneckým bombardováním během druhé světové války. Na začátku 50. let 20. století prošlo město rychlou rekonstrukcí a rozšířením a stálo v čele poválečného hospodářského oživení. Od roku 1943 spravuje metropolitní vláda Tokia 23 speciální městských čtvrtí (dříve Tokio), několik měst a vesnic a dvoje souostroví.

Tokio má podle hrubého domácího produktu největší městskou ekonomiku na světě a instituce Globalization and World Cities Research Network jej označuje jako globální město Alpha+. Je součástí průmyslového regionu, které dále tvoří města Jokohama, Kawasaki a Čiba, a je japonským centrem obchodu a financí. V roce 2019 bylo sídlem 36 společností, které se umístily v žebříčku Fortune Global 500.[4] V roce 2020 se Tokio umístilo na čtvrtém místě za New Yorkem, Londýnem a Šanghají v žebříčku finančních center Global Financial Centres Index[5] V Tokiu stojí nejvyšší věž světa, Tokyo Skytree,[6] a nachází se zde i největší podzemní protipovodňový systém na světě zvaný G-Cans.[7] Linka Ginza tokijského metra je nejstarší podzemní linkou metra ve východní Asii (1927).[8]

V Tokiu se konalo několik mezinárodních událostí, například Letní olympijské hry 1964, odložené Letní olympijské hry 2020 a tři summity skupiny G7 (v letech 1979, 1986 a 1993). Město je také mezinárodním centrem výzkumu a vývoje a je reprezentováno několika významnými univerzitami, zejména Tokijskou univerzitou. Železniční stanice Tokio je ústředním uzlem vysokorychlostní sítě železnic Šinkansen, městu navíc slouží rozsáhlá síť železnic a metra. Známými čtvrtěmi Tokia jsou Čijoda, kde se nachází císařský palác, Šindžuku, administrativní centrum, a Šibuja, komerční, kulturní a obchodní čtvrt.

Historie města[editovat | editovat zdroj]

Tokio se do roku 1868 jmenovalo Edo. V roce 1603 byl založen šógunát Tokugawa a Edo se stalo sídlem jeho vlády, tedy de facto hlavním městem. Císařovo sídlo a formální hlavní město zůstalo v Kjótu. V roce 1869 se císař přestěhoval do Tokia, které se tím stalo hlavním městem i formálně. Město postihlo mnoho katastrof:

Město každoročně postihují menší či větší otřesy a vlny tsunami.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Věž Tokyo Tower

Město má bez aglomerace kolem 12 527 115 obyvatel, ale s aglomerací jde o největší město na světě (38 milionů obyvatel). K tokijské aglomeraci patří Kawasaki, Jokohama a mnoho dalších okolních měst. Podle prognóz se počet obyvatel Tokia nadále zvyšuje a zvyšovat bude.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Významnými památkami jsou císařský palác Kókjo či chrám Sensódži s bránou Kaminarimon. Hojně navštěvované jsou i 2 věže: Tokyo Sky Tree z roku 2012 (nejvyšší věž na světě a druhá nejvyšší stavba na světě) a Tokyo Tower z roku 1957. K muzeím patří například Tokijské muzeum současného umění a Národní muzeum západního umění, Tokijské národní muzeum, Tokijské národní vědecké muzeum nebo Edo-Tokyo muzeum. Známý je také most Rainbow Bridge a moderní čtvrti Šindžuku, Šibuja, Ikebukuro, Akihabara a Roppongi. Nejnavštěvovanější buddhistický chrám Tokia je Sensó-dži ve čtvrti Asakusa a nejnavštěvovanější šintoistická svatyně jsou svatyně Meidži a Jasukuni. Příkladem starých tradičních čtvrtí Tokia je čtvrt Janaka. Nachází se tu několik botanických zahrad jako je například Tropický skleník Jumenošima nebo Botanická zahrada Koišikawa. Najdeme tu tři zoologické zahrady, a to zahrady Ueno Zoo ve čtvrti Ueno, která je nejstarší zoologickou zahradou v Japonsku, Tama Zoo a Inokašira Zoo. Je tu plno japonskách zahrad, z nichž bychom mohly jmenovat například Hama-rikjú, Kjú-Šiba-rikjú, Kórakuen, Rikugien, Kjú-Furukawa, Kijosumi, Tonogajato nebo Národní zahrady Šindžuku. Za návštěvu stojí i budova Tokijského nádraží a nádraží Šimbaši, které je nejstarším nádražím v Japonsku. Ve městě se nachází dva velké rybí trhy Adači a Tojosu. Nejluxusnější čtvrť Tokia je Ginza, ve které najdeme i divadlo Kabuki-za pro tradiční divadlo Kabuki. Ze zábavních parků se tu pak nachází Tokyo Dysneyland, Tokyo Dome city nebo Sanrio Puroland, což je svět Hello Kitty.

Znečištění[editovat | editovat zdroj]

Tokio
klimagram
123456789101112
 
 
45
 
10
1
 
 
60
 
10
2
 
 
100
 
13
4
 
 
125
 
18
10
 
 
138
 
23
15
 
 
185
 
25
19
 
 
127
 
29
22
 
 
148
 
31
24
 
 
180
 
26
20
 
 
164
 
21
14
 
 
89
 
17
9
 
 
46
 
12
4
průměrné max. a min. teploty ve °C
úhrn srážek v mm
zdroj: Climate-Charts.com

Extrémní množství aut v Tokiu působí značné problémy. Toto město bývalo jedno z nejznečištěnějších na světě, ve městě jsou rozmístěny tabule s údaji o znečištění. Město bylo známo svým celoročním smogovým příkrovem, avšak v posledních letech se situace podstatně mění k lepšímu, za jasných dnů lze dokonce z některých míst spatřit horu Fudži. V Tokiu se ale nedá koupat, ještě kilometry od Tokia je znečištění pláží patrné.

Správa[editovat | editovat zdroj]

Členění[editovat | editovat zdroj]

Sídlo prefekturální vlády je v Šindžuku. Administrativně je prefektura rozdělena na 62 obecních jednotek: 23 speciálních čtvrtí (区, ku), 26 velkých měst (市, ši), 5 malých měst (町, mači/čó) a 8 vesnic (村, son). Součástí prefektury Tokio je také 1 okres (郡, gun) a 4 ostrovní administrativní jednotky (支庁, šičó) a patří k ní i ostrovy Izu a ostrovy Ogasawara.

Speciální městské čtvrt
Města

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Tokio je hlavním japonským dopravním uzlem pro vnitrostátní i mezinárodní leteckou, silniční a železniční dopravu. Páteř dopravního systému v metropoli tvoří velmi rozsáhlá síť železnic a metra, která je vhodně doplňována autobusy, a jednokolejkami. Rozsáhlá síť vlaků(povrchového metra) byla vybudována v rámci modernizací před Olympiádou v Tokiu jako náhrada tramvají. Tramvajová linka byla ponechána pouze jedna v úseku několika kilometrů jako zajímavost.

Letecká doprava[editovat | editovat zdroj]

Čtvrť Šindžuku

V regionu Kantó se nachází dvě mezinárodní letiště. Přímo v Tokiu je letiště Haneda (羽田空港 Haneda kúkó, 羽田国際空港 Haneda kokusai kúkó, 東京国際空港 Tókjó kokusai kúkó), které se specializuje hlavně na vnitrostátní lety a na chartery, ale využívají ho také čínské aerolinie. Pro mezinárodní dopravu slouží letiště Narita (成田国際空港 – Narita kokusai kúkó), které se nachází asi 50 km na východ od centra Tokia v prefektuře Čiba.

Lodní doprava[editovat | editovat zdroj]

V těsné blízkosti Tokia jsou také významné přístavy (např. v Jokohamě), odkud plují lodě do USA přes Tichý oceán a také do dalších zahraničních i japonských přístavů.

Metro[editovat | editovat zdroj]

Chrám Sensó-dži

Tokijské metro je provozováno dvěma nezávislými institucemi: Odborem dopravy tokijské metropolitní vlády a společností Tokyo Metro. Je tvořeno dvanácti linkami, z nichž řada navazuje na povrchové tratě mnoha různých dopravců. Tato návaznost dala vzniknout tzv. „through-service“, kdy příměstské povrchové vlaky v určené stanici sjedou pod zem a dál pokračují jako vlak metra. Tokio má nejstarší linku metra ve východní Asii, což je linka Ginza otevřená roku 1927.

Silniční doprava[editovat | editovat zdroj]

V Japonsku se jezdí vlevo, vlaky a metro také.

Věž Tokyo Sky Tree

Hromadná doprava[editovat | editovat zdroj]

Autobusovou dopravu zajišťuje odbor dopravy tokijské metropolitní vlády a soukromí dopravci. Existuje množství městských, regionálních i dálkových spojů, jejichž výchozím bodem jsou zpravidla velké železniční terminály, jako je nádraží Šindžuku nebo tokijské centrální nádraží.

Individuální[editovat | editovat zdroj]

Dopravu v Tokiu zajišťují z velké části také auta, která jezdí rovnými a kilometry dlouhými ulicemi. Aut je ale v Tokiu neúnosně mnoho, často více, než je kapacita silnic. Zácpy jsou na denním pořádku. Městská vláda se snaží situaci regulovat například tím, že nepovolí registraci nového automobilu, pokud majitel neprokáže, že má kde zaparkovat. Pod Tokijským zálivem se staví tunel, který má dopravu mírně zlepšit.

Samozřejmě zde existuje také taxislužba, která je proti hromadné dopravě podstatně dražší a má stejné neduhy jako ostatní auta a autobusy – zpravidla neunikne zácpám. Specialitou místních taxíků je automatické otvírání a zavírání dveří, které provádí řidič ze svého místa.

Železnice[editovat | editovat zdroj]

Budova Tokijského nádraží

Tokijská oblast je protkána jednou z nejhustších a také nejsložitějších železničních sítí na světě. Tokijské centrální nádraží je přirozeným výchozím bodem pro hlavní japonské dálkové tratě a je také centrem sítě šinkansenů. Výjimečnou vlastností tohoto železničního systému je jeho silná integrace s podzemní dráhou. Některé příměstské vlakové soupravy na vybraných nádražích sjíždějí pod povrch a pokračují jako vlaky metra.

Městská a příměstská železniční doprava v japonské metropoli má převážně charakter povrchového metra. Používají se zde výhradně elektrické článkové jednotky, a to ve velké rozmanitosti typů a stáří.

Hlavní tratě, včetně nejvýznamnější linky Jamanote, spravuje společnost JR East, která je největší železniční správou na světě. Většina drah je ale provozována menšími železničními společnostmi, které se snaží JR East konkurovat, ať už kratší jízdní dobou, nižšími nebo žádnými příplatky či pouhou nižší cenou jízdenky. Největší z menších je elektrická železnice Keió.

Vlaky linky Jamanote

Menší společnosti při stavbě svých železnic na počátku 20. století v mnoha případech volily jiný rozchod kolejí než tehdejší státní japonské železnice. Proto se můžeme setkat s několika rozchody kolejí: 1067 mm, 1372 mm a 1435 mm, což s sebou samozřejmě přináší nutnost, mít na nádražích pro každý rozchod kolejí separátní infrastrukturu.

Problémem tokijských železnic je jejich častá přeplněnost, zejména na nejdůležitějších linkách ve špičce. V některých stanicích dokonce existují placení „nacpávač“. Přeplněné soupravy pak potřebují delší čas pro výstup a nástup cestujících a vzniká tak zpoždění.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Hiraganou lze zapsat jako とうきょう a katakanou jako トーキョー.
  2. Žádný z japonských zákonu neustanovuje Tokio jako japonské hlavní město.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Tokyo na anglické Wikipedii a 東京都 na japonské Wikipedii.

  1. ÓŠIMA, Tadamori. 衆議院議員逢坂誠二君提出日本の首都に関する質問に対する答弁書 [online]. The House of Representatives, Japan, 2018-02-23 [cit. 2021-08-27]. There is no law or regulation that expressly defines Tokyo as the capital. However, we are of the opinion that Tokyo is generally accepted in society to be the capital of Japan.. Dostupné online. (japonsky) 
  2. 「東京都の人口(推計)」の概要-令和3年1月1日現在|東京都 [online]. Tokyo Metropolitan Government [cit. 2021-08-27]. Dostupné online. (japonsky) 
  3. The World's Cities in 2018 [online]. United Nations [cit. 2021-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Global 500 [online]. Fortune [cit. 2021-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. The Global Financial Centres Index 28 [online]. Long Finance, 2020-09 [cit. 2021-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Tokyo Attractions – Japanese Lifestyle. Tokyo – GoJapanGo [online]. Mi Marketing Pty Ltd [cit. 2021-08-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-04-26. (anglicky) 
  7. Metropolitan Area Outer Underground Discharge Channel [online]. [cit. 2021-08-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-09-14. (anglicky) 
  8. HORNYAK, Tim. Heart of gold: The Ginza Line celebrates its 90th birthday [online]. Japan Times, 2017-12-16 [cit. 2021-08-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-12-09. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LUKAVEC, Jan. Tam, kde žije národ přešťastných lidí, jejichž jedinou starostí je hrát na šamisen a malovat verše: Tokio a zahrady Nipponu. In Od českého Tokia k exotické Praze. Praha: Malvern, 2013. 317 s. ISBN 978-80-87580-61-5. 
  • RICHIE, Donald. Tokyo: megacity. Tokyo: Tuttle, 2010. 176 s. ISBN 978-4-8053-0979-7. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]