Tokio

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tokio
東京都; Tókjó-to
Pohled na část Tokia
Pohled na část Tokia
Tokio – znak
znak
Tokio – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 0 m n. m.
Stát JaponskoJaponsko Japonsko
prefektura Tokio
Administrativní dělení 23 částí
Tokio
Tokio
Tokio, Japonsko
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 622 km²
Počet obyvatel 30 226 551 (2018)
Hustota zalidnění 48 595,7 obyv./km²
Etnické složení převážně Japonci
Správa
Starosta Šintaró Išihara
Vznik 1868
Oficiální web www.metro.tokyo.jp/ENGLISH/
Telefonní předvolba (+81) (0)3
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tokio (japonsky: 東京, zvuk Tókjó) se považuje za hlavní město Japonska a je sídlem japonského císaře. Název znamená Východní hlavní město.

Tokio není v Japonsku oficiálně město. Jde o jednu z několika prefektur (dále Saitama, Čiba, Kanagawa, okrajově i další, viz též článek prefektura Tokio), které tvoří souvislé osídlení v zahraničí označované jako Tokio, přesněji jako Velké Tokio. Na území prefektury Tokio se nachází pouze vládní budovy, císařský palác a hospodářské, kulturní a dopravní centrum oblasti megalopole označované v Japonsku jako Kantó, v zahraničí jako Tokio. Naopak 1/3 prefektury je pokryta horami a lesy. Samotné Tokio nemá jedno městské centrum, ale řadu menších či větších. Ta jsou rozmístěna po obvodě kruhové městské železnice v centru Tokia. Tento článek pojednává dále převážně o Tokiu v západním pojetí.

Tokio se nachází na ostrově Honšú v regionu Kantó. Žije v něm více než 9 milionů obyvatel (s předměstími okolo 40 milionů), což je asi 10 % (resp. 25%) japonské populace, a je největším městem Japonska. Až do roku 1868 se město jmenovalo Edo. Tokio může mít dnes problémy kvůli tomu, že leží v seismicky aktivní oblasti.

Tokio je, se svými více než 30 miliony obyvatel, momentálně považováno za největší velkoměsto na světě.

V roce 2020 se v Tokiu také měly konat XXXII. Letní olympijské hry 2020. Kvůli pandemii nového koronaviru byly však tyto Letní olympijské hry přesunuty na rok 2021. Tokio se tak v roce 2021 stane teprve 5. městem, kde se budou konat olympijské hry podruhé v historii – poprvé se zde konaly v roce 1964.

Historie města[editovat | editovat zdroj]

Tokio se do roku 1868 jmenovalo Edo. V roce 1603 byl založen šógunát Tokugawa a Edo se stalo sídlem jeho vlády, tedy de facto hlavním městem. Císařovo sídlo a formální hlavní město zůstalo v Kjótu. V roce 1869 se císař přestěhoval do Tokia, které se tím stalo hlavním městem i formálně. Město postihlo mnoho katastrof:

Město každoročně postihují menší či větší otřesy a vlny tsunami.

Počet obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Město má bez aglomerace kolem 12 527 115 obyvatel, ale s aglomerací jde o největší město na světě (38 milionů obyvatel). K tokijské aglomeraci patří Kawasaki, Jokohama a mnoho dalších okolních měst. Podle prognóz se počet obyvatel Tokia nadále zvyšuje a zvyšovat bude.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Významnými památkami jsou císařský palác Kókjo či chrám Sensódži s bránou Kaminarimon. Hojně navštěvované jsou i 2 věže: Tokyo Sky Tree z roku 2012 (nejvyšší věž na světě a druhá nejvyšší stavba na světě) a Tokyo Tower z roku 1957. K muzeím patří například Tokijské muzeum současného umění a Národní muzeum západního umění.

Znečištění[editovat | editovat zdroj]

Tokio
klimagram
123456789101112
 
 
45
 
10
1
 
 
60
 
10
2
 
 
100
 
13
4
 
 
125
 
18
10
 
 
138
 
23
15
 
 
185
 
25
19
 
 
127
 
29
22
 
 
148
 
31
24
 
 
180
 
26
20
 
 
164
 
21
14
 
 
89
 
17
9
 
 
46
 
12
4
průměrné max. a min. teploty ve °C
úhrn srážek v mm
zdroj: Climate-Charts.com

Extrémní množství aut v Tokiu působí značné problémy. Toto město bývalo jedno z nejznečištěnějších na světě, ve městě jsou rozmístěny tabule s údaji o znečištění. Město bylo známo svým celoročním smogovým příkrovem, avšak v posledních letech se situace podstatně mění k lepšímu, za jasných dnů lze dokonce z některých míst spatřit horu Fudži. V Tokiu se ale nedá koupat, ještě kilometry od Tokia je znečištění pláží patrné.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Tokio je hlavním japonským dopravním uzlem pro vnitrostátní i mezinárodní leteckou, silniční a železniční dopravu. Páteř dopravního systému v metropoli tvoří velmi rozsáhlá síť železnic a metra, která je vhodně doplňována autobusy, a jednokolejkami. Rozsáhlá síť vlaků(povrchového metra) byla vybudována v rámci modernizací před Olympiádou v Tokiu jako náhrada tramvají. Tramvajová linka byla ponechána pouze jedna v úseku několika kilometrů jako zajímavost.

Letecká doprava[editovat | editovat zdroj]

V regionu Kantó se nachází dvě mezinárodní letiště. Přímo v Tokiu je letiště Haneda (羽田空港 Haneda kúkó, 羽田国際空港 Haneda kokusai kúkó, 東京国際空港 Tókjó kokusai kúkó), které se specializuje hlavně na vnitrostátní lety a na chartery, ale využívají ho také čínské aerolinie. Pro mezinárodní dopravu slouží letiště Narita (成田国際空港 – Narita kokusai kúkó), které se nachází asi 50 km na východ od centra Tokia v prefektuře Čiba.

Lodní doprava[editovat | editovat zdroj]

V těsné blízkosti Tokia jsou také významné přístavy (např. v Jokohamě), odkud plují lodě do USA přes Tichý oceán a také do dalších zahraničních i japonských přístavů.

Metro[editovat | editovat zdroj]

Tokijské metro je provozováno dvěma nezávislými institucemi: Odborem dopravy tokijské metropolitní vlády a společností Tokyo Metro. Je tvořeno dvanácti linkami, z nichž řada navazuje na povrchové tratě mnoha různých dopravců. Tato návaznost dala vzniknout tzv. „through-service“, kdy příměstské povrchové vlaky v určené stanici sjedou pod zem a dál pokračují jako vlak metra.

Silniční doprava[editovat | editovat zdroj]

V Japonsku se jezdí vlevo, vlaky a metro také.

Hromadná doprava[editovat | editovat zdroj]

Autobusovou dopravu zajišťuje odbor dopravy tokijské metropolitní vlády a soukromí dopravci. Existuje množství městských, regionálních i dálkových spojů, jejichž výchozím bodem jsou zpravidla velké železniční terminály, jako je nádraží Šindžuku nebo tokijské centrální nádraží.

Individuální[editovat | editovat zdroj]

Dopravu v Tokiu zajišťují z velké části také auta, která jezdí rovnými a kilometry dlouhými ulicemi. Aut je ale v Tokiu neúnosně mnoho, často více, než je kapacita silnic. Zácpy jsou na denním pořádku. Městská vláda se snaží situaci regulovat například tím, že nepovolí registraci nového automobilu, pokud majitel neprokáže, že má kde zaparkovat. Pod Tokijským zálivem se staví tunel, který má dopravu mírně zlepšit.

Samozřejmě zde existuje také taxislužba, která je proti hromadné dopravě podstatně dražší a má stejné neduhy jako ostatní auta a autobusy – zpravidla neunikne zácpám. Specialitou místních taxíků je automatické otvírání a zavírání dveří, které provádí řidič ze svého místa.

Železnice[editovat | editovat zdroj]

Tokijská oblast je protkána jednou z nejhustších a také nejsložitějších železničních sítí na světě. Tokijské centrální nádraží je přirozeným výchozím bodem pro hlavní japonské dálkové tratě a je také centrem sítě šinkansenů. Výjimečnou vlastností tohoto železničního systému je jeho silná integrace s podzemní dráhou. Některé příměstské vlakové soupravy na vybraných nádražích sjíždějí pod povrch a pokračují jako vlaky metra.

Městská a příměstská železniční doprava v japonské metropoli má převážně charakter povrchového metra. Používají se zde výhradně elektrické článkové jednotky, a to ve velké rozmanitosti typů a stáří.

Hlavní tratě, včetně nejvýznamnější linky Jamanote, spravuje společnost JR East, která je největší železniční správou na světě. Většina drah je ale provozována menšími železničními společnostmi, které se snaží JR East konkurovat, ať už kratší jízdní dobou, nižšími nebo žádnými příplatky či pouhou nižší cenou jízdenky. Největší z menších je elektrická železnice Keió.

Menší společnosti při stavbě svých železnic na počátku 20. století v mnoha případech volily jiný rozchod kolejí než tehdejší státní japonské železnice. Proto se můžeme setkat s několika rozchody kolejí: 1067 mm, 1372 mm a 1435 mm, což s sebou samozřejmě přináší nutnost, mít na nádražích pro každý rozchod kolejí separátní infrastrukturu.

Problémem tokijských železnic je jejich častá přeplněnost, zejména na nejdůležitějších linkách ve špičce. V některých stanicích dokonce existují placení „nacpávač“. Přeplněné soupravy pak potřebují delší čas pro výstup a nástup cestujících a vzniká tak zpoždění.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LUKAVEC, Jan. Tam, kde žije národ přešťastných lidí, jejichž jedinou starostí je hrát na šamisen a malovat verše: Tokio a zahrady Nipponu. In Od českého Tokia k exotické Praze. Praha: Malvern, 2013. 317 s. ISBN 978-80-87580-61-5. 
  • RICHIE, Donald. Tokyo: megacity. Tokyo: Tuttle, 2010. 176 s. ISBN 978-4-8053-0979-7. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]