Libuše (opera)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Opery Bedřicha Smetany
Smetana.jpg

Braniboři v Čechách (1863)
Prodaná nevěsta (1866)
Dalibor (1868)
Libuše (1872)
Dvě vdovy (1874)
Hubička (1876)
Tajemství (1878)
Čertova stěna (1882)
Viola (1884)

Libuše je slavnostní zpěvohra o třech jednáních českého skladatele Bedřicha Smetany z roku 1872. Poprvé byla uvedena v Národním divadle v Praze 11. června 1881.

Vznik a koncept díla[editovat | editovat zdroj]

Autorem libreta je Josef Wenzig (také autor libreta k Daliboru), který je napsal německy. Do češtiny ho přebásnil Ervín Špindler, protože Smetana odmítl komponovat na německý text, na druhou stranu se ale se Špindlerem dohodl, že jako autor libreta bude uváděn jen Wenzig a fakt jeho překladu bude utajen.[1]

Námětem k jejímu ději se stala legenda o kněžně Libuši, připomínaná již v Kosmově kronice, ale přejatá hlavně ze zpracování v Rukopisu zelenohorském.

Opera byla původně zamýšlena jako korunovační, protože ale ke korunovaci rakouského císaře Františka Josefa I. za českého krále na konci 19. století nedošlo, byla poprvé uvedena při slavnostním otevření Národního divadla a poté i při jeho znovuotevření po ničivém požáru 18. listopadu 1883.

Smetana a Wenzig koncipovali operu nikoli jako dramatické dílo, ale jako historické tableau, částečně po vzoru Wagnerova operního cyklu Prsten Nibelungův. Tři jednání nevytvářejí děj směřující k rozuzlení.

V prvním jednání se setkáváme s Libušiným soudem. Druhé a třetí jednání představují Libušin sňatek a proroctví. Dlouhé nedějové proroctví v závěru a celý koncept opery se nyní stává velkou překážkou k dramaturgickému uchopení.[1]

Proroctví je část, které se Wenzig ujal nejoriginálněji. Zdůraznil kapitoly historie, jež považoval sám za nejcennější – včetně nehistorické a smyšlené postavy Jaroslava ze Šternberka, moravského obránce českých zemí před náporem Mongolů (tehdy ji ale za skutečnou považoval i František Palacký[1]) a zdůraznění významu husitů a Jiřího z Poděbrad, které se ale stalo zdrojem kritiky.

Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]

osoba hlasový obor premiéra (11.6.1881)
Libuše, česká kněžna soprán Marie Sittová
Přemysl ze Stadic baryton Josef Lev
Chrudoš od Otavy bas Karel Čech
Šťáhlav na Radbuze, jeho bratr tenor Antonín Vávra
Lutobor z Dobroslavského Chlumce, jejich strýc bas František Hynek
Radovan od Kamena Mosta baryton Leopold Stropnický
Krasava, Lutoborova dcera soprán Irma Reichová
Radmila, sestra obou bratří alt Betty Fibichová
První žnec soprán Eleonora z Ehrenbergů
Druhý žnec soprán Anna Hlaváčková
Třetí žnec alt Ema Maislerová
Čtvrtý žnec tenor Jan Šára
Kmeti, leši a vladyky, panny a děvy z dvoru Libušina, Přemyslova čeleď, lid
Dirigent: Adolf Čech, režisér: František Kolár

Děj opery[editovat | editovat zdroj]

I. jednání: Libušin soud. Velmožové Chrudoš a Šťáhlav se neshodli o otcovo dědictví, jejich spor má rozhodnout kněžna Libuše. Chrudoš požaduje všechno, Šťáhlav je připraven podrobit se kněžninu verdiktu. Libuše určuje, že se dědictví rozdělí mezi oba stejným dílem. Chrudoš to označí za slabošské rozhodnutí a vyzývá ostatní, aby dosadili na knížecí trůn znovu muže. Libuše je tímto dotčena, přesto se rozhodne, že si vybere budoucího manžela a tím dá zemi znovu muže panovníka. Své posly vyšle za svým milým Přemyslem do Stadic.

II. jednání. Krasava přiznává otci, že její láska k Chrudošovi zapříčinila spor obou bratří. Chtěla vyprovokovat Chrudoše tím, že předstírala náklonnost ke Šťáhlavovi. Otec jí odpouští, pokud se jí povede spor bratří uklidnit. Do Stadic přijíždí poslové z Vyšehradu. Přemysl, který zrovna vzpomínal na Libuši, je překvapen jejich žádostí, ale vydává se za ní.

III. jednání: Libušin sňatek a Libušino proroctví. Libuše vyslechne uklidňující zprávu o smíření bratří. Při slavnosti předá Libuše trůn Přemyslovi, který žádá Chrudoše, aby se kněžně omluvil. Ten tak učiní. Ve slavnostní chvíli dostává Libuše vidění slavné budoucnosti českého národa, počínaje obrazem knížete Břetislava, přes smyšleného moravského obránce proti Mongolům Jaroslava ze Šternberka, Přemysla Otakara II., Elišky Přemyslovny a Karla IV. až po husitské války a Jiřího z Poděbrad. Další budoucnost Libuše nevidí, ale končí optimisticky s předpovědí slavného překonání všech hrůz.[2]

Co dál? To mlha oku zahaluje
a mnoho skrývá zkalenemu zraku,
tajemství hrozná - prokletí!
Však nechť se stane cokoli,
to cítím v nejhlubší svých ňader hloubi:
můj drahý národ český neskoná,
on pekla hrůzy slavně překoná!
— kněžna Libuše v závěru opery

Inscenační historie[editovat | editovat zdroj]

Na českých jevištích[editovat | editovat zdroj]

Poprvé byla opera uvedena v Národním divadle v Praze 11. června 1881 s Marií Sittovou jako Libuší a Josefem Lvem jako Přemyslem. Premiéru dirigoval Adolf Čech, režíroval František Kolár. Premiéra měla slavnostní ráz i kvůli návštěvě korunního prince Rudolfa, který o přestávce mezi prvním a druhým jednáním vyslovil Smetanovi svůj obdiv a uznání, ale v průběhu druhého jednání divadlo opustil.[1] Do 23. června téhož roku se Libuše dočkala ještě čtyř dalších uvedení ve stejném obsazení.

Znovu se na scénu Národního divadla vrátila opera při znovuotevření po požáru 18. listopadu 1883 zásluhou stejných umělců. Poté se udržela na repertoáru Národního divadla prakticky nepřetržitě až do druhé světové války. Druhou pražskou Libuší byla Anna Veselá, dále v této roli excelovaly Růžena Maturová, Ema Destinnová, Gabriela Horvátová. Poslední předválečné nastudování obsadily Ada Nordenová a Marie Podvalová.

Znovu byla uvedena opera krátce po osvobození 29. května 1945 (v inscenaci Ferdinanda Pujmana s Marií Podvalovou), ale 27. října 1948 byla stažena z repertoáru a pět let se nehrála. Vrátila se k 70. výročí znovuotevření Národního divadla v roce 1953 (režie Ladislav Boháč), nahrazena inscenací Karla Palouše po 15 letech. V tomto období byly nejslavnějšími Libušemi kromě Podvalové Naděžda Kniplová či Milada Šubrtová.

Další přestávka v uvádění v Národním divadle následovala v letech 1977 až 1983. Ke stému výročí znovuotevření režíroval operu Karel Jernek. V hlavní roli vystoupila při premiéře Gabriela Beňačková a za sedm let uvádění se v ní objevily i Naděžda Kniplová či Eva Děpoltová. Od roku 1995 uvádí Národní divadlo operu v režii Petra Novotného a hudebním nastudování Olivera Dohnányiho s Evou Urbanovou v hlavní roli premiérového obsazení.[3]

Libuše je inscenačně nejnáročnější Smetanovou operou a i její vstup na mimopražská česká jeviště byl proto pomalejší. Národní divadlo v Brně ji poprvé uvedlo 16. prosince 1899.[4] Městské divadlo v Plzni ji uvedl soubor Vendelína Budila poprvé 27. září 1902 při příležitosti otevření nové budovy divadla. [5] V českém divadle v Olomouci se hrála poprvé roku 1921, v Moravské Ostravě se roku 1923.[6] P. Pražák napočítal do konce sezóny 1947/48 celkem 690 představení (z toho 20 v Národním divadle).[7] Po roce 1945 eviduje databáze Divadelního ústavu 30 inscenací v tradičních divadlech: vedle Národního divadla byla uvedena v Plzni (1946, 1958, 1965, 1986), Ostravě (1946, 1954, 1968, 1984), Brně (1946, 1952, 1964, 1974), Olomouci (1947, 1965), Liberci (1948, 1953, 1955, 1960, 1975, 1985), Ústí nad Labem (1955, 1960, 1968, 1976) a Českých Budějovicích (1969, 1981), z českých operních divadel tak nebyla uvedena pouze v Opavě. V titulní roli se na těchto scénách objevily mimo jiné Květa Belanová, Marcela Machotková, Zdenka Kareninová, Gita Abrahámová, Libuše Hrubá, Jarmila Krásová nebo Marie Kremerová.[8]

Na festivalu Smetanova Litomyšl se měla opera hrát poprvé v roce 1954, zájem o ni projevilo na šest tisíc diváků, ale pro nepřízeň počasí se na otevřené scéně představení neuskutečnilo. Druhý pokus – zařazený do programu Krajské slavnosti písní a tanců pro masové a na operu nezvyklé publikum – skončil v roce 1959 nezdarem (Libuši zpívala Marie Podvalová), později se zde ale Libuše hrála v provedení různých souborů s velkým úspěchem.[9]

Od roku 1989 je Národní divadlo jediným stálým divadlem, které tuto slavnostní operu uvádí. Libuše se však – i díky její v současnosti jediné představitelce Evě Urbanové – dostává k divákům i mimo kamenná divadla. V létě 2010 ji Originální hudební divadlo Praha uvedlo v Přírodním divadle Divoká Šárka,[10] v létě 2012 zazněla (s doprovodem čtyřručního klavíru) na hradě Grabštejně.[11]

Dne 9. května 2015 slavnostně uvádí operu Libuše Divadlo J.K. Tyla v Plzni ve svém Novém divadle, v rámci Evropského hlavního města kultury 2015. Dirigent: Oliver Dohnányi, orchestr a sbor DJKT; v hlavní roli Eva Urbanová v alternaci s Ivanou Veberovou (Cena Thálie 2014).

Mimo české země[editovat | editovat zdroj]

Velmi specifický charakter opery prakticky znemožňuje její uvádění v cizině, která se s Libuší může proto seznámit jen prostřednictvím nahrávek nebo řídkých pohostinských vystoupení, z nichž první se odehrálo ve Vídni roku 1924. Libuši tam tehdy v rámci cyklu všech Smetanových oper hrálo české divadlo z Olomouce.[12] Jedinou výjimkou bylo nastudování roku 1933 v záhřebském divadle v tehdejší Jugoslávii.[13] Unikátem bylo rovněž koncertní představení v newyorské Carnegie Hall dirigované Eve Quelerovou s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli.[14]

V období Československa byla Libuše ovšem hrána i na Slovensku, a to ve Slovenském národním divadle. Nastudována byla v letech 1920, 1923, 1934 a naposledy roku 1961.[15]

Nahrávky[editovat | editovat zdroj]

Opera byla několikrát vcelku nahrána[p 1]:

Existuje i několik televizních nahrávek, vč. záznamu slavnostního uvedení inscenace z roku 1995 s Evou Urbanovou v titulní roli.

  1. Pěvci v pořadí uvedeném v oddíle "Osoby a první obsazení".

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Libuše (opera) na anglické Wikipedii.

  1. a b c d KUČERA, Jan P.. Libuše. Reflex. 2001, čís. 44. Dostupné online [cit. 28.10.2007]. ISSN 0862-6634. (česky) 
  2. VÍTOVÁ, Eva. 50 slavných oper. 1. vyd. Praha : Albatros, 2005. 299 s. ISBN 80-00-01788-1. Kapitola Bedřich Smetana (1824-1884) : Libuše, s. 219-221. (česky)  
  3. Libuše (Opera). Soupis repertoáru od roku 1883 [online]. Národní divadlo, [cit. 2007-10-28]. Dostupné online. (česky) 
  4. Soupis premiér NDB
  5. KLOSOVÁ, Ljuba. Budil Vendelín. In LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích: Osobnosti 19. století. Praha : Divadelní ústav, 2005. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1436-6. S. 87. (česky)
  6. PRAŽÁK, Přemysl. Smetanovy zpěvohry IV : Čertova stěna, Viola. Praha : Za svobodu s. s r.o., 1948. 428 s. S. 328.  
  7. Pražák IV, s. 324, 330.
  8. Dvě vdovy [online]. Praha: Divadelní ústav, 2001, [cit. 2012-07-05]. Dostupné online.  
  9. DRÁBKOVÁ, Jarmila. Podrobná historie festivalu [online]. Smetanova Litomyšl, o.p.s., 2002, [cit. 2007-10-28]. Dostupné online. (česky) 
  10. Urbanová zpívala v pražské Šárce Libuši. Lidové noviny [online]. 2010-09-04 [cit. 2012-08-22]. Dostupné online.  
  11. HRDINOVÁ, Radmila. Benefiční koncerty na hradě Grabštejn oslavily 20. výročí. Novinky.cz [online]. 2012-08-20 [cit. 2012-08-22]. Dostupné online.  
  12. BUREŠOVÁ, Alena. Zájezdová činnost olomoucké hudební scény v meziválečných letech v Čechách a na Moravě. In Ingrid Silná. Hudba v Olomouci a na střední Moravě III.. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. ISBN 978-80-244-2362-3. S. 108.
  13. SEEGER, Horst. Opernlexikon. 4. vyd. Berlin : Henschelverlag Kunst und Gesellschaft, 1989. S. 383. (německy)  
  14. HENAHAN, Donal. THE OPERA: BENACKOVA IN SMETANA'S 'LIBUSE'. The New York Times [online]. 1986-03-14 [cit. 2012-08-21]. Dostupné online.  (anglicky) 
  15. Podle seznamu inscenací na THEISA - zoznam inscenácií [online]. Bratislava: Divadelný ústav Bratislava, 2010-12-20, [cit. 2011-04-06]. Dostupné online. (slovensky) .
  16. Archivní a programové fondy Českého rozhlasu [online]. Český rozhlas, [cit. 2011-02-02]. Dostupné online.  
  17. Archivní a programové fondy Českého rozhlasu [online]. Český rozhlas, [cit. 2011-02-02]. Dostupné online.  
  18. GRAEME, Roland. The Opera Quarterly. 1997, roč. 13, čís. 3, s. 186-189. Dostupné online [cit. 6.9.2007]. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SMETANA, Bedřich. Studijní vydání děl Bedřicha Smetany VI. Libuše (kritická edice). Praha : Společnost Bedřicha Smetany, 1949.  
  • NEJEDLÝ, Zdeněk. Zpěvohry Smetanovy. Praha : [s.n.], 1908.  
  • OČADLÍK, Mirko. Libuše: vznik Smetanovy zpěvohry. Praha : Melantrich, 1939. 202 s.  
  • PRAŽÁK, Přemysl. Smetanovy zpěvohry II : Dalibor, Libuše. Praha : Za svobodu s. s r.o., 1948. 255 s.  
  • JIRÁNEK, Jaroslav. Problém hudebně dramatické reprezentace Krasavy ve Smetanově Libuši. Hudební věda. 1974, roč. 11, čís. 1, s. 250-273. Dostupné online. ISSN 0018-7003.  
  • JIRÁNEK, Jaroslav. Krystalizace významového pole Smetanovy Libuše. Hudební věda. 1976, roč. 13, čís. 1, s. 27-54. Dostupné online. ISSN 0018-7003.  
  • VÍT, Petr. Libuše: proměny mýtu ve společnosti a v umění. Hudební věda. 1982, roč. 19, čís. 3, s. 269-273. Dostupné online. ISSN 0018-7003.  
  • JIRÁNEK, Jaroslav. Smetanova operní tvorba I. Od Braniborů v Čechách k Libuši. Praha : Editio Supraphon, 1984.  
  • OTTLOVÁ, Marta; POSPÍŠIL, Milan. Bedřich Smetana a jeho doba. Praha : Lidové noviny, 1997. 150 s. ISBN 80-7106-256-1. Kapitola Opera a český historismus: Smetanova Libuše, s. 80-95.  
  • TYRRELL, John. Czech Opera. Cambridge : Cambridge University Press, 2005. 352 s. ISBN 978-0-521-34713-6. (anglicky)  
  • JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P.. Malá encyklopedie české opery. 1. vyd. Praha, Litomyšl : Paseka, 1999. 347 s. ISBN 80-7185-236-8. Kapitola Libuše, s. 153. (česky)  
  • The Penguin Concise Guide to Opera. London : Penguin Books Ltd, 2005. 593 s. ISBN 0-141-01682-5. Kapitola Tyrrell, John: Bedřich Smetana, s. 411-414. (anglicky)  
  • WENZIG, Josef; ŠPINDLER, Ervín. Libuše. Praha : Josef Bartoš, 1951. Kapitola Úvod. (česky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]