Josef Ladislav Píč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Josef Ladislav Píč
Josef Ladislav Píč (1896)
Narození 19. ledna 1847
Mšeno u Mělníka
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 19. prosince 1911 (ve věku 64 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo odpočinku Vyšehradský hřbitov
Národnost Češi
Alma mater Univerzita Karlova
Zaměstnavatel Univerzita Karlova
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pomník připomínající archeologický výzkum vedený J. L. Píčem na mohylovém pohřebišti u Velké Dobré

Josef Ladislav Píč (19. ledna 1847 Mšeno u Mělníka [1]19. prosince 1911 Praha) byl historik, pedagog a muzejník, spoluzakladatel české archeologie. Působil v Komisi pro soupis památek Prahy[2]od jejího vzniku v roce 1883 (1884) a jako její člen spoluvytvářel první systém památkové péče v Čechách.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve větrném mlýně poblíž Mšena. J. L. Píč absolvoval v letech 1858-1862 gymnázium v České Lípě. Pak vystudoval dějepis a zeměpis na Karlově univerzitě (tehdy Karlo-Ferdinandova univerzita) a stal se na deset let vyučujícím profesorem na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Odtud odešel ve školním roce 1871-1872 učit na reálné gymnázium v Praze 1 - Žitné ulici.[3] Původně byl jen kandidátem profesury, dekretem c. a k. školní rady z 19. 1. 1881 byl jmenován středoškolským profesorem[4]. V roce 1883 obhájil docenturu a v roce 1905 získal mimořádnou profesuru rakouských a slovanských dějin na Filozofické fakultě.

Roku 1887 se ujal vedení redakce časopisu Památky archaeologické a místopisné a začal se více orientovat na archeologii. Roku 1887 se postavil do čela Archaeologického sboru musejního a roku 1893 vyhrál konkurs na místo kustoda prehistorické sbírky tehdejšího Musea království Českého, dnešního Národního muzea. Tuto sbírku prakticky vytvořil, utřídil a instaloval v nové Schulzově budově na Václavském náměstí.

Žil jako osamělý starý mládenec pouze pro vzdělání a vědu. Soustředil kolem sebe skupinu vlastenců s nadšením pro archeologii. Přijal i vlastenecké jméno Ladislav. Tito lidé, nejrůznějších profesí i původu, mu pomáhali provádět archeologické výzkumy, které poskytly základní materiál nových prehistorických fondů (např. Bylany, Dobřichov-Pičhora (podoba jmen je náhodná) a Dobřichov-Třebická, Platěnice, Stradonice).

Nejvýznamnější publikací J. L. Píče byly třídílné Starožitnosti země České, napsané mezi léty 18991909. Jednotlivé díly Starožitností byly přeloženy do francouzštiny, němčiny a ruštiny.

J. L. Píč se svou periodizací a dalšími věcmi narazil na odpor Lubora Niederleho a tato diskuse posléze vyústila v kontroverzi mezi školami muzejní a univerzitní, která stála Píče mnoho duševních sil.

Další spor, který se mu stal osudným, bylo hájení pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Píč neváhal navštívit s částí Rukopisu královédvorského přední evropské paleografy a vyžádat si od nich posudky. Poté otiskl v Národní politice článek „Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografickým skvěle obstál.“[5] O tom, zda rukopis tehdy opravdu obstál, je možno pochybovat. Josef Šusta v roce 1912 napsal: „Není zcela správné, tvrdil-li prof. Píč, že starší, podle jeho mínění ‚objektivní‘ a dnešním nacionalismem ještě nezkažení paleografové němečtí měli o R. K. mínění veskrze příznivé.“[6] Karel Sklenář v roce 2007 hodnotil posudky jako „zběžné a formální“.[7][8]

Národní muzeum po návratu Píče obvinilo z porušení předpisů při výpůjčce Rukopisu a dovezené posudky prozatím odložilo. To společně s útoky domácí odborné veřejnosti, nepochopením smyslu jeho úsilí a celkovým vyčerpáním zřejmě vedlo J. L. Píče k tomu, že se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života - zastřelil se revolverem ve svém bytě. Přesto však za svého života vytvořil dílo, které ho řadí k velikánům české archeologie.

Pozůstalost[editovat | editovat zdroj]

  • Písemné dokumenty a korespondence jsou uložený v Archivu Národního muzea.
  • Soubor středověkých až novověkých archeologických nálezů i osobní předměty včetně obrazů byly v roce 1938-39 převedeny do oddělení historické archeologie Národního muzea.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Přehled české archaeologie. 1908.
  • Čechy na úsvitě dějin. 1902, 1903, 1905.
  • Dějiny národa ruského. 1889.
  • Čechy předhistorické. 1899.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. WUNSCH, Hugo; TEIGE, Josef. Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy. In:Almanach královského hlavního města Prahy na rok 1899. Ročník 2. Redakce Lešer Václav. první. vyd. Praha: Důchody obce královského hlavního města Prahy, 1899. 469 s. Dostupné online. Kapitola Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy., s. 249-265. (česky) 
  3. VOJTÍŠKOVÁ, Marie. Jiskry a plaménky. Česká Lípa: MNV Česká Lípa, 1981. Kapitola Rejstřík osob, s. 39. 
  4. Archiv hl.m.Prahy, Soupis domovských příslušníků hl.m.Prahy
  5. Prof. J. L. Píč: „Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografickým skvěle obstál.“ Národní politika 17. 12. 1911.
  6. http://www.rukopisy-rkz.cz/rkz/gagan/jag/rukopisy/dokument/susta-1.htm
  7. http://www.veprek.cz/profesorPic.html
  8. Karel Sklenář: Učenci a pohané. Praha: Mladá fronta, 1974.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
  • Karel SKLENÁŘ, Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. Praha 2001, s. 264,285,295,297.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]