Václav Kliment Klicpera

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Václav Kliment Klicpera
Jan Vilímek, Portrét Václava Kl. Klicpera
Narození 23. listopadu 1792
Chlumec nad Cidlinou České královstvíČeské království České království
Úmrtí 15. září 1859 (ve věku 66 let)
Praha, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy
Povolání dramatik, spisovatel
Národnost česká
Stát Rakouské císařství
Alma mater Univerzita Karlova (nedostudoval)
Významná díla Divotvorný klobouk,
Hadrián z Římsů,
Rohovín Čtverrohý
Manžel(ka) Anna Klicperová
Děti Ivan Klicpera
Příbuzní František Klicpera (bratr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Kliment Klicpera (23. listopadu 1792 Chlumec nad Cidlinou[1]15. září 1859 Praha) byl český spisovatel a dramatik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Byl druhým dítětem krejčovského cechmistra Václava Klicpery z Chlumce nad Cidlinou (1763–1812) a jeho manželky Anny, rozené Krenčíkové (1765–1835).[1][2] Učil se krejčovství, vyučil se řeznictví.[p 1]

Roku 1808 zanechal řemesla a studoval na gymnasiu v Praze; roku 1813 začal studovat filosofii. Necelé dva roky studoval medicínu a přestoupil na humanitní studia, kde roku 1819 získal aprobaci pro humanitní obory gymnázií.[3]

České ochotnické divadlo v Praze[editovat | editovat zdroj]

Starší bratr František uvedl Václava do společnosti vlasteneckých studentů. Od roku 1813 se stal členem ochotnické družiny, která obnovila divadelní představení v češtině, hraná ve Stavovském divadle. Zde se také seznámil s ochotnickou herečkou Annou Švamberkovou (1794–1837), která se později stala jeho ženou. Sám byl jako herec úspěšný a v době pražského pobytu napsal přes 20 divadelních her.[3][4] Jako první byla na jevišti Stavovského divadla v Praze uvedena 25. března 1816 jeho rytířská hra "Blaník."

V Hradci Králové[editovat | editovat zdroj]

Roku 1819 se stal humanitním profesorem v Hradci Králové. Mezi jeho žáky patřili Karel Jaromír Erben, Josef Jaroslav Langer, Josef Kajetán Tyl. Spolu s manželkou Annou (roz. Švamberkovou) se aktivně zúčastnil společenského života a jeho zásluhou se z Hradce Králové stalo druhé centrum české kultury po Praze. U královéhradeckého nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila vydal velkou část svého díla.[3]

V Hradci Králové žil do roku 1846.

V Praze[editovat | editovat zdroj]

Roku 1846 odešel do Prahy vyučovat na Akademické gymnázium. Mezi jeho žáky patřili Josef Václav Frič, Vítězslav Hálek a Jan Neruda.

Aktivně se zúčastnil revolučního roku 1848 byl jmenován členem Národního výboru a zvolen tribunem studentské kohorty, byl zvolen zemským poslancem za Chlumec a Hradec Králové.[3] Vydávání sebraných spisů Václava Klimenta Klicpery bylo v důsledku revolučních událostí roku 1848 přerušeno a došlo k němu znovu až v letech 1862–1863.[5]

Roku 1850 se stal školním radou a prozatímním ředitelem (prefektem) akademického gymnázia, které před tím bylo prohlášeno za české, téhož roku se stal členem České královské společnosti nauk. Roku 1852 byl jmenován skutečným ředitelem gymnázia, ale 1853 byl, pod záminkou vyšetřování studentských aktivit, penzionován.[6][7] V Praze k jeho žákům patřili Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Vojta Náprstek, Miroslav Tyrš, Václav Vlček.

Jeho pohřeb na pražských Olšanských hřbitovech se stal tichou národní demonstrací.[3]

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Matriční záznam – svatba V. K. Klicpery a Anny Trnkové, 1838

Starší bratr František Klicpera (1791-1821) byl lékařem, básníkem a prozaikem. Uvedl Václava Klimenta Klicperu do společnosti mladých.

Dne 17. října 1819 se v pražském kostele Panny Marie Sněžné oženil s Annou Švamberkovou (20. 11. 1796[8] – 25. 3. 1837), kterou poznal při pražských ochotnických představeních.[6][9]

Dne 9. května 1838 se podruhé oženil s Annou Trnkovou (1814–1900).[10][11][12]

V prvním manželství měl Václav Kliment Klicpera 10 dětí, ve druhém dvě.[3] Policejní přihláška Klicperova pražského pobytu (s druhou manželkou) zaznamenala pět dětí z prvního (Bedřich (1826–1861)[p 2], Marie (provd. Valentová, 1824–1867), Ludmila (1822–1854), Anna (provd. Palkovičová, 1830–1888) a Františka (1831–1865) ) a jedno z druhého manželství.[13] Syn z druhého manželství Ivan Klicpera (1845–1881) byl prozaik, který se věnoval historickým tématům..[14]

Klicperův hrob na Olšanech

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Dobový tisk popisoval Klicperu jako vynikajícího společníka, který mezi jiným rád a dobře zpíval. Krom toho se uvádí, že:[6]

V užší společnosti rád hrával v karty a tu "bulka" bývala jeho oblíbenou hrou, ve které dospěl k takovému mistrovství, že nejen na Hradecku, nýbrž i v celé vlasti pravidel jeho se dokládáno. Bylť totiž rozmanité zvyky a způsoby této hry uvedl ve verše žertovné, což vyšlo tiskem pod jmenem "osmmecítma pravidel hry šestadvacet". Hráti "po Klicperovsku" dosud největší chválou mezi bulkáři.
— Světozor, 23/1868

Posmrtná ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • Za zásluhy o město byl – ještě za života, v říjnu 1833 – jmenován čestným občanem Hradce Králové[15]
  • Na domě č. 129 na Malém náměstí v Hradci Králové je umístěna pamětní deska
  • Klicperovo divadlo je v Hradci Králové
  • Na královéhradeckém divadle je též od roku 2002 Klicperova busta od sochaře Vladimíra Preclíka[16]
  • Pomník Václava Klimenta Klicpery je v Chlumci nad Cidlinou[17]
  • Pamětní deska Václava Klimenta Klicpery je na jeho rodném domě v Chlumci nad Cidlinou[18]
  • Klicperova ulice je v mnoha českých a moravských městech, např. v Praze, Hradci Králové, Chlumci n. C., Brně, Plzni atd.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Byl prvním skutečným dramatikem národního obrození, autorem několika desítek her. Tato dramata jsou v nejrůznějších stylech od historických dramat vysokého stylu, rytířských her přes frašky a komedie až k hrám situovaným do současnosti. Napsal celkem 57 divadelních her.

Hojně využíval tzv. metodu kuklení – tzn. někdo se vydává za něco, co není, nebo za někoho, kým není. Jeho dílo mělo na českou tvorbu poměrně velký vliv, který je patrný např. v Tylových dílech.

Kuklení – charakteristika pojmu[editovat | editovat zdroj]

Kuklení je Slovníku literární teorie charakterizováno jako „metaforické označení dramatické techniky záměn a převleků, jejíž jádro spočívá v tom, že se jednotlivé postavy buď vydávají za to, čím nejsou (Gogol, Revizor), nebo jsou – třeba proti své vůli – za někoho zaměňovány (Shakespeare, Komedie plná omylů).“[19] Technika záměny jedné postavy v druhou má velmi hluboké kořeny, sahá už do dob Plauta, pokračuje přes Shakespeara, Goldoniho, Molièra ke Gogolovi. V českém prostředí se dramatickému prvku záměn postav věnoval jeden z našich předních dramatiků V. K. Klicpera, dále bychom mohli jmenovat například Simeona Karla Macháčka a jeho drama Ženichové.

Samotný V. K. Klicpera ve svých jednotlivých hrách používá výraz, že se někdo za někoho „zakuklil“, o nastalé situaci pak mluví jako o „kuklenině“. Literární historik Oldřich Králík uvádí, že zásadní přínos Klicperova kuklení spočívá v nevědomosti zaměňované osoby o dané záměně. Jedné z neznámějších a nejčastěji hraných her V. K. Klicpery Hadriánovi z Římsů je tato nevědomost převleku nejvíce patrná. Za skutečného rytíře Hadriána z Římsů, aniž by to on sám věděl či po záměně toužil, se totiž vydávají hned dva další lidé.[20] Ony nevědomé záměny můžeme vysledovat i ve hrách Zlý jelen či Tři hrabata najednou. Ve Třech hrabatech najednou nalézáme dokonce zcela totožný prvek kuklení jako v Hadriánovi z Římsů. V obou hrách máme jednou tři Hadriány, podruhé tři hrabata Vladimíry.

Princip kuklení[editovat | editovat zdroj]

Na druhou stranu princip kuklení nemusí být vždy nevědomý. V. K. Klicpera občas využívá i záměny, tento nápad pak pochází přímo z hlavy „zakuklené“ osoby. Tak je tomu například ve hrách Zlý jelen či v Bělouších. Ve Zlém jelenovi tak dochází k zakuklení hraběte do svého sluhy a sluhy naopak do postavy hraběte s cílem odhalit pravé smýšlení svých poddaných.

Ke všem záměnám však může podle O. Králíka dojít pouze na základě neměnných charakterů postav. Postavy mohou být veselé, urozené, chytré, zlé, anebo smutné, neurozené, hloupé, hodné. Postavy se tak stávají neměnnými figurkami, jedině tak může být vytvořena ona Klicperova „kuklenina“, aniž by došlo k chaosu. Komplikované postavy, na které není pohlíženo černobíle, je velmi obtížné zakuklit, navíc by se tak vyrušilo zesměšnění konkrétní neřesti určité postavy, jako je například hypochondrie Hadriána z Římsů, „pánbíčkářství“ Jenovéfy či „majetkuchtivost“ Světislava. Dostáváme se tak k podstatě Klicperových her, v nichž je vždy na jednoduché figurce kritizována jedna špatná vlastnost, jež je zakuklena do jiné postavy, a tím ještě výrazněji zveličena a zkritizována. I podle významného francouzského filozofa H. Bergsona se společnost neustále převléká do různých sociálních rolí, avšak důležitější je forma, ne obsah.[21] Aby tedy mohly být postavy zaměněné, musí se jednat o strnulé neměnné loutky s pevně daným charakterem.

Dalším Králíkovým postřehem je propojení Klicperova kuklení s morálkou. V. K. Klicpera na základě kuklení totiž zdůrazňuje morálku, etické hodnoty člověka i zlehčení drobných lidských negativních vlastností. Přestože je V. K. Klicpera vůči svým postavám velmi kritický, nepůsobí jeho kritika nijak ostře a jeho hry vyznívají mile. I přes negativní vlastnosti jeho postav si diváci Hadriána i Jenofévu oblíbí, neboť V. K. Klicpera kritizuje smíchem.

Mezi typickou záměnu u V. K. Klicpery patří převlek pána a sluhy, přičemž si obě postavy vymění pouze své šaty a „kuklenina“ je dokonána. Mohli bychom rozšifrovat tři účely kuklení. Jde o cíl lásky, potrestání a poznání.

Druhy kuklení[editovat | editovat zdroj]

Láska je jednou z nejdůležitějších hodnot v Klicperových hrách a v drtivé většině jeho veseloher je cílem kuklení dát dohromady dva zamilované lidi a ověřit jejich lásku. Dívka má povětšinou vyšší společenský status, její vyvolený bývá obyčejný sluha, ale často to může být zakuklený hrabě. Tak je ve hře poukazováno na úsloví, že láska i hory přenáší, nehledě na společenské postavení. K tomuto druhu kuklení dochází například ve hrách Hadrián z Římsů, Zlý jelen, Tři hrabata najednou či Lesní hvězda aneb charakterové.

Dalším sledovaným cílem je potrestání společenských nešvarů, prohřešků. K tomu dochází v další velmi známé Klicperově hře – Divotvorný klobouk. Zde navíc není zakuklena postava, ale pouze předmět. Pomocí zakukleného kouzelného klobouku dochází k potrestání hamižnosti, tedy jedné z typických lidských neřestí – lakotě. V Rohovínovi Čtverrohém se zase pranýřuje postava městského „chytrolína“, v Ptáčníkovi jde o kritiku zahleděnosti člověka pouze do sebe samotného.

V neposlední řadě je účelem kuklení poznání skutečného stavu věcí, aniž by byla známa předem společenská role postavy. Tuto tendenci nalezneme ve Zlém jelenovi, v němž se chce hrabě přesvědčit o poctivých a nepoctivých lidech na svém panství. I ve Třech hrabatech najednou kromě cíle svést dvě zamilované duše dohromady, nalézáme ještě druhý účel kuklení, a to poznání hraběte skutečných poměrů na jeho hrabství. Můžeme tak sledovat tendenci prolínání všech cílů kuklení.[22]

Tragédie[editovat | editovat zdroj]

Komedie a frašky[editovat | editovat zdroj]

Historické[editovat | editovat zdroj]

  • Uhlířka
  • Nizozemčanné v Praze. Dostupné online.
  • Eliška Přemyslovna
  • Fridrich Bojovný
  • Jan Hus – tuto hru spálil

Loupežnické[editovat | editovat zdroj]

  • Loupežníci v táborském lese
  • Valdek
  • Loketský zvon
  • Loupež

Pohádky[editovat | editovat zdroj]

Romány a povídky[editovat | editovat zdroj]

  • Pindar a Korina (před rokem 1823)
  • První mlýn v Praze
  • Točník (1827)
  • Příchod Karla IV. do Čech
  • Král Jan Slepý
  • Svatý Ivan

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V době učení krejčovství se seznámil s obrozeneckým básníkem Karlem Sudimírem Šnajdrem, který ho údajně zachránil před zmrznutím. Jejich přátelství přetrvalo do dospělosti (viz Karel Sudimír Šnajdr)
  2. Zemřel 11.5.1861 v Novém Jičíně, u Klicperova synovce, lékaře Václava Klicpery.[1]
  3. Z této hry pochází barvité zvolání "Ať mně Volos hřebce zchvátí!" (Volos=Veles, staroslovanský bůh).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matrika oddaných, Chlumec n. C. 1775-1800, snímek 86, záznam o sňatku rodičů V.K.K.
  3. a b c d e f FORST, Vladimír. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, H–L. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0345-2. Kapitola Václav Kliment Klicpera, s. 713–717. 
  4. [2]Jan Erazim Sojka:Václav Kliment Klicpera
  5. Národní listy, 20.12.1861, s.3
  6. a b c Světozor, 23/1868, s.223
  7. Budivoj, 16.8.1861, s.1 (dostupné online v NK ČR)
  8. Strahovský klášter, Matrika narozených 1790-1818, snímek 50, Záznam o narození a křtu
  9. Index oddaných, kostel P. Marie Sněžné, 1795-1833, snímek 27, Klitzbera Wenzl a Marie Schwamberg
  10. Hradec Králové, matrika N 1793-1817, snímek 531
  11. Matrika oddaných, Nový Hradec Králové, 1833–1850, snímek 34, Matriční záznam o svatbě V.K.Klicpery a Anny Trnkové
  12. Lidové noviny, 23.8.1900, s.4, Pohřeb paní Anny Klicperové)
  13. Policejní přihlášky, Praha, rodina Václava Klimenta Klicpery
  14. FORST, Vladimír. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, H-L. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0345-2. Kapitola Ivan Klicpera, s. 712–713. 
  15. Hradec Králové - čestní občané
  16. Hradecký deník: Klicperův fialový cylindr vypadá až magicky
  17. Klicperův pomník v Chlumci n. C.
  18. Pamětní deska, Chlumec n. C.
  19. VLAŠÍN, šTĚPÁN. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. 465 s. S. 193. 
  20. KRÁLÍK, Oldřich. V. K. Klicpera (in Doslov). Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, 1955. S. 542. 
  21. BERGSON, Henri. Smích. Praha: Naše vojsko, 1993. S. 69–73. 
  22. KUBŮ, Markéta, Vybraná díla V. K. Klicpery, Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2016. 64 s. Bakalářská práce (dostupné online)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 460, 494.
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 131–133. 
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 620–621. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K–L. Praha: Academia, 1993. 597–1377 s. ISBN 80-200-0469-6. S. 713–717. 
  • JUSTL, Vladimír. Václav Kliment Klicpera. Praha : Orbis, 1960. 348 s.
  • KLICPERA, Václav Kliment. Soubor spisů Václava Klimenta Klicpery : Díl 1. Dramatická díla veseloherní. Příprava vydání František Adolf Šubert. Praha: B. Kočí, 1906. 654 s. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]