Vyšehradské sady

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vyšehradské sady
Vyšehradský park
Vyšehradský park
Lokalita Vyšehrad, Praha, ČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vyšehradské sady jsou veřejný park v jižní části pražského Vyšehradu. V 15. století se zde nacházely vinice, současnou podobu místo získalo až v 19. století. Sady jsou ohraničeny různými budovami např. starým purkrabstvím, starým děkanstvím, nebo bazilikou svatého Petra a Pavla. Z největší části je ovšem park lemován hradbami od nichž jsou krásné výhledy na Prahu, zejména na její západní část. V parku se nachází několik soch, zobrazují zejména osobnosti z české historie.

Kromě Vyšehradských sadů jsou ve vyšehradské pevnosti ještě Karlachovy sady s tzv. Čertovým sloupem a Štulcovy sady s barokní jezdeckou sochou svatého Václava.

Sochy[editovat | editovat zdroj]

V parku jsou umístěna čtyři sousoší Josefa Václava Myslbekova, která původně stála na Palackého mostě nedaleko pod Vyšehradem. Myslbek vyhrál soutěž na výzdobu mostu v roce 1881 a v následujících letech na sousoších pracoval a ta byla v letech 1887–1897 postupně osazena na čtyři budky pro výběr mostného na obou koncích mostu. Most však byl při bombardování Prahy v roce 1945 silně poškozen, sochy pak byly roku 1947 umístěny na Vyšehrad a budky při rozšiřování mostu odstraněny.[1]

Každé sousoší v nadživotní velikosti představuje dvojici postav z bájného českého dávnověku, dvě sousoší z klasických českých pověstí a dvě inspirované skladbou z Rukopisu královédvorského, zřejmého falza 19. století.

  • Libuše a Přemysl (1890) – bájní čeští vládci sídlící na Vyšehradě, kněžna ve věšteckém gestu upomíná na závěr Smetanovy Libuše; tesaná kopie sousoší, které bylo náletem nejvíc poškozeno
  • Ctirad a Šárka (1895) – hrdinové pověsti o dívčí válce, kdy si ženy po smrti Libuše postavily hrad Děvín ležící proti Vyšehradu; Ctirad s rohem v milostném vzplanutí před svou smrtí
  • Lumír a Píseň (1888) – Lumír měl být dle zmínky básně o Zábojovi v Rukopise královédvorském bájný pěvec, který odmítl po ukončení dívčích válek zazpívat vítězným mužům oslavnou píseň a namísto toho zazpíval o slavném Vyšehradu; starý pěvec je dán do kontrastu s alegorií písně v podobě mladé nahé dívky s varytem (strunný nástroj)
  • Záboj a Slavoj (1892) – vůdci povstání Čechů proti německým vojskům Luděka z básně Rukopisu královédvorského

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Baťková, Růžena et al.: Umělecké památky Prahy. Nové Město a Vyšehrad. S. 175, 789

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]