Gavrila Romanovič Děržavin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gavrila Romanovič Děržavin
Narození 14. července 1743
obec Sokury u Kazaně
Úmrtí 20. července 1816
statek Zvanka u Novgorodu
Povolání básník
Stát Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Žánr óda, satira
Literární hnutí klasicismus
Podpis Podpis
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gavrila Romanovič Děržavin (rusky Гавриил Романович Державин) (14. července 1743, Sokury, Kazaň20. července 1816, Zvanka, Novgorod) byl největším ruským básníkem 18. století. Často je považován za představitele klasicismu, ale ten již v jeho dílech nese hodně znaků nových preromantických proudů, připravujích nástup romantismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Děržavin se narodil roku 1743 poblíž Kazaně v rodině chudého venkovského statkáře. Tomu odpovídalo i velmi nedostatečné vzdělání, které obdržel v kazaňské škole, a také to, že byl roku 1762 povolán do vojenské služby u Preobraženského pluku jako prostý vojín. Důstojnickou hodnot obdržel teprve po deseti letech (roku 1772) a poté se zúčastnil bojů během Pugačevova kozáckého povstání. Svou vojenskou kariéru ukončil roku 1777 jako podplukovník a vstoupil do státních služeb.

Svými básněmi (především ódou Felica) si naklonil ruskou carevnu Kateřinu II. a díky tomu působil v letech 1784-1785 jako oloněcký a v letech 1785-1787 jako tambovský gubernátor. V této funkci se snažil prosazovat některé své osvícenské ideály, avšak pro jejich realizaci mu chyběla schopnost trpělivého a věcného jednání s lidmi. Pro svou prchlivost byl z funkcí odvolán, stejně jako později z funkce osobního tajemníka Kateřiny II., kterou vykonával v letech 1791-1793, i z funkce ministra justice (1802-1803), do které ho jmenoval car Alexandr I. Poté odešel do výslužby a zbytek svého života strávil na svém statku ve Zvance poblíž Novgorodu, kde roku 1816 zemřel.

Je pochován uvnitř Kláštera Varláma Chutyňského (rus. 'Варлаамо-Хутынский Спасо-Преображенский монастырь') nedaleko Velkého Novgorodu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Děržavinova poezie se vyznačuje skutečnou svébytností. Naplno v ní zaznívá abstraktní klasicistní humanismus a optimismus a současně již také stesk a elegické tóny nastupujícího preromantismu, neboť Děržavin zahrnul do lidského života i smrt, která je „nezvaným hostem“ na „veselé hostině života“. Psal sice především lyrické, společensko-kritické, patetické a satirické básně a ironicko-oslavné ódy, vnesl však do nich prostotu, čímž jim dodal přirozenosti. Významně se podílel na tvorbě nového básnického jazyka, neboť vnesl do poezie prvky hovorové řeči a nejednou se inspiroval v lidové písni. Stal se vzorem pro celou následující básnickou generaci a v mnohém byl předchůdcem Alexandra Sergejeviče Puškina, kterého jako šestnáctiletého pozdravil roku 1815 při veřejné zkoušce v lyceu v Carském Selu jako svého nástupce.

Děržavin se pokoušel psát i divadelní hry, ale ty zdaleka nedosahují kvalit jeho poezie.

Gavrila Romanovič Děržavin a mladý Puškin v Carském Selu (obraz Ilji Repina)

Z Děržavinových básní patří k nejznámějším:

  • Óda na smrt knížete Mesčerského (1779, На смерть князя Мещерского),
  • Vládcům a soudcům (1780, Властителям и судиям), báseň se silnou společenskou kritikou,
  • Felica (1782, Фелица), óda v níž Děržavin vyzdvihl pozitivní ideál panovníka, netradičním způsobem oslavil carevnu Kateřinu II. a současně lehce ironizoval její dvořanstvo.
  • Bůh (1784, Бог), óda věnovaná otázkám života a smrti, jeden z vrcholů Děržavinovy poezie.
  • Murzovo vidění (1783, Видение Мурзы), óda,
  • Hrom vítězství (1791, Гром победы, раздавайся!), neoficiální ruská hymna konce 18. a začátku 19. století, hudbu složil Osip Antonovič Kozlovskij (1757-1831),
  • Slavík (1794, Соловей),
  • Velmož (1794, Вельможа), báseň se silnou společenskou kritikou,
  • Pozvání k obědu (1795, Приглашение к обеду),
  • Vodopád (1798, Водопад), báseň obsahující silné preromantické prvky,
  • Hýl (1800, Снигирь), báseň oplakávající smrt ruského generála Suvorova,
  • Persus a Andromeda (1807, Персей и Андромеда),
  • Chvála života na venkově (1808, Похвала сельской жизни) a Evženovi. Život ve Zvance (1808, Евгению. Жизнь Званская), básně vyjadřující životní optimismus a oslavující idylický život na venkově.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]