Nadine Gordimerová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Nadine Gordimerová
Narození20. listopadu 1923
Springs
Úmrtí13. července 2014 (ve věku 90 let)
Johannesburg
Povoláníbásnířka, spisovatelka, romanopiskyně, dramatička, povídkářka, scientific editor, prozaička a účastník mezinárodního fóra
Alma materUniverzita Witwatersrand
Žánrromán, novela a povídka
Témataliteratura
Významná dílaOchránce
Burgerova dcera
July a jeho lidé
A Sport of Nature (zatím v češtině nevyšlo)
Poutníci
… více na Wikidatech
Oceněníliterární ocenění WH Smith (1961)
James Tait Black Memorial Prize (1971)
Man Bookerova cena (1974)
Central News Agency Literary Award (1974)
Central News Agency Literary Award (1979)
… více na Wikidatech
Politická příslušnostAfrický národní kongres
Manžel(ka)Gerald Gavron (1949–1952)
Reinhold Cassirer (1954–2001)
DětiOriane[1]
RodičeIsidore Gordimer[2] a Hannah Gordimer
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nadine Gordimerová (20. listopadu 1923 Springs Jihoafrická republika13. července 2014[3] Johannesburg Jihoafrická republika) byla jihoafrická spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1991. V roce 1974 získala Bookerovu cenu za román Ochránce (The Conservationist)[4]. Patřila k vlivným odpůrkyním politiky rasové segregace v Jihoafrické republice. Ve svém díle se zabývala sociální a rasovou problematikou Jižní Afriky.[5][6]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Nadine Gordimerová se narodila 20. listopadu 1923 do rodiny klenotníka Isidora Gordimera, emigranta z Litvy. Matka byla britského původu.

Její zájem o rasovou a ekonomickou nerovnost v Jižní Africe částečně formovali rodiče. Zkušenost otce jako uprchlíka, který sice nebyl politickým aktivistou, pomohla dívce utvářet budoucí pohled na diskriminaci lidí. U matky viděla obavy z chudoby a z popírání lidských práv. Jako dospívající dívka byla svědkem vládních represí, když policie prohledávala jejich dům a zabavila dopisy a deníky.

Chodila do katolické klášterní školy, ale od deseti let se vzdělávala doma. Hodně četla a v raném věku začala psát. V roce 1937 ve věku třinácti let byla vydána její první povídka pro děti „The Quest for Seen“. Ve stejném roce vyšla povídka „Gold“ a povídka „Come Again Tomorrow“.

Začala studovat na Witwaterstrandské univerzitě v Johannesburgu, ale školu po roce opustila. Aktivně pracovala v černošském kulturním centru na předměstí „Sophiatown“ v Johanesburgu. V roce 1948 se odstěhovala do Johannesburgu, kde strávila většinu svého života. Zde navštěvovala různé kurzy a pokračovala v psaní. Publikovala převážně v místních jihoafrických časopisech. Její rané příběhy vyšly ve sbírce Face to Face, vydané v roce 1949.

V roce 1951 publikoval časopis The New Yorker její příběh „Strážce mrtvých“. V počátcích své tvorby psala většinou povídky, které publikovala vedle The New Yorkeru v dalších literárních časopisech. Její první nakladatelkou byla Lulu Friedmanová, manželka poslance Bernarda Friedmana. V jejich domě „Tall Trees“ na First Avenue, Lower Houghton, v Johannesburgu se záhy setkávala s dalšími spisovateli, kteří vystupovali proti apartheidu.

V roce 1953 vydala první novelu The Lying Days, která vycházela z jejího života. Inspirována „Džunglíamerického spisovatele Uptona Sinclaira zde popisovala život v hornickém městě Springs poblíž Johannesburgu. Po vyhlášení Jihoafrické republiky, v šedesátých letech dvacátého století se poměry v zemi vyostřily. V románech Occasion for Loving (1963) nebo The Late Bourgeois World (1966) proto rozebírala nespravedlivé zákony země, ale i mezilidské vztahy. V roce 1974 získala za román The Conservationist britskou Bookerovu cenu.[5]

Jako bílá Jihoafričanka cítila potřebu omlouvat se za činy, které páchali generace rodičů, knihami ale také svým občanským postojem. V roce 1991 byla za svůj přínos v boji proti apartheidu a šíření povědomí o problémech Jižní Afriky oceněna Nobelovou cenou.[7] V této době se zajímala česká média o její tvorbu a publikovala zajímavé články o její osobě i díle. V březnu roku 2004 zahajovala pražský Festival spisovatelů.[4]

Její tvorba byla oceněna také univerzitami ve světě, například Yaleova univerzita, Harvardova univerzita, Columbijská univerzita, belgická Katolická univerzita v Lovani a univerzita v Kapském Městě.[8] Vedle dalších ocenění získala patnáct čestných doktorátů.[4] Čtyřikrát obdržela Cenu za literaturu, naposledy v roce 1991. V roce 2007 byla oceněna francouzským Řádem čestné legie.[9]

Ve své tvorbě se zabývala politikou a láskou. Román a povídka pro ni byly hledáním identity a sebepotvrzení, nástrojem k proniknutí do společnosti, která pokrytectví skrývá za cenzurou. Společnosti, která odmítá svoji historii a produkuje lži. Postavy jejich příběhů jsou ohrožovány násilím a brutalitou. Nesentimentální a diagnostická Nadine Gordimerová se stala svojí tvorbou protiváhou propagandy režimu. Její dílo představuje psychologickou a sociální kroniku půlstoletí života Jižní Afriky.[10] Její tvorba byla přeložena do více než třiceti jazyků.

Politický aktivismus[editovat | editovat zdroj]

Zpočátku se o politiku nezajímala. Zatčení její blízké přítelkyně Bettie du Toit v roce 1960 a masakr v Sharpeville ji přivedly do hnutí proti apartheidu. Aktivně se zapojila do politického dění v zemi. Mezi její blízké přátele patřili obhájci Nelsona Mandely (Bram Fischer a George Bizos) během jeho soudního procesu v roce 1962. Mandelovi také pomáhala upravit jeho projev „Jsem připraven zemřít “, který přednesl z lavice obžalovaného u soudu. Když byl Mandela v roce 1990 propuštěn z vězení, patřila mezi první osoby, se kterými se chtěl setkat.

Jihoafrická vláda jí zakázala několik knih. Novela Pozdně buržoazní svět (The Late Bourgeois World) z roku 1966 byla zakázána v roce 1976 na dalších deset let, kniha Svět cizinců (A World of Strangers) byla zakázána dvanáct let. Politický román Burgerova dcera (Burger's Daughter) vydaný v červnu roku 1979 byl zakázán o měsíc později. Cenzuru této knihy zrušila odvolací komise výboru pro publikace o tři měsíce později. Spisovatelka reagovala na toto rozhodnutí v Essential Gesture (1988) a poukázala i na další cenzurování knih černošských autorů.

Knihou Červencoví lidé (July’s People) z roku 1981 čelila cenzuře během apartheidu, ale i později. V roce 2001 bylo toto dílo dočasně odstraněno ze seznamu školní četby spolu s díly jiných autorů proti apartheidu. Kniha byla popisována jako dílo „hluboce rasistické, nadřazené a povýšené“. Autorka považovala tento argument za urážku. Proti této cenzuře protestovala řada literárních a politických osobností.

Aktivně se zapojila do činnosti strany Africký národní kongres. V rámci aktivit proti apartheidu cestovala po světě a šířila povědomí o problémech Jižní Afriky. Ukrývala vůdce strany ve svém domě, aby nebyli zatčeni vládou. V roce 1986 svědčila v Delmas Treason Trial procesu proti dvaceti dvěma jihoafrickým aktivistům, obviněných z velezrady. Během let se pravidelně účastnila demonstrací proti apartheidu v Jižní Africe.

Patřila k zakladatelům Kongresu jihoafrických spisovatelů. Působila jako viceprezidentka Mezinárodního PEN klubu. Pracovala jako velvyslankyně dobré vůle pro potírání chudoby v rámci Rozvojového programu OSN.[4]

Na přelomu tisíciletí byla aktivní v hnutí HIV/AIDS, které řešilo krizi veřejného zdraví v Jižní Africe. V roce 2004 s dalšími dvaceti spisovateli podpořila kampaň pro HIV/AIDS organizaci „South Africa's Treatment Action Campaign“.

V roce 2005 se vydala na přednášková turné po světě, kde přednášela a diskutovala o otázkách zahraniční politiky a diskriminace v Jižní Africe. V roce 2006 působila na „Massey College University“ v Torontu jako lektorka.

O dvacet let později po porážce apartheidu bojovala opět. Společně s jihoafrickým spisovatelem André Brinkem napsala petici proti plánům vlády umlčet místní média. Petici podepsala celá řada spisovatelů, jako například John Maxwell Coetzee, akademik Njabul Ndebele, nebo herec a dramatik John KaniZákon o ochraně informací patří podle kritiků mezi největší hrozby pro svobodu tisku od dob apartheidu.[11]           

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Nadine Gordimerová začala publikovat již od svých patnácti let. Pocházela z bělošské střední vrstvy. Ve své tvorbě otevřeně zobrazovala rasovou problematiku v zemi a celé Jižní Africe. Snažila se jasně a zřetelně informovat zahraniční země o životě lidí v apartheidu. Ve svém díle zobrazovala napětí a útlak plynoucí z vymezování lidské rasy popisováním konkrétních životů jednotlivých postav. Předmětem její kritiky se stala také v rámci znalosti prostředí domova, anglicky mluvící střední vrstva a její neochota a neschopnost postavit se proti apartheidu.

Román Burgerova dcera byl zařazen na seznam stovky nejlepších afrických knih dvacátého století. K dalším významným dílům patří romány Červencoví lidé, The House Gun (Domácí zbraň) a The Pickup (Poutníci).[12]

Významná díla[editovat | editovat zdroj]

Román Burgerova dcera z roku 1979 vypráví příběh ženy, která analyzuje svůj vztah s otcem, bojovníkem proti apartheidu. Rosa Burgerová jako dítě dvou aktivistů se přidává k boji za jejich pravdu. Román vychází z historie boje proti apartheidu. Podle slov autorky byl román „zakódovanou poctou“ komunistickému právníkovi Bramu Fischerovi.[10]

V románu Červencoví lidé z roku 1981 se děj odehrává během fiktivní občanské války v Jihoafrické republice. Černoši se vzbouří proti vládě apartheidu a běloši jsou vražděni. Bělošský pár Maureen a Bamford Smalesovi se ukrývají ve vesnici u svého dlouholetého černého sluhy. Autorka románu zkoumá, jak se lidé vyrovnávají s volbami, které jim přináší násilí a rasová nenávist.

The House Gun z roku 1998 sleduje příběh bohatého páru Claudie a Haralda Lingardových. Ti se snaží pochopit čin dospělého syna Duncana, který zastřelil muže, jež ho zradil. Rodiče jsou ohromeni životem a vztahy v Duncanově životě (gayové, černoši, sexuální svoboda), který neznali. Román se zabývá rostoucí kriminalitou v Jižní Africe a množstvím zbraní, které vlastní prakticky všechny domácnosti, jako dědictví jihoafrického apartheidu.[13]

Román The Conservationist přináší na základě portrétu „bílého“ jihoafrického podnikatele kritiku liberalismu na počátku sedmdesátých let v Jižní Africe. Bohatý Mehring si koupí zemědělskou farmu jako své víkendové sídlo a přijímá roli ochránce životního prostředí a země, kterou autorka používá jako metaforu pro historii a národní identitu země. Podnikatel Mehring hledá také smysl života mezi černými dělníky, kteří žijí a pracují na jeho farmě. Román předjímá zhroucení přísných sociálních hranic nastolených apartheidem.[14]

Romantický román The Pickup z roku 2002 se zabývá otázkami vysídlení, odcizení a imigrace. Hledá schopnost lidí milovat a přijímat i přes kulturní a sociální rozdíly. Kniha vypráví příběh páru. Julie Summersové je mladá běloška z finančně zajištěné rodiny a „Abdua“ je ilegální přistěhovalec z arabské země. Poté, co je Abduovi zamítnuto vízum, se pár vrací do jeho vlasti, kde je Julie imigrantkou. Studuje Korán, učí se arabsky. Přizpůsobování změnám ji umožní navázat kontakt s odcizenou matkou. The Pickup je důkazem, že láska v globalizujícím se světě nejen „přežívá“, ale také „vzkvétá“.[15]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Face to Face: Short Stories, Silver Leaf Books (South Africa) (1949)
  • The Soft Voices of the Serpent (1952)
  • The Lying Days (1953)
  • The Soft Voice of the Serpent and Other Stories (1953)
  • Six Feet of the Country (1956)
  • A World of Strangers (1958)
  • Friday’s Footprint and Other Stories (1960)
  • Occasion for Loving (1963)
  • Not for Publication (1965)
  • The Late Bourgeois World (1966)
  • South African Writing Today (1967)
  • Penguin Modern Stories, contributor, Penguin (1970)
  • A Guest of Honour (1971)
  • African Literature: The Lectures Given on This Theme at the University of Cape Town's Public Summer School, February 1972, University of Cape Town (South Africa) (1972)
  • Livingstone’s Companions (1972)
  • On the Mines, with David Goldblatt, C. Struik (South Africa) (1973)
  • The Black Interpreters: Notes on African Writing (1973)
  • The Conservationist (1974)
  • Selected Stories, reissued as "No Place Like: Selected Stories" (1975)
  • Some Monday for Sure, Cape (1975)
  • Burger’s Daughter (1979)
  • A Soldier’s Embrace (1980)
  • What Happened to Burger's Daughter Or How South African Censorship Works (1980)
  • July’s People (1981)
  • Something Out There (1984)
  • The Tanner Lectures on Human Values (1985)
  • A Correspondence Course and Other Stories (1986)
  • Lifetimes: Under Apartheid, with David Goldblatt (1986)
  • Reflections of South Africa: Short Stories (1986)
  • A Sport of Nature (1987)
  • The Essential Gesture: Writing, Politics and Places (essays, 1988)
  • My Son’s Story (1990)
  • Crimes of Conscience (1991)
  • Jump and Other Stories (1991)
  • Three in a Bed: Fiction, Morals and Politics (1991)
  • Why Haven’t You Written. Selected Stories 1950-1972 (1992)
  • None to Accompany Me (1994)
  • Writing and Being (essays, 1995)
  • Harald, Claudia and Their Son Duncan, Bloomsbury Birthday Quid (1996)
  • The House Gun (1998)
  • Living in Hope and History: Notes On Our Century (1999)
  • The Pickup (2001), česky Poutníci, přel. Petr Mikeš, Odeon 2004
  • Loot and Other Stories (2003)
  • Telling Tales (2004)
  • Get a Life (2005), česky Začni žít, přel. Zuzana Mayerová, Mladá fronta 2009
  • Beethoven Was One-Sixteenth Black (2007)
  • The Image and the Word (2010)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nadine_Gordimer na anglické Wikipedii.

  1. Dostupné online.
  2. Virginia Blainová, Isobel Grundyová, Patricia Clementsová: The Feminist Companion to Literature in English. 1990.
  3. South African anti-apartheid author Nadine Gordimer dies, aged 90. Reuters [online]. 2014-07-14 [cit. 2014-07-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-07-14. 
  4. a b c d BIKÁR, František. Zemřela Nadine Gordimerová jedna z nejvlivnějších odpůrkyň rasové segregace v JAR. Romea.cz [online]. 2014-07-15 [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  5. a b Zemřela nobelistka a odpůrkyně rasismu Nadine Gordimerová. Aktuálně.cz [online]. 2014-07-14 [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  6. Psát proti rasismu. Zemřela jihoafrická nobelistka Nadine Gordimerová. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  7. Nadine Gordimer životopis. cs.celeb-true.com [online]. [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  8. Nadine Gordimer. PWF.cz [online]. [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  9. Legion of Honour. www.britannica.com [online]. 2023-12-22 [cit. 2023-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b The Nobel Prize in Literature 1991. NobelPrize.org [online]. [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Nadine Gordimer: Paměti nenapíšu. PWF.cz [online]. [cit. 2023-12-28]. Dostupné online. 
  12. Nadine Gordimerová. iLiteratura [online]. 2004-03-23 [cit. 2023-12-28]. Dostupné online. 
  13. The House Gun by Nadine Gordimer. www.publishersweekly.com [online]. [cit. 2023-12-28]. Dostupné online. 
  14. COUNDOURIOTIS, Eleni. Rethinking Cosmopolitanism in Nadine Gordimer's "The Conservationist". College Literature. 2006, roč. 33, čís. 3. Dostupné online [cit. 2023-12-28]. 
  15. The Pickup Summary. SuperSummary [online]. [cit. 2023-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • .ROBERTS, Ronald Suresh. No Cold Kitchen: A Biography of Nadine Gordimer. [s.l.]: STE Publishers, 2005. 733 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]