Yves Bonnefoy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Yves Bonnefoy
Narození 24. června 1923
Tours
Úmrtí 1. července 2016 (ve věku 93 let)
Paříž
Povolání překladatel, spisovatel, výtvarný kritik, básník a vysokoškolský pedagog
Národnost Francouzi
Alma mater Pařížská univerzita (od 1943)
Lycée Descartes (Tours)
Univerzita v Poitiers
Žánr poezie a esej
Ocenění Grand prix de littérature de la SGDL (1987)
Goncourtova cena (1987)
Prix mondial Cino Del Duca (1995)
Balzanova cena (1995)
Cena Franze Kafky (2007)
… více na Wikidatech
Manžel(ka) Lucille Vines
Děti Mathilde Bonnefoy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Yves Bonnefoy (24. června 1923 v Tours1. července 2016) byl francouzský básník a esejista, jeden z nejvýznamnějších francouzských poválečných tvůrců.

Životopis a dílo[editovat | editovat zdroj]

Narozen v rodině montéra a učitelky, od mládí se cítil přitahován literaturou a matematikou. Z matematiky maturoval na Descartesově lyceu v Tours, vykonal zkoušky na universitu v Poitiers a hodlal pokračovat v jejím studiu v Paříži, ale nakonec zvítězila poezie. Už jeho první sbírka vyvolala mimořádnou pozornost, které se jeho dílo těší dodnes. Láska k matematice se u něj projevuje v schopnosti přesné analýzy a formulaci problémů. V Paříži se stýkal a spřátelil s mnoha básníky a malíři, hojně četl filosofické knihy. Po válce cestoval do zámoří a po Evropě, například do Itálie, jejíž renesanční umění na něj mělo zásadní vliv: poznal, že "vrcholné umění dokáže sevřít, "ztělesnit" (inkarnovat) i konečnost existence, onu "přítomnost", z níž se rozevírá znovu výhled na jednotu bytí" (Jiří Pelán, 2004). V roce 1967 byl u založení časopisu L'éphemère. Učil na několika evropských a amerických universitách; v roce 1981 se stal profesorem komparativního studia poezie na Collège de France. V roce 1995 dostal cenu Prix mondial Cino Del Duca a v roce 2007 Cenu Franze Kafky. Kromě básnických sbírek píše i prózu a patří i k předním francouzským esejistům. Ve svém eseji "Století, jež obětovalo slovo" se vyjádřil ke známému výroku Theodora Adorna "Po Osvětimi už nelze psát básně." takto: "Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr." V roce 2005 byl hostem 15. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.

Básnické sbírky[editovat | editovat zdroj]

  • Du mouvement et de l'immobilité de Douve (1953), česky O pohybu a nehybnosti Jámy (Torst 1996, Cena Josefa Jungmanna pro překladatele Jiřího Pelána)
  • Anti-Platon (1953)
  • Hier régnant désert (1958), Včera za vlády pouště
  • Pierre écrite (1965), Psaný kámen
  • Dans le leurre du seuil (1975), V nástraze prahu
  • Ce qui fut sans lumière (1987), Co bylo beze světla
  • Début et fin de la neige (1991), Počátek a konec sněhu
  • La vie errante (1993), Bloudící život
  • Les Planches Courbes (2001), česky Oblá prkna, (Opus 2007)

Prózy[editovat | editovat zdroj]

  • L´Arrière-Pays (l972), Vnitrozemí
  • Rue Traversière (l977), Příčná ulice

Eseje (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Peintures murales de la France gothique (1954), Nástěnné malířství francouzské gotiky
  • L'Improbable (1959)
  • Arthur Rimbaud (1961)
  • Alberto Giacometti, Biographie d'une œuvre (1991)
  • Dessin, couleur, lumière (1995)
  • Shakespeare & the French Poet (2004)

Český výběr z esejů vyšel v překladu Jiřího Pelána a Václava Jamka pod názvem Eseje (Opus, 2007)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]