Bohumil Hrabal

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
JUDr. Bohumil Hrabal
Bohumil Hrabal 1988
Bohumil Hrabal 1988
Rodné jménoBohumil František Kilian
Narození28. března 1914
Židenice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí3. února 1997 (ve věku 82 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Příčina úmrtípád z okna
Místo pohřbeníHradištko
hřbitov Hradištko
Povoláníspisovatel, romanopisec, scenárista, básník-právník, autor a básník
Národnostčeská
Alma materUniverzita Karlova
Období1952–1994
Žánrnovely, povídky, romány, žurnalistika, poezie
Významná dílaPerlička na dně, Pábitelé, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, Svatby v domě, Příliš hlučná samota aj.
Ocenění
Manžel(ka)Eliška Hrabalová
Příbuzní
„Pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku“
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohumil Hrabal, rozený Bohumil František Kilian[1] (28. března 1914 Židenice[2], dnes součást Brna – 3. února 1997 Praha) byl český prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších českých spisovatelů druhé poloviny 20. století.

Ačkoliv začal autorsky publikovat až po 40. roce věku, stal se po Jaroslavu Haškovi, jehož Osudy dobrého vojáka Švejka byly přeloženy do 58 jazyků, a Karlu Čapkovi, jehož některá díla byla přeložena do desítek jazyků, třetím nejpřekládanějším českým autorem 20. století.[1]

Byl stálým hostem hospody „U Zlatého tygra“ v Praze na Starém Městě, kmenovým členem tzv. „Hrabalovy Sorbonny“ (Bohumil Hrabal, Ivo Tretera) a doživotním prezidentem hospodské přístolní společnosti zvané Zlatá Praha.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Původ a dětství[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na brněnském předměstí Židenice (Balbínova ul. 489/47, pamětní deska) svobodné matce Marii Kilianové (4. 1. 1894–1970) a důstojníku rakouské armády Bohumilu Blehovi (3. 1. 1893, Jevišovice – 1970, Brno), který se ovšem k otcovství nehlásil.[3] Dne 4. dubna 1914 byl v zábrdovickém kostele pokřtěn jako Bohumil František, příjmením Kilian. Za kmotra, po němž nese křestní jméno, mu byl brněnský obchodník František Hrabal [2] (1889–1966; předobraz literární postavy Francina), posléze hlavní účetní v městském pivovaru v Polné, kam odešla a pracovala zde také jako účetní i Bohumilova matka. Do tří let zůstal Bohumil u prarodičů Tomáše a Kateřiny Kilianových v Brně. Matka se mezitím dne 7. února 1916 za Františka Hrabala provdala v děkanském chrámu v Polné. Dne 25. září 1916 se narodil Hrabalův nevlastní bratr Břetislav Josef Hrabal. Dne 26. prosince[1] téhož roku dal František Hrabal písemný souhlas s tím, aby syn jeho ženy a kmotřenec mohl užívat i jeho příjmení. Rodiče se aktivně věnovali divadlu, kde se objevil i malý Bohumil Hrabal, když 16. května 1918 hrál v Jiráskově Vojnarce.[1] V srpnu 1919 se čtyřčlenná rodina přestěhovala do Nymburka.

Hrabalovým strýcem byl brněnský advokát, novinář a vydavatel kulturních časopisů Salon a Měsíc Bohuslav Kilian (1892–1942). Mezi klíčové osoby ve svém životě řadil i nevlastního strýce a otcova bratra Josefa Hrabala (1882–1967), ševce, sladovníka a předobraz literární postavy Strýce Pepina.[4]

Studia a dospělost[editovat | editovat zdroj]

Svá středoškolská léta zahájil v primě na brněnském gymnáziu, ovšem první rok studia zde zakončil s několika nedostatečnými. Po tomto nezdaru přešel na reálku v Nymburce.[5] Po zvládnutí prvního ročníku pokračovalo jeho studium bez dalších zdržení až do kvarty, kde podruhé propadl. Roku 1934 konečně odmaturoval na nymburském gymnáziu (od roku 2014 nesoucím Hrabalovo jméno). Po další maturitě na českobrodském gymnáziu z latiny, kterou potřeboval pro studium práv,[6] začal studovat na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Navštěvoval rovněž přednášky z dějin literatury, umění a filosofie. Protože za okupace byly vysoké školy uzavřeny, mohl studia dokončit až v roce 1946 (získal titul JUDr.). Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech nad Labem, což později zpracoval ve slavné novele Ostře sledované vlaky. Vystřídal i další rozličné profese jako pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách, a po těžkém úrazu šel pracovat do sběrných surovin ve Spálené ulici č. 10 jako balič starého papíru. Později pracoval jako kulisák.

Značnou část života (1950–1973) prožil v pražské Libni na adrese Na hrázi 326/24 (dům byl zbourán v souvislosti se stavbou metra; pamětní deska na chodníku; malířka Svatošová v těchto místech, u východu ze stanice metra Palmovka, vyzdobila stěnu na hrabalovské téma). Dne 8. prosince 1956[7] si Hrabal na libeňském zámečku vzal Elišku Plevovou (1926–1987),[8] dceru odsunutých rodičů (říšských občanů), hodonínského průmyslníka Karla Plevy a Rakušanky Elisabeth Bergové.[9] V roce 1965 si manželé Hrabalovi koupili v Kersku u Nymburka chatu ev. č. 0274. V roce 1973 se přestěhovali ze staré Libně do družstevního bytu 3+1 v panelovém domě v Kobylisích na sídlišti Sokolniky (Košťálkova, dříve Jodasova, 1105/1, 5. patro).[10] Na víkendy Hrabalovi jezdili do Kerska. Po smrti manželky tam Bohumil Hrabal jezdil denně a staral se tam o množství koček.[11]

Spisovatel[editovat | editovat zdroj]

Spisovatelem z povolání se stal v roce 1963. V roce 1965 se stal členem Svazu československých spisovatelů a redakční rady Literárních novin.[1] Po roce 1970 nesměl několik let oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik. Roku 1975 bylo v časopise Tvorba zveřejněno krátké sebekritické prohlášení, na jehož základě mu bylo částečně a pod dohledem cenzury umožněno opět publikovat. Řada jeho děl vycházela v nakladatelství Pražská imaginace, vydávajícím Hrabala samizdatem od roku 1985. Totéž nakladatelství vydalo pod editorským dohledem Václava Kadlece v letech 1991–1997 Sebrané spisy Bohumila Hrabala v 19 svazcích.

Hrabal se znal s Jiřím Kolářem, obdivoval svérázného a předčasně zesnulého malíře, grafika a průmyslového výtvarníka Vladimíra Boudníka a přátelil se s filosofem Egonem Bondym nebo s kreslířem, karikaturistou, ilustrátorem a humoristou Jiřím Winterem Nepraktou. Některé Hrabalovy texty byly úspěšně zfilmovány a obdržel také mnoho nakladatelských cen. Spolu s Ludvíkem Vaculíkem, Karlem Peckou, Janem Kameníčkem, Libuší Moníkovou a dalšími tvůrci je Hrabal – především pro svou Příliš hlučnou samotu – považován za v dílčí míře pokračovatele Franze Kafky.[12]

Bohumil Hrabal 1985
foto Hana Hamplová

Často navštěvoval hospodu U Zlatého tygra (Husova ulice 228/17, Praha 1 – Staré Město), kde se také scházel s přáteli. Právě zde se v roce 1994 setkal s Václavem Havlem, americkým prezidentem Billem Clintonem a Madeleine Albrightovou.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Bohumil Hrabal zemřel v roce 1997 v Praze v nedožitých 83 letech, na následky pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky Nemocnice Na Bulovce, ve které se léčil.[13] Hrabal měl ve zvyku krmit z okna ptáky a jeho smrt byla uzavřena jako tragická nehoda.[14] Spekuluje se však také, že šlo o sebevraždu.[15][16]

Spočívá v rodinném hrobě na hřbitově v Hradištku, kde je pohřbena i jeho matka „Maryška“, nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, manželka „Pipsi“ a bratr „Slávek“. Byl uložen v těžké dubové rakvi s nápisem „PIVOVAR POLNÁ“, jak si přál.[1]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Za své dílo byl několikrát oceněn, za román Příliš hlučná samota získal italskou literární cenu Premio Elba – Raffaello Brignetti, maďarskou cenu I. Bethlena, za knihu Jak jsem obsluhoval anglického krále Národní cenu České republiky, francouzské vyznamenání Officier de l'ordre des arts et des lettres (Rytíř umění a písemnictví), za anglické vydání Příliš hlučné samoty obdržel cenu Georgie Theinera a cenu Jaroslava Seiferta za trilogii Svatby v domě, Vita nuova, Proluky ad.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Toto město je ve společné péči obyvatel, 2006 – textová koláž k fotografiím Miroslava Peterky

V jeho díle je jasný prvek autobiografičnosti, protože hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou imaginací a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách nechal zaznít i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je velmi populární i v zahraničí, bylo přeloženo do více než 28 jazyků.

Řada jeho povídek či novel byla zfilmována. „Dvorním“ (ale nikoli výhradním) Hrabalovým adaptátorem se stal Jiří Menzel, který podle hrabalovských předloh natočil své vrcholné filmy.

  • Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, vyšlo jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů
  • Skřivánek na niti, 1959 (připraveno k vydání, které se neuskutečnilo)
  • Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek, 5 z 12 povídek zfilmováno pod názvem Perličky na dně (1965), samostatně povídka „Fádní odpoledne“ (1964) a „Baron Prášil“ pod názvem Sběrné surovosti (1965)
  • Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; pábiteli nazýval osobité milovníky života; v jejich činech (pábení), jež popisuje, často jejich ústy, jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel
  • Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela tvořená jedinou větou; literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků
  • Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmováno Jiřím Menzelem (film Ostře sledované vlaky (1966) oceněný Oscarem)
  • Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965; zfilmováno J. Menzelem pod názvem Skřivánci na niti (1969), film po neveřejné premiéře putoval „do trezoru“ a oficiálně promítán mohl být až od roku 1990[17]
  • Kopretina, 1965
  • Automat Svět, 1966 – výbor z již vydaných povídek
  • Bohumil Hrabal uvádí…, 1967 – antologie jeho oblíbených autorů
  • Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím Miroslava Peterky
  • Morytáty a legendy, 1968 – dvanáct próz s pitoreskními náměty z lidového prostředí
  • Domácí úkoly: úvahy a rozhovory, 1970
Bohumil Hrabal v roce 1994
  • Poupata, 1970, povídky, náklad byl zničen („dán do stoupy“) až na několik desítek tajně zachráněných výtisků; poprvé oficiálně vyšlo v zahraničí
  • trilogie Městečko u vody (vzpomínková próza):
    • Postřižiny, 1976 – vzpomínková próza; zfilmováno J. Menzelem jako Postřižiny (1980)
    • Krasosmutnění, 1979 – povídky
    • Harlekýnovy milióny, 1981 – próza
  • Slavnosti sněženek, 1978 – povídky; zfilmováno J. Menzelem jako Slavnosti sněženek (1983), natáčelo se v Kersku a Hrabal si zde zahrál epizodní roličku
  • Městečko, kde se zastavil čas, 1973 – vzpomínková próza, vydalo v r. 1989 nakladatelství 68 Publishers v Torontu
  • Každý den zázrak, 1979 – povídky
  • Něžní barbaři, 1981 v zahraničí, v Čechách až 1991; zfilmováno Petrem Kolihou jako Něžný barbar (1989), autobiografickou postavu „doktora“ ztvárnil J. Menzel
  • Kluby poezie, 1981
  • Obsluhoval jsem anglického krále, (1971), 1980 vydáno v zahraničí pod názvem Jak jsem obsluhoval anglického krále, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989; zfilmováno J. Menzelem jako Obsluhoval jsem anglického krále (2006)
  • Domácí úkoly z pilnosti, 1982
  • Listování ve stínech grafických listů, 1983
  • Domácí úkoly z poetiky, 1984
  • Hovory lidí, 1984 – povídky
  • Městečko u vody, 1986 – obsahuje Postřižiny, Krasosmutnění, Harlekýnovy milióny
  • Život bez smokingu, 1986 – povídky
  • trilogie
    • Vita nuova, 1986, 68 Publishers v Torontu, vyprávění o B. Hrabalovi, jeho ženě a jeho přátelích z období života v Praze – očima jeho ženy, psáno ich-formou v ženském rodě
    • Proluky, 1987, 68 Publishers v Torontu, v ČSR až v r. 1991
    • Svatby v domě, 1987, 68 Publishers v Torontu, v ČSR až 1991 – autobiografická próza
  • Knížka pro Robinsony (a taky pro Pátky), 1987 – povídky tří autorů a medailony; Karel Poláček: „Hedvika a Ludvík“, Ota Pavel: „Jak jsem potkal ryby (a něco navíc)“, Bohumil Hrabal: „Postřižiny“; sest. Jarmila Víšková a Rudolf Havel
  • Můj svět, Československý spisovatel 1988 – povídky
  • Příliš hlučná samota, 1989, zfilmováno Věrou Caïs jako Příliš hlučná samota (1994, v hl. roli P. Noiret) a jako animovaný film Too Loud a Solitude (2007)
  • Kličky na kapesníku, 1989
  • Bílý koníček, Rukopis – Fiktivní korespondence, 1989
  • Chcete vidět zlatou Prahu?, 1989 – výbor povídek, editor Jaromír Pelc
  • Tři novely, 1989, obsahuje Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé a Obsluhoval jsem anglického krále
Bohumil Hrabal a Jaromír Pelc v Kersku 1986
  • Kouzelná flétna, 1989 (vydáno 1990)
  • Bambino di Praga / Barvotisky / Krásná Poldi, 1990
  • Kdo jsem, 1990
  • Krajiny Bohumila Hrabala, 1990
  • Totální strachy, 1990
  • Listopadový uragán, 1990
  • Schizofrenické evangelium, 1990 – povídky
  • Ponorné říčky, 1990
  • Růžový kavalír, 1991
  • Ztracená ulička, 1991 – poezie z roku 1948
  • Básnění, 1991
  • Slavná Vantochova legenda, 1991
  • Židovský svícen, 1991
  • Atomová mašina značky PERKEO, 1991 – povídky
Pomník Bohumila Hrabala v Brně-Židenicích
  • Aurora na mělčině, 1992
  • Jarmilka, 1992
  • Hrabal, 1992 – obsahuje Něžný barbar, Příliš hlučná samota a Městečko, kde se zastavil čas.
  • Večerníčky pro Cassia, 1993
  • Happy end, 1993 – novela
  • Hořící vajgly v uchu, 1993
  • Inaugurace a vnitřní monolog, 1993
  • I balóny mohou vzlétnout, 1993 – eseje, úvahy
  • A havran krák už Nikdykrát, 1993 – úvahy
  • Česká republiko, dobrý den,1993 – úvahy, eseje
  • Pábení, 1993
  • Rukověť pábitelského učně, 1993 – povídky
  • Kafkárna, 1994 – obsahuje Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Toto město je ve společné péči obyvatel, Morytáty a legendy, Etudy
  • Obrazy v hlubině času, 1994 – obsahuje Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar.
  • Texty, 1994 – úvahy
  • Hlučná samota, 1994
  • Nymfy v důchodu, 1994
  • Pražské pavlačové anekdoty, 1994 – anekdoty, mikropovídky
  • Dopisy Dubence (tetralogie) – proud vzpomínek propojený filosofickými úvahami a politickými komentáři, 1995
  • Naivní fuga, 1995
  • Pojízdná zpovědnice, 1996
  • Ze zápisníku zapisovatele, 1996
  • Bibliografie, dodatky, rejstříky, 1997
  • Toto město je ve společné péči obyvatel, 2. vyd., 2006
  • Setkání, 2008 – povídky
  • Povídky, črty a hovory, 2015 – povídky
  • Křehký dluh (Hrabal spisy 1) – lyrika, 2017 – Lyrika a existenciální texty období před publikací první sbírky povídek.
  • Skřivánek na niti (Hrabal spisy 2) – povídky, 2014 – Povídky z 60. let – Perlička na dně, Pábitelé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Morytáty a legendy.
  • Jsme jako olivy (Hrabal spisy 3) – novely, 2015 – Novely. Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota.
  • Rukověť pábitelského učně (Hrabal spisy 4) – texty z časů normalizace, 2016 – Slavnosti sněženek, Krasosmutnění, Harlekýnovy miliony, Autíčko + ostatní texty 1. části 12. svazku SSBH.
  • Život bez rukávů (Hrabal spisy 5) – autobiografická trilogie, 2016 – Autobiografická trilogie.

Rozhlasová zpracování[editovat | editovat zdroj]

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.
  • Milý Karle, kdes byl, když včera hřmělo? Dopisy Bohumila Hrabala příteli hudebníkovi Karlu Maryskovi. Četli: Petr Halíček a Igor Bareš, Připravil: Miloš Doležal, Úvodní slovo: Tomáš Mazal, Režie: Jaroslav Kodeš, zpracováno v Českém rozhlasu, 2018[18]

Místa pojmenovaná po Bohumilu Hrabalovi[editovat | editovat zdroj]

Praha[editovat | editovat zdroj]

V Libni, kde dlouhá léta žil, po něm bylo pojmenováno veřejné prostranství na Palmovce – náměstí Bohumila Hrabala, a také nedaleká Základní škola Bohumila Hrabala.

Brno[editovat | editovat zdroj]

V Brně byla roku 2004 jako Hrabalova nazvána bezejmenná uliční spojka (kdysi část Poděbradovy třídy) v Židenicích nedaleko Balbínovy ulice, kde stále stojí Hrabalův rodný domek s pamětní deskou. V zahrádkářské kolonii na přilehlém úbočí Židenického kopce začal v roce 2017 vznikat park Bohumila Hrabala.

Nymburk[editovat | editovat zdroj]

Je po něm od roku 2014 pojmenované Gymnázium Bohumila Hrabala v Nymburce, jelikož na tomto gymnáziu studoval a je tak jedním z nejznámějších absolventů. Dále je po něm nazvána ulice ve východní části města. Na hlavním nymburském náměstí je od roku 2012 Lavička Bohumila Hrabala s jeho dřevěnou sochou.

Kersko[editovat | editovat zdroj]

Naučná stezka Bohumila Hrabala vedoucí Přírodním parkem Kersko-Bory. Nedaleký nový Litolský most přes Labe (silnice II/272) je od roku 2010 zván mostem Bohumila Hrabala. Od roku 2015 nese Hrabalovo jméno i jedna z autobusových zastávek v obci. Od roku 1999 je v zahradě Lesního ateliéru Kuba pořádán festival Hrabalovo Kersko; při jeho 20. ročníku byl zprovozněn poeziomat s Hrabalovým dílem (realizace 24. března 2018).[19]

Další[editovat | editovat zdroj]

Ulice Hrabalova ve Šlapanicích, v Liberci-Ruprechticích a pardubické části Ohrazenice. Ulice Bohumila Hrabala na Kladně a v Rychnově nad Kněžnou.

Po Hrabalovi byla také pojmenována planetka 4112 Hrabal.[20]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g PRCHAL, Jan. Biografický slovník Polenska. Polná: Linda, 2002. ISBN 80-238-8985-0. Kapitola Hrabal Bohumil, s. 53–54. 
  2. ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu (sign.17272/sn.365) [online]. Moravský zemský archiv Brno : Brno - Zábrdovice, Nanebevzetí Panny Marie [cit. 2019-02-03]. Dostupné online. 
  3. ↑ MUDROVÁ, Ivana. Kam značky nevedou III. a další podivuhodné cesty. Praha: Nakl. Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-891-4. Kapitola Pivovar útlého dětství Bohumila Hrabala, s. 155–158. 
  4. ↑ ZAORAL, Martin. Na pivu v Konici vysedával i Hrabalův strýc Pepin. www.vecernikpv.cz [online]. [cit. 2022-07-31]. Dostupné online. 
  5. ↑ Místa s Hrabalem spojená [online]. [cit. 2021-03-11]. [Do Židenic se vrátil ještě na jeden rok, když nastoupil do primy Prvního českého gymnázia v Brně (dnešní gymnázium na třídě Kapitána Jaroše, č. p. 14). Protože ale s pěti nedostatečnými nebyl způsobilý postoupit do dalšího ročníku, vzali ho rodiče do Nymburka, kde primu opakoval. Dostupné online]. 
  6. ↑ Gymnázium Bohumila Hrabala [cit. 2021-03-11]. Dostupné online. 
  7. ↑ Bohumil Hrabal - 103. výročí narození. www.hrabal-nymburk.cz [online]. [cit. 2022-08-01]. Dostupné online. 
  8. ↑ Eliška Hrabalová Plevová | abart. cs.isabart.org [online]. [cit. 2022-08-01]. Dostupné online. 
  9. ↑ MAZAL, Tomáš. Kdo je kdo v životě a díle Bohumila Hrabala - Eliška Plevová (Pipsy) [online]. Numburk: Zpravodaj klubu čtenářů Bohumila Hrabala Nymburský pábitel, 2002-11-01 [cit. 2022-06-05]. Dostupné online. 
  10. ↑ Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala 1914–2014. Příprava vydání KOTYK, Petr; KOTYKOVÁ, Světlana a PAVLÍČEK, Tomáš. Praha: Mladá fronta ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví, 2014. 272 s. ISBN 978-80-204-3279-7. S. 150. 
  11. ↑ Kersko a Hrabal patří k sobě. Chataři na slavného spisovatele stále vzpomínají. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-05-10]. Dostupné online. 
  12. ↑ KAUTMAN, F. Franz Kafka v dílech nové české prózy Archivováno 30. 12. 2013 na Wayback Machine. Praha, 1992. Studie, on-line dostupná na stránkách spisovatele Jana Kameníčka.
  13. ↑ Hyde Park Civilizace: Pavel Dungl. Česká televize [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. 
  14. ↑ Bohumil Hrabal: Záhada smrti nevyřešena!. Blesk.cz [online]. [cit. 2022-05-10]. Dostupné online. 
  15. ↑ ČTK,LM. Bohumil Hrabal mi skočil z 5. patra pod auto, popsal lékař. Blesk.cz [online]. 2022-02-03 [cit. 2022-05-10]. Dostupné online. 
  16. ↑ Smrt pod okny nemocnice Bulovka. Hrabal po sobě zanechal geniální dílo i jednu záhadu - Seznam Zprávy. www.seznamzpravy.cz [online]. [cit. 2022-05-10]. Dostupné online. 
  17. ↑ Skřivánci na niti (1969). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  18. ↑ DOLEŽAL, Miloš. Milý Karle, kdes byl, když včera hřmělo?. Vltava [online]. Český rozhlas, 2018-12-16 [cit. 2018-12-16]. Dostupné online. 
  19. ↑ Kersko - Hrabalův Poesiomat. 2021 Poesiomat. [cit. 2022-05-31]. Dostupné online.
  20. ↑ KÉHAR, HTML code: Ota. Astronomia - astronomický server fakulty pedagogické ZČU. planety.astro.cz [online]. 2006-01-01 [cit. 2021-07-09]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ADÁMKOVÁ, Anna. Hrabal versus Menzel aneb vynucené dojetí nad filmovým zpracováním. Praha, 2013 [cit. 2015-07-16]. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Petr Bílek. Dostupné online.
  • ALEŠOVÁ, Táňa. Recepce díla Bohumila Hrabala v Itálii. Brno, 2012 [cit. 2015-05-13]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Petr Kyloušek. Dostupné online.
  • BUKOVSKÁ, Vanda. Pozdní prózy Bohumila Hrabala. Brno, 2011 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jan Tlustý. Dostupné online.
  • ČECH, Vlastimil. Funkce vybraných opakujících se motivů v prózách Bohumila Hrabala. Brno, 2007 [cit. 2015-05-13]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Holý. Dostupné online.
  • HELLER, Jiří. Autenticitní skutečnost v pozdních prózách Bohumila Hrabala. Brno, 2013 [cit. 2015-05-13]. Závěrečná práce studenta celoživotního vzdělávání. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Miroslav Chocholatý. Dostupné online.
  • HOLAŇOVÁ, Adéla. Bohumil Hrabal ve filmu a próze 60. let. Praha, 2007 [cit. 2015-07-16]. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Helena Kupcová. Dostupné online.
  • KHECHINI, Lamyaa. Bohumil Hrabal, výtvarné umění a film. Praha, 2010 [cit. 2015-07-16]. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Holý. Dostupné online.
  • KIRŠ, Michal. Strýc Pepin v díle Bohumila Hrabala. Brno, Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jan Tlustý. Dostupné online.
  • KOMÁREK, Michal. Nesnesitelní pábitelé. Reflex. 2007, č. 5, s. 34–40.
  • KOTLÁNOVÁ, Pavla. Taoistické a jiné filozofické motivy v díle Bohumila Hrabala. Brno, 2008 [cit. 2015-05-13]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Vlastimil Čech. Dostupné online.
  • KOUBEK, Vilém. Příliš hlučná samota Bohumila Hrabala a její variace. Brno, 2014 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce David Kroča. Dostupné online.
  • KUDRNA, Ladislav. Bohumil Hrabal pod dohledem (nejen) komunistické cenzury. In: Válka.cz [online]. 01.02.2013 [cit. 29. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.valka.cz/14843-Bohumil-Hrabal-pod-dohledem-nejen-komunisticke-cenzury
  • KUTHANOVÁ, Lucie. Autostylizace v díle Bohumila Hrabala. Praha, 2006 [cit. 2015-07-16]. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Pavel Janoušek. Dostupné online.
  • MACHÁTOVÁ, Tereza. Autobiografická próza Bohumila Hrabala. Brno, 2014 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jan Tlustý. Dostupné online.
  • MAREK, Jakub. „Jesus Kind“ Egon Bondy jako inspirace Bohumila Hrabala. Praha, 2013 [cit. 2015-07-16]. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Michael Špirit. Dostupné online.
  • MAZAL, Tomáš. Cesty s Bohumilem Hrabalem. Praha: Academia, 2011. 218 s. ISBN 978-80-200-1924-0. 
  • NETERDOVÁ, Jana. Překlady české krásné literatury do angličtiny: Bohumil Hrabal – Postřižiny. Brno, 2012 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Martin Němec. Dostupné online. (anglicky)
  • PELC, Jaromír. Skupina 42. Kmen: týdeník Svazu českých spisovatelů. 1989, č. 42 (19. října), s. 1–5. ISSN 0231-553X.
  • PELC, Jaromír. Muž na libeňském dvorku (Pokus o portrét). Kmen: týdeník Svazu českých spisovatelů. 1989, č. 12 (23. března), s. 1. ISSN 0231-553X.
  • PINNEROVÁ, Simona. Filmové adaptace vybraných povídek Bohumila Hrabala. Brno, 2010 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Petr Bubeníček. Dostupné online.
  • PERGLEROVÁ, Jitka. Rozbor komiksové adaptace Hrabalovy Příliš hlučné samoty. Praha, 2013 [cit. 2015-07-16]. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Pavel Kořínek. Dostupné online.
  • PROKOP, Vladimír. Přehled české literatury 20. století: pro výuku na středních školách. Sokolov: O.K.-Soft, 1998. ISBN 80-238-2348-5.
  • PSOTOVÁ, Lucie. Vybrané filmové adaptace tvorby Bohumila Hrabala. Brno, 2011 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. . Dostupné online.
  • ROKYTOVÁ, Lenka. Rodový mýtus v Hrabalových prózách 70. a 80. let 20. století. Brno, 2012 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Miroslav Chocholatý. Dostupné online.
  • ROTH, Susanna. Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala. K poetickému světu aut. próz. Z něm. přel. Michael Špirit. Praha: Pražská imaginace, 1993. 188 s. Pražská imaginace, sv. 213. ISBN 80-7110-094-3.
  • TEPLANOVÁ, Lenka. Srovnání textu Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky a scénáře filmu. Brno, 2014 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Ivo Martinec. Dostupné online.
  • ROUSKOVÁ, Alena. Recepční estetika ve Slavnostech sněženek a Příliš hlučné samotě. Brno, 2012 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Rostislav Niederle. Dostupné online.
  • ŠÍCHA, Vojtěch. Místo pro knihu v životě a díle spisovatele Bohumila Hrabala. Praha, 2007 [cit. 2015-07-16]. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Blanka Vorlíčková. Dostupné online.
  • ŠVARCOVÁ, Martina. Srovnání románů Obsluhoval jsem anglického krále a Nácek a holič v kontextu tradice pikareskního románu. Praha, 2006 [cit. 2015-07-16]. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Ladislava Hájková. Dostupné online.
  • TRETERA, Ivo. Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec. Praha: Paseka, 2011. 464 s. ISBN 978-80-7432-107-8.
  • TVRDÍKOVÁ, Linda. Motiv města ve vybraných prózách Bohumila Hrabala. Praha, 2014 [cit. 2015-07-16]. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Michael Špirit. Dostupné online.
  • ZAORÁLEK, Ondřej. O dvou podobách pábení v české literatuře. Praha, 2010 [cit. 2015-07-16]. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Markéta Kořená. Dostupné online.
  • ZAVADILOVÁ, Veronika. Libeň Bohumila Hrabala. Praha, 2012 [cit. 2015-07-16]. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jan Županič. Dostupné online.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Laureáti Ceny Jaroslava Seiferta
Dominik Tatarka (1986) • Ludvík Vaculík (1987) • Ivan Diviš (1988) • Karel Šiktanc (1989) • Emil Juliš (1990) • Jiří Kolář (1991) • Ivan Wernisch / Josef Hiršal (1992) • Bohumil Hrabal (1993) • Milan Kundera (1994) • Antonín Brousek / Petr Kabeš (1995) • Zbyněk Hejda / Jiřina Hauková (1996) • Karel Milota (1997) • Věra Linhartová (1998) • Jiří Kratochvil (1999) • Pavel Šrut (2000) • Zdeněk Rotrekl (2001) • Jiří Gruša (2002) • Miloslav Topinka (2003) • Viktor Fischl / Josef Škvorecký (2004) • Michal Ajvaz / Jiří Suchý (2005) • Ivan Martin Jirous (2006) • František Listopad (2007) • Václav Havel (2008) • Ludvík Kundera (2009) • Jáchym Topol (2010) • Karel Šiktanc (2011) • Vladimír Binar (2012) • Eugen Brikcius (2015) • Jiří Brabec / Jiří Opelík (2017) • Miroslav Petříček (2019)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bohumil_Hrabal&oldid=21537391“