Jiří Gruša

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jiří Gruša

Jiří Gruša v roce 2011

3. ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR
Ve funkci:
2. června 1997 – 2. ledna 1998
Předseda vlády Václav Klaus
Předchůdce Ivan Pilip
Nástupce Jan Sokol

Velvyslanec ČSFR v Německu
Ve funkci:
1990 – 31. prosince 1992
Předchůdce Pavel Sadovský

1. velvyslanec ČR v Německu
Ve funkci:
1. ledna 1993 – červen 1997
Nástupce František Černý

2. velvyslanec ČR v Rakousku
Ve funkci:
10. června 1998 – 2004
Předchůdce Pavel Jajtner
Nástupce Rudolf Jindrák
Stranická příslušnost
Členství nestraník

Narození 10. listopadu 1938
Pardubice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 28. října 2011 (72 let)
Bad Oeynhausen
NěmeckoNěmecko Německo
Alma mater Univerzita Karlova v Praze
Profese spisovatel, básník, diplomat, překladatel a autor dětské literatury
Ocenění Cena Andrease Gryphia
Cena Adelberta von Chamisso
Goethe-Medaille
Magnesia Litera
rytíř Čestné legie
… více na Wikidatech
Commons Kategorie Jiří Gruša
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří Gruša (10. listopadu 1938 Pardubice28. října 2011 Bad Oeynhausen[1], Německo) byl český básník, prozaik, překladatel, literární kritik, diplomat a politik. Od června 1997 do ledna 1998 zastával post ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR ve druhé Klausově vládě (jako nestraník). V letech 20032009 byl prezidentem mezinárodního centra PEN klubu. Pro jednu ze svých knih použil pseudonym Samuel Lewis.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Pardubicích. Jeho otec byl technickým úředníkem, který byl po válce nucen se přihlásit do dolu v rámci náboru pracující inteligence. Po absolvování středoškolského studia v Pardubicích byl Gruša, nyní pocházející z dělnické rodiny, (díky změně povolání svého otce) přijat na Karlovu univerzitu, aniž by musel vstoupit do komunistické strany. Nejprve studoval český jazyk a historii, po roce přešel na Filozofickou fakultu studovat obory filozofie a historie. Během studia se u něho začal projevovat organizační talent, díky kterému působil na pozici redaktora v různých literárních časopisech. Svou poesii pravidelně zasílal do redakcí pražských novin, kde se jeho básně setkávaly vždy s odmítavou odpovědí redakcí pro intelektuální obsah a neplnění potřebných ideových předpokladů.

Vysokou školu ukončil v roce 1962, kdy vyšla jeho básnická sbírka Torna. V tomto roce také nastoupil základní vojenskou službu. Dále se věnoval básnické tvorbě. V roce 1963 byla v pražských novinách zveřejněna část jeho práce, která byla vytržena z kontextu. V této práci byly zmíněna i osoba Fidela Castra. Díky tomu byl pozván do Dobříše, kde se setkal s celou řadou mladých spisovatelů. Zde vznikla myšlenka vzniku časopisu pro mladou literaturu, proto zorganizoval vše potřebné a ještě během jeho vojenské služby vznikl časopis Tvář, s odkazem na Františka Halase, jehož se stal redaktorem. Po měsíci působení v časopisů Tvář, se objevil v tisku článek jeho přítele z Pardubic Vladimíra Medka, pojednávající o tom, že není správné, aby nevycházely starší básně bez stalinských veršů. Na tento text reagoval tím, že Literární noviny otiskly jeho článek, který byl označen jako devastace literárního socialistického kánonu, článek, ve kterém se vyjádřil k účelu poezie a kritizoval její současné ideologické cíle. Tento počin vyvolal silnou reakci ze strany režimu. Po třech měsících dobrovolně odešel z vedení časopisu Tvář v domnění, že se vše uklidní a on bude moci nadále spolupracovat s její redakcí. To se však nestalo. Ocitl se ve velmi složité životní situaci. V měsíci březnu bylo na jeho osobu vypsáno trestní stíhání. Stal se nezaměstnatelným. Kvůli nedostatku financí se odstěhoval s dcerou k rodičům své ženy. Celý rok žil v ústraní. Vydělával překladem textů a psaním recenzí pod pseudonymem. V roce 1964 vydal druhou básnickou sbírku Světlá lhůta. Své první zaměstnání dostal až v roce 1966, kdy působil jako korektor v Nových knihách. Situace se postupně zlepšovala a jeho schopnosti byly doceněny. Rok po nástupu do nového zaměstnání byl přeřazen do redakce časopisu Zítřek, navíc se podařilo založit nový časopis Sešity pro mladou literaturu, který se zabýval vlastním pohledem mladé generace na literaturu. Během let 1968-1969 však byly oba časopisy zakázány. Skončilo tak krátké období veřejné jeho činnosti. Autor se odvrátil od poezie a začal psát prozaické texty.

Zleva: Lev Berinski a Jiří Gruša (1995)

Za částečné publikování Listů z Kalpadocie v letech 1968-1969 v Sešitech, byl opět trestně stíhán kvůli údajnému šíření pornografie. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa vykonával různá zaměstnání. Dva roky spolupracoval s Divadlem za branou a poté pracoval ve stavebnictví. Dále se věnoval psaní a jeho další díla vyšla buď v samizdatu, nebo v exilových nakladatelstvích. Jednalo se například o novelu Dámský gambit, se kterou souvisí jeho seznámení se s Ludvíkem Vaculíkem a Ivanem Klímou. Ludvík Vaculík první přišel s myšlenkou přepisu a vydávaní textů mladých autorů, kteří se pravidelně scházeli k autorskému čtení v bytě Ivana Klímy. Gruša se ujal organizačních úkolů, a tak vznikla edice Petlice. Petlice se velmi rychle vyvíjela a díla se šířila i díky přepisům samotných čtenářů. Jeden z těchto čtenářů, jenž si doma zařídil malou přepisovací dílnu, kde zrovna přepisoval Dotazník aneb Modlitbu za jedno město a přítele, byl zatčen a spolu s ním i Jiří Gruša, který čerstvě podepsal Chartu 77 a byl obviněn, že svým románem Dotazník zaútočil na společenské zřízení. Ve vězení strávil necelé tři měsíce. Byl propuštěn díky mezinárodnímu ohlasu na jeho dílo a díky reakcím některých významných autorů.

Jiří Gruša v roce 2009

V roce 1980 získal literární stipendium v Spojených státech amerických. Bylo mu umožněno opustit Československou republiku. Po několika měsících strávených ve Spojených státech amerických se hodlal vrátit zpět do Československa. Během cesty byl však varován od Ludvíka Vaculíka, aby návrat odložil. Proto posečkal v německém Bonnu u svého přítele. Po několika dnech obdržel dopis, ve kterém byl zbaven československého občanství a tím mu byl znemožněn návrat do Československa. Trvale se tedy usadil v Německé spolkové republice, kde získal státní německé občanství. V Německu začal velmi intenzivně pracovat, dále se věnoval tvorbě, psal převážně německy a spolu s Tomášem Kostou se v roce 1986 rozhodl založit firmu, která se věnovala překladu literárních textů.

Po pádu železné opony se vrátil do Čech a vstoupil do diplomatických služeb. Stal se velvyslancem v Německu do června roku 1997, poté byl 5 měsíců ministrem školství, mládeže a tělovýchovy. Rok nato se stal velvyslancem v Rakousku a v této funkci vytrval 6 let. Během tohoto období byl vyznamenán Cenou Jaroslava Seiferta za sbírku Grušas Wacht am Rhein (Grušova Hlídka na Rýnu), za niž získal i cenu Magnesia Litera. Po roce 2004 se stal ředitelem Diplomatické akademie Vídeň a také získal předsednictví v Mezinárodním sdružení PEN-klubů. Obě tyto funkce vykonával do roku 2009, kdy se vrátil k literární tvorbě. Na sklonku života vyšlo jeho dílo Beneš jako Rakušan. Dne 28. října roku 2011 zemřel během operace srdce ve věku 72 let.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Básnické sbírky[editovat | editovat zdroj]

  • Torna (1962) – bilanční lyrika – úděl člověka, životní pozice, zdůvěrňování skutečnosti, sarkasmus.
  • Světlá lhůta (1964) – nelíbivé symboly, životní absurdita, hořká ironie
  • Právo útrpné (1964)
  • Modlitba k Janince (1969 – 1973) – expresivní sbírka, drsné obrazy, vyjádření desiluze
  • Cvičení mučení (1969) – 40 básní, 6 má v název Mučení, 6 Cvičení, motiv smrti, autor využívá lidová říkadla, přísloví (např. v básni Zaříkávání), řeč je zde prostředkem identity, překračuje hranici nesmyslu
  • Grušas am Wacht aneb Putovní Ghetto (2001) – sbírka, za kterou obdržel Magnesii Literu

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Mimner aneb Hra o smraďocha (Atmar tin Kalpadotia) (1969, 1973 samizdat pod pseudonymem Samuel Lewis)
  • Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1975 samizdat, 1984 Toronto) – experimentální román
  • Dr. Kokeš Mistr Panny (1980 samizdat, 1984 Toronto)
  • Beneš jako Rakušan, 2011 (esej, „román faktu“) – v originále německy[2]

Novely[editovat | editovat zdroj]

  • Dámský gambit (1972 samizdat, 1979 Toronto)

Další[editovat | editovat zdroj]

  • Umění stárnout (kniha vzpomínek)
  • Grušova hlídka na Rýnu (rozhovory s Karlem Hvížďalou, 2011)

Jiří Gruša překládal také z němčiny: např. Franze Kafku, Friedricha Schillera a Rainera Maria Rilkeho.[2]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Der Standard: Schriftsteller und Politiker Jiří Gruša gestorben (28. Oktober 2011) (něm.)
  2. a b Beneš jako Rakušan [online]. Český televize, 2011-04-19, [cit. 2011-07-09]. Dostupné online.  
  3. Slavnostní předání Ceny Václava Bendy 2009 [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2009, [cit. 2017-06-04]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha : Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 233.  
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 165.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 189–190.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 386.  

Poslech[editovat | editovat zdroj]

  • Děti Charty - životy potomků sedmi prvních signatářů Charty 77: Milena Jabůrková, dcera spisovatele a diplomata Jiřího Gruši.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]