Hans-Dietrich Genscher

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hans-Dietrich Genscher
6. Spolkový ministr zahraničních věcí Německa
Ve funkci:
17. květen 1974 – 17. září 1982
PředchůdceWalter Scheel
NástupceHelmut Schmidt
Ve funkci:
1. říjen 1982 – 17. května 1992
PředchůdceHelmut Schmidt
NástupceKlaus Kinkel
Spolkový ministr vnitra Německa
Ve funkci:
22. říjen 1969 – 16. května 1974
PředchůdceErnst Benda
NástupceWerner Maihofer
Stranická příslušnost
ČlenstvíFDP, LDPD (1946-52), NSDAP (1945)

Narození21. března 1927
Reideburg, Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Úmrtí31. března 2016 (ve věku 89 let)
Příčina úmrtísrdeční zástava
Místo pohřbeníRheinhöhenský hřbitov
ChoťBarbara Schmidtová Genscherová
SídloWachtberg
Alma materUniverzita Martina Luthera (od 1946)
Lipská univerzita (do 1949)
Hamburská univerzita
Hans-Dietrich-Genscher-Gymnasium
Profesepolitik, advokát, přísedící, vysokoškolský učitel, spisovatel literatury faktu, voják, ministr vnitra a ministr zahraničí
Náboženstvíprotestantismus
Oceněnívelkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo (1973)
velký záslužný kříž s hvězdou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1975)
Řád proti šílené vážnosti (1979)
velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1979)
Karl-Valentin-Orden (1982)
… více na Wikidatech
PodpisHans-Dietrich Genscher, podpis
Webová stránkawww.genscher.de
CommonsHans-Dietrich Genscher
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hans-Dietrich Genscher (21. března 1927 Reideburg31. března 2016[1]) byl německý politik za stranu FDP.[2] V letech 1974–1992 (s dvoutýdenní pauzou v roce 1982) byl ministrem zahraničí a vicekancléřem Německa, v těchto funkcích byl historicky nejdéle. Byl ministrem vnitra v době aféry Güntera Guillauma. V roce 1991 byl předsedou OBSE, jeho nástupcem v této funkci byl Jiří Dienstbier.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Po krátkém americkém zajetí[3] (do Wehrmachtu nastoupil jako dobrovolník v lednu 1945) složil roku 1946 maturitní zkoušku, posléze onemocněl tuberkulózou.[4][5] Na univerzitě v Halle studoval právo.[6]

V letech 19581966 byl ženatý s Luise Schweitzer, s níž má dceru.[7] Zemřel v březnu roku 2016 na selhání srdce.[8]

Od svých sedmnácti let člen NSDAP, po válce člen východoněmecké LDP. V Lipsku, kde studoval, zakládal FDJ. Do západoněmecké FDP vstoupil záhy poté co v srpnu 1952 emigroval přes západní Berlín z východní zóny.

Význam[editovat | editovat zdroj]

30. září 1989 Hans-Dietrich Genscher z balkonu pražského velvyslanectví NSR v Lobkovickém paláci oznámil uprchlíkům – desetitisícům občanů tehdejší Německé demokratické republiky, kteří se rozhodli na západoněmecké ambasádě žádat o azyl a povolení odcestovat do NSR, že jim bude umožněno vycestovat na svobodu.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Německá vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Zahraniční vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Ostatní ocenění[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČTK, iDNES.cz. Zemřel Hans-Dietrich Genscher. Muž, který pomáhal zbořit Berlínskou zeď [online]. iDNES.cz, 2016-04-01 [cit. 2016-04-02]. Dostupné online. 
  2. KAMMERTÖNS, Hanns-Bruno; LEBERT, Stephan. Hans-Dietrich Genscher: "Es war schwierig, ein normales Leben zu führen". Die Zeit. Dostupné online [cit. 2016-04-02]. ISSN 0044-2070. 
  3. BLASIUS, Rainer. Hans-Dietrich Genscher ist tot: Außenminister der Einheit. Frankfurter Allgemeine Zeitung. 2016-04-01. Dostupné online [cit. 2016-04-02]. ISSN 0174-4909. (Deutsch) 
  4. Hans-Dietrich Genscher [online]. www.munzinger.de [cit. 2016-04-02]. Dostupné online. 
  5. KOELBL, Herlinde. Das war meine Rettung: "Er hat mich richtig zur Brust genommen" | ZEITmagazin. Die Zeit. 2014-10-29. Dostupné online [cit. 2016-04-02]. ISSN 0044-2070. 
  6. Hans-Dietrich Genscher [online]. www.whoswho.de [cit. 2016-04-02]. Dostupné online. 
  7. Hans-Dietrich Genscher [online]. www.hdg.de [cit. 2016-04-02]. Dostupné online. 
  8. ZEIT ONLINE, AFP, dpa, stü. Früherer Außenminister: Hans-Dietrich Genscher ist tot. Die Zeit. 2016-04-01. Dostupné online [cit. 2016-04-02]. ISSN 0044-2070. 
  9. Bekanntgabe von Verleihungen des Verdienstordens der Bundesrepublik Deutschland. Bundesanzeiger. 9. března 1973, čís. 43. 
  10. Genscher mit Verdienstorden des Landes Sachsen-Anhalt gewürdigt. LVZ - Leipziger Volkszeitung [online]. [cit. 2019-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-04. (německy) 
  11. a b c d ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-07-04]. Dostupné online. 
  12. 10542/AB XXIV. GP - Anfragebeantwortung, s. 550 Dostupné online
  13. Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-07-04]. Dostupné online. 
  14. BOE.es - Documento BOE-A-1981-27458. www.boe.es [online]. [cit. 2019-07-04]. Dostupné online. 
  15. Odluka o odlikovanju Hansa Dietricha Genschera Redom kneza Trpimira s ogrlicom i Danicom. narodne-novine.nn.hr [online]. [cit. 2019-07-04]. Dostupné online. 
  16. Vabariigi President. www.president.ee [online]. [cit. 2019-07-04]. Dostupné online. 
  17. Lietuvos Respublikos Prezidentė. grybauskaite1.lrp.lt [online]. [cit. 2019-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-08. 
  18. VESTNESIS.LV. Par apbalvošanu ar Triju Zvaigžņu ordeni - Latvijas Vēstnesis. www.vestnesis.lv [online]. [cit. 2019-10-22]. Dostupné online. (lotyšsky) 
  19. Prezident SR - Rad Bieleho dvojkríža, II. trieda. archiv.prezident.sk [online]. [cit. 2022-07-23]. Dostupné online. 
  20. Müller zum Tod von Hans-Dietrich Genscher: „Berlin dankt dem Ehrenbürger und Staatsmann“. www.berlin.de [online]. 2016-04-01 [cit. 2019-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-06. (německy) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HEUMANN, Hans-Dieter. Hans-Dietrich Genscher: Die Biographie. 1. vyd. [s.l.]: Ferdinand Schöningh Verlag, 2011. 346 s. 
  • RITTER, Gerhard A. Hans-Dietrich Genscher: das Auswärtige Amt und die deutsche Vereinigung. 1. vyd. [s.l.]: C.H.Beck Verlag, 2013. 263 s. 

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]