Vladislav Vančura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vladislav Vančura

Vladislav Vančura v mládí
Narození 23. června 1891
Rakousko-Uhersko Háj ve Slezsku
Úmrtí 1. června 1942 (ve věku 50 let)
Protektorát Čechy a Morava Praha
Příčina úmrtí poprava zastřelením
Národnost česká
Stát Československo
Období 19191942
Literární hnutí Devětsil
Významná díla Rozmarné léto
Marketa Lazarová
Obrazy z dějin národa českého
Ocenění národní umělec (1946)
Řád Bílého lva
Recipient of the Order of Tomáš Garrigue Masaryk, 1st class
Československý válečný kříž 1939
Politická příslušnost Komunistická strana Československa
Manžel(ka) Ludmila Vančurová
Děti Alena Santarová
Příbuzní Jiří Mahen
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vančura se ženou Ludmilou, rok 1923

Národní umělec Vladislav Vančura (23. června 1891 Háj ve Slezsku[1]1. června 1942 Praha[2]) byl český spisovatel, dramatik, filmový režisér, původním povoláním lékař.

Život[editovat | editovat zdroj]

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Vladislav Vančura s dcerou Alenou, Zbraslav, 1927
Oznámení rozsudku, Vl. Vančura a další (LN, 3. 6. 1942)

Narodil se v Háji ve Slezsku. Matka se jmenovala Marie, narozena 19. září 1863 v Klucích na Čáslavsku, původem z katolické rodiny. Otec evangelík Václav Vojtěch Vančura (28. září 1856, Čáslav) se v době Vančurova narození živil jakožto úředník cukrovaru v Háji u Opavy. Místo po chvíli opustil a rodina se dlouhá léta stěhovala. Během šesti let Vančurova života rodina žila v Cvrčově u Tovašova, Tovašově, Praze, Močovicích u Čáslavy, Libicí nad Cidlinou, Havransku a nakonec v Davli, kde se rodina na celých sedmnáct let usadila. Vančura zde docházel do místní tříletky, později se učil soukromě. Měl starší sestru Marii a tři mladší sestry – Otilii, Františku a Ludmilu. Jeho bratranec byl Antonín Vančura – Jiří Mahen.[3]

Primu a sekundu vystudoval Malostranské gymnáziu, kde žil bez rodičů, tercii a kvartu v Benešově, kde potkal Karla Nového - celé čtyři roky se o něho a sourozence starala sestra Marie. Ani na jedné škole nebyl spokojen. Měl kázeňské problémy, z nichž jeden vyústil v propadnutí jeho a dalších žáků včetně Karla Nového. Příčinou bylo sympatizování s protirakouskými myšlenkami, tíhnutí k socialismu a Masarykovi. To vyústilo v debatní kroužek, kde se mimo tato témata diskutovalo i o umění a náboženství. Benešovská léta Vančura zobrazil ve svém Pekaři Janu Marhoulovi. Mladý, věčně zamyšlený Jan Josef se zde dostal do křížku se zeměpisářem Brunculíkem a katechetou Kovářem – ve Vančurově Benešově dějepisář Brunclík a katecheta Kolář.[3]

Do kvarty se nevrátil a místo toho se stal knihkupeckým příručím ve Vysokém Mýtě, dále se učil fotografem, zkoušel Grafickou unii v Praze a zinkografii Unie na Vyšehradě. Od mládí Vančura tíhnul k malířství a tak studoval na umělecko-průmyslové škole v Praze. Pokoušel se i o studium na Akademii. I přes doporučení Mikoláše Alše, které mu zařídil Karel Nový, s kterým tehdy v Praze žil, ho tehdejší rektor akademie Hanuš Schwaiger odmítl. Po neúspěchu snil o cestování světem a dobrovolně se přihlásil k námořnictvu. Ve stejnou dobu se vrátil do Davle, jelikož jeho matka těžce onemocněla. Vančura poté během roku složil zkoušku za kvartu a kvintu. Sextu vychodil na gymnáziu v Křemencově ulici, septimu a oktávu na Malostranském gymnáziu, kde také 1. července 1915 ve věku 24 let maturoval. Po maturitě studoval na právnické fakultě a zároveň pracoval jako úředník v Zemědělské radě. Po prvním semestru zaměstnání opustil a přestoupil na lékařskou fakultu. Studium hladce dokončí, jeho diplom je datován 2. června 1921.[3]

Na univerzitě potkal o šest let mladší Ludmilu Tuhou, se kterou se krátce po své promoci, 16. srpna 1921, oženil. [p 1] Po svatbě manželé Vančurovi otevřeli lékařskou praxi na Zbraslavi, kam se později přestěhovali. Roku 1924 zde podle návrhu architekta Jaromíra Krejcara, Vančurova kolegy z Devětsilu, postavili tzv. Vančurovu vilu, ve které Vančura žil až do svého odvedení gestapem. 8. dubna 1923 se manželům Vančurovým narodila dcera Alena (provdaná Santarová), pozdější spisovatelka. O svém životě Vladislav Vančura podle jeho nejbližších přátel (V. Nezval, bratranec Jiří Mahen, žena Ludmila, Karel Nový) nerad mluvil. Tehdejší spisovatelé o sobě často psali do časopisů, nejčastěji do Rozprav Aventina – Vančura tak nečinil. Osobní informace tak pocházejí především ze vzpomínkové knihy Ludmily Vančurové, vzpomínek Karla Nového a korespondence z pozůstalosti Vančurových nejbližších.[3]

Účastník kulturního a politického dění[editovat | editovat zdroj]

Byl členem a prvním předsedou Devětsilu (1920)[4], přívrženec poetismu, ve třicátých letech byl členem Levé fronty. Od roku 1920 publikoval v mnoha časopisech – Červen, Kmen, Host a Panorama. Od roku 1921 byl členem KSČ. V roce 1929 však podepsal spolu se šesti dalšími komunistickými umělci tzv. Manifest sedmi, který kritizoval Gottwaldovo vedení, a následně byl spolu s ostatními signatáři z KSČ vyloučen. Svými postoji se však i nadále hlásil k marxistické levici.[5]

V roce 1924 působil v období března až května jako divadelní kritik v deníku "Československá samostatnost", později přejmenovaného na "Národní osvobození", kde převzal místo po Jindřichu Vodákovi, který odešel do divadelní rubriky "Českého slova". Kritiky podepisoval šifrou -jv.- nebo -W-. Celkově zde připravil 21 divadelních kritik.[6]

Byl rovněž členem redakční rady Družstevní práce, kde mimo jiné vyšly i jeho Obrazy z dějin národa českého.

Byl předsedou Československé filmové společnosti (1936–1938).[7]

Za okupace vedl spisovatelskou sekci Výboru inteligence – ilegální odbojové organizace při komunistickém Ústředním národním revolučním výboru. V květnu roku 1942 byl zatčen a 1. června na Kobyliské střelnici popraven.[8]

V roce 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem.

Odbojová činnost a antifašismus[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 1934 podepsal protifašistický projev spisovatelů, umělců a intelektuálů, 11. prosince 1934 promluvil na protifašistické manifestaci studenstva a spisovatelů, 13. srpna 1935 se účastnil schůze, která řešila situaci českého obyvatelstva v pohraničí. 8. září byl zvolen do čestného předsednictva Srazu německé kulturní fronty v ČSR. Svůj odpor k fašismu také vložil do své povídky Občan Don Quijote, kterou vydal roku 1937. Podporovala ho KSČ, která o jeho aktivitách referovala v Rudém právu i přes Vančurovo vyloučení. Na neshody se zapomnělo a Vančura byl pozván na VII. sjezd KSČ. Vančura se sjezdu sice neúčastnil, ale napsal pozdravný dopis, ve které přál straně a sjezdu úspěch. Za války se účastnil odbojové činnosti, ke které se zavázal už na podzim 1939. V roku 1941 byl postaven do čela Národně revolučního výboru inteligence. Legálně ale přednášel, stal se členem sboru filmových lektorů a byl soutěžním porotcem Družstevní práce. 5. ledna 1940 byl německým protektorátním komisařem pro film vyzván, aby vypracoval scénář pro film o Bedřichu Smetanovi. 27. srpna toho roku byl jménem Goebbelse pozván na cestu do Německa. Ani jednu nabídku Vančura nepřijal. Karel Nový dále vzpomínal, že Vančura ilegálně psal pro Rudé právo a sbíral peníze pro postižené rodiny. Na konci roku 1941 očekával brzký konec války a projektoval socialistickou encyklopedii společně s Ladislavem Štollem. Podílel se také na plánu budoucího znárodnění československého filmu. Pro svůj vliv a antifašistické činnosti byl 1. června 1942 (v 18 hodin a 45 minut) zastřelen na Kobyliské střelnici.[3]

Výtvarné umění a film[editovat | editovat zdroj]

Po neúspěšných zkouškách na výtvarnou Akademii se o výtvarné umění dále zajímal. Od konce ledna roku 1919 do června 1921 se věnoval výtvarné kritice (eseje, referáty o výstavách, psal články teoretizující a programové, medailony, polemiky a polemické glosy). Publikoval v různých časopisech, v Čase, Českém slově, Červnu atd. Ještě v době, kdy vydával své první knihy stavěl výtvarné umění před slovesnost. Roku 1924 Vančura napsal: "Ve shonu za stylem a v období zajisté přechodném je právě vhod opříti se o disciplínu, jež nejvíce se blíží exaktnosti. Dnes v umění je to výtvarnictví a nepokládám za náhodu, že z něho byly odvozeny míry moderního krásného písemnictví."[3]

O filmu přemýšlel už v roce 1920, když v srpnu v Českém slově otisknul úvahu Film, ve které stavěl film před divadlo. Roku 1926 napsal filmové libreto Nenapravitelný Tommy jakožto parodii na americké dobrodružné filmy. V říjnu 1929 poté v novinách otisknul své filmové drama Lethargus (knižně vydáno až roku 1986). Prvním filmem, na kterém se Vančura podílel, byl film Před maturitou. Premiéru měl 9. září 1932 a Vančura zde byl uveden pouze jako umělecký spolupracovník, ačkoliv se podílel na námětu, scénáři a režii. Filmu se dostalo dobrého přijetí od diváků i kritiky. Vančura se poté až do konce roku 1933 nevěnoval literatuře, nýbrž filmu. Jeho první vlastní film vzniknul za spolupráce s V. Nezvalem, který k hudbě od E.F. Buriana napsal slova. Dále V. Nezval napsal libreto za spolupráce Romana Jakobsona, Vančurova přítele ze strukturalistického Pražského lingvistického kroužku. Po neuspokojivé první verzi filmu se změnil scénář, prostředí a film dostal definitivní název Na sluneční straně. K premiéře došlo 1. prosince 1933. Filmu se nedostalo dobrého přijetí ani ze strany diváků ani od kritiky, nejspíše z důvodu neobvyklých záběrů, množství metafor, neprofesionality herců a Vančurovy amatérské režie. Spolupráce s filmovou společností A-B tak skončila. Vančura poté s Karlem Novým a Ivanem Olbrachtem natočil film Marijka nevěrnice. Hudbu složil Bohuslav Martinů. Film byl natočen během pár týdnů a premiéru měl 2. března 1934, u obecenstva znovu neuspěl. Během své filmové činnosti Vančura plánoval zpracovat i svůj námět na Barona Prášila, z čehož poté vzniknul jeho pozdější román Konec starých časů. Po neúspěších si Vančura zřídil vlastní "filmové studio" – stan, kde během následujících let plánoval natočit sedmidílnou komediální parodii Nedorozumění a jiné menší projekty, také parodické, žádný z filmů nebyl však z finančních důvodů natočen.[3]

20. října vznikla 1936 Česká filmová společnost, jejímž prvním předsedou se stal Vančura. V roce 1937 se poté podílel na režii a scénáři filmů Láska a lidé (premiéra 25. prosince 1937) a Naši Furianti (premiéra 4. března 1938); Vančurova spoluúčast zde byla znatelnější než u Lásky a lidí. I přes relativní oblibu Našich Furiantů u tehdejšího diváctva nedosáhl ani jeden ze snímků komerčního úspěchu a Vančurova filmařská práce tak skončila.[3]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Až příliš dobře vzpomínám si na ten večer. Vladislav Vančura byl již několik týdnů zatčen a týrán gestapem. Seděli jsme rozechvěni u rozhlasového přijímače, abychom vyslechli zprávy o nových opatřeních nacistů a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země.
— Jaroslav Seifert [9]

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Vančurovo prozaické dílo bylo ovlivněno první světovou válkou, expresionismem, obsahuje celou řadu experimentů – hledá nové způsoby vyjádření. Pro jeho díla je typický specifický jazyk a sloh, který napodobuje větnou stavbu staré češtiny, usiluje o zvukomalbu. Vančurův jazyk byl celkově bohatý.

Typické znaky[editovat | editovat zdroj]

Archaická slova a knižní výrazy spojoval s lidovou mluvou. Větná stavba je zastaralá, užívá složitá souvětí, zdůrazňoval jimi důležitost daného okamžiku. Tento jazyk dává dílům monumentální ráz. Děj je potlačován, důležité místo má vypravěč, který vyjadřuje svůj názor k ději, přerušuje vyprávění a oslovuje čtenáře, hodnotí chování postav. Části příběhů připomínají filmové scénáře. Opěvuje život, zdůrazňuje prožitky, detailně vyjadřuje náladu, barevnost příběhu, city.

Romány[editovat | editovat zdroj]

Jeho dobrota se projevuje přesně podle socialistických představ – dává lidem na dluh, pomáhá všem. Nakonec zkrachuje a jemu nikdo nepomůže. Končí zpět v Benešově, kde se nechá zaměstnat v Pánkově pekárně. Před smrtí Marhoulovi slibuje jeho syn, že dokončí studia a stane se děkanem.

Děj je zasazen do Benešova. Toto dílo je špičkovým reprezentantem meziválečné levicově orientované avantgardní tvorby.

  • Pole orná a válečná (1925) V tomto románu V. Vančura začal experimentovat s jazykem, což místy klade velké nároky na čtenáře. Tento román, který je ovlivněn první světovou válkou, nemá jednotný děj, ale skládá se z řady epizod, které nemají věcnou ani jinou souvislost. Vytváří tu dva světy, které staví do protikladu – mírový vesnický a válečný. Vančura chce ukázat, jak válka převrací životy lidí. Ukazuje tak, že i zlodějíček a ničema se může stát hrdinou - neoslavuje jeho hrdinství, naopak je vyzdvihován fakt, že je oslavován ničema.
  • Rozmarné léto (1926) Humoristická novela. Na prvním místě tohoto díla není děj, ale jazyk. Pokouší se vystihnout atmosféru malých lázní na řece Orši (inspirací byly říční lázně u Vančurova bydliště Zbraslavi).

Do Krokových Varů přijíždí kouzelník se svou asistentkou, kterou se snaží získat všichni tři hrdinové a to i za cenu velkých změn v životě. Ani jeden není úspěšný a tak se po odjezdu kouzelníka vše vrací do starých zaběhlých kolejí. Slohem lze toto dílo označit za humoresku ovlivněnou poetismem. Kriticky se k tomuto dílu, jakož i k celé jedné části Vančurova díla (k jeho tzv. programářské linii) vyjádřil na konci 60. let literární kritik Jan Lopatka.

  • Poslední soud (1929) Román, který konfrontuje prostředí Prahy a Podkarpatské Rusi. Je to svár přírody a civilizace, fikce a reality. Je zde patrné Vančurovo okouzlení Prahou i jeho zájem o Podkarpatskou Rus. Jazykově se toto dílo vyznačuje velkou metaforičností, syntaktickou a kompoziční složitostí. V roce 1935 Vančura toto dílo přepracoval, důvodem byl jeho odklon k realismu.
  • Hrdelní pře anebo přísloví (1930). Román se zabývá problematikou viny a trestu.

Několik přátel se snaží odhalit starou vraždu, závěr je otevřený – vítězí hodnoty plného a radostného života. Toto dílo je oslavou života, ve stylu „víno, ženy, zpěv“. Zároveň obsahuje kritické výpady proti tehdejší společnosti. Po jazykové stránce je zde charakteristická velká frekvence lidových rčení a přísloví. Román byl zdramatizován v Českém rozhlas Brno v roce 1989; dramatizace Karel Tachovský, režie: Pavel Hradil[10].

  • Marketa Lazarová (1931) V tomto díle je důraz kladen na jazyk a atmosféru a teprve až pak na děj. Osnovou je baladický příběh plný lásky. Jde o vystižení atmosféry a vylíčení prudké lásky. Dějovým pozadím je středověk 13. stol., je líčeno nepřátelství dvou loupežnických rodů Lazarů a Kozlíků. Markéta se zamiluje do Mikuláše Kozlíka a z této lásky se nakonec oba rody spojí. Za tuto knihu obdržel v roce 1931 státní cenu.
Obsah: Děj se odehrává v pozdním létě, přes zimu a na jaře. Král se snaží zbavit svá území loupežníků a po kraji putují pluky vojáků. Obě rodiny před nimi ustupují, ale Lazar se snaží vymyslet způsob, jak se vetřít do přízně krále.

Kozlík se skrývá v lesích rozhodnut vojsku nepodlehnout a držet se svého „řemesla“. Vysílá svého syna Mikoláše k Lazarovým s nabídkou, aby se spojili a porazili královo vojsko. Dojde k hádce a Mikoláš je skoro zabit. Velmi poraněný se vrátí na Roháček, sídlo Kozlíků, a způsobí zde velký povyk. Rod je zahanben, že se Mikoláš nechal zbít. Starý Kozlík synem opovrhuje a vydá se s ostatními syny na Obořiště k Lazarům. Je prázdné – Lazarovi uprchli. Kozlíkové tvrz vypálí a vrací se domů. Následuje několik přesunů loupežníků tam a zpět. Mezitím se Mikoláš uzdraví a rozhodne se dojet si pro pomstu, po které celou dobu prahne. Spolu s dalšími deseti členy tlupy dojedou na Obořiště, kde přepadnou rodinu Lazarových, a Mikoláš si odtud odvede jednu z Lazarových dcer – Markétu. Markéta byla zaslíbena Bohu a celý život se těšila do kláštera, a tak velmi těžko nesla, že se stala milenkou loupežníka. Později se do sebe ale zamilují. Loupežníci stále svádějí boje s vojskem krále. Vítězí, ale ustupují dále do hvozdu, aby měli od vojáků klid. Ti je však následují. Objevuje se další dějová linie, kde se Kristián, jeden ze zajatců Kozlíkových, syn německého knížete, zamiluje do Kozlíkovy dcery Alexandry. V závěru dojde k bitvě, kdy je královské vojsko ve veliké přesile. Přestože se Kozlíkovi bijí jako lvi, jsou nuceni dát se na ústup. Starý Kozlík je dopaden. Zbytek tlupy se sejde na smluveném místě a synové se přes odpor matky rozhodnou otce zachránit. To se nepovede a i oni jsou zajati. Následně jsou všichni popraveni před očima milenek, manželek, dětí a obyvatel města. Markéta i Alexandra porodí. Alexandra se zabije a Markéta vychová obě děti. Svým otcem je zavržena, a tak se přidá ke Kozlíkovým. Zbylým ženám z tlupy je zabaven majetek a jsou s dětmi vystěhovány na vesnice, aby pracovaly.

Vančura napsal ještě několik próz tohoto typu:

Na zámek Kratochvíle, jenž byl založený ve XII. století jakýmsi košíkářem a jehož poslední majitel po převratu zmizel, je dosazen neurozený správce, zbohatlík Stoklasa. Jednoho dne přijíždí do kosmopolitní společnosti (na zámku vyučuje Skotka Ellen, o krávy se stará Švýcar, často přichází pro knihy holandský obchodník Huylidenn z Haagu) údajný ruský kníže prevoschoditělstvo Alexander Nikolajevič Megalrogov se svým sluhou Váňou, přichází důstojně v mysliveckém kabátci a s nahajkou v ruce. Nikdo o něm nic neví, ale všem aristokratické způsoby minulého pána scházejí, takže knížete přijmou, slovy: "Milosti". Právě tento kníže symbolizuje staré časy. Megalrogov se setká s nedůvěrou pouze ze strany Jana Lhoty, je označen za barona Prášila a vyzván na souboj. Po výhře pronáší kníže slova: "Pokud jde o fleuret, jste, pane, dobrý žák té školy, které Spera říká flanderská. Jste pevný v kolenou a máte hbitou ruku. Věru ... za dvě či čtyři lekce bych z vás měl strach." Kníže se projeví nejen jako vynikající šermíř, ale také jako znalec malířství: "Podobný odstín hnědi mi zježí srst, a když se dívám na kobalt, mám husí kůži!" Když odchází, loučí se výrokem: "Když zásluha je ve psí dána, pak utrhači sedí rána."

  • Tři řeky (1936). V tomto románu se Vančura začíná zabývat současností. Jde o vylíčení života selského synka Jana Kostky od 90. let 19. stol. až po první republiku. V tomto díle je hlavní pozornost věnována ději, nikoli jazyku. Toto dílo je silně protiválečné.
  • Rodina Horvatova (1938), toto dílo mělo být první díl k připravované trilogii Koně a vůz. Napsal pouze tento 1. díl.
  • Obrazy z dějin národa českého (19391940), dílo vystavěné na historických podkladech, z původně zamýšlených šesti dílů napsal jen dva (byl zatčen gestapem uprostřed práce a dílo tak zůstalo nedokončeno v půli věty) – II. díl vyšel v roce 1948. Nejedná se o souvislé vyprávění, ale o stylizované příběhy slavných osobností (Kosmas, Přemysl Otakar II.…). Začíná u praotce Čecha a končí na konci 13. století. Dílo mělo posilovat národní sebevědomí v osudových chvílích pomnichovských.

Povídkové knihy[editovat | editovat zdroj]

  • Amazonský proud (1923) – již zde se projevuje jeho typický a nenapodobitelný styl, který spočívá v lyrizaci epiky, obrazném vidění jednotlivých událostí, oslabení časové a dějové souvislosti, častý výskyt metafor, hyperbolizace reality a monumentalita, umocněná složitou jazykovou složkou díla
  • Občan Don Quijote – sborník
  • Kněz Gudari – dělnická ročenka
  • Kosmas
  • Kubula a Kuba Kubikula (1931) – kniha určená dětem o medvědáři, medvědovi a medvědím strašidle

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • Jezero Ukereve (1935) – děj se odehrává v Ugandě, vyjadřuje zde myšlenky proti kolonizaci.
  • Josefína (1941) – variace na Pygmalion G. B. Shawa, barová zpěvačka Josefína se pozná s profesorem z konzervatoře, který ji chce učit a udělat z ní zpěvačku. Ona z počátku chce, ale později utíká zpět, protože se jí nelíbí přetvářka, intriky, maloměšťáctví. Tato hra byla poprvé hrána až v r. 1957.
  • Alchymista (1932) – sada děl o stavu národa, začínající Hrdelní pří, vrcholí dramatem, Alchymistou. Je to Vančurova třetí celovečerní hra, jejíž premiéra se konala 18. listopadu 1932 na prknech Stavovského divadla.
Alchymista je skutečný učenec, který se ve hře dodatečně kvalifikuje předpovědí zatmění Slunce, do role podvodného výrobce zlata je vehnán chtivostí a vášněmi svého okolí, vlastní láskou a v neposlední řadě i přesvědčení, které sdílel se svou dobou, míněním, že proměňovat kovy ve zlato je skutečně možno a že sám má rozřešení tajemství už na dosah ruky.
Hra se původně jmenovala Martin a Michael, podle bratří Koryčanů, do jejichž života zasáhne vědec hvězdář Alessandro del Morone.
Alessandro del Morone přináší do Čech inspirativní a strhující příklad jižního životního slohu, proměňuje vlastně všecko, na co sáhne a všecky s nimiž se setká: Martin se pod jeho vlivem nechává proměnit ve zosobnění žádosti po penězích a po zlatě, Michael v žádostivost po poznání, Anna v nešťastnou hříšnici.
Alessandro nepůsobí svým temperamentem na psychicky neutišený stav Martina, Michaela a Anny Koryčanových, ale má nemalý vliv i na další postavy, dceru manželů Koryčanových, Evu, i na bratra Anny, mladého Bubna.
Eva, v níž Alessandro probudí velkou lásku, má nakonec odvahu odejít se svou láskou do Itálie; v Bubnovi je probuzeno nadšení pro vědu a dílo, a při svém odpojení od mistra míří výš než jeho vzor sám.
Proti Alessandrovi stojí také další osoba, kněz Třešť, který je ideologickou oporou hraběcí rodiny. Tito dva spolu vedou zápas, v němž Třešť neustále obviňuje a dokonce i obžalovává Alessandra z rozvratu v rodině, na který ale nemá důkazy.

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Filmy s osobní spoluúčastí Vladislava Vančury[editovat | editovat zdroj]

  • Před maturitou (námět spolu s Juliem Schmittem režie se Svatoplukem Innemannem, 1932)
  • Na sluneční straně (námět a režie, 1933)
  • Bursa práce (námět, sceénář a režie, 1933)
  • Marijka nevěrnice (režie, 1934)
  • Naši furianti (scénář s Václavem Kubáskem, režie, 1937)
  • Láska a lidé (scénář a režie, obé s Václavem Kubáskem, 1937)

Filmy na náměty děl Vladislava Vančury (posmrtně)[editovat | editovat zdroj]

  • Pekař Jan Marhoul (režie Jaromír Vašta, hlavní role Vladimír Hlavatý a Marie Vášová, 1953)
  • Kubula a Kuba Kubikula (animovaný film, režie Jan Karpaš, 1955)
  • Rozmarné léto (režie Jiří Menzl, 1967)
  • Marketa Lazarová (režie František Vláčil, hlavní role Magda Vášáryová, 1967)
  • Luk královny Dorotky (režie Jan Schmidt, 1970)
  • Kubula a Kuba Kubikula v Vařečkách a Hrncích (animovaný film, režie Jan Karpaš, 1973)
  • Konec starých časů (režie Jiří Menzl, hlavní role Jiří Abrhám, 1989)
  • Útěk do Budína (filmový sestřih TV seriálu, režie Miloslav Luther, 2002)

Kompletní filmografie (včetně televizních inscenací):[2]

Ukázky z děl[editovat | editovat zdroj]

Rozmarné léto
Čas

Kalendář more Gregoriano rudl prvou nedělí červnovou a zněly veliké zvony. Čas šel vpřed rychlým krokem jako tomu bývá vždy ve chvílích prázdně a o velkých svátcích. Blížila se hodina osmá, hodina, o níž se vypráví, že je to čenich smečky denního času a že vás vyslídí, stůj co stůj.

Stáří a poloha ústavu Antonína Důry

V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl počat děj tohoto vypravování v plovoucím domě Důrově. Prám Antonínův, na němž jsou zbudovány lehké stavby plovárenské, jest upoután, kde se hřbet Orše poněkud čeří, větře písčinu zvící padesáti sáhů. V těchto místech břeh směrem k městu je pokryt vrbinami, končícími se před zahradami jirchářů a výrobců oplatek. Zarůstá příliš každého léta, zachovávaje vzhled ježatosti téměř neušlechtilé. Nikdo jich neštípí, a těm, kdo jdou k řece, nezbývá než maličko stezek, žel, úzkých. Na počátku cest je zaraženo po tyči zhruba omalované, jež, jako oslice sedlo, nese nápis: Říční lázně.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Ludmila Tuhá po Vančurově smrti napsala vzpomínkovou knihu Dvacet šest krásných let o společném životu s Vančurou.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. https://familysearch.org/ark:/61903/3:1:3QS7-L9M7-197F-P?mode=g&i=39&cc=1804263
  2. http://www.hajveslezsku.cz:85/obec/vyznamni_obcane V. Vančura jako rodák obce Háj ve Slezsku
  3. a b c d e f g h BLAHYNA, Milan; BLAHYNKA, Milan. Vladislav Vančura. 1.. vyd. Praha : Melanctrich, 1978. 542 s. ISBN 32-023-78. S. 11-311.  
  4. Založení Devětsilu
  5. MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, U-Ž. Praha : Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1572-3. Kapitola Vladislav Vančura.  
  6. Jiří Pistorius: Nad divadelní kritikou Vladislava Vančury. In: Divadelní zápisník, r. 1948, č. 3-4, str. 127-148
  7. Národní filmový archiv: Československá filmová společnost I
  8. Rozsudkem stanného soudu.... Lidové noviny. 3. 6. 1942, s. 1. Dostupné online.  
  9. Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 512–3
  10. Vladislav Vančura: Hrdelní pře na stránkách Českého rozhlasu.
  11. Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 247 s. Týž: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s. Týž: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Biografický slovník Slezska a severní Moravy. 19. sešit. Ostrava : Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě ; Ústav pro regionální studia, 2005. 160 s. ISBN 80-7368-098-X. S. 143.
  • Čeští spisovatelé 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1985. S. 665–672.  
  • Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. Praha : Albatros, 1985. S. 441–446.  
  • Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha : Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 310–328.  
  • KÁŠ, Svatopluk. O českých lékařích – dramaticích v meziválečném období. Interní medicína pro praxi. 2002, čís. 7, s. 358–359. Dostupné online. ISSN 1212-7299.  
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U–Ž, Dodatky k LČL 1–3, A–Ř. Praha : Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1211–1218.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 421–422.  
  • SEIFERT, Jaroslav. Památce Vladislava Vančury. Praha : Družstevní práce, 1945. 10 s.  
  • BLAHYNKA, Milan. Vladislav Vančura. Praha, 1978, Melantrich

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]