Ludmila Vančurová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
MUDr. Ludmila Vančurová
Ludmila Vančurová s rodinou, 1923
Ludmila Vančurová s rodinou, 1923
Narození 14. ledna 1897
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 7. prosince 1983 (ve věku 86 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma mater Univerzita Karlova
Známá jako lékařka, manželka Vladislava Vančury
Ocenění
Manžel(ka)
Děti
Rodiče
  • František Tuhý otec
  • Beatrix Tuhá matka
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludmila Vančurová, rozená Tuhá (14. ledna 1897 Praha[1]7. prosince 1983 Praha[2]), byla česká lékařka, manželka spisovatele Vladislava Vančury, o kterém napsala vzpomínkovou knihu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v rodině pražského učitele Františka Tuhého (1862-1930), a jeho manželky Beatrix, rozené Kopecké (*1871).[3] Byla druhá ze čtyř dětí (další tři sourozenci byli chlapci).[2] Otec byl od roku 1888 učitelem na malostranské měšťanské škole U matky Boží vítězné, kde se stal i jejím ředitelem. Znal několik jazyků, byl společensky aktivní (v Ústřední matici školské) a byl autorem odborné publikace.[4] Přesto, že se snažil rodinu zabezpečit, vzpomínala Ludmila Vančurová na své válečné mládí jako na chudé.[5] V roce 1916 začala studovat[6] na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy medicínu. Zde se také seznámila se studentem stejného ročníku Vladislavem Vančurou (který byl o šest let starší, maturoval až ve 24 letech), se nímž se během studia sblížila. Oba promovali společně v roce 1921. Po promoci měli v Praze civilní sňatek a nastoupili lékařskou službu ve Zbraslavi u Prahy. V roce 1923 se jim narodila dcera Alena (provdaná Santarová), pozdější spisovatelka.[7] Koncem 20. let si ve Zbraslavi postavili dům. Vladislav Vančura se věnoval výhradně spisovatelskému povolání, zatímco jeho žena pokračovala v lékařské praxi. Mezi její lékařské aktivity patřila také dlouholetá činnost v předválečném spolku Ochrana matek a dětí, kde se věnovala v první řadě zdravotně výchovné činnosti mezi matkami.[2]

V domě na Zbraslavi byl její muž v květnu 1942 gestapem zatčen a 1. června 1942 na Kobyliské střelnici popraven. Tímto okamžikem končí i paměti jeho ženy Dvacet šest krásných let.[5]

Aktivně se zúčastnila květnového povstání v roce 1945 jako zdravotnice.[8] Po válce se stala zakladatelkou a první ředitelkou Ústavu zdravotní výchovy a od roku 1952 řídila Výzkumný ústav zdravotnické osvěty. V poválečné době podporovala socialistický vývoj státu (podepsala s desítkami dalších významných kulturních pracovníků výzvu Kupředu, zpátky ni krok! z února 1948).[9] Z dohledatelných dokumentů však vyplývá, že její životní cíle byly odborné, zaměřené na zdravotnickou osvětu.[10][11] V roce 1957 obdržela Řád práce[12] a v roce 1962 jí vláda na návrh ministra zdravotnictví udělila titul Zasloužilý lékař.[13]

Praxi lékaře ukončila v roce 1965. V roce 1967 zemřela její dcera Alena Santarová.[7][p 1] Ludmila Vančurová se dožila 86 let, zemřela v penzionu v Dejvicích.[2]

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Napsala vzpomínkovou knihu "Dvacet šest krásných let". V ní popsala svůj život, od seznámení s jejím mužem Vladislavem Vančurou až po jeho zatčení a smrti. Věnovala se osobním vzpomínkám a příhodám, popisovala společný život i setkání s přáteli mezi nimiž byli Stanislav Kostka Neumann, Vítězslav Nezval, spisovatel Karel Nový, Ivan Olbracht, Karel Teige nebo Jaromír John. Kniha vyšla v Československém spisovateli v roce 1967 a 1974.

Byla též spoluautorkou učebního textu pro zdravotnické školy Zdravotnická osvěta, vydávaného opakovaně v letech 1955-1962.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Jaroslav Seifert ocenil ve svých vzpomínkách osobní kvality Ludmily Vančurové vícekrát. O tom, jak byl svědkem dramatického potvrzení jejích kvalit lékařských – při ošetřování dívky, která byla vážně zraněna při havárii motocyklu, podal očité svědectví:[14]

Dívka... měla roztříštěné obě nohy a byla tanečnicí. Když oba lékaři zraněnou ošetřovali, požádali mě, abych podržel petrolejovou lampu. ... Když jsem viděl crčet krev, třásla se mi ruka i s lampou. Paní Lída poslala mě pryč a lampy se ujal Vančura. Ale i on byl poněkud rozechvěn. ... Nakonec si musela paní Lída poradit jinak. Byla klidná a rozhodná.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze
  2. a b c d ONDROVÁ, Iva. České lékařky v letech 1918 – 1938. Pardubice, 2011. Diplomová práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. Vedoucí práce Milena Lenderová. s. 57-59. Dostupné online.
  3. Policejní přihláška, Praha, František Tuhý s manželkou
  4. Národní politika, 5.1.1930, s.3, Úmrtí
  5. a b VANČUROVÁ, Ludmila. Dvacet šest krásných let. Praha: Československý spisovatel, 1967. 
  6. Matriky Univerzity Karlovy, Lékařská fakulta Univerzity Karlovy – Ludmila Tuhá *1897
  7. a b Slovník české literatury po roce 1945, heslo Alena Santarová
  8. Kronika Zbraslavi: Květen 1945, s.8
  9. Rudé právo, 25.2.1948, s.1 (dostupné online v NK ČR)
  10. Zdravotnické noviny, 20.6.1959, s.1, Náš podíl v rozvoji socialistické kultury (rozhovor s L. Vančurovou, dostupné online v NK ČR)
  11. Zdravotnické noviny, 4/1984, s.9, Láska k životu (dostupné online v NK ČR)
  12. Pražský hrad, archiv, Řád práce (s.30, č.841, Vančurová Ludmila. www.prazskyhradarchiv.cz [online]. [cit. 2016-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. 
  13. vyznamenani.net, titul Zasloužilý lékař
  14. SEIFERT, Jaroslav. Všechny krásy světa. Praha: Československý spisovatel, 1982. Kapitola Svědecká výpověď, s. 515-516. 

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Byla to již třetí nečekaná ztráta blízkého člověka v jejím životě - po sebevraždě bratra a popravě manžela.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VANČUROVÁ, Ludmila. Dvacet šest krásných let. Praha: Československý spisovatel, 1967. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]