Stanislav Kostka Neumann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Stanislav Kostka Neumann

Stanislav Kostka Neumann
Narození 5. června 1875
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 28. června 1947 (ve věku 72 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Manžel(ka) Kamilla Neumannová
Děti Stanislav Neumann
Kamila Značkovská-Neumannová
Ocenění národní umělec (1945)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
otec Stanislav Neumann
manželka Kamilla Neumannová
syn Stanislav Neumann (herec)
dcera Kamila Značkovská-Neumannová
manželka Božena Hodačová – Neumannová
dcera Soňa Neumannová
vnuk Stanislav Neumann (básník)

Stanislav Kostka Neumann (5. června 1875 Praha28. června 1947 Praha) byl český novinářbásník, literární a výtvarný kritik a překladatel z francouzštiny a ruštiny.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl synem Stanislava Neumanna, žižkovského advokáta a staročeského poslance Říšské rady a Českého zemského sněmu. Studoval na gymnáziu. Protože nebyl úspěšný, přešel na obchodní akademii, ze které byl vyloučen. Jako student se stýkal s dělníky a navštěvoval sociálnědemokratické schůze. Při procesu s Omladinou (1894) byl odsouzen k jednoletému trestu, který si odseděl ve vězení Plzeň-Bory.

Po návratu z vězení uveřejnil první sbírku Nemesis, bonorum custos… (1895, latinsky Nemesis, strážkyně dobrých / majetku), která byla ovlivněna realistickou až naturalistickou tvorbou Josefa Svatopluka Machara. Přispíval do dekadentního (symbolistického) časopisu Moderní revue (1894–1925), který vydával Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic. Na zájezdech mezi horníky na Mostecku a Teplicku se stal význačným anarchistou a vůdčí osobností generace anarchistických buřičů jako organizátor skupiny kolem revue Nový kult, společně s F. Gellnerem, F. Šrámkem, K. Tomanem, J. Mahenem a V. H. Brunerem. V souvislosti s revuí Nový kult se také v roce 1902 stal spoluzakladatelem Esperantského klubu v Praze a mezinárodní jazyk esperanto se údajně naučil do té míry, že v něm mohli spolu s Karlem Dostálem-Lutinovem psát poezii.[1]

V roce 1899 se oženil s Kamillou roz. Krémovou, jejich synem byl známý herec Stanislav Neumann. V roce 1904 odešel se svou novou družkou, Boženou Hodačovou do Vídně, kde zažil krizi anarchismu v souvislosti s bojem o všeobecné volební právo. V letech 19051915 bydlel na Moravě, nejprve v Řečkovicích a později v Bílovicích nad Svitavou, a přispíval do Lidových novin. Zde se cítil velmi šťasten. Opustil anarchii a začal se zajímat o přírodu. Společně s bratry Čapkovými se podílel na sborníku Almanach na rok 1914, který odmítl symbolismusindividualismus a propagoval civilismus. V roce 1915 se Božena Hodačová, s kterou měl dceru Soňu (nar. 1905), stala jeho druhou manželkou.

První světovou válku prožil na albánské frontě jako řidič sanitního vozu. Po demobilizaci pracoval jako redaktor původně staročeského deníku Hlas národa. Od roku 1924 až do roku 1934 žil v Čerčanech.[2]

V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Československou stranu socialistickou (dříve národní sociálové, pozdější národní socialisté).[3][4] Zde patřil k levicovému křídlu anarchokomunistů (společně například s Bohuslavem Vrbenským).[5]

Ve 20. letech se stal spoluzakladatelem KSČ a iniciátorem proletářské poezie. Byl redaktorem časopisů Červen, KmenProletkult. Tam uveřejňoval marxisticko-leninské teoretické stati: Proletářská kultura (1921) a Agitační umění (1923). Vytvořil agitační větev proletářské poezie, ale psal také vědeckopopulární práce: Dějiny ženy, Dějiny lásky a Francouzská revoluce. Po V. sjezdu KSČ (1929) podepsal Manifest sedmi, za nějž byl vyloučen z KSČ. Ve 30. letech vážně onemocněl a léčil se v Poděbradech. Během druhé světové války žil v ústraní na venkově, aby unikl pozornosti gestapa. Po roce 1945 vydal sbírky Bezedný rokZamořená léta.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Ve čtvrté třídě gymnázia přivábili jsme k sobě Františka Němce, později známého soudničkáře z Českého slova. Všichni tři jsme se v té době pokoušeli marně psát verše, všichni tři jsme se zamilovali do Františka Gellnera a všichni tři jsme počali téměř nezřízeně uctívat St. K. Neumanna. Byl to pro nás literární i politický bůh. Všichni tři jsme se dali k anarchistům.
— Jaroslav Seifert[6]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Památník S. K. Neumanna
Neumannův památník v Bílovicích nad Svitavou
SKN na karikatuře Františka Gellnera

Ve svém díle bojoval proti maloměšťáctví. Rovněž měl odpor k teismu, a proto někdy psal básně jako parafráze modliteb. Oslavoval člověka, život, zemi, slunce; radosti a krásy. Používal nerýmovaný volný verš. Počet veršů i slov je také, spolu s rytmem, nepravidelný. Slova jsou zdůrazňována svým samostatným postavením na řádku, popřípadě svým opakováním. Jako každý dobrý básník přinášel neobvyklá slovní spojení, obrazy a metafory.

Vlastní díla[editovat | editovat zdroj]

  1. sbírka Nemesis, bonorum custos… (1895)
  2. dekadentní sbírka Jsem apoštol nového žití (1896) je vyjádřením rozladění z neúspěchů pokrokového hnutí. Básník zde používá abstraktních společenských alegorií.
  3. dekadentní sbírka Apostrofy hrdé a vášnivé (1896) je psána volným veršem a vynáší osobitost a renesanci člověka.
  4. dekadentní sbírka Satanova sláva mezi námi (1897). Báseň Ave Satan je pozdravením Satana, symbolu rebelie. Vypučel jsem nad bahna je alegorická dekadentní báseň psaná volným veršem. Zabývá se sebechválou a sebevyzdvižením nad okolním bahnem.
  5. dekadentní sbírka Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (1903) se zajímá o každodenní život a o obyčejné lidské radosti a strasti. Sen o zástupu zoufajících je těžko pochopitelná báseň. Satan je symbolem života. V okolí je obrovská bída. Také je vyjádřena nutnost osobnosti – vůdce. Stráň chudých lásek je erotická báseň o milencích, kteří se milují na travnaté stráni pod rozbitým křížem, symbolem překonání křesťanství.
  6. sbírka Hrst květů z různých sezón (1907)
  7. Socialismus a svoboda: (1904–1908) (1909)
  8. České zpěvy (1910)
  9. vitalistická sbírka přírodní lyriky Kniha lesů, vod a strání (1914) oslavuje moravskou krajinu. Básník uvažuje o smyslu života a razí heslo, že člověk má žít naplno. Zabývá se smyslovým prožitkem a radostí ze života. Člověk je nezbytnou součástí přírody. Cílem je ideál svobodného člověka. Báseň Dedikace je lyrické uvažování nad jahodami ve slunné přírodě. Ke chvále země je erotická báseň s personifikací země do postavy smyslné ženy.
  10. sbírka Bohyně, světice, ženy (1915)
  11. sbírka Třicet zpěvů z rozvratu (1918)
  12. báseň Pozdrav Tomáši G. Masarykovi (1918)
  13. civilizační sbírka Nové zpěvy (1918) – tři části: Zpěvy drátů (oslavují techniku), Zpěvy z lomozu (oslavují techniku s vědomím negativních vlivů – zdůrazňuje proto svědomí a sociální pomoc) a Zpěvy z ticha (oslavuje přírodu – idealizace nebo prostý popis)
  14. dekadentní sbírka Kniha mládí a vzdoru (1920) jsou verše z let 18951902. Shrnují pocity po návratu z vězení. Symbolismus a dekadence rámují básníkův individualismus.
  15. kniha fejetonů Ať žije život (1920) jsou úvahy o novém umění z let 19131914. K nové poesii sociální je zhodnocení současné poezie z pozice civilismu.
  16. Elbasan. Válečné vzpomínky (1922)
  17. sbírka Rudé zpěvy (1923) agitační poezie. Proletářská poezie je podporována výzvami a hesly. Vztah k lidu je humanistický. Oslava sovětské Rusi je podobná náboženské modlitbě vzýváním. Sbírka obsahuje Písně práce a Písně klení. Zpěv jistoty má patos, výzvy a hesla. Wir-forma zračí kolektivnost. Většinou je volný verš.
  18. kniha přírodních fejetonů S městem za zády (1923) z let 19071915. S městem za zády (1912) vytváří kompromis protikladů lesu a města, lásky a nutnosti. V Písni ke chvále vody (1912) se objevuje personifikace řeky do postavy ženy i odpor ke kolektivnímu koupání a protest proti znečišťování řek ve městech.
  19. Válčení civilistovo (1925)
  20. Bragodža a jiné válečné vzpomínky (1928)
  21. Francouzská revoluce (19291930)
  22. Krise národa (1930)
  23. Dějiny ženy (19311932)
  24. Monogamie. Od Masaryka k Russelovi, od Russela k socialismu (1932)
  25. román Zlatý oblak (1932)
  26. sbírka Enciány s Popa Ivana. Letní dojmy z Rachovska (1933)
  27. sbírka Láska (1933) intimní poezie milostné a osobní lyriky, milostný cit v jeho kráse a obavách; rým je pravidelný. Je zajímavé, že básník ve svých předchozích kritikách intimní poezii odmítal.
  28. sbírka politicky bojovná Srdce a mračna (1935) proti nacismu a kapitalismu. Polemika s bývalými kolegy z dob proletářské literatury, zejména s Josefem Horou a jeho sbírkou Srdce a vřava světa. Verše jsou dobově aktuální politickou lyrikou. Poděkování Sovětskému svazu je poděkováním za příklad, který dal utiskovaným a nesvobodným. Básník má víru, že bude následován.
  29. Československá cesta: deník cesty kolem republiky od 28. dubna do 28. října 1933 (1935). Cestopisný deník z cesty po ČSR.
  30. sbírka politicky bojovná Sonáta horizontálního života (1937) proti nacismu a kapitalismu. Je jednou z básníkových vrcholných sbírek. Přináší víru ve šťastný život. Země zdůrazňuje: važme si země, její osud máme ve svých rukou. Staří dělníci je prosebná báseň a polemika s Halasovou skladbou Staré ženy proti nicotě, zmaru, utrpení.
  31. polemika Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí (1937) – Neumann vystoupil z pravověrných stalinistických pozic proti názorům A. Gidea v jeho knize Návrat z SSSR.
  32. sbírka Bezedný rok (1945) byla psána v roce 1939. Básník vyjádřil obavy z budoucnosti a z ohrožení nacismem.
  33. sbírka Zamořená léta (1946) byla psána za války.

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Oldřich Kníchal v časopise Esperanto, č. 7/1975
  2. Kolektiv autorů, Lumír Běhal, Mgr. Renata Frídová, Nina Musilová, Mgr. Milan Nikles, Josef Šimánek, Ing. Jana Tywoniaková Čerčany. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2006. 268 s. ISBN 80-247-1813-8. S. 240. Vydáno u příležitosti 650. výročí první písemné zmínky o obci Čeřčany. 
  3. Stanislav Neumann [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-11-21]. Dostupné online. (česky) 
  4. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-11-21]. Dostupné online. (česky) 
  5. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 748-752. (česky)  
  6. SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha : Československý spisovatel, 1982, str. 131

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dík bojovníku soudruhu S.K. Neumannovi k sedmdesátinám 5. června 1945. Praha : Svoboda, 1945. 146 s.  
  • HOMOLOVÁ, Květa, ed. a kol. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století: slovníková příručka. 3. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1982. 371 s. cnb000002497. S. 198–205. Dostupné online
  • KAUTMAN, František. St. K. Neumann: člověk a dílo (1875-1917). 1. vyd. Praha: Academia, 1966. 205 s. cnb000490304.
  • LANG, Jaromír. Neumannův Červen. 1. vyd. Praha: Orbis, 1957. 262 s. cnb000682188.
  • MACHÁČEK, Miroslav. Stanislav K. Neumann. 1. vyd. Praha: Horizont, 1985. 163 s. cnb000028981.
  • MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939). Praha : Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6.  
  • ŠPAČKOVÁ, Ludmila. Takový byl. Vyd. 2., dopl. (V Čs. spisovateli 1.). Praha: Československý spisovatel, 1957. 195 s. cnb000725901. [Vzpomínky životní partnerky.]
  • TAUFER, Jiří. St. K. Neumann: básník, jeho doba a odkaz. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1956. 157 s. cnb000722567.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]