Přeskočit na obsah

Stanislav Neumann (herec)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stanislav Neumann
Stanislav Neumann
Stanislav Neumann
Narození16. července 1902
Žižkov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí19. února 1975 (ve věku 72 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Děti
Rodiče
Příbuzní

Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stanislav Neumann starší (16. července 1902 Žižkov19. února 1975 Praha) byl český divadelní, rozhlasový a filmový herec.

Vila v Chelčického ulici čp.45 v Praze na Žižkově, kde se herec narodil.
Černobílá fotografie, uprostřed Kamilla Neumannová, před ní vpravo dcera Kamila, vlevo syn Stanislav s houpacím koněm
Kamilla Neumannová s dětmi: dcerou Lalou a synem Stanislavem v roce 1905
Hrob na Vinohradském hřbitově v Praze

Syn básníka Stanislava Kostky Neumanna a jeho první manželky Kamilly Neumannové, rozené Krémové, se narodil na pražském Žižkově v Chelčického ulici. Otec básníka Stanislava Neumanna, nevlastní bratr herečky Soni Neumannové, švagr režiséra Národního divadla Jana Škody.[1]

Studoval na žižkovské reálce (zde maturita 1921),[2] kde jeho profesorem němčiny byl pozdější divadelní kritik Jindřich Vodák. V roce 1921 nastoupil k Zöllnerově divadelní společnosti na Kladně, v tomtéž roce pak k řediteli Strouhalovi do Kladenského divadla. V sezóně 1921/1922 vystupoval v Ostravě, následně se vrátil na sezónu 1922/1923 opět na Kladno. Po prázdninách v roce 1923 nastoupil do kočovné společnosti ředitele Kosteleckého, po ukončení činnosti společnosti přešel k souboru Biblická scéna. V červnu roku 1924 z ní odešel a působil v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Od podzimu 1924 do března 1925 byl na pozvání režiséra Karla Dostala členem sboru elévů Národního divadla.[3]

V roce 1925 se stal členem souboru Zkušební scény na Žižkově, kde nejen hrál, ale byl i dramaturgem a režisérem. Příležitostně hostoval ve Švandově divadle a v Divadle na Vinohradech. Koncem roku 1925 přešel s Jiřím Frejkou a několika členy Zkušební scény do Divadla na Slupi, kde bylo ustanoveno Divadlo mladých, později přejmenované Jiřím Frejkou na Osvobozené divadlo.[4] Na jaře 1926, krátce poté co se oženil, odešel Neumann z Osvobozeného divadla do Divadla Vlasty Buriana, kde působil do února 1927.[5] Na pozvání režiséra K. H. Hilara se vrátil jako host do pražského Národního divadla a řádným členem činohry se zde stal 1. března 1927. V Národním divadle působil až do své smrti v roce 1975.

Během Pražského povstání doprovázel Stanislav Neumann nákladní auto plné zbraní a byl zajat oddílem SS.[6] Uvězněn byl v loretánském klášteře a popraven měl být 9. 5. 1945, k čemuž už naštěstí nedošlo.[7] Jeho jediný syn byl v tu dobu uvězněn v Terezíně. Hned po osvobození se Stanislav Neumann vydal do Terezína, kde svého syna našel a vážně nemocného jej dopravil do Prahy, čímž mu zachránil život.

V letech 1945 až 1953 vyučoval na dramatickém oddělení pražské konzervatoře a později působil i jako pedagog na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. K jeho žákům patřili např. Jiřina Jirásková, Irena Kačírková, Jiří Vala, Luděk Kopřiva, Milan Friedl a Milan Neděla.[8]

Již od roku 1928 účinkoval ve filmu (např. němé filmy Švejk v civilu, Plukovník Švec), úspěšně spolupracoval s rozhlasem a televizí.

Za svůj život vytvořil kolem 300 divadelních a 100 filmových postav.[9]

Neumann a KSČ

[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození v roce 1945 se jako člen KSČ aktivně zapojil i do politické práce. V roce 1946, před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění, vyjádřil svůj kladný postoj k této straně v předvolební stranické publikaci Můj poměr ke KSČ.[10] Později podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla poprvé vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[11] V roce 1949 byl zvolen delegátem IX. sjezdu KSČ a při té příležitosti napsal do ankety Mladé fronty: Strana je naším největším učitelem, naší vírou a pýchou. Strana nám dává naději, radost a sílu. Komunistou zůstal až do konce života, ještě i na počátku tzv. normalizace v roce 1970 byl „moudrým, ale nesmlouvavým rádcem" při stranických prověrkách.[12] Komunistickým režimem byl oceňován.

Vím, že jsem zůstal Tylovu Kalafunovi mnoho dlužen, i když jsem ho hrál nastokrát při vyprodaných hledištích v Národním i mimo Prahu. Ale Kalafuna byl a bude pro mne vždy velkým mezníkem na cestě za hledáním člověka na jevišti.
— Stanislav Neumann [13]

Divadelní role

[editovat | editovat zdroj]

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]

Rozhlasové role, výběr

[editovat | editovat zdroj]

Gramofonové nahrávky, výběr

[editovat | editovat zdroj]
  • 1943 V. K. Klicpera: Zlý jelen, role: Strachoš
  • 1945 Lope de Vega: Fuente Ovejuna (Vzbouření na vsi), Mengo
  • 1955 Alois Jirásek: Lucerna, Michal
  • 1955 Molière: Lakomec, Harpagon
  • 1956 A. P. Čechov: Labutí píseň, Nikita
  • 1962 Jan Drda: Zapomenutý čert, Trepifajksl – Mates

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

  1. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 336.
  2. Český film : herci a herečky II, s. 296.
  3. Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 16–37.
  4. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 65
  5. Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 48.
  6. František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 141.
  7. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 179, ISBN 80-86182-51-7.
  8. Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 86.
  9. Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 7.
  10. KOPECKÝ, Václav; HRAD, Josef. Můj poměr ke KSČ : projevy z řad pracující inteligence. 1. vyd. Praha: Komunistická strana Československa. Ústřední výbor. Kulturní a propagační oddělení., 1946. S. 59. 
  11. Kupředu, zpátky ni krok!. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistiské strany Československa, 1948 [cit. 2024-10-28]. Roč. 17, čís. 8. Dostupné online. 
  12. HROUDA, Vladimír. K sedmdesátinám národního umělce Stanislava Neumanna. Rudé právo. 15. 7. 1972, s. 4. Dostupné online. 
  13. Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 59
  14. Molière: Lakomec. Nesmrtelná komedie o lakomci, který nade vše na světě miluje svoji kasičku. Vltava [online]. 2021-01-16 [cit. 2022-01-16]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 89, 97, 113, 119, 122, 128, 132, 135, 143, 161, 164, 172, 214–5, 217, 228, 248, 250, 252–3, 155, 264, 281, 336
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, 1970, str. 56, 75, 92–4, 141–3
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 31, 139–142, 378–9
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 315, 323, 326, 504, 545.
  • Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 296–298.
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 117, 171, 175
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 336–7
  • Rudolf Mihola. Stanislav Neumann : ...odvolávám, co jsem odvolal. Praha : Petrklíč, 2006. 111 s. ISBN 80-7229-153-X.
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 247 s.
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 21, 41, 44, 67–8, 74, 101, 106, 176, 180, 204, 225
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 34, 180
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 449. 
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 308, ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, 159, 178, 221, ISBN 80-85625-19-9

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]