Státní opera Praha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Státní opera Praha
Budova Státní opery v Praze
Budova Státní opery v Praze
Základní informace
Stát Česká republika
Místo Praha
Typ divadla profesionální divadlo
Zaměření činohra, opera, balet, plesy, benefiční koncerty
Zřizovatel Ministerstvo kultury České republiky
Budova
Styl neoklasicismus, neorokoko
Architekt Alfons Wertmüller
Doba výstavby 1888
Otevření 5. ledna 1888
Osobnosti
Ředitel prof. MgA. Jan Burian
Další informace
Státní opera
Red pog.svg
Státní opera
Státní opera na mapě Prahy
Souřadnice
Adresa Státní opera
Wilsonova 4, Praha 1
Oficiální web http://www.narodni-divadlo.cz/cs/statni-opera
Multimédia Wikimedia Commons

Státní opera je jednou ze čtyř scén, kterými v současnosti disponuje Národní divadlo v Praze. Působí zde soubory Opery ND a Baletu ND. Budova se nachází na adrese Wilsonova 4, Praha 1. Někdejší německá pražská operní scéna patří k nejvýznamnějším hudebním scénám v Evropě.

Budova stojí v Městské památkové zóně Vinohrady, Žižkov, Vršovice.

Historie divadelní budovy[editovat | editovat zdroj]

Nové německé divadlo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Nové německé divadlo v Praze.

Budova dnešní Státní opery Praha byla původně postavena pro potřeby pražských Němců, kteří k pořádání divadelních představení v němčině postrádali adekvátní budovu. Architektonické plány byly svěřeny zavedené vídeňské firmě Fellner und Helmer, která přizvala ke spolupráci architekta tamního Burgtheatru Karla Hasenauera. Vedením stavby byl pověřen pražský architekt Alfons Wertmüller. Plně funkční divadelní budova byla postavena za necelé dva roky. Divadlo zahájilo svou činnost dne 5. ledna 1888.

V budově působila německá opera i činohra. Na místním jevišti se uplatňovali jak ryze německy hovořící činoherní herci, tak i česko-němečtí bilingvní herci.

Během celé první republiky se Nové německé divadlo profilovalo jako liberální. Velkou část herců byli v nějakém smyslu antifašisté. V období narůstajícího nacistického extremismu se další existence divadla stávala myslitelnou. Naposledy se v Novém pražském německém divadle hrálo 25. 9. 1938. Poté Divadelní spolek vypověděl všechny smlouvy a prodal divadelní budovu československému státu.

Divadlo 5. května a Smetanovo divadlo[editovat | editovat zdroj]

Interiér Státní opery
Hlavní lustr Státní opery

Radikální změna nastala v květnu 1945, kdy zde skupina mladých divadelníků v čele s Aloisem Hábou, Václavem Kašlíkem a Antonínem Kuršem založila Divadlo 5. května. První opera uvedená po druhé světové válce 4. září 1945 byli Smetanovi Braniboři v Čechách. Po jedné sezoně si činohra našla jiné působiště a operní a baletní složka se osamostatnila pod názvem Velká opera 5. května. Její umělecký program usiloval o vytvoření avantgardní scény, která by představovala protipól ke konzervativněji zaměřenému Národnímu divadlu. Po premiéře Hoffmannových povídek 29. srpna 1946 následovala svérázná podoba do té doby „nedotknutelné“ Prodané nevěsty, dále uvedení Hábovy čtvrttónové opery Matka, Prokofjevových Zásnub v klášteře pod názvem Maškaráda ad. Výsledky práce vzbuzovaly pozornost publika i médií včetně ohlasů ze zahraničí a Velká opera 5. května začala znamenat pro Národní divadlo nežádoucí konkurenci. Nakonec byla usnesením vlády od sezony 1948/49 začleněna do svazku Národního divadla jako jeho třetí scéna. Tak neslavně skončila druhá významná etapa v životě divadla.

Od listopadu 1949 byla budova přejmenována na Smetanovo divadlo. Jevištní dispozice nadále předurčovaly tuto scénu k provádění velkého světového operního repertoáru, významné místo zastával balet. Jistou výhodou sloučení obou pražských operních souborů bylo, že na přípravě operních inscenací se mohli podílet všichni sólisté, dirigenti a režiséři. Ti se však museli často potýkat se značnými organizačními problémy. Repertoár uváděný ve Smetanově divadle poskytl velký prostor české soudobé opeře, jeho páteří však byla významná i méně známá díla světové operní literatury. Značný počet inscenací dosáhl mezinárodního uznání. Kromě toho, pro své velké technické možnosti, bylo divadlo užíváno především pro hostování zahraničních operních, baletních a činoherních souborů a spatřilo také celou řadu světových operních hvězd, které do Prahy přijely. Vrcholné zážitky uchystalo návštěvníkům Velké divadlo z Moskvy (23.–28. května 1973) a Vídeňská státní opera se dvěma představeními Straussovy opery Ariadna na Naxu (25. a 27. dubna 1979) pod taktovkou Karla Böhma a s Editou Gruberovou v roli Zerbinetty.

Státní opera Praha[editovat | editovat zdroj]

Po sametové revoluci v listopadu 1989 bylo úsilí o znovunabytí nezávislosti Smetanova divadla nakonec korunováno úspěchem a 1. dubna 1992 byla zřízena Státní opera Praha, jakožto samostatný právní subjekt. Prvním ředitelem se stal Karel Drgáč. Repertoár rozšířil o další stěžejní díla světové operní literatury, jednoznačného uznání kritiky si však dobyl především soustavnou péčí o odkaz 20. století (Alexander Zemlinsky, Hans Krása, Gottfried von Einem). Nový styl práce a zdůrazňovaná orientace na tradice Nového německého divadla se nesetkávaly vždy s porozuměním. Karel Drgáč tak musel – obrazně řečeno – vybojovat řadu bitev, aby vyhrál válku o existenci Státní opery, a zároveň prohrál svou vlastní, když po uplynutí jeho tříletého funkčního období vyšla v roce 1995 z konkurzu na post ředitele vítězně mezzosopranistka Eva Randová. Ani tato pěvkyně se zkušenostmi z nejpřednějších světových scén se nevyhnula kritice s vedením divadla. Její nástupce, akad. arch. Daniel Dvořák, v mnohém navázal na Karla Drgáče. Státní operu Praha chápal jako divadlo, které je třeba začlenit do evropského kontextu, operu jako žánr, jehož rozvoji je nutné napomáhat podporou nových děl. Během jeho čtyř sezon (1998–2002) tak Praha poznala nebývalý počet světových premiér, často velice problematických děl (Dorian Gray, Circus Terra).

Po Dvořákově odchodu na místo ředitele Národního divadla od sezony 2002/2003 jmenoval ministr kultury do čela Státní opery Praha jejího dosavadního správního ředitele, Mgr. Jaroslava Vocelku, kterému se povedl plynulý přechod do další sezony. Po finančně náročných Dvořákových projektech se Vocelkovo období vyznačuje střízlivým ekonomickým přístupem a hledáním nezbytných kompromisů mezi uměleckými ambicemi a reálnými možnostmi divadla. Státní opera Praha nadále pokračovala v progresivní dramaturgii, jako například uvádění neprávem opomíjených oper (Treemonisha Scotta Joplina, Dimitrij Antonína Dvořáka, Bohéma Ruggera Leoncavalla, Nížina Eugena d'Alberta) či děl v České republice zcela neznámých (Candide Leonard Bernsteina). 1. ledna 2003 byl spojen operní balet s Pražským komorním baletem v jeden celek – Balet Státní opery Praha.

Za Vocelkova ředitelství také došlo k otevření divadla i významným kulturním a společenským událostem, které pomáhají vylepšit ekonomickou situaci domu. Významnou součástí Státní opery Praha je její dokumentační centrum. Vedle průběžné archivace divadelního dění se zaměřuje zejména na rekonstrukci nedochovaného archivu Nového německého divadla. Státní opera Praha ročně uvede jedno, max. dvě díla progresivní dramaturgie, většinu repertoáru tvoří inscenace často staré několik desetiletí.

V květnu 2010 byl ředitelem SOP jmenován Oliver Dohnányi.[1] 20. prosince 2010 však na svou funkci rezignoval a ministr kultury pověřil řízením Radima Dolanského.[2] 3. března 2011 ministr kultury Jiří Besser odvolal pověřeného ředitele Dolanského a na jeho místo dosadil Ondřeje Černého, ředitele Národního divadla. Ministerstvo oznámilo plán sloučit baletní a operní soubory obou institucí, s čímž se Radim Dolanský odmítl ztotožnit.[3] Definitivně bylo o sloučení rozhodnuto na přelomu září a října 2011, první fáze procesu byla zahájena k 1. lednu 2012, celá transformace podle plánu skončila v roce 2015. Sloučili se baletní soubory a sólisté, naopak orchestry a sbory obou divadel zůstaly samostatné.[4]

V srpnu 2011 hostila Státní opera koncert britského zpěváka George Michaela, který zde započal svou Symphonica Tour 2011.

V červenci 2015 byla zahájena celková rekonstrukce obou budov opery, historické i provozní.[5][6] Její plánované dokončení by mělo být v roce 2018.[7]

Osobnosti spjaté se Státní operou[editovat | editovat zdroj]

Hlavní vstup do budovy v době konání festivalu Pražské jaro 2008
Průčelí divadlo na německé poštovní známce z roku 1940

Od roku 1888, kdy byl zahájen provoz Nového německého divadla, zde působila celá řada umělců světového významu:

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČTK. Státní operu povede dirigent Oliver Dohnányi [online]. Novinky.cz, 2010-05-21. Dostupné online.  
  2. ČTK. Dohnányi rezignoval, Státní operu povede manažer Dolanský [online]. Lidovky.cz, 2010-12-20, [cit. 2011-01-10]. Dostupné online.  
  3. ČTK. Ministr Besser odvolal ředitele Státní opery. Povede ji Černý [online]. Lidovky.cz, 2011-03-03. Dostupné online.  
  4. ČTK. Sloučením s Národním divadlem Státní operu zachraňujeme, tvrdí Besser [online]. iDNES.cz, 2011-10-03. Dostupné online.  
  5. Rekonstrukce Státní opery – tisková zpráva [online]. Národní divadlo. Dostupné online.  
  6. ŠTEFANOVÁ, Veronika. Státní operu čeká rekonstrukce. Vláda už schválila předpokládanou cenu oprav [online]. Český rozhlas, 2016-02-13. Dostupné online.  
  7. Státní opera se na dva roky uzavře, rekonstrukce spolkne přes miliardu [online]. iDNES.cz, 2015-09-23. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha : opera 1888–2003 : historie divadla v obrazech a datech. 1. vyd. Praha : Státní opera Praha, 2004. 597 s. ISBN 80-239-2831-7.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]