Státní opera Praha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Státní opera Praha
Budova Státní opery v Praze
Základní informace
Stát Česká republika
Místo Praha
Typ divadla profesionální divadlo
Zaměření činohra, opera, balet, plesy, benefiční koncerty
Zřizovatel Ministerstvo kultury České republiky
Budova
Styl neoklasicismus, neorokoko
Architekt Alfons Wertmüller
Doba výstavby 1888
Otevření 5. ledna 1888
Osobnosti
Ředitel prof. MgA. Jan Burian
Další informace
Státní opera
Státní opera
Státní opera na mapě Prahy
Souřadnice
Adresa Státní opera
Wilsonova 101/4
Praha 1, Vinohrady
110 00 Praha 1
Ulice Legerova
Oficiální web http://www.narodni-divadlo.cz/cs/statni-opera
Kód památky 40222/1-1314 (PkMnMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Státní opera je jednou ze čtyř scén, kterými v současnosti disponuje Národní divadlo v Praze. Působí zde soubory Opery ND a Baletu ND. Budova se nachází na adrese Wilsonova 4, Praha 1. Někdejší německá pražská operní scéna patří k nejvýznamnějším hudebním scénám v Evropě.

Budova stojí v Městské památkové zóně Vinohrady, Žižkov, Vršovice.

Historie divadelní budovy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdcem budovy dnešní Státní opery Praha na pozemku někdejší zahrady usedlosti Smetanka bylo v letech 1859 -1885 Novoměstské divadlo. Byla to dřevěná letní scéna s kapacitou 1241 míst k sezení a na 2000 míst k stání. Série zhoubných požárů divadelních budov po Evropě ve druhé polovině 19. století vyvolala zpřísnění bezpečnostních předpisů, které omezovalo fungování dřevěných staveb a Novoměstské divadlo bylo po šestadvaceti letech provozu sneseno, aby uvolnilo místo pro novou zděnou budovu.[1]

Nové německé divadlo (1888 až 1939)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Nové německé divadlo v Praze.

Budova dnešní Státní opery Praha byla původně postavena pro potřeby pražských Němců, kteří k pořádání divadelních představení v němčině postrádali adekvátní budovu. Architektonické plány byly svěřeny zavedené vídeňské firmě Fellner und Helmer, která přizvala ke spolupráci architekta tamního Burgtheatru Karla Hasenauera. Vedením stavby byl pověřen pražský architekt Alfons Wertmüller. Plně funkční divadelní budova byla postavena za necelé dva roky. Divadlo zahájilo svou činnost dne 5. ledna 1888.

V budově působila německá opera i činohra. Na místním jevišti se uplatňovali jak ryze německy hovořící činoherní herci, tak i česko-němečtí bilingvní herci.

Během celé první republiky se Nové německé divadlo profilovalo jako liberální. Velkou část herců byli v nějakém smyslu antifašisté. V období narůstajícího nacistického extremismu se další existence divadla stávala nemyslitelnou. Naposledy se v Novém pražském německém divadle hrálo 25. 9. 1938. Poté Divadelní spolek vypověděl všechny smlouvy a v lednu 1939 prodal divadelní budovu československému státu. Dva měsíce nato došlo k německé okupaci českých zemí a další osud divadla byl již diktován mocenskými orgány protektorátu Böhmen und Mähren.

Německá opera (Deutsches Opernhaus)(1939 až 1944)[editovat | editovat zdroj]

Divadlo pod novým názvem sloužilo pro politická shromáždění příslušníků NSDAP a pokud se v něm hrálo, jednalo se o příležitostné hostování souborů ze zahraničí a souboru německé opery z Moravské Ostravy. Počátkem roku 1940 bylo v Berlíně rozhodnuto o částečné renovaci divadelní budovy včetně instalování nového osvětlovacího parku a divadlo se začalo označovat jako Deutsches Opernhaus. Trvalý provoz byl obnoven až v sezoně 1942 -1943, kdy zde byl ustaven stálý operetní soubor. Od 28. listopadu 1943 sloužila budova divadla jako dočasné útočiště opery z Duisburgu, která následkem vojenských událostí přišla o své působiště v Německu. Od 1. září 1944 byla nařízením protektorátní vlády všechna divadla uzavřena. Personál pražské Německé opery (ze značné části český) byl nasazen do zbrojního průmyslu a divadlo se už do konce druhé světové války ke své činnosti nevrátilo.[2]

Divadlo 5. května (1945 až 1949)[editovat | editovat zdroj]

Radikální změna nastala v květnu 1945, kdy zde skupina mladých divadelníků v čele s Aloisem Hábou, Václavem Kašlíkem a Antonínem Kuršem založila Divadlo 5. května.

První opera uvedená po druhé světové válce 4. září 1945 byli Smetanovi Braniboři v Čechách. Po jedné sezoně si činohra našla jiné působiště a operní a baletní složka se osamostatnila pod názvem Velká opera 5. května.

Interiér Státní opery
Hlavní lustr Státní opery

Její umělecký program usiloval o vytvoření avantgardní scény, která by představovala protipól ke konzervativněji zaměřenému Národnímu divadlu. Po premiéře Hoffmannových povídek 29. srpna 1946 následovala svérázná podoba do té doby „nedotknutelné“ Prodané nevěsty, dále uvedení Hábovy čtvrttónové opery Matka, Prokofjevových Zásnub v klášteře pod názvem Maškaráda ad. Výsledky práce vzbuzovaly pozornost publika i médií včetně ohlasů ze zahraničí a Velká opera 5. května začala znamenat pro Národní divadlo nežádoucí konkurenci. Nakonec byla usnesením vlády od sezony 1948/49 začleněna do svazku Národního divadla jako jeho třetí scéna. Tak neslavně skončila druhá významná etapa v životě divadla.

Smetanovo divadlo (1949 až 1992)[editovat | editovat zdroj]

Od listopadu 1949 byla budova přejmenována na Smetanovo divadlo. Jevištní dispozice nadále předurčovaly tuto scénu k provádění velkého světového operního repertoáru, významné místo zastával balet. Jistou výhodou sloučení obou pražských operních souborů bylo, že se na přípravě operních inscenací mohli podílet všichni sólisté, dirigenti a režiséři. Ti se však museli často potýkat se značnými organizačními problémy.

Generální rekonstrukce divadla probíhala v letech 1967 - 1973 v souvislosti s výstavbou Národního shromáždění a první linky pražského metra. Rekonstrukce se kromě budovy divadla dotkla zásadním způsobem i jeho okolí. Veškerou starší zástavbu směrem k Václavskému náměstí nahradil monumentální kolos Národního (později Federálního) shromáždění, jehož základem se stala budova bývalé burzy a součástí i moderní administrativní objekt pro divadlo. Domy v Rubešově ulici musely ustoupit nové dopravní tepně a patrovým garážím.

Autory rekonstrukce byli architekti Karel Prager a Jiří Albrecht, vlastní provedení vedl Projektový ústav výstavby Prahy za součinnosti řady československých a zahraničních firem.

V divadle se rekonstrukční práce týkaly především havarijního stavu instalací a zastaralého zařízení scény i hlediště. Modernizace provaziště změnila vnější siluetu divadla, scéna byla inovována za použití v té době nejmodernějších technologií. V hledištní části budovy usilovali autoři zejména o odstranění rozporu mezi luxusem auditoria a prostým řešením přilehlých prostor. Byla instalována nová křesla v řadách odpovídajících optimálním křivkám viditelnosti. Větší pohodlí diváka ale vedlo ke snížení kapacity divadla na 1076 míst. Novou protipožární oponu navrhli Stanislav Vašek a Ladislav Vrátník.

Vedle celkové renovace technického zázemí se rekonstrukce týkala i celého interiéru divadla. V zájmu zvýšení architektonické hodnoty společenských prostor byly nově vyřešeny šatny pro obecenstvo, lóže i chodby byly nově vytapetovány, podlahy dostaly novou mramorovou a kobercovou krytinu. Původní iluminace byla doplněna o nová moderní osvětlovací tělesa. Barevnost interiéru byla laděna do kombinace bílé, červené a zlaté. K celkovému projasnění hlediště přispělo použití světle šedé barvy na konstrukčních částech nových křesel. Citlivě byla zrestaurována veškerá sochařská a štukatérská výzdoba včetně alegorické nástropní fresky. Do hlediště byla vzadu v přízemí zakomponována nová osvětlovací kabina, v pozadí druhého balkonu pak kabina zvuková. Pro špatně slyšící návštěvníky byla zřízena indukční smyčka po obvodu každého pořadí. V průběhu následujících let pak ještě docházelo k dalším dílčím úpravám. Týkaly se přestavby světelného parku, dobudování hereckého a diváckého zázemí a instalace nové podlahy v hledišti.[3]

Repertoár uváděný ve Smetanově divadle poskytl velký prostor české soudobé opeře, jeho páteří však byla významná i méně známá díla světové operní literatury. Značný počet inscenací dosáhl mezinárodního uznání. Kromě toho, pro své velké technické možnosti, bylo divadlo užíváno především pro hostování zahraničních operních, baletních a činoherních souborů a spatřilo také celou řadu světových operních hvězd, které do Prahy přijely. Vrcholné zážitky uchystalo návštěvníkům Velké divadlo z Moskvy (23.–28. května 1973) a Vídeňská státní opera se dvěma představeními Straussovy opery Ariadna na Naxu (25. a 27. dubna 1979) pod taktovkou Karla Böhma a s Editou Gruberovou v roli Zerbinetty.

Státní opera Praha (1992 až 2015)[editovat | editovat zdroj]

Po sametové revoluci v listopadu 1989 bylo úsilí o znovunabytí nezávislosti Smetanova divadla nakonec korunováno úspěchem a 1. dubna 1992 byla zřízena Státní opera Praha jako samostatný právní subjekt. Prvním ředitelem se stal Karel Drgáč. Repertoár rozšířil o další stěžejní díla světové operní literatury, jednoznačné uznání kritiky si však dobyl především soustavnou péčí o odkaz 20. století (Alexander Zemlinsky, Hans Krása, Gottfried von Einem). Nový styl práce a zdůrazňovaná orientace na tradice Nového německého divadla se nesetkávaly vždy s porozuměním. Karel Drgáč tak musel – obrazně řečeno – vybojovat řadu bitev, aby vyhrál válku o existenci Státní opery, a zároveň prohrál svou vlastní, když po uplynutí jeho tříletého funkčního období vyšla v roce 1995 z konkurzu na post ředitele vítězně mezzosopranistka Eva Randová. Ani tato pěvkyně se zkušenostmi z nejpřednějších světových scén se nevyhnula za vedení divadla kritice. Její nástupce, akad. arch. Daniel Dvořák, v mnohém navázal na Karla Drgáče. Státní operu Praha chápal jako divadlo, které je třeba začlenit do evropského kontextu, operu jako žánr, jehož rozvoji je nutné napomáhat podporou nových děl. Během jeho čtyř sezon (1998–2002) tak Praha poznala nebývalý počet světových premiér, často velice problematických děl (Dorian Gray, Circus Terra).

Po Dvořákově odchodu na místo ředitele Národního divadla od sezony 2002/2003 jmenoval ministr kultury do čela Státní opery Praha jejího dosavadního správního ředitele Mgr. Jaroslava Vocelku, kterému se povedl plynulý přechod do další sezony. Po finančně náročných Dvořákových projektech se Vocelkovo období vyznačuje střízlivým ekonomickým přístupem a hledáním nezbytných kompromisů mezi uměleckými ambicemi a reálnými možnostmi divadla. Státní opera Praha nadále pokračovala v progresivní dramaturgii, jako například uvádění neprávem opomíjených oper (Treemonisha Scotta Joplina, Dimitrij Antonína Dvořáka, Bohéma Ruggera Leoncavalla, Nížina Eugena d'Alberta) či děl v České republice zcela neznámých (Candide Leonard Bernsteina). 1. ledna 2003 byl spojen operní balet s Pražským komorním baletem v jeden celek – Balet Státní opery Praha.

Za Vocelkova ředitelství také došlo k otevření divadla i významným kulturním a společenským událostem, které pomáhají vylepšit ekonomickou situaci domu. Významnou součástí Státní opery Praha je její dokumentační centrum. Vedle průběžné archivace divadelního dění se zaměřuje zejména na rekonstrukci nedochovaného archivu Nového německého divadla. Státní opera Praha ročně uvede jedno, max. dvě díla progresivní dramaturgie, většinu repertoáru tvoří inscenace často staré několik desetiletí.

V květnu 2010 byl ředitelem SOP jmenován Oliver Dohnányi.[4] 20. prosince 2010 však na svou funkci rezignoval a ministr kultury pověřil řízením Radima Dolanského.[5] 3. března 2011 ministr kultury Jiří Besser odvolal pověřeného ředitele Dolanského a na jeho místo dosadil Ondřeje Černého, ředitele Národního divadla. Ministerstvo oznámilo plán sloučit baletní a operní soubory obou institucí, s čímž se Radim Dolanský odmítl ztotožnit.[6] Definitivně bylo o sloučení rozhodnuto na přelomu září a října 2011, první fáze procesu byla zahájena k 1. lednu 2012, celá transformace podle plánu skončila v roce 2015. Sloučili se baletní soubory a sólisté, naopak orchestry a sbory obou divadel zůstaly samostatné.[7]

V srpnu 2011 hostila Státní opera koncert britského zpěváka George Michaela, který zde započal svou Symphonica Tour 2011.

V červenci 2016 byla opera na základě plánované rekonstrukce obou jejích budov, historické i provozní, zavřena.[8][9] Původně měla rekonstrukce začít na podzim téhož roku, ale proti výsledku výběrového řízení, které probíhalo v únoru, bylo ze strany soutěžících firem vznešeno několik námitek a začátek rekonstrukce se tak posunul.[10] Její plánované dokončení by mělo být v roce 2018.[11] Soubor Státní opery Praha (orchestr a sbor) působí po dobu rekonstrukce v historické budově Národního divadla a v Hudebním divadle Karlín.

Osobnosti spjaté se Státní operou[editovat | editovat zdroj]

Hlavní vstup do budovy v době konání festivalu Pražské jaro 2008
Průčelí divadlo na německé poštovní známce z roku 1940

Od roku 1888, kdy byl zahájen provoz Nového německého divadla, zde působila celá řada umělců světového významu:

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha : opera 1888–2003 : historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha a nakladatelství Slovan, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. S. 24. 
  2. VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha opera 1888–2003 Historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha ve spolupráci s nakladatelstvím Slovart, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. S. 234. 
  3. VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha a nakladatelství Slovart, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. S. 30. 
  4. ČTK. Státní operu povede dirigent Oliver Dohnányi [online]. Novinky.cz, 2010-05-21. Dostupné online. 
  5. ČTK. Dohnányi rezignoval, Státní operu povede manažer Dolanský [online]. Lidovky.cz, 2010-12-20 [cit. 2011-01-10]. Dostupné online. 
  6. ČTK. Ministr Besser odvolal ředitele Státní opery. Povede ji Černý [online]. Lidovky.cz, 2011-03-03. Dostupné online. 
  7. ČTK. Sloučením s Národním divadlem Státní operu zachraňujeme, tvrdí Besser [online]. iDNES.cz, 2011-10-03. Dostupné online. 
  8. Rekonstrukce Státní opery – tisková zpráva [online]. Národní divadlo. Dostupné online. 
  9. ŠTEFANOVÁ, Veronika. Státní operu čeká rekonstrukce. Vláda už schválila předpokládanou cenu oprav [online]. Český rozhlas, 2016-02-13. Dostupné online. 
  10. ČTK. Vláda schválila nové posouzení nabídek na opravu Státní opery [online]. Pražský deník.cz, 2016-12-05. Dostupné online. 
  11. Státní opera se na dva roky uzavře, rekonstrukce spolkne přes miliardu [online]. iDNES.cz, 2015-09-23. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha : opera 1888–2003 : historie divadla v obrazech a datech. 1. vyd. Praha: Státní opera Praha, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]