A studio Rubín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

A studio Rubín je pražské divadlo.

Historie domu[editovat | editovat zdroj]

A studio Rubín se nachází ve sklepních prostorech historického objektu, jenž bývá označován jako Dům Skálovský (Santinovský) nebo také lidově „Dům u tří korun“. Na místě dnešního objektu stával jiný již od roku 1400, který však zničil požár. Nový majitel zde vybudoval dům až po roce 1460. Po roce 1484 tu byl zřízen špitál. V roce 1515 byl dočasně spojen se sousedním objektem a do roku 1529 zřejmě proběhla výraznější pozdně gotická přestavba, protože dům je v té době označen za nově vystavěný. Pravděpodobně až z této doby pochází druhý sklep odstupující od ulice. Další stavební úpravy následovaly v 17. století. Velká pozdně renesanční přestavba proběhla roku 1650 za majitele a zároveň stavitele Santiniho de Bossi. Z této doby pochází nástavba 2. patra hlavní budovy a loubí. Do roku 1739, kdy došlo k prodeji objektu, se budova nezměnila, ale sloužila již jen jako šenk. V domě byla i zastavárna, a to od roku 6. května 1751 až do roku 1829. Reprezentativní objekt koupil a do roku 1778 vlastnil malostranský primátor Jan Karel Dantzer. Koncem 18. století, kdy dům patřil obchodníkovi Antonínu Zimmermennovi, provedl úpravu fasády Ignác Alois Palliardi. Roku 1809 realizoval Palliardi úpravy také v zadním domě a současně zahájil i nástavbu 3. patra.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Do Malostranského náměstí je dům otočen pozdně barokní fasádou s centrálním rizalitem zakončeným štítem. Zadní fasáda, otočená do ulice Na Tržišti, má již výrazný klasicistní charakter a vznikla až v 19. století v souvislosti s úpravou schodiště roku 1831. Sklepní prostory vychází ze středověké dispozice, tvoří je dvě rozdílné části: starší obdélný východní sklep zasahuje do prostor loubí a je zakryt valenou kamennou klenbou, mladší západní již prostor loubí respektuje a je zakryt raně renesanční kamennou klenbou prolomenou výsečemi. Na západní sklep navazuje další, téměř čtvercový prostor barokního původu s cihelnou klenbou. Přístupové schodiště do sklepa je novější klasicistní, původní vchody byly pravděpodobně z podloubí. Ještě ve třicátých letech 20. století se v domě nacházel lokál a podzemní prostory byly využívány jako skladiště.

Vznik divadla[editovat | editovat zdroj]

Radim Vašinka v roce 1967 získal sklep na Malostranském náměstí. Sklep byl ve stavu, v jakém sklep bývá. Skládka harampádí a stěny po staletí otloukané. Podlaha ve středověkém stavu.

Každé představení začínalo jakousi „vernisáží“. Než se otevřela opona, principál nejdříve oznámil ctěným divákům, co uvidí. Podal krátkou charakteristiku představení, řekl něco o autorovi a především – oznámil ctěnému publiku, jak pokračují adaptační práce. Kolik brigádnických hodin bylo odpracováno, kolik hodin odborníky, zedníky, instalatéry a hlavně – kolik co stálo. Po roce pak nastala slavnostní chvíle „Otevírání záchodků“. Prostory se postupně stávaly útulnějšími. Stavělo se druhé, tzv. velké jeviště (pozn.: nynější sál. Zprvu se hrálo jen v místnosti, kde je dnes bar). Prostor divadla byl vytápěn americkými kamny naplňovanými koksem.

Brzy se našlo publikum, které si ORFEUS zamilovalo, neboť z mnoha různých tehdejších malých scén se tahle zdála jako jedna z těch nejsvižnějších. Soubor nebyl zaměnitelný s jinými, měl svou výraznou tvář. Do ORFEA chodili diváci všech generací. A ne jednou. Mnozí jednu hru viděli vícekrát. Chodili tam nejen kvůli zajímavým představením, ale kvůli atmosféře, kvůli onomu výše zmíněnému azylu. Večery po představení se protáhly někdy i přes půlnoc. Sedělo se jen na lavicích (teprve později se objevily nějaké židle, když už byl sklep o dvou místnostech). V rámci brigád a zkoušek někteří členové prožívali v podzemí divadla mnohé hodiny. Někteří i přespávali.

Technické zázemí bylo velmi skromné, ale tím vlastně účinnější. Vždy se našel někdo, kdo sehnal tu reflektor, tu nějaký stojan, nějaký ten magnetofon či gramofon. Po stránce zvuku a osvětlení byla představení na úrovni. Je přece známo, že mnohdy nadšený amatér je lepší než profesionál. Navíc, principál měl zkušenosti ze svého ročního režisérského působení v Divadle Na zábradlí. Dobře věděl, co je zvuk a světlo. Experimentoval též s tzv. modrým filtrem.

Základním repertoárem v začátcích byly jednoaktovky: Jacques Prévert Roura k rouře pasuje aneb Vzorně svorná rodina, René de Obaldia Katova oběť, později přibyla od téhož autora jednoaktovka Dusík. Především však vévodily skeče Pierre-Henri Camiho (v překladu Jiřího Konůpka) Opilcovo dítě aneb Malý mstitel, Robinsonova láska aneb Pátkova oběť, Fregolitto a hlavně nejpopulárnější Kleštěnec z pralesa. Nepochybným vyvrcholením působení divadla byla hra Bertolta Brechta Baal (v této hře začínal svoji hereckou kariéru Vlasta Třešňák). Častým návštěvníkem byl Egon Bondy, který pro divadlo napsal detektivní hru Vrahem je zahradník. Byly uváděny i jeho poetické večery, ale i Františka Halase a dalších. Nutno připomenout, že už od roku 1968 začínali v ORFEU účinkovat i různí hosté. Pantomima: Turba tacet – Ctibor Turba se svým sólovým pořadem Udělej mu to zprava. Jazz Celula – trumpetista Laco Déczi, bubeník Laco Tropp, saxofonista František Král. Zpívali zde i písničkáři Jaroslav Hutka a Vlasta Třešňák.

Na den druhého výročí okupace vzpomíná Ivo Vodseďálek. 21. srpna 1970 večer měl v divadle Orfeus koncert pan Jaroslav Hutka. Zpíval moravské lidové písničky. Nějak jsme tam všichni zapomněli, že je druhé výročí bratrské pomoci, tedy vstupu vojsk spřátelených armád. Ovšem strana se nevhodných oslav samozřejmě velice obávala. Náhle se v malém sále rozsvítila všechna světla. Ty ovšem nesvítila na pódium, ale na diváky. Pan Hutka přerušil svůj zpěv v půli verše, snad v půli slova. Pánové v civilních šatech se však nezajímali o jeho vystoupení. Natáčeli filmovými kamerami diváky a pilně je fotografovali. Všem pečlivě zkontrolovali občanské průkazy a asi polovinu diváků si odvezli neznámo kam. Světla zhasla a pan Hutka pokračoval ve svém zpěvu přesně tam, kde byl přerušen. Dozpíval druhou polovinu verše a zpíval pak dlouho, dlouho do noci. Jako by nám chtěl pomoci zbavit se té tíhy, o které nikdo z nás nemluvil. Příští den byl v televizi odvysílán šot, v němž bylo divadlo Orfeus prezentováno jako odstrašující doupě narkomanů.

Později do repertoáru přibyla hra Šárky Smazalové Čaj. Hru začala autorka psát ve svých dvaadvaceti letech. Čaj měl už od začátku pohnutý osud. Premiéra se pak konala v červnu 1969, tu však už autorka neviděla, neboť mezitím odešla ze života. Hra měla veliký úspěch. Na jednu z repríz přišel soudruh Maslov ze sovětského velvyslanectví (v doprovodu dvou pracovníků 6. oddělení ministerstva). Hra se jim nezdála. Slíbili však, že se sejdem a o textu si popovídáme. Druhého dne bylo divadlo na popud velvyslanectví zlikvidováno („zavřeno kvůli rekonstrukci“). A to byl v roce 1971 konec starého Orfea.

Divadlo se, vzhledem k nastupující normalizaci, dostalo pod hlavičku SSM a získalo ideově korektní název Rubín. Mělo se stát výlohou mladých, uvědomělých komunistů. Od roku 1972 začal působit v Rubínu stálý a profesionální soubor Divadla na okraji. Od sezony 1972/1973 byl uměleckým šéfem divadla Zdeněk Potužil. Následovala řada úspěšných inscenací v jeho režii. Například Karel Hynek Mácha: Máj (1972), Julian Tuwim: Bál v opeře (1974), Vladimír Páral: Knedlíkové radosti (1976), Bohumil Hrabal: Postřižiny (1977), Viktor Dyk: Krysař (1986). Souborem prošla řada později známých umělců jako Iva Hüttnerová, Zdeněk Dušek, Zdena Hadrbolcová, Radka Fidlerová, Evald Schorm, Ondřej Pavelka nebo Eva Salzmannová. Hudbu pro většinu představení skládal Miki Jelínek.

A studio a Divadlo na okraji[editovat | editovat zdroj]

Právě Miki Jelínek byl od roku 1975 uměleckým vedoucím amatérského souboru A studio, který působil při Divadle na okraji v podstatě jako líheň mladých talentů. Štafetu ve vedení převzal od Jana Badalce. Umělecky tu debutovali například režisér Petr Koliha, režisér Michal Dočekal, herečka Alena Štréblová a další. Vedení A studia převzal v roce 1982 Ondřej Pavelka s Evou Salzmannovou . Své pořady tu měl i konferenciér a recitátor Miroslav Kovářík, pod názvem Zelené peří uváděl večery začínajících autorů. Dále tu působila skupina bratří Justů , orientující se na moderní autorský kabaret Vyhovování 1975-1982; Vata 1979; Ústřední půjčovna myšlenek 1982. Rubín byl od počátku i hudebním klubem a tak zde začínaly i některé skupiny nebo písničkářské dvojice, například Burian a Dědeček s pravidelnými pořady (Beze vší poezie 1975, Já nechci létat v raketě 1976).

Zdeněk Potužil v roce 1987 soubor Divadla na okraji rozpustil. Sedmnáct let intenzivní spolupráce se jednoduše na vztazích uvnitř souboru muselo nutně podepsat. Potužil sám k tomu později řekl: „Po sedmnácti letech jsem toho měl právě dost a navíc v Rubínu nastaly situace, které už jsem nechtěl řešit, i když jsem v sobě musel celý rok tento názor utvrzovat. Přesto to všechno to byla úžasná léta s úžasnými lidmi v divně hnusné době, kdy jsme se cítili svobodně.“

V sezóně 1988/89 v Rubínu ještě uvedlo volné spojení režisérů (Lucie Bělohradská, Jan Borna, Zdeněk Potužil, Uhrin) tři večery poezie z tvorby režimem opomíjených básníků. Pořady proběhly pod názvem Večery poezie č.1 – 3. a podíleli se na nich například Dana Batulková, Radka Fidlerová, Zdena Hadrbolcová, Eva Salzmanová, Josef Carda, Miroslav Kovářík, Radovan Lukavský, David Matásek.

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

  • Po revoluci se A studio profesionalizovalo. V letech 1991-1995 byl David Czesany režisérem a uměleckým šéfem v tomto prostoru. Režíroval zde např. inscenace: Hodina lásky (1991), Slavík k večeři (1992) a Dvě noci s dívkou (1995) od Josefa Topola, Blázen a jeptiška (1994) od S. I. Witkiewicze, Strindbergovu Slečnu Julii (1994) aj. Nejvýznamnějším počinem v této době byla tedy série všech malých her Josefa Topola, které vznikly u příležitosti jeho šedesátin. Divadlo také pokračovalo v tradici poskytování prostoru mladým hercům, režisérům a hudebníkům.
  • Objevil se tu i Filip Topol, člen skupiny Psí vojáci. Nejprve se svým sólovým Recitálem smutného zvířete. Od 12. a 13. června 1992 pak s existenciálním dramatem Narozeniny, kde vystupoval spolu s herečkou Martou Vítů. V dalších třech letech se pak vždy 12. a 13. června konaly reprízy tohoto představení.
  • V sezóně 2008/2009 došlo ke změně vedení divadla a A studio Rubín opět začalo vytvářet vlastní stálý domácí repertoár, který je tvořen pouze autorskými inscenacemi. Snaha není o několikátou interpretaci Hamleta, ale o současné, moderní a přístupné divadlo. Tato snaha se setkává jak s odezvou u publika, tak i u odborné kritiky.
  • Hra KAUZA MÉDEIA byla nominována na cenu Alfréda Radoka 2010 v kategorii "Nejlepší poprvé uvedená česká hra"!
  • divadelní hra Zakázané uvolnění, která měla premiéru 15.9.2012 v A studiu Rubín (režie Daniel Špinar, scénář Petr Kolečko), byla v létě roku 2013 zfilmována (režie Jan Hřebejk, scénář Petr Kolečko). Film byl slavnostně uveden do kin 5.6.2014.
  • divadelní hra Padesátka, která měla premiéru 28.3.2014 v A studiu Rubín (režie Vojtěch Kotek, scénář Petr Kolečko), byla v zimě 2014/15 zfilmována (režie Vojtěch Kotek, scénář Petr Kolečko). Film byl slavnostně uveden do kin 24. 12.2015.

Osobnosti spojené se Studiem Rubín[editovat | editovat zdroj]

zpěváci

Současné vedení divadla[editovat | editovat zdroj]

  • ředitel: Ondřej Glazar
  • umělecký šéf : Dagmar Radová
  • produkce: Gábina Kolečková, Lenka Chalupová, Barbora Kunstovná
  • technika: David Oupor, Matěj Koláček

Repertoár (2017 – 2018)[editovat | editovat zdroj]

  • Slast – režie PRASTOPA - premiéra 15. prosince 2015
  • ZVRHLÁ MARGARET - režie: Anna Petrželková– premiéra 16.9.2015
  • NEVIM - režie: Vojtěch Štěpánek - premiéra 28.5.2016
  • Anti - gone : Blackout - režie: Jan Frič - premiéra 16.12.2016
  • HUBTE TRAMPY, SEROU V LESE aneb Z cancáku René Ilči Baumana – režie Jan Frič - premiéra 7.9.2014
  • KAUZA SALOME - režie: Daniel Špinar - premiéra 8.5.2009
  • Drunk enough to say i love you - režie: Jiří Pokorný - premiéra 1.11.2016
  • SVRBÍ - režie: Anna Petrželková– premiéra 24.10.2009
  • Já, mé druhé já a já a - režie: Kristýna Kosová, Adam Svozil - premiéra 8.1. 2017
  • Obludov - režie: Jan Prušinovský - premiéra 3.11.2013
  • Thelma a Selma - režie: Jiří Ondra - premiéra 14. dubna 2018
  • ZAKÁZANÉ UVOLNĚNÍ - režie: Daniel Špinar - premiéra: 15.9.2012
  • PŘIROZENÍ – Režie a choreografie: Adéla Laštovková - Stodolová - premiéra 11. prosince 2014
  • PADESÁTKA - režie: Vojtěch Kotek - premiéra: 28.3. 2014

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.ivojahelka.cz/frames/cv.htm

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]