Divadélko pro 99

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Divadélko pro 99
Chybí zde svobodný obrázek
Budova
Další informace
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Divadélko pro 99 (D pro 99) byla divadelní scéna pracující od února 1940 do prázdnin roku 1941 v suterénním výstavním sále nakladatelství Fr. Borový na Národní třídě č.11 (knihkupectví U Topičů), založená režisérem Jindřichem Honzlem.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Divadélko vzniklo v podzemním sálku Topičova salónu na Národní třídě. Podnět ke vzniku dal V. Poláček, ředitel propagačního oddělení a knihkupectví F. Topič a Fr. Borový, který chtěl kolem nakladatelství soustředit kulturní aktivity. U Topičů tak působila již v sezóně 1939/1940 s literárními pořady skupina posluchačů konzervatoře vedená Gustavem Schorschem (Vlasta Schönová, Felix le Breux, Jiří Orten aj.) [2]. Jejich pořady se konaly přímo mezi vystavenými obrazy a sochami [3]. Na jaře roku 1940 se ujal řízení divadélka režisér Jindřich Honzl. Oficiálně zahájilo Divadélko pro 99 svoji činnost literárním pořadem Verše o Praze dne 2. února 1940. Název divadla uváděl počet diváků, pro které bylo určeno. Tento počet totiž zaručoval, že divadlo nepotřebovalo divadelní koncesi, kterou bylo v tu dobu obtížné získat [4] a využívalo dříve vydanou koncertní licenci pro pořádání hudebních koncertů, recitačních vystoupení a literárně hudebních večerů. Každé představení proto tedy bylo uvedeno populárně naučnou přednáškou [5]. Po vzoru vídeňského avantgardního Divadélka pro 49 byl odvozen název Divadélko pro 99.[3]

Divadélko se Honzlovým pojetím brzy odchýlilo od původní dramaturgie Schorschovy skupiny a přešlo již třetím nastudovaným pořadem – pásmem korespondence Román lásky a cti od "divadla poezie" ke skutečnému divadlu [6]. Na počátku okupace bylo divadélko spolu s Burianovým Déčkem opěrnou scénou protioficiálně zaměřených mladých pražských divadelníků.[7] V divadle vystupovali například bývalí členové Osvobozeného divadla herci Vladimír Šmeral, František Filipovský, Bohuš Záhorský, herečka divadla D 40 Marie Burešová .[3] a dále mladí herci Felix le Breux, Josef Pehr, Dana Medřická, Vlastimil Brodský, Zdeněk Řehoř, Zdeněk Stránský, Alexandra Myšková, Marie Vášová a další. Asistentem režie byl Josef Šmída a šéfem výpravy a Honzlovým zástupcem se stal v roce 1941 Antonín Dvořák.[3]

Divadélko provedlo celkem 128 představení. [8]

Po likvidaci divadla v létě roku 1941, kdy firma Fr. Borový vypověděla na nátlak Němců Honzlovi nájemní smlouvu[9] převzalo jeho roli divadlo Větrník, založené v roce 1941 režisérem Josefem Šmídou. [7] Antonín Dvořák pak pokračoval ve své činnosti od podzimu 1941 v Divadélku ve Smetanově muzeu, kde s ním ještě chvíli působil i Jindřich Honzl.[10]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Ale já postával s roztřesenýma nohama před výlohou Topičova knihkupectví na Národní třídě, neboť tady v podzemí se krčilo jedno z nejskromnějších divadel naší divadelní historie, pravé kapesní vydání – Divadélko pro 99. Svíral jsem v kapsách oba palce, desetkrát, dvacetkrát jsem si opakoval stylizaci prvních vět, kterými nejen začnu o svém přání, ale hlavně musím stůj co stůj ředitele divadla přesvědčit o své nabídce....Neboť mým prvním ředitelem byl, přesněji v popisovaných okamžicích teprve býti měl, režisér Jindřich Honzl, tehdy tvůrce nezapomenutelného, a přece dnes neprávem zapomínaného Divadélka pro 99.
— Antonín Dvořák [11]

Scénická pásma a montáže inscenované v D pro 99 (režie Jindřich Honzl)[editovat | editovat zdroj]

  • 1940 Verše o Praze (premiéra 2. února 1940, oficiální zahájení činnosti D pro 99)
  • 1940 Večer poezie 1900
  • 1940 Cizinci o Praze
  • 1940 Román lásky a cti
  • 1941 Dvě lásky Mikoláše Alše
  • 1941 České písně kramářské

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 458, 460
  2. Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 49, ISBN 80-7008-107-4
  3. a b c d Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 458
  4. František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 103
  5. Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 74
  6. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 458–9
  7. a b František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 255
  8. Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 50, ISBN 80-7008-107-4
  9. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 446, 460
  10. Jindřich Honzl: Divadélko pro 99, Orbis, Praha, 1964, 221–2
  11. Jindřich Honzl: Divadélko pro 99, Orbis, Praha, 1964, str. 216

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Josef Balvín: Vlastimil Brodský, Orbis, Praha, 1967, str. 16
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 193, 200
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 255
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 103–5, 126, 154
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 13, 20–22, 27–31, 33, 45, 74, 83–4, 120, 154, 163, 172, 174, 180
  • Jindřich Honzl: Divadélko pro 99, Orbis, Praha, 1964, 222 s.
  • Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 49–50, ISBN 80-7008-107-4
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 446, 458–460, 526, 577
  • Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 20, 27, 30, 31, 44, 72, 74–90, 220–222, 246, 252, 253