Přeskočit na obsah

Vladimír Šmeral

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vladimír Šmeral
Vladimír Šmeral v premiérovém nastudování Manon Lescaut (Světozor, 1940)
Vladimír Šmeral v premiérovém nastudování Manon Lescaut (Světozor, 1940)
Narození16. října 1903
Drásov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí15. března 1982 (ve věku 78 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Alma materKonzervatoř Brno

Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Šmeral (16. října 1903, DrásovTišnova15. března 1982, Praha) byl český herec. Vl. jm. Vladimír Šmejral.

Jednalo se o velmi talentovaného herce s velmi kultivovaným hereckým projevem a osobitě plastickou dikcí, který po celý svůj život patřil mezi levicově zaměřené intelektuály. Po absolvování dramatického oddělení brněnské konzervatoře (1926) se stal členem činohry Zemského divadla v Brně (1926–1933).[1] Před válkou hrál ještě v Burianově „Déčku“, kam nastoupil v roce 1933 ihned po jeho založení,[2] a od roku 1936 vystupoval v Osvobozeném divadle.[3]

V roce 1941 nastoupil do Městských divadel pražských, kde působil až do roku 1944 a hrál na scénách Divadla Na poříčí, Komorního divadla a Tylova divadla. Od roku 1945 až do roku 1978 byl členem Divadla na Vinohradech (po válce pod jménem Divadlo československé armády a Ústřední divadlo československé armády).[4]

Za války byl v ohrožení z důvodu smíšeného manželství, neboť jeho manželka Marianne, bývalá tanečnice u E. F. Buriana, byla podle tzv. norimberských zákonů židovkou.[5] Odmítl se rozvést a v roce 1944 byl deportován do koncentračního tábora Kletendorf – podobně jako Alfréd Radok, na území Polska.[zdroj?]

V roce 1937 se setkal při natáčení filmu Svět patří nám poprvé s Adinou Mandlovou,[6] se kterou se později při zkouškách na inscenaci Chvála bláznovství (Divadlo Na poříčí, režie František Salzer) sblížil[7] a tato se stala jeho osudovou láskou.[8] Mandlová s ním následně čekala dítě, které se však narodilo před Vánoci roku 1944 mrtvé.[9] Na konci války, když se Šmeralovi podařilo uniknout z koncentračního tábora a vrátil se do Prahy, byl po dobu šesti týdnů v úkrytu u Adiny Mandlové.[10]

Ještě krátce po válce (srpen 1945) vypovídal ve prospěch Adiny Mandlové, později (v roce 1946) se však od ní distancoval.[11] Po válce byl politicky aktivní a společensky plně konformní, byl rovněž předsedou 21. svazu ROH (Svaz zaměstnanců umělecké a kulturní služby) a z této funkce na konferenci ROH v roce 1953 přednesl projev obviňující režiséra Jiřího Frejku z reakčních poměrů v Divadle na Vinohradech.[12] Pro socialistický režim coby člen KSČ vykonával řadu veřejných funkcí. Připojil svůj podpis pod výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla publikována dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu.[13] V roce 1977 se podepsal „Antichartu“.

V mládí mu vyhovovaly spíše role lyrických a kladných hrdinů. Jeho velmi uměřený herecký projev občas sváděl ke klišovitému podání některých postav. K stáru měl také jisté sklony k tendenčnímu ztvárňování církevních hodnostářů a buržoazních úředníků. Mezi jeho nejznámější a nejhodnotnější filmové role patří, mimo jiné, role ministra připomínajícího Zdeňka NejedléhoMenzelově trezorovém filmu Skřivánci na niti nebo postava inkvizitora Bobliga ve Vávrově snímku Kladivo na čarodějnice.

Hrob na Vyšehradském hřbitově

V letech 19491966 byl pedagogem na DAMU. Se svou manželkou Marianou, která byla tanečnicí, měl teprve v roce 1955 jediného syna Vladimíra, později vystudovaného právníka.

Mezi divadelními umělci okupačních let vystoupili někteří, kteří zcela mimořádně dovedli rozeznět krásu – a živé významy – češtiny. Na prvním místě v povědomí těch, kdož tato léta žili, bylo Burianovo D, v němž tehdy působili dva virtuosové deklamace, Marie Burešová a Vladimír Šmeral, a v Národním divadle Růžena Nasková.
—  František Černý [15]

Divadelní role, výběr

[editovat | editovat zdroj]
  • 1971 Rozsudek (seriál) – role: doktor Becher
  • 1971 Exekuce (TV komedie) – role: Lapuťa, stavitel a domácí
  1. Český film : herci a herečky III, s. 363.
  2. Jaroslav Kladiva: E.F.Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 112
  3. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 222
  4. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  5. Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 127
  6. Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 70
  7. Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 72, 80, ISBN 80-86718-16-6
  8. Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 81, ISBN 80-86718-16-6
  9. Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 85, ISBN 80-86718-16-6
  10. Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 135, 136
  11. Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 101–2, 119, 120 ISBN 80-86718-16-6
  12. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 330, 360, ISBN 978-80-200-1502-0
  13. VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 327. 
  14. Český film : herci a herečky III, s. 367.
  15. František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, ISBN 80-200-0782-2

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]