V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Raoul Schránil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Raoul Schránil
Narození 24. března 1910
Most
Úmrtí 20. září 1998 (ve věku 88 let)
Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Příbuzenstvo
babička Carolle Huttary
prastrýc Josef Huttary, babiččin bratr
vzdálená prateta Betty Smetanová
vzdálený prastrýc Bedřich Smetana
otec Rudolf Schránil
matka Alexandra Schránilová, rozená Poláková
sestra Alexandra, rozená Schránilová
strýc Václav Rabas
bratranec Karel Anton
1. manželka Růžena Havelková
dcera Alexandra, rozená Schránilová
syn Raoul Schránil
2. manželka Věra Lišková
vnučka Paulina Šťastná, dcera Alexandry Schránilové

Raoul Marian Kristian Schránil, psáno též Raul Schránil (24. března 1910 Most20. září 1998 Praha) byl český herec, bratranec režiséra Karla Antona. Své nezvyklé jméno Raoul dostal po francouzském příteli svého otce.[1]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Otec Rudolf byl právníkem, nejdříve pracoval na okresním hejtmanství v Mostě, později byl ministerským radou na ministerstvu orby (zemědělství) ve Vídni [2]. V roce 1906 se oženil s Alexandrou Polákovou, dcerou generálního inspektora na panství hraběte Šlika. V roce 1908 se jim narodila dcera Alexandra a o dva roky později syn Raoul. Raoulova matka (dcera pěvkyně Carolle Huttary) byla hudebně nadaná sopránová pěvkyně, hrála i na klavír. Její umění obdivovala i Ema Destinnová. Byla zvána ředitelem Kovařovicem k angažmá do Národního divadla, avšak odmítla, neboť si to tehdy její ještě budoucí manžel nepřál [3]. Z matčiny strany byly v rodině umělecké vlohy, Raoulovým strýcem byl malíř Václav Rabas, sestřenicí Raoulova dědečka byla Betty, manželka Bedřicha Smetany [4].

Studium[editovat | editovat zdroj]

Chodil do obecné školy u kostela sv. Vojtěcha v Praze a později nastoupil na reálku v Hellichově ulici, odkud byl však pro drobný přečin vyloučen a vyloučení platilo i pro všechny střední školy v Praze.[5] Na radu otcova přítele, Jožky Davida, pozdějšího poválečného předsedy českého parlamentu, poslal jej otec po první světové válce na tři roky do německé školy pro Lužické Srby v Nízkém u Zhořelce (Niesky Horní Lužice v Sasku). Hned po ukončení školy odjel, opět na doporučení Jožky Davida, do Dijonu ve Francii, do gymnázia Lycée Carnot, kam byli od roku 1920 z iniciativy Edvarda Beneše (v Dijonu Beneš v roce 1908 studoval na universitě) přijímáni na tříleté stipendijní studium českoslovenští studenti. Tato tradice, která byla z politických důvodů několikrát přerušena, trvá dodnes. Před ním tam studovali například Jiří Voskovec a Václav Černý, nebo v sedmdesátých letech režisér Zdeněk Troška. Maturitu udělal Raoul s výborným prospěchem.

V Dijonu založil Voskovec tradici, podle které se na Vánoce nejezdilo domů, ale formou kabaretu slavili čeští studenti svátky na lyceu. Tam poprvé hrál divadlo. Kabaret organizoval poté také během vojenské služby, kterou absolvoval od roku 1933 v Berouně, v Chebu a závěr v Praze.[6]

Po maturitě nastoupil na pár měsíců do kanceláře do skláren v Chlumu u Třeboně. Pak absolvoval v Maděrově obchodní škole na pražských Vinohradech jednoletý abiturientský kurs účetnictví a obchodnictví. Byl zaměstnán přes dva roky jako recepční a prošel hotely Wilson, Flora a Alcron.

Herecký talent v něm objevila členka ND Jarmila Kronbauerová, která bydlela nad Schránilovými v domě v Mělnické ulici č.1 na smíchovské straně Újezdu. Matka mu u ní domluvila bez vědomí otce herecké hodiny.[7] Kronbauerová se snažila přimluvit u rodičů, aby dali syna studovat na konzervatoř. Tatínek však nesouhlasil. Bratranec režisér Karel Anton poradil Raoulovi začít alespoň u divadelní šmíry a doporučil mu zajít do kavárny Rokoko na Václavském náměstí, kde se scházeli divadelní ředitelé a kde jej oslovil principál Šlosr[8], který jej přivedl k malé kočovné společnosti, což podle Raoulových vlastních slov byla ta nejlepší herecká škola. Velký úspěch měl například v komedii Mařka, aneb deník služky, kde se poprvé objevil v pro něho typické roli milovníka.

Herecká kariéra[editovat | editovat zdroj]

Na jedné venkovské štaci u Prahy se na něj přišel podívat i bratranec Karla Antona a slíbil mu najít již něco lepšího. Tak se Raoul dostal v roce 1935 do divadla Vlasty Buriana, kde potřebovali náhradu za odcházejícího představitele milovníků.[9] Hrát neustále stejnou roli, vystupovat každý večer, v sobotu a v neděli dvakrát mu však nevyhovovalo a aby měl více času na filmování, po tři čtvrtě roku od Buriana odešel.[10] Zájem o něj měl Jára Kohout, nakonec však od března 1937 Raoul nastoupil k herecké skupině Theodora Pištěka Okružní cesta a ve dny, kdy nebylo filmování, jezdili po venkově a hráli divadlo.[11] Hrál také v rámci divadelních představeních Kulturního výboru Československé filmové unie.

Při hostování v Českých Budějovicích obdržel nabídku na angažmá v místním divadle na sezónu 1938/1939, nikdy zde však z časových důvodů nehrál. V roce 1939 přijal angažmá v Divadle Anny Sedláčkové, kde se repertoár často střídal. Zde působil až do roku 1941, později byl bez stálého angažmá a spolupracoval s divadelní společnosti H. Zöllnerové. U prarodičů v Chotětově si otevřel biograf nazvaný Vlast a pořádal tam také besedy a pohostinská vystoupení svých hereckých kolegů. Hostoval také v Divadle na Vinohradech a v Uranii.[12]

Od roku 1935 začal hrát ve filmech a jeho kariéra strmě stoupala. Brzy se stal jedním z nejčastěji obsazovaných českých herců. Jen v roce 1937 hrál v deseti filmech. V anketě čtenářů Kinorevue v roce 1940 byl hodnocen jako devátý nejpopulárnější herec.[13]

Po druhé světové válce jezdil s estrádní skupinou, krátce působil v satirické scéně Kotva, kterou založili Ferenc Futurista se svým bratrem Emanem Fialou.[14] Po únoru 1948, když byl označen za syna kulaka a v Praze nesměl z rozhodnutí ministra Kopeckého[15] hrát, působil od listopadu 1949 v zájezdovém Vesnickém divadle, spadajícím pod Ministerstvo zemědělství, kam si ho prosadil ředitel divadla František Smažík (tam hrál například roli chlapáckého dělníka Jana ve hře E. F. Buriana Krčma na břehu), jezdil po estrádách. V padesátých letech 20. století byl při zájezdu do Humpolce zatčen, obviněn z přípravy k emigraci a uvězněn na tři čtvrtě roku. Obvinění se neprokázalo a po propuštění pracoval v různých profesích (mimo jiné i jako dělník na základech Stalinova pomníku, jako zásobovač u cirkusu, na Mostě inteligence a vrtal artéskou studnu u Mariánských Lázní). V letech 19531954 byl konferenciérem ve Varieté u Nováků a později mu pomohl Jaroslav Štercl k angažmá v souboru v pražské Alhambře. Načas se vrátil do Vesnického divadla, přejmenovaného v roce 1959 na Státní zájezdové divadlo a pracoval zde od února 1960 až do zrušení divadla v roce 1962.[16]

Později nastoupil v Mladé Boleslavi, kde se seznámil s mladou herečkou Věrou Liškovou, která se stala později jeho druhou manželkou. Po třech letech působení v divadle, kdy ředitel Antonín Dvořák navrhl spojit divadla v Kladně a v Mladé Boleslavi do jednoho organizačního celku, odešel Raoul s manželkou z Mladé Boleslavi a nastoupil v divadle v Ostravě.[17] Jiří Dohnal mu nabídl místo sólisty ve sboru Národního divadla v Praze, avšak Ministerstvo kultury návrh neschválilo a Raoul skončil jako kulturně propagační referent v divadle – organizoval zájezdy a působil jako překladatel mj. pro ředitele Přemysla Kočího.

Po celý svůj život se jednalo o člověka s velkým osobním šarmem, jenž oplýval nevšedním charismatem a který bezvadně ovládal společenské chování a uhlazené vystupování. Proto se hodil především pro role mužů z vyšších společenských vrstev, často hrál různé šviháky, světáky a milovníky apod.

Po druhé světové válce tento typ herců nebyl příliš žádoucí, do prostředí dělnických budovatelů socialismu se příliš nehodil, jeho oslnivá předválečná kariéra byla v té době u konce. Ve filmu sice hrál dost často, ale už jen malé či epizodní role.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Byl dvakrát ženatý, první manželka Růžena Havelková byla manekýnou v kožešnictví ve Štěpánské ulici (svatba 1939), později se rozvedli. Z manželství se narodila dcera Alexandra a syn Raoul (nar. 1945), obě děti po roce 1968 postupně emigrovaly.[18] S druhou manželkou, herečkou Věrou Liškovou (nar. 1930)[19] byl téměř 30 let, až do své smrti.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1993 cena Senior Prix

Divadelní role, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • 1935 Mařka aneb Deník služky, role: tovaryš, mistr, otec rodiny, Šlosrova div. společnost
  • 1935 Čertovo kolo aneb Vláda padla, Divadlo Vlasty Buriana
  • 1937 Další, prosím..., Doktor, Divadlo Akropolis
  • 1939 O. Wilde: Bezvýznamná žena, syn Gerard Arbuthnot, Divadlo Anny Sedláčkové
  • 1940 Noël Coward: Ze soboty na neděli, boxer Sandy Taylor, Divadlo Anny Sedláčkové
  • 1941 Leo Lenz: Děti lásky, Skupina H. Zöllnerové
  • 1943 Rybníkář Kuba, soubor divadla Uranie – v Divadle na Vinohradech
  • 1944 Poslední drožkář, Pištěkova herecká skupina
  • 1949 K. Simonov: Ruská otázka, Vesnické divadlo
  • 1950 J. Skalka: Kozí mléko, Vesnické divadlo
  • 1951 A. Jirásek: Kolébka, Vesnické divadlo
  • 1952 J. Gregor-Tajovský: Statky – zmatky, Vesnické divadlo
  • 1954 J. Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka, nadporučík Lukáš, auditor Ruller, Alhambra
  • 1960 A.Jirásek: Maryla, Jan z Rožmberka, slezský hejtman, Státní zájezdové divadlo
  • 1962 G. B. Shaw: Pygmalion, plukovník Pickering, Městské divadlo v Mladé Boleslavi
  • 1963 W. Shakespeare: Komedie plná omylů, kupec Baltazar, Městské divadlo v Mladé Boleslavi
  • 1965 A. Ridley: Půlnoční vlak, John Sterling, Městské divadlo v Mladé Boleslavi
  • 1966 J. Žák: Študáci a kantoři, profesor, Divadlo Petra Bezruče v Ostravě

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 8
  2. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 8, 9
  3. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 6, 13, 16
  4. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 16
  5. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 14, 15,
  6. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 43–5
  7. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 13, 14, 33, 74
  8. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 45–6
  9. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 49
  10. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 75
  11. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 76
  12. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 116, 119, 120, 131
  13. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 105
  14. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 143
  15. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 144
  16. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 149–159
  17. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 159–162
  18. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, ISBN 80-85837-35-8, str. 94, 182
  19. Ladislav Tunys: Raoul Schránil, XYZ, Praha, 2011, ISBN 978-80-7388-554-0, str. 237

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]