Kabaret

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Thomas Theodor Heine: Plakát kabaretní šansoniérky Maryi Delvard, Vídeň (1911)
Henri de Toulouse-Lautrec: Maurský tanec v kabaretu
Další významy jsou uvedeny na stránce Kabaret (rozcestník).

Kabaret (z franc. cabaret[kabare:] – hospoda, krčma, kavárna, zábavní podnik[1] či hostinec se zábavným, humoristickým, hudebním nebo tanečním programem. Obsahuje výstupy hudební, pěvecké: často smutné písně zvané šansony, nebo veselé či komické písně zvané kuplety (z franc. couplet sloka, refrén, jednoduchý popěvek,[2], volně přeloženo odrhovačky, dále taneční výstupy a mluvené scénky (skeče). Programem může provázet konferenciér (entertainer). Lehčí kabaret s převažujícím hudebním programem a dámskou obsluhou bývá označován slovem šantán (z francouzského café chantant– kavárna se zpěvem[3].

Původ názvu[editovat | editovat zdroj]

Francouzský termín cabaret není podle filologů jednoznačného původu. Mohl vzniknout z francouzského slova „chambre“ označujícího komoru či pokoj[4], nebo 2. arabského „kharabat“, jež podobně jako v turečtině „khammarât“ znamená místo prostituce, obchod s alkoholem nebo tavernu. Kabaret je tedy místem zábavy v nejširším slova smyslu, nelze je jednoznačně vymezit ani ohraničit. Stejně jako většina uměleckých forem i kabaret se musel přizpůsobovat době. Reagoval na proměny politické, ekonomické a společenské. Satirickým, často jízlivým způsobem kritizoval chudé i bohaté, buržoazii i smetánku. Jeho cílem zůstávalo diváky pobavit, rozesmát, mnohdy i pobouřit a vyvolat jejich reakce. Ať už skeči, pantomimou, tancem, zpěvem nebo agitací na politickou situaci. V kabaretech se inspirovali i velcí umělci a nacházeli svobodné prostředí, v němž se nemuseli bát vyjádřit svůj názor. Ne že by byli chráněni před ranami nebo bitkou, ale kabaret byl místo, kde se s tím počítalo.

Historie ve světě[editovat | editovat zdroj]

Théophile Steinlein: Plakát kabaretu Chat noir (1896)

Předchůdcem kabaretů byly v 17. a 18. století takzvané Les Caveaux (sklípky), v nichž se scházela uzavřená společnost umělců a prezentovala svá díla poetická, prozaická, hudební, pěvecká či divadlo. Do těchto klubů bylo obtížné proniknout, proto začaly vznikat Les Goguettes (z franc.[5]) místo k nadávkám a opíjení, volně přeloženo nálevny. Šlo o lidové podniky otevřené každému obyčejnému pouličnímu umělci, eskamotérovi a lidovému písničkáři. Kvalita produkce i sociální složení publika byly v těchto podnicích nízké, přitahovaly kriminální živly, a tak většinou brzy zanikaly, pokud nebyly uzavřeny zásahem policie.

Rozšíření novodobých kabaretů je spojeno s nástupem moderní společnosti, obdobím nazývaným La belle epoque, krásná či zlatá epocha[6]). V Paříži roku 1881 byl otevřen kabaret Le Chat Noir (Černý kocour). Jeho zakladateli byli Rodolphe Salis a Emil Godeman, který byl členem slavné francouzské avantgardní skupiny Hydropatů. V téže době byl populární také druhý pařížský kabaret Folies Bergère. Stejně známý a stále existující je Le Moulin Rouge („červený mlýn“), který proslavil pařížskou čtvrť Montmartre a byl kolébkou kankánu. Celosvětovou módu kabaretu vyvolala Světová výstava v Paříži roku 1900, kde kabaret patřil ke každodenním programům. Kolem roku 1900 se kabaret velmi rozšířil také v německy mluvících zemích, v Londýně a v New Yorku.

Malíř Henri de Toulouse-Lautrec v Moulin rouge (1892)
Tanečnice Loie Fuller, Folies Bergere 1897

Kabarety od sklonku devatenáctého století zažívaly rozmach především v hlavních městech zemí: Mnichov (Elf Scharfrichter – Jedenáct katů) , Berlín (Buntes Theater – Pestré divadlo), Paříž, Vídeň (Simpl Carla Farkase a Fritze Grünbauma) a New York. Z Ameriky pochází i pověstná burleska(burlesque[7]) fraška, varieté. Umělci či umělkyně, často z nejnižších společenských vrstev, v kabaretu také bydlívali a mohli se živit prostitucí. Návštěvnicí v kabaretech hledali místo, kde se veřejně mohli vysmívat měšťáctví a obdivovat ne-logiku všedních dnů. Kabaret byl vším, čím nebyl svět za jeho dveřmi.

Každý kabaret měl svou vlastní tvář a prezentoval se trochu jinak. Některé se snažily o ryze intelektuální zábavu, ale nesklízely valný úspěch. Publikum lákala pokleslá zábava. Žádné předpisy a pravidla. Žádné striktní scénáře, mnohdy ani opona. Nejslavnější Berlínský kabaret proslulou svou bojovnou satirou, v Paříži byly slavné kabarety literární a v New Yorku se divák mohl dočkat prvotřídní show s nádechem erotiky.

Historie v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

1836 a 1867[editovat | editovat zdroj]

Počátky kabaretu v českých zemích jsou v 19. století spojeny s kočujícími kabaretiéry, kteří se mohli rekrutovat z divadelních společností, od nichž se oddělili nebo z pouličních bavičů na tržištích. Většinou to nebyli Češi, nýbrž potulní umělci z Německa, například z Lipska, z Drážďan či Vídně. Tak se již roku 1836 inzeruje „Cabaret“ v lázeňském kulturním programu na kolonádě v Karlových Varech.[8]. Podobně Josef Václav Frič v roce 1867 označuje slovem „cabaret“ vystoupení ve Švandově divadle v Praze.[9] Několik desítek let cestovaly skupinky umělců od hostince k hostinci s česko-německým repertoárem. Na přelomu 19. a 20. století vznikaly první šansony.

Praha 1891[editovat | editovat zdroj]

První kabaret se v Praze pokusil otevřít zkrachovalý barytonista, neúspěšný pořadatel vojenských koncertů, špatný kouzelník a eskamotér Schlöbl pod názvem Etablisment Schloebl[10], vystupoval například v kavárně Union.

Po delším úsilí o ustanovení stálého hudebně divadelního souboru v Praze byla 14. srpna 1892 otevřela pod vedením pěvce a ředitele Františka Leopolda Šmída Prv­ní pražská pěvecká společnost[11] působící v sále restaurace U zlatého soud­ku v Ostrovní ulici. Jednalo se o první stálý český šantán, kde byly uváděny především kabaretní představení: tanečně hudební komponované večery s komediálními či kouzelnickými výstupy, v počtu až 15 výstupů. Na závěr bylo pak sehráno jednoaktové hudební představení. Rovněž zde byla hojně uváděna Šmídova díla. Šmíd se jako ředitel zasloužil se také o řádnou organizaci představení: začátku v přesně avizovaný čas či výběru vstupného na pokladně u vstupu, a nikoli výběrem vstupného mezi diváky v hledišti.   

Kabaretní výstupy dále probíhaly v divadle Uranie v zahradě pivovaru v Holešovicích od roku 1898, poprvé při Výstavě spolku inženýrů a architektů.

Mezi stálé kabarety patřily podniky U Labutě (U bílé labutě) v ulici Na poříčí 21, název z reklamních důvodů ve 30. letech 20. století převzal sousední obchodní dům), U Zlatého soudku, U Rozvařilů, U Bažantů, U Bucků, U sv. Tomáše, U Fleků, či U medvídků. Tyto hostince se chlubily jak stálým repertoárem, tak proměnným programem. Zatímco ve světě se v podobných podnicích servírovalo spíše víno nebo káva s koňakem, v Praze to bylo jednoznačně pivo. Kabaretům se vyrovnaly hostince se stálým hudebním programem, například s dámskou kapelou (U Ježíška ve Spálené ulici).

Ústřední píseň populární zpěvohry Batalion od Františka Leopolda Šmída

1908–1948[editovat | editovat zdroj]

Samotný pojem kabaret se začal v Česku užívat až od roku 1908, poprvé na Jubilejní výstavě Obchodní a živnostenské komory na pražském Výstavišti. Ihned si získal velkou oblibu a diváci se do nově vzniklých kabaretů jen hrnuli. V roce 1914 bylo v Praze kolem deseti kabaretů[12], V roce 1910 například v Mramorovém sále paláce Lucerna vystupovala francouzská kabaretiérka slečna Théodora Degen[13], emblém Lucerny dodnes září při vchodu do pasáže ve Vodičkově ulici. S koncem monarchie kabarety přetrvávaly, stěhovaly se z místa na místo a měnily svůj repertoár. Tvrdou konkurencí pro ně byl biograf. Tak skončil například v roce 1918 kabaret Hvězda na Václavském náměstí, kabaret Červená sedma se během první světové války přestěhoval do Rokoka a odtud roku 1918 do hotelu Central v Hybernské ulici. V menším počtu, ale s předními divadelními herci kabarety působily za První republiky, kdy uměleckou avantgardu v Praze stále představoval kabaret Červená sedma, založený již roku 1909 v kavárně Montmartre v Řetězové ulici na Starém Městě. Pro střední společenské vrstvy byl hlavní autorskou osobností až do začátku druhé světové války Karel Hašler. V kabaretech vystupovali například Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Eman Fiala nebo Jára Kohout. Kromě Prahy byly oblíbené kabarety například v Brně nebo v Bratislavě.

1948–1989[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1948 komunistický režim program kabaretů hlídal a omezil jej na úroveň komunální satiry jakou reprezentoval jediný přeživší a díky turistické klientele populární Kabaret ''U Fleků. V něm vystupovali divadelní a filmoví herci a zpěváci (např. Jiří Lír, Jaroslav Štercl, Ljuba Hermanová). Cenzura se snažila zabránit volnomyšlenkářským aktivitám a produkce se konala pod politickým dohledem. Ostatní kabarety byly zavřeny nebo upadaly. Na jedné straně vznikaly systémem schválené podniky s přesným programem lidové zábavy, včetně cirkusových čísel a s kontrolovaným scénářem, jako Varieté Praga ve Vodičkově ulici, které se v roce 1968 pokusilo přiblížit dávným kabaretům striptýzem (pod názvem Krása bez závoje). Na druhé straně se počátkem 60. let začaly formovat avantgardní umělci či soubory nové vlny při kavárnách (Alfa, Alhambra, Paravan, Reduta, Semafor, Rokoko, Alfa v Plzni). Ke kabaretu se z nich nejvíce hlásilo divadlo Paravan, které vedl Jiří R. Pick. Další scény již překonaly formy kabaretu a zařadily se k divadlům malých forem. [14].

Kabarety v televizi[editovat | editovat zdroj]

Úspěšným pokusem o návrat kabaretů byl v 70.–80. letech televizní Kabaret U dobré pohody scenáristy Gustava Oplustila a režiséra Zdeňka Podskalského, nebo Kabaret U zvonečku. Kabaretní program se snažily napodobit také další televizní pořady, jako Dostaveníčko u Orloje, o Sejdeme se na Vlachovce s Josefem Zímou, nebo nejúspěšnější z nich: Možná přijde i kouzelník.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

S devadesátými léty a na přelomu století nastala doba, kdy umělci mohli konečně rozvinout svou invenci a tvořit. Přežil pouze tradiční a stále vyhledávaný Kabaret U Fleků v pražské Křemencově ulici, především díky pivovaru a restauraci, podobně jako v některých hotelech. Umělecká forma kabaretu se přežila. Bývá buď nahrazena estrádou v retro kostýmech, nebo adaptací amerického muzikálu „Cabaret“ nebo skomírá jako „stand up“. Objevil se český pokus o znovuzavedení burlesky. Titul Cabaret užívají pro svou reklamu jen noční podniky, např. v Praze.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Limuzína pražského nočního podniku

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Josef Neumann, Vladimír Hořejší a kolektiv: Velký francouzsko-český slovník, svazek I. A-K, 2. vyd., Academia Praha 1992, s. 252
  2. Josef Neumann, Vladimír Hořejší a kolektiv: Velký francouzsko-český slovník, svazek I. A-K, 2. vyd., Academia Praha 1992, s. 379
  3. Josef Neumann, Vladimír Hořejší a kolektiv: Velký francouzsko-český slovník, svazek I. A-K, 2. vyd., Academia Praha 1992, s. 294)
  4. Josef Neumann, Vladimír Hořejší a kolektiv: Velký francouzsko-český slovník, svazek I. A-K, 2. vyd., Academia Praha 1992, s. 291
  5. Josef Neumann, Vladimír Hořejší a kolektiv: Velký francouzsko-český slovník, svazek I. A-K, 2. vyd., Academia Praha 1992, s. 708
  6. Josef Neumann, Vladimír Hořejší a kolektiv: Velký francouzsko-český slovník, svazek I. A-K, 2. vyd., Academia Praha 1992, s. 584
  7. Josef Neumann, Vladimír Hořejší a kolektiv: Velký francouzsko-český slovník, svazek I. A-K, 2. vyd., Academia Praha 1992, s. 250
  8. Almanach de Carlsbad, roč. 6, 1836, s. 79
  9. Josef Václav Frič:LA Boheme historique, pittoresque et littéraire. Vydal Louis Leger, Paříž 1867, s. 385, dostupné online
  10. časopis Scéna 17.12.1981
  11. Šmíd, František Leopold – Divadelní Encyklopedie. encyklopedie.idu.cz [online]. [cit. 2021-03-05]. Dostupné online. 
  12. Národní politika č. 338, 8.12.1914, inzerce strana 12
  13. referuje o ní časopis Stopa č. 18, 1910 - 1911, s. 575, ISSN: 1803-8891
  14. Vladimír Just:Proměny malých scén: rozmluvy o vývoji a současné podobě českých autorských divadel malých jevištních forem. Mladá fronta, Praha 1984

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jindřich Pokorný: Kniha o kabaretu. Mladá fronta : Praha 1988