Růžena Nasková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Růžena Nasková
Jan Nepomuk Langhans: Civilní foto z mládí
Jan Nepomuk Langhans: Civilní foto z mládí
Narození28. listopadu 1884
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí17. června 1960 (ve věku 75 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Manžel(ka)František Xaver Naske
PříbuzníHelena Malířová (sourozenec)
Podpis
Růžena Nasková – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Národní umělkyně Růžena Nasková, dívčím jménem Růžena Nosková (28. listopadu 1884, Praha[1]17. června 1960, Praha) byla významná česká herečka, sestra spisovatelky Heleny Malířové. Provdala se za malíře Františka X. Naskeho.

Rodina, divadelní začátky[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Praze na Královských Vinohradech v dobře situované měšťanské rodině jako druhá ze dvou dcer.[2] Otec Josef Nosek (*1829) byl žurnalistou a fejetonistou, spolupracovníkem Jana Nerudy. Z existenčních důvodů se však stal magistrátním úředníkem.[3] Od mládí toužila hrát divadlo, ale rodiče si to nepřáli. Tajně si sama pro sebe recitovala poezii, a také hodně četla. podporu našla při studiu na Vyšší dívčí škole.

Až po otcově smrti začala studovat zpěv a brala hodiny herectví u Otilie Sklenářové–Malé. Od mládí však měla potíže kvůli své tělesné výšce i své robustní postavě. Již na počátku století vystupovala jako ochotnice v Pištěkově aréně na Vinohradech v roli Amálie v Schillerových Loupežnících.[4] V letech 19041907 vystupovala ve slovinském národním divadle v Lublani,[5] přičemž v létě v době divadelních prázdnin hrála v Praze na periferních scénách a v literárních kabaretech.

Jejím manželem byl malíř František Xaver Naske, za kterého se provdala nejdříve civilně v roce 1910 na Staroměstské radnici a poté i církevně 25. června 1940 na Smíchově.[6]

Národní divadlo[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1907 až do roku 1948 byla členkou souboru Národního divadla v Praze, pohostinsky však stále vystupovala i s ochotníky, kde hrála až do roku 1944. V roce 1948 kvůli onemocnění přestala hrát úplně, do důchodu odešla definitivně v roce 1955. Zpočátku byla značně ovlivněna dobovými trendy tzv. realistického herectví, kdy rozvíjela především kulturu herecké řeči. Hrála role tragické i komické, především jí vyhovovaly role aristokratických žen, kde vynikla její mohutná postava, efektní zjev i přirozená noblesa. Postupně si vytvořila image hrdinských matek a velice moudrých žen.

Film[editovat | editovat zdroj]

Ve filmu se poprvé objevila už v roce 1915 (němý film Ahasver),[7] ale její systematická práce v kinematografii započala až v roce 1930. Zde vytvářela rázovité postavy moudrých a rozšafných babiček, maminek, tetiček a starších žen vůbec. Po válce namluvila také text k několika filmovým pohádkám a komentář k filmu Jiřího Trnky Staré pověsti české (1953).

Rozhlas a další aktivity[editovat | editovat zdroj]

Její vysoká kultura herecké řeči ji přímo předurčovala k práci v Československém rozhlase, kde působila především jako recitátorka či kultivovaná čtenářka děl především českých národních klasiků (Božena Němcová: Babička, Alois Jirásek: U nás, a jiné). Nesmrtelným se stal také přednes mnoha českých národních pohádek pro děti. V roce 1941 vydala svoji vzpomínkovou knihu Jak šel život. Není příliš známo, že je i autorkou několika šansonů (např. Svatební cesta).[8] Publikovala rovněž v časopisech stati o divadle a spoluredigovala vzpomínkový sborník Heleny Malířové Jeden život (1948). Překládala také ze slovinštiny. Příkladem budiž autorizovaný překlad knihy Dům Marie Pomocné od Ivana Cankara.

Zemřela roku 1960 a pohřbena byla spolu se svou sestrou Helenou Malířovou v urnovém háji strašnického krematoria.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Růžena Nasková byla drahá všemu našemu lidu...Každého si podmanila, poněvadž nebyla pouze jednou z největších hereček Národního divadla a první velkou uměleckou osobností Československého rozhlasu, ale především vzácnou ženou velkého srdce. Z něho k nám mluvila nesentimentálně neskonalá dobrota, vlídnost a pohoda, avšak, bylo-li třeba, i ironie a hněv.
— František Černý[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv. Apolináře
  2. Národní archiv, Konskripční seznamy pobytových přihlášek pražského policejního ředitelství, heslo Nosek Josef
  3. František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 89
  4. František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 87
  5. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 327
  6. Matriční záznam o narození a křtu Františka Naskeho, farnosti při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském
  7. Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 311
  8. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 328
  9. František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 85

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 13, 39
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 97, 99, 127, 141–2, 203, 219, 255, 271, 360
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 312
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 65, 90, 194, 205–6, 214, 221, 249, 250, 266
  • František Černý: Kalendárium dějin českého divadla, Svaz českých dramatických umělců a Český literární fond, Praha, 1989, str. 84, ISBN 80-85096-02-1
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, 136, 284, 288, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 62, 110, 128, 139, 171–2, 217, 236, 251, 287
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 85–91, 143, 210, foto str. 84
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 40, 116, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 322–323.
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 262–265
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 49, obraz. část str. 72–4
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 51, 56, 76, 107, 218, 299, 338, 344–354, 360, 368, 375, 391, 412, 427, 427, 433, 439
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 20, 76, 79, 80, 249, 275, 361, 383, ISBN 80-204-0493-7
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 55, 67, 69, 101, 115–6, 128, 135, 156, 163–4, 170, 173
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 22, 113, 122, 124, 127, 246, 359, 466, 469, 497–9, 502, 588, 590, 597, 608–9, 645, 666
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 327–9
  • Jan Kopecký. Růžena Nasková. Praha : Ministerstvo informací, 1948. 98 s.
  • Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 229–237, 311
  • Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 344
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 195, 203
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 58, 123, 205, 258
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 26, 180
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 161
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 426. 
  • VODÁK, Jindřich: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 186–190.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]