Hana Kvapilová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hana Kvapilová
foto Jan Tomáš
Rodné jménoJohanna Kubesch
Narození29. listopadu 1866
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí8. dubna 1907
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Aktivní roky1886–1907
ChoťJaroslav Kvapil
Oficiální webHana Kvapilová v databázi Archivu Národního divadla
Umělecké ceny
Řád svatého Sávy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hana Kvapilová, rozená Kubešová i Kubesch (29. listopadu 1860 Praha[1]8. dubna 1907 Praha[2])[3][4] byla česká divadelní herečka a spisovatelka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Praze na Novém Městě, kde její otec Gustav Kubeš (8. 4. 1837 – 16. 12. 1889) provozoval pozlacovačskou a restaurátorskou dílnu ve Spálené ulici, nejprve v domě čp. 92/II[5] a později v čp.75/II. [6] Matka Marie, rozená Urbanová, byla schovankou z čelakovické fary. Hanin jediný bratr Gustav (* 1869), se stal magistrátním úředníkem, krátce po svatbě však zemřel na dědičnou cukrovku v roce 1888. Původní jméno Hany Kvapilové bylo Johanna Kubesch.

Navštěvovala nejdříve soukromou školu Svatavy Amerlingové na Koňském trhu, v letech 1871–1875 Vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici. Jejím učitelem hry na klavír byl Antonín Dvořák, tehdy člen orchestru Prozatímního divadla.[7] Když se po finančním úpadku otcovy firmy kolem roku 1873 rodina ocitla v bídě, pomáhala ji živit příležitostnými pracemi. Hrát divadlo začala ochotnicky v Malostranské besedě v roce 1884 (role komorné Katynky v Šamberkově hře Blázinec v prvním poschodí) a rychle na sebe upozornila svým výrazným hereckým talentem. Prošla ještě dalšími ochotnickými spolky, např. žižkovským Pokrokem a hrála též s ochotníky z Poděbrad. V roce 1886 dostala nabídku od společnosti Pavla Švandy ze Semčic (v létě společnost působila v Praze na SmíchověŠvandovo divadlo) a stala se profesionální herečkou.

Se souborem Pavla Švandy se účastnila pravidelně zájezdních vystoupení např. v Brně (zimní sezony 1886–1888),[8] Mladé Boleslavi, Jičíně. Jejím partnerem na jevišti býval obyčejně Eduard Vojan, se kterým se 24. února 1887 tajně zasnoubila[9].

V roce 1888 ji pozval F. A. Šubert na zkoušky do Národního divadla (20. 4. 1888 J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, 22. 4. 1888 E. Bozděch: Z doby kotillonů) a 1. června 1888 byla spolu s Eduardem Vojanem přijata za členku činohry Národního divadla, kde působila až do své smrti.

Koncem ledna 1890 se seznámila při repríze hry Sedm havranů, kde vystupovala v roli Světlany, s o osm let mladším novinářem, spisovatelem a pozdějším režisérem Národního divadla Jaroslavem Kvapilem. O čtyři roky později (24. května 1894)[10] se za něj provdala. Dlouholeté přátelství ji pojilo se spisovatelkou Růženou Svobodovou.

„Byla velká svým citem. Tím, jak dovedla být prostá, jak se dovedla roli nebo i básni poddat, přímo odevzdat, aby s nimi splynula. Ona texty nestudovala, ona do nich vplývala, vklouzávala. Role se zmocňovaly jí, zatímco její předchůdci se zmocňovali rolí. Pomaličku brala verše za své, zabydlovala se v nich, až se v nich cítila jako doma.“
— Jaroslav Kvapil [11]

Na jevišti Národního divadla byl jejím důležitým partnerem velký český herec Eduard Vojan. Spolu s ním se stala vůdčí osobností činohry Národního divadla. Žila plně atmosférou doby, v níž žila, a otázkami, které si kladla. Jednou z nich bylo hledání nového smyslu života ženy i mýtus ženy jako nositelky sil, které mohou očistit a obrodit společnost.

Kvapilová na ně odpovídala a odpovědi hledala ve svých rolích, které proto nabývaly neobyčejné přesvědčivosti. Hledajících, po kráse a dokonalosti toužících, citlivých žen, často zklamaných během života i muži, ztělesnila celou řadu, od Ibsenovy NoryRebekky Westové (Bílí koně), Čechovovy Máši, Kvapilovy Princezny pampelišky až po MínuHilbertovy VinyZeyerovy hrdinky Mahulenu či Sulamit. „Mluvila, a vy jste viděli louky kvést, slyšeli ptáky zpívat, lípy voněly a jaro válo ve vzduchu,“ charakterizoval jeden z divadelní kritiků její umění. Kvapilová a její muž byli také mezi prvními, kdo začali pracovat s dekorací jako součástí nálady inscenace.

V roce 1902 a 1906 uskutečnila pohostinská vystoupení v Záhřebu a v Bělehradě, kde byla vřele přijata a v roce 1902 zde po představení Hamleta obdržela Řád sv. Sávy. [12]

V závěru života byla často kritizována v tisku pro své pokrokové názory a moderní ženskost (zejména Jaroslavem Hilbertem a redaktorem Josefem Krapkou).[13][14]

Zemřela na dědičnou cukrovku nečekaně brzy ve věku čtyřiceti šesti let, na vrcholu své umělecké kariéry.

České osobnosti o Haně Kvapilové[editovat | editovat zdroj]

Jan Bor[editovat | editovat zdroj]

Hana Kvapilová byla největší česká herečka, poněvadž ona jediná vítězně pronikla kouzelným kruhem, jenž svírá ženu, kdykoliv umělecky vytváří. Ona první u nás úplně zvítězila nad zatěžujícími okovy svého pohlaví. Avšak pokořivši v sobě ženu umělkyni, neodložila půvab svého ženství, jež umělecky jsouc přitlumeno, zářivě prokvétalo všemi výkony.[15]

Leopolda Dostalová[editovat | editovat zdroj]

Když Hanu Kubešovou v roce 1886 angažoval ředitel Švanda na Smíchově, kde se pak mladá herečka rychle vyvíjela za zkušeného vedení známé umělkyně Elišky Peškové-Švandové, netušil jistě tento ředitel, jak vzácně prozíravý byl jeho počin. Netušil, že z té milé, skromné začátečnice vyroste největší česká herečka své doby.[16]

F. X. Šalda[editovat | editovat zdroj]

V Haně Kvapilové zemřelo nám víc než naše největší herečka: zemřel celý a dokonalý duch, kulturní síla, živá inspirace. Byla zasvěcenou dělnicí na nehmotném díle generace; byla z těch, kdož chrání její sny a nesou ve své hrudi kus jejího osudu. Její zrak byl z těch, které předjímají: předjala mnoho z toho, čeho dobýti jako pevného statku a bezesporné skutečnosti a jistoty bude přáno teprve pozdějším. Byla z lidí prozřetelnostných, z těch, jichž činy i opominutí jsou důsledkem hlubší nutnosti, než jsou síla a meze rozumu nebo talentu. Po smrti Hany Kvapilové není herecké básnířky na naší scéně.[17]

Václav Tille[editovat | editovat zdroj]

Její dramatické umění znamená převrat na naší první scéně. Čekala dlouho a bojovala vytrvale, nevzdávajíc se svého přesvědčení a svých cílů... Uvedla na scénu hluboké studium vnitřního života. Nahradila starší, zevní, romantické účinky intimnější, vroucnější a stylisovanější hrou.[15]

Jindřich Vodák[editovat | editovat zdroj]

  • Byla to pí Kvapilová skoro první, jež přivedla k nám na jeviště zvýšený smysl pro těsnější spojitost mezi dekorací a hereckým výtvorem.[18]
  • Kdo ji nikdy neviděl hrát, má čeho litovat – z jejích výkonů odnášel si člověk vždy kus krásy, která ho polepšovala a očišťovala. Byla to bytost nevýslovně líbezná a vroucí, která z každé postavy toužila vybrat nejlepší díl a podat jej diváku jako dar... Každý její výtvor byl takovou kytičkou fialek, kterou nabízela oběma rukama a s níž nabízela nejčistší, nejluznější květ sebe samy.[19]
  • Kvapilová zastavila nám představu krásy a harmonie vzatou ze samé podstaty naší české ženy – představu povznesenou na výši všech dnešních obrodných snah a prozářenou její ušlechtilou dychtivostí. Její jméno je posvěcené a nikdy nebude vyslovováno bez hluboké úcty a vděčnosti.[20]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Na prahu – Niva, 1895 [*s. 33]
  • Jakoby kámen do vody zahodilSvětozor, 1895 [*s. 75]
  • Lichý život – Ženský obzor, 1896 [*s. 43]
  • Stesk na jařeVolné směry, 1896 [*s. 159]
  • Ostrov v širém moři – Volné směry, 1897
  • Mrtvým – [*s. 173] Belvedere, 1897 [*s. 165]
  • Královna DragaNárodní politika, 1902 [*s. 219]
  • Žena v umění dramatickémŽenský svět, 1903 [*s. 227]
  • Betty Henningsová – Ženský svět, 1904 [*s. 251]
  • Moskevští herciZlatá Praha, 1906; Český svět, 1906 [*s. 265]
  • Herecká bída: črta – in: Literární pozůstalost Hany Kvapilové; s. 23. Praha: F. Šimáček, 1907
  • Teréza: nedokončený román – in: Literární pozůstalost Hany Kvapilové; s. 121. Praha: F. Šimáček, 1907
  • Rebekka Westova – in: Literární pozůstalost Hany Kvapilové; s. 203. Praha: F. Šimáček, 1907
  • Nálady a studie k povídkám – in: Literární pozůstalost Hany Kvapilové; s. 281. Praha: F. Šimáček, 1907
  • Zápisky – in: Literární pozůstalost Hany Kvapilové; s. 317. Praha: F. Šimáček, 1907
  • Z posledních listů Růženě Svobodové – in: Literární pozůstalost Hany Kvapilové; s. 359. Praha: F. Šimáček, 1907
  • *Literární pozůstalost Hany Kvapilové – Praha: F. Šimáček, 1907
  • Třináctiletá: novela – in: 1000 nejkrásnějších novel č. 20. Praha: J. R. Vilímek, 1911? [*s. 177]

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Jiné[editovat | editovat zdroj]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Nejsvětější Trojice v Podskalí, sign. TRP Z12, s. 30
  3. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 267
  4. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 5
  5. Archiv hl. m. Prahy, Konskripce obyvatel z let 1850–1914
  6. Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 90
  7. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 6
  8. Postavy brněnského jeviště: umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně I, s. 659, 660.
  9. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 10
  10. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 21
  11. Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 157
  12. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 31
  13. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 268
  14. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 33–35, 37, 40
  15. a b Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 43
  16. Leopolda Dostalová: Herečka vzpomíná, Orbis, Praha, 1960, str. 90
  17. Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 44
  18. Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 45
  19. Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 52
  20. Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 58
  21. Jana Cermanová: Mařatkova Hana Kvapilová. www.horice.org [online]. [cit. 2010-05-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-29. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jarmil Krecar: Hana Kvapilová: Herecký medailon, Praha: Ludvík Bradáč, 1917
  • Karel Engelmüller: Hana Kvapilová: Praha: Alois Srdce, 1934
  • Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby: Praha: Orbis, 1941, str. 84–91
  • Josef Teichman: Eduard Vojan, Orbis, Praha, 1947, str. 14, 16–7, 19, 21, 24, 28
  • Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949
  • Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny: Jindřich Mošna – Hana Kvapilová – Marie Hübnerová, Praha: Melantrich, 1953
  • František Černý: Hana Kvapilová: Život a dílo: Praha: Orbis, 1960
  • Jindřich Vodák. Tváře českých herců: od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha: Orbis, 1967. 250 s. S. 114–116.
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 59, 104
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 36, 55, 63, 95, 156
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 212, 256
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci: Praha: Mladá fronta, 1978, str. 67, 76, 82–3, 86, 88, 98–110, 120, 236, 296, 299, 300
  • Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, str. 192, 263, 267, 289
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 12, 123, 355
  • Postavy brněnského jeviště: umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno: Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 659–663.
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 142, 157, 200
  • Alexander Buchner: Opera v Praze, Panton, Praha, 1985, str. 147
  • Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 28, 34–35, 48, 50, 56, 61–62, 66–67, 70, 76, 81, 87, 104–105, 109, 110, 112–113, 115, 120, 123, 129, 130, 135, 171, 179, 193, 227
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 265, 267–268
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 2/II. K–L. Praha: Academia, 1993. 597–1377 s. ISBN 80-200-0469-6. S. 1080–1081. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: II. díl: K–P. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 236. 
  • JUSOVA, Iveta: "Feminismus na Národním divadle? Případ Hany Kvapilové." Divadelní revue 3/2002 (září 2002): 3-17.
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 230–231. 
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla: Praha: Academia, 2000, str. 130, 157–8, 169, 174–6, 183, 190, 202, 205, 207–9, 216, 220, 260, 284–5, 362, ISBN 80-200-0782-2
  • Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 321, 348, 486, 487, 489.
  • KVAPILOVÁ, Hana. Hana Kvapilová. s. l.: Českomoravský kompas, s. d. Dostupné online. Soubor deseti pohlednic s vyobrazeními Hany Kvapilové. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]