Eduard Kohout

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Eduard Kohout

Eduard Kohout (před r. 1931)
Rodné jméno František Eduard Kohout
Narození 6. března 1889
České Budějovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 25. října 1976 (ve věku 87 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Podpis
Eduard Kohout – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska na Kampě

Národní umělec Eduard Kohout, vlastním jménem František Eduard Kohout, (6. března 1889 České Budějovice[1]25. října 1976 Praha) byl český herec, po desítky let byl jedním z protagonistů činoherního souboru Národního divadla v Praze, kde byl v angažmá v letech 19161960, kdy odešel do důchodu, ale pohostinsky zde hrál takřka do své smrti. Vystupoval i ve filmu, v rozhlase a televizi.

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Českých Budějovicích jako syn truhláře. Během studií na reálce v Plzni ho přivedl profesor Jaroslav Hurt k lásce k divadlu. Studia nedokončil, roku 1906 odešel k divadelní společnosti A. Šípkové. Do roku 1909 prošel řadou společností (Šípková, Tutter, Grossová, Zöllner). Jeho talent rozpoznal Vendelín Budil, který jej přijal 1909 do Městského divadla v Plzni. Zde pobyl Kohout čtyři sezóny do roku 1913, právě V. Budil se stal Kohoutovým vzorem, od něho převzal velké dramatické gesto, vzrušený výraz hlasu a pozdně romantické rysy herectví. Poté hrál Kohout rok v Intimním divadle na Smíchově. Mezi lety 19141916 byl členem Vinohradského divadla [2].

Od roku 1916 zakotvil díky Jaroslavu Kvapilovi v Národním divadle, kde se záhy stal protagonistou shakespearovských her. Právě v meziválečném období dokázal tragickým postavám Shakespearovým (Hamlet) a Sofoklovým (Oidipus) vtisknout pečeť tehdejšího poválečného mládí s jeho pocity prožitého zla. Vytvořil tu přes sto postav světového i českého dramatu.

Jeho herecká dráha prošla složitým vývojem, zpočátku ztvárňoval své role ve stylu psychologického realismu, později se přes impresionismus dostal k expresionismu. Svůj herecký projev dokázal postupně utlumit, stal se civilní až věcný. Eduard Kohout dokonale ovládal svůj hluboký sytý hlas, byl mistrem intonačního projevu, v němž dokázal být jedinečný a na první poslech poznatelný. Do dějin českého divadelnictví vstoupila jeho spolupráce s režiséry Karlem Hugo Hilarem, Jiřím Frejkou a Karlem Dostalem před 2. světovou válkou.

Byl označován „lyrikem českého jeviště“, jeho kolegové ho nejčastěji častovali titulem „Herecký kníže z Kampy“ nebo „Mistr z Kampy“, „Básník mezi herci“ a později jako „Umělec nestárnoucí“. Své zdraví upevňoval každodenním cvičením a neustálou fyzickou a duševní aktivitou. Roku 1975 byly vydány jeho autobiografické vzpomínky pod názvem Divadlo neb Snář.

Mezi množstvím jeho rolí vynikly postavy divadelní klasiky (Sofokles, Shakespeare, Goethe, Shaw), ale Kohout se dovedl přeladit i do komorních lyricky postavených rolí komických (Goldoni). Byl také vynikajícím přednašečem, jeho doménou byla česká meziválečná poezie (Konstantin Biebl, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert) a starofrancouzské písně.

Film[editovat | editovat zdroj]

Eduard Kohout poprvé vystoupil před filmovou kamerou v nedochovaném filmu společnosti Illusion Pan profesor, nepřítel žen. Z němých filmů Eduarda Kohouta se dochoval pouze milostný příběh Děvče z tabákové továrny (1928). Zvukový film dal Kohoutovi vyniknout nejčastěji v okrajových nebo vedlejších rolích, ale i ty zahrál s precizním projevem blízkým jeho projevu divadelnímu.

Hrával lidi různě vyšinuté - blázny, ztroskotance, barony či světáky, občas pány z lepší společnosti. Známá je např. postava Ferdinanda Korandy, který si ve filmu Batalion (1937) o sobě myslí, že je šlechtický levoboček, do jisté míry se mu podobá duševně nemocný Vilém Balvín v Kouzelném domě (1939), ale i podivínský Artuš Fabian z Kohoutovy nejvýraznější filmové role v Turbině (1941). Kohout vynikl i jako baron Maras v Tanečnici (1943) nebo Jiří z filmu Kluci na řece (1944), po němž touží jeho matka, když jí syn utekl do světa.

Po 2. světové válce ho režiséři často využívají ke ztvárnění menších postav historických ( filmy Mikoláš Aleš, Z mého života, Revoluční rok 1848 – císař Ferdinand V., Velké dobrodružství). Českého šlechtice a dvořana Lefla z Lažan ztvárnil ve dvou dílech „husitské“ trilogie Otakara Vávry Jan Hus a Proti všem. Známá je Kohoutova postava účetního revizora Zelinky z kriminálky 105 % alibi (1959) nebo maršálek z pohádky Princezna se zlatou hvězdou (1959). Ke dvěma podobným rolím se propůjčil ve filmech Karla Zemana, hrál generála v Ukradené vzducholodi (1966) a velitele pevnosti v Baronu Prášilovi (1961). Naposledy se Eduard Kohout objevil na filmovém plátně ve filmu Akce v Istanbulu (1975).

Televize, rozhlas, gramodesky[editovat | editovat zdroj]

Eduard Kohout velmi často vystupoval v rozhlase a od založení televize r. 1953 i v tomto mediu. Československá televize uvedla např. inscenace Prodej, Hodinářská romance, Polka jede do světa, Rozkošné odpoledne, Mlynářka z Granady, v nichž E. Kohout uplatnil své neobyčejné mistrovství. V archivech i domácnostech leží řada gramofonových desek s Kohoutovým hlasem. Eduard Kohout propůjčil svůj hlas i animovanému filmu Jiřího Trnky Staré pověsti české (1952).

Ocenění a tituly[editovat | editovat zdroj]

Eduard Kohout byl poctěn řadou cen a vyznamenání. Za roli Hamleta dostal r. 1927 Národní cenu, za dosavadní tvorbu získal touž cenu i r. 1939. V roce 1953 dostal titul zasloužilý umělec a roku 1968 i titul národní umělec, který právě jemu patřil po zásluze. Roku 1963 mu byl udělen Řád práce.

Eduard Kohout zemřel ve věku 87 let a byl pohřben ve vyšehradském Slavíně.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Eduard měl k operetě velice kladný vztah, sám rád zpíval a tančil a vůbec byl velmi muzikální. Kohout byl můj vzor – a díky za takový vzor! To on mě vemluvil do krás cvičení a gymnastiky...Byl to zářný a příkladný vzor. Dokonalý kumštýř, tělem i duší. Stále se učil a věčně na sobě pracoval. Jak on se jen uměl rozdat!
— Ljuba Hermanová [3]

Významné divadelní role[editovat | editovat zdroj]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

- němý film

- zvukový film

(televizní role nejsou vzhledem k neúplnosti pramenů uvedeny)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu. digi.ceskearchivy.cz [online].  [cit. 2016-10-29]. Dostupné online.  
  2. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 193, ISBN 978-80-239-9604-3
  3. Ondřej Suchý: Ljuba Hermanová...a co jsem ještě neřekla, Melantrich, Praha, 1986, str. 366–9, ISBN 80-7023-149-1

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]