V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Karel Höger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Karel Höger
pamětní deska Karla Högera na budově brněnského Semilassa
Narození 17. června 1909
Brno-Královo Pole
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 4. května 1977 (ve věku 67 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Manžel(ka) Zdenka Procházková
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
manželka Zdenka Procházková

Národní umělec Karel Höger (17. června 1909 Brno-Královo Pole[1]4. května 1977 Praha) byl český herec. Byl to velice jemný člověk s mimořádně citlivým hereckým projevem a kultivovanou výslovností. Jeho první manželkou byla herečka Zdenka Procházková,[2] v roce 1962 se oženil s Evou Vachkovou.[3]

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Vlata Matulová a Karel Höger, film Turbina, 1941

Pocházel ze skromných poměrů, narodil se jako třinácté dítě v rodině dělníka z královopolské cihelny v Brně. Spolu se svými četnými sourozenci hrál loutkové divadlo, v osmi letech se stal členem brněnského ochotnického spolku. V roce 1928 absolvoval studium na učitelském ústavu a odešel učit do Lomnice u Tišnova. Nicméně začal zde studia na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře, kde studoval i jeho starší bratr Rudolf. Konzervatoř ukončil v roce 1932 a další rok studoval ještě estetiku na filozofické fakultě brněnské univerzity. Po absolvování prezenční vojenské služby nemohl získat vhodné učitelské místo, namísto učitelování přijal v roce 1932 nabídku od brněnského Zemského divadla na stálé angažmá. Zde hrál až do roku 1940 a vytvořil asi 120 různých rolí. Současně v divadle vykonával funkci dramaturga a vedoucího představení pro děti.

V roce 1940 se odstěhoval do Prahy, neboť přijal nabídku na angažmá v pražském Národním divadle, kde pak působil až do roku 1977.

Po několika menších filmových rolích se poprvé objevil ve větší roli společně s Lídou Baarovou ve filmu Za tichých nocí.

Za druhé světové války byl zapojen do protinacistického odboje.[4] Finančně pomáhal několika rodinám, které měly někoho v koncentračním táboře, spolupracoval s podzemním hnutím na Moravě, podporoval nejmenovaného parašutistu, který se ukrýval na Moravě a po nějakou dobu byl kurýrem šifrovaných zpráv.[5] Po dobu války také uchovával majetek jisté židovské rodiny.[6] Po válce mu bylo vyčítáno, že 24. 6. 1942 spolu s dalšími herci a umělci přísahal v Národním divadle věrnost Říši a navíc byl při této události zachycen na fotografii, jak zdraví nacistickým pozdravem se vztyčenou pravicí.[7] Očištění se dočkal díky důkazům o své odbojové činnosti za války a po válce obdržel potvrzení o státní spolehlivosti a národní bezúhonnosti.[6]

Za svůj život si zahrál mnoho vážných, tragických postav, ztvárnil několik významných mužů z české národní historie: Mikoláše Alše ve stejnojmenném filmu, Bedřicha Smetanu ve filmu Z mého života nebo postavu českého krále Václava IV. Lucemburského ze známé husitské trilogie), dále též fiktivní postavu Ing. Prokopa z filmu natočeného podle Čapkova románu Krakatit. V 50. letech se také etabloval jako úspěšný představitel soudobé filmové kriminalistiky coby kapitán – detektiv Sboru národní bezpečnosti po boku Josefa Beka. Jedna z jeho posledních filmových rolí byla role ve známém komediálním muzikálu Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně, kde si zahrál další historickou postavu, arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

V letech 19451949 vyučoval na pražské konzervatoři, v období 1950–52 a 1959–63 byl externím pedagogem na pražské DAMU, od roku 1951 i na FAMU. Zde získal v roce 1963 stálý úvazek a v roce 1966 byl jmenován profesorem. Na FAMU působil až do roku 1971, kurs herectví vedl i na brněnské JAMU.[8] V roce 1977 podepsal Antichartu [9].

Disponoval jemným, měkkým a konejšivě melodickým hlasem s lehkým moravským témbrem, který byl jako stvořený pro rozhlasovou četbu či pro práci v pořadech pro děti. Účinkoval v rozhlasových hrách Pohádka máje (1938), První parta (1938), Stříbrný vítr (1939), Měla jsem tři syny (1947), Válka s mloky (1958), Srpnová neděle (1960), Hodina v rodném městě (1962), Případ Oppenheimer (1962), Tři směrem k tichu (1963, smazáno), Bylo to na váš účet (1964), Jistý den daleké minulosti (1965), Sedm svědků (1967), Ženich pro Marcelu (1969, smazáno, soukromá nahrávka nalezena u autora textu), Skvělé vyhlídky (1971), Pankrác Budecius, kantor (1973), Jitřenka naší slávy (1973), Šarlatové písmeno (1975), Tygr (1975), O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), Humelšnábl a boj se smrtí (1976, smazáno), Až delfín promluví (1976), Slabé odpolední slunce (1977, smazáno, zachováno v archivu herce Bohumila Švarce); načetl mnoho knih, mj.: Klapzubova jedenáctka (1953), Veselí občané sichemští (1957), Borovice (1960), Příhody lišky Bystroušky (1963 a 1969), Mistr Kampanus (1967), Osudy dobrého vojáka Švejka (1973), Za smíchem starého Brna (1976), Apokryfy (1955). Nezapomenutelným se stal, mimo jiné, například jeho televizní hlas, jenž propůjčil jičínskému ševci a hodnému loupežníkovi Rumcajsovi, jeho synovi Cipískovi a loupežnické mamce Mance.

Několik roli vytvořil i v Československé televizi a rozhlasu, např. v televizním seriálu Byl jednou jeden dům, kde hrál postavu malíře, nebo ve vynikající inscenaci Romeo a Julie na konci listopadu, kde hrál společně s Danou Medřickou. Z dalších TV rolí: Malér (podle Dürrenmatta, 1965), Sám proti městu (1974), Půlpenny (1974). Měl hrát hlavní roli primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města, ale uprostřed natáčení zemřel, takže bylo nutné roli dodatečně přeobsadit slovenským hercem Ladislavem Chudíkem a již natočené části musely být znovu přetočeny.[10] Dva dny před smrtí odešel z angažmá v Národním divadle, neboť byl nespokojen s tím, jak se divadlo (konkrétně tehdejší ředitel  Přemysl Kočí, který Högra osočoval z hereckého neumětelství) zachovalo při nuceném odchodu jeho herecké kolegyně Vlasty Fabiánové; nakolik tato událost ovlivnila jeho zdraví a uspíšila jeho odchod z tohoto světa, se však lze jen dohadovat.[11] Dne 14. prosince 1995 byla jeho jménem nazvána jedna z ulic městské části Brno-Královo Pole.[12]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Jedním z mých dobrých kamarádů byl Karel Höger. Důvěrněji jsme se poznali při natáčení filmu Čtrnáctý u stolu, kde hrál Pavla Čtrnáctého a já hraběte Alexyho....Ke mně byl vždycky přátelský, srdečný, nikdy nedával najevo, že je lepší, nenadřazoval se ničím a nikdy. Takový byl třeba i tehdy, když hostoval v mladoboleslavském divadle, tam jsem ocenil jeho vysokou profesionalitu. Na zkoušky přicházel perfektně připraven. Říci, že znal do písmene text své role, je málo. Jevištní postava ho prolínala, spalovala a současně z něho tryskala naprosto samozřejmě, jako by se v ni proměnil. Byla radost sledovat ho při práci.
— Raoul Schránil [13]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Filmografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Film[editovat | editovat zdroj]

Televize[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti divadla vzpomínají na Karla Högera[editovat | editovat zdroj]

Vlasta Fabianová

  • Cudný, skromný, plachý, citlivý, a proto tak zranitelný člověče! Naplněn citem a láskou rozdával ses beze zbytku. Letěls jako létavice za světlem, poznáním, za lidskou a uměleckou pravdou – což jedno jest. Popálená křídla jsi přikrýval lehounkým závojem sebeironie, ironie a zdánlivé nepřístupnosti, svým osobitým humorem. Kdo tě ale dobře znal, věděl, jak ten sebeobrňující krunýřek je křehký. Viděl pod ním dítě, které ranili, a ono neví zač....Čím více citu jsi lidem rozdával ve svém povolání, tím víc jsi jím šetřil v životě soukromém. Ostýchal ses. Velká slova ti byla cizí. Jako by ses bál, že vyslovená ztratí svou pravdivost...[14]
  • Tvoje osobnost, tvoje umění se nemůže ani ztratit, ani nenavrátit. Ty přece jsi a zůstaneš mezi námi. My ti chceme za to poděkovat, jako se děkuje člověku za dar, který je tak vzácný, že obohatí druhé na celý život. Poděkovat především za děti, které tě mají tolik rády a kterým jsi daroval dobrý kus svého plodného života. Hýřivě jsi jim rozdával radost, lásku, krásu. Sebe celého.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 149
  3. Karel Höger [online]. Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online. 
  4. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 156, ISBN 80-86182-51-7.
  5. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 156 - 157, ISBN 80-86182-51-7.
  6. a b Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 157, ISBN 80-86182-51-7.
  7. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 124, ISBN 80-86182-51-7.
  8. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 150
  9. http://www.lidovky.cz/anticharta-za-nove-tvurci-ciny-ve-jmenu-socialismu-a-miru-pm0-/redakce.aspx?c=A070108_122257_ln_redakce_hrn
  10. Nemocnice na kraji města – Karel Höger jako Sova [online]. [cit. 2014-09-28]. Dostupné online. 
  11. Hrdinové mlčí i celý život – Lidovky.cz, 13. 3. 2008
  12. Högrova ulice [online]. Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online. 
  13. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 170, ISBN 80-85837-35-8
  14. Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 408, ISBN 80-207-0419-1
  15. Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 407, ISBN 80-207-0419-1

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]