Ladislav Stroupežnický

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ladislav Stroupežnický
Stroupeznicky.jpg
Narození6. ledna 1850
Cerhonice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí11. srpna 1892 (ve věku 42 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtíinfekční onemocnění
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povoláníspisovatel, dramatik, dramaturg a básník
ChoťAnna Stroupežnická
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ladislav Stroupežnický (6. ledna 1850 Cerhonice[1]11. srpna 1892 Praha) byl český spisovatel, dramatik a dramaturg Národního divadla.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Stroupežnický se narodil v prostředí regionálních vzdělanců, otec byl hospodářským správcem premonstrátských statků a ředitelem patrimoniální kanceláře panství v Cerhonicích. Absolvoval pouze dvě třídy reálky v Písku, než byl pro kázeňské přestupky vyloučen. Poté se stal ve svém rodišti praktikantem na premonstrátském velkostatku a archivářem, nezískal sice žádné literární vzdělání, ale měl dobrou společnost a dobrý přístup do knihoven.

Hrob Ladislava Stroupežnického na Olšanských hřbitovech v Praze

Během dospívání se seznámil s bratry Janem a Mikolášem Alšovými. Vztah s Janem byl více než přátelský, avšak netrval dlouho, protože Jan neunesl tíhu Ladislavovy žárlivosti a na Velký pátek roku 1867 se zastřelil.[2] Tři měsíce nato v noci při číhané omylem vystřelil po hajném, načež se v pominutí mysli pokusil o sebevraždu. Rána mu utrhla spodní čelist a nos. Otec jej dal převézt na pražskou kliniku k později proslulému chirurgovi Vilému Weissovi, kde Ladislav podstoupil několik operací, rok nemohl mluvit a věnoval se kreslení, psaní a vyřezávání ze dřeva či slonoviny, zejména siluetám řezaným lupénkovou pilkou.[3] I po ročním pobytu v nemocnici a plastice mu až do konce života zůstal zohavený obličej.[4]

Působení v Praze[editovat | editovat zdroj]

Brzy po nehodě se přestěhoval do Prahy, kde přispíval do několika časopisů. Nejprve se snažil prosadit jako humorista. V té době pracoval jako úředník v pojišťovně, později jako písař na berní správě magistrátu. Roku 1882, když se po požáru začalo znovu budovat pražské Národní divadlo, stal se až do své smrti jeho prvním dramaturgem. V této funkci musel překonávat řadu překážek a odrážet útoky a kritiku, nejen nepřátel, ale také autorů a publika romantického spektra. Jeho příkrou kritiku těžce snášel například Julius Zeyer.[5] Podle jiných kritiků jeho přísnost a vysoké nároky vůči dramatikům získaly divadlu vysoký kredit již od jeho počátků.[4]

Dne 22. května 1890 se oženil s herečkou Annou Turkovou (1855–1909). Žili spolu v Praze, zprvu Na Zderaze.[6]; z prosperující živnosti manželů Anna zakoupila na Vinohradech vlastní dům čp. 271.[7] Roku 1892 Stroupežnický zemřel, když podlehl onemocnění tyfem.[4] Manželství bylo bezdětné, jméno Ladislav dostal po svém křestním kmotrovi synovec, syn Ladislavova bratra Ignáce (1851-1890), stavitele a důchodního na panství Černínů.[8]

Je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. Ve stejném hrobě je pohřbena i jeho manželka.[4]

Stroupežnický a film[editovat | editovat zdroj]

V roce 1937 režiséři Vladislav Vančura a Václav Kubásek zfilmovali hru Naši furianti.

O jeho mládí natočil režisér Ondřej Hudeček v roce 2015 krátký film Furiant.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Jeho literární úspěchy byly kupodivu rané; už jedenadvacetiletý vtrhl do čtenářské obce populární kdysi humoreskou "Kantorovy trefuňky", záhy obsadil svými příspěvky Humoristické listy i Palečka a včas odbyl si také divadelní křtiny nejprve neškodným propadnutím a pak dvojím dočasným úspěchem, takže Stroupežnický třicátník byl známou osobností tehdejší pražské literatury. Rád si s několika přáteli poseděl, popil, požertoval, v úřadě byl prý sám šprým a samá taškařina, lidé ho měli rádi pro jeho čestnou a nesmlouvavou povahu.
— Jaroslav Kvapil[9]

Dílo, výběr[editovat | editovat zdroj]

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • Černé duše – z dějin rodu Smiřických
  • Naši furianti – odehrává se ve vesnici Honice (inspirováno autorovým rodištěm), kde se o funkci ponocného ucházejí dva kandidáti: Fiala a Bláha. Hra se zabývá sociálními problémy české vesnice – tj. hloupý sedlák a chytří chudí. [10] [11] [12] [13] [14]
  • Noviny a karty
  • Paní mincmistrová – hlavní hrdina Mikuláš Dačický, odehrává se v Kutné Hoře (podle této hry vznikl film Cech panen kutnohorských)
  • Sirotčí peníze
  • Velký sen
  • Zvíkovský rarášek – příběh záletníka Mikuláše Dačického z Heslova, později zhudebněno Vítězslavem Novákem ve stejnojmennou operu [15] [16]
  • Zkažená krev – divadelní hra [17] [18]
  • Na Valdštejnské šachtě
  • Václav Hrobčický z Hrobčic
  • V panském čeledníku
  • Vojtěch Žák, výtečník
  • Christoforo Colombo (o Kryštofu Kolumbovi) [19]
  • Král Třtina – tragédie

Próza[editovat | editovat zdroj]

Stroupežnický psal v raném období poezii, krátké prózy, romány a humoresky. Byl oblíbený jako humorista, autor často jízlivých povídek[20] se ostatními literárními útvary příliš neproslavil.

  • Z mé cesty do Italie
  • Lidé směšní a ubozí
  • Rozmarné historky
  • První pražský velkoobchod s pavouky

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Na stepi – epická báseň
  • Rabiho perla – epická báseň
  • Den soudu – epická báseň

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Český rozhlas, Toulky českou minulostí. 904. schůzka: Furiant
  3. Jaroslav Kvapil, O čem vím. sto kapitol o lidech a dějích z mého života. Praha 1932, s.81
  4. a b c d SZABO, Miloš. Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III.. Praha: Libri, 2011. 245 s. ISBN 978-80-7277-487-6. S. 56. 
  5. Anna Lauermannová-Mikschová: Lidé minulých dob, kniha lidských a básnických osudů. ELK Praha 1940, s. 107.
  6. SZABO, Miloš. Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III.. Praha: Libri, 2011. 245 s. ISBN 978-80-7277-487-6. S. 57. 
  7. [ http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=570&folium=1/ Pobytová přihláška z ledna 1893]
  8. [ http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=570&folium=8/ Pobytová přihláška]
  9. KVAPIL, Jaroslav. O čem vím. Praha: Orbis, 1932, str. 238–9
  10. STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Naši furianti [online]. Praha: Šimáček, 1887 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  11. STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Naši furianti [online]. Praha: Máj, 1905 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  12. STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Naši furianti [online]. Praha: Otakar Růžička, 1945 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  13. STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Naši furianti [online]. Praha: A. Neubert, 1945 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  14. STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Naši furianti [online]. Praha: SNK, 1948 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  15. STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Zvíkovský rarášek [online]. Praha: Máj, 1919 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  16. STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Zvíkovský rarášek [online]. Praha: Fr. Švejda, 1925 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  17. STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Zkažená krev [online]. Praha: Máj, 1911 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  18. STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Zkažená krev [online]. Praha: Máj, 1923 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  19. STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Christophoro Colombo [online]. Praha: Vaněk a Votava, 1929 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  20. Jaroslav Kvapil, O čem vím. sto kapitol o lidech a dějích z mého života. Praha 1932, s. 79-82

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUCHNER, Alexander. Opera v Praze. Praha: PANTON, 1985, str. 220
  • GÖTZ, František, TETAUER, Frank. České umění dramatické, Část I. – činohra. Praha : Šolc a Šimáček, 1941, str. 132–141
  • ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969, str. 26

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]