V tomto článku je použita zastaralá šablona "Příbuzenstvo".

Jiřina Štěpničková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jiřina Štěpničková
Jiřina Štěpničková (před r.1941)
Jiřina Štěpničková (před r.1941)
Narození 3. dubna 1912
Praha
Úmrtí 5. září 1985 (ve věku 73 let)
Praha
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Alma mater Pražská konzervatoř
Partner(ka) Ladislav Pešek
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
syn Jiří Štěpnička

Jiřina Štěpničková (3. dubna 1912 Praha5. září 1985 Praha) byla česká divadelní a filmová herečka. Jejím synem je herec Jiří Štěpnička.

Život[editovat | editovat zdroj]

Její rodina pocházela z Českomoravské vrchoviny, ona však žila a studovala v Praze. Již v době svých studií hostovala v roce 1928 v Osvobozeném divadle a později hrála v Národním divadle. [1] Na filmovém plátně se začala objevovat v první polovině 30. let, zviditelnila se roku 1935, kdy hrála v Maryše. Během války se v německých filmech z vlastní vůle neobjevovala. Po válce žila nějakou dobu v zahraničí, její syn Jiří se narodil v Londýně. V únoru 1948 podepsala výzvu kulturních pracovníků Kupředu, zpátky ni krok na podporu nově vznikající Národní fronty.[2] Později se stala obětí jedné z akcí komunistické tajné policie a následně byla po dvoudenním procesu odsouzena v prosinci 1952 k patnácti letům vězení.

Její sestra požádala v roce 1954 prezidenta republiky Antonína Zápotockého o udělení prezidentské milosti. Souběžně se dopisem na prezidenta obrátili se stejnou žádostí také představitelé českého divadla a kultury, mj. Martin Frič, Jiří Trnka, Ladislav Pešek, Jaroslav Průcha, František Salzer, Jaroslav Marvan, Bohuš Záhorský, Zdeněk Štěpánek, Růžena Nasková, Dana Medřická, Eduard Kohout, Zdenka Baldová, Lída Vostrčilová a další. V roce 1955 opět herci v čele s Leopoldou Dostalovou žádají o prezidentskou milost. Další žádost podává v roce 1956 Jaroslav Vojta. Nakonec jí je trest snížen z 15 let na 10 let. [3]

Téměř celých deset let strávila v pardubické věznici, podmíněné propuštění přišlo dva měsíce před prezidentskou amnestií v roce 1960. Za osm let, dne 5. května 1968, byla oceněna titulem zasloužilá umělkyně.[4] Její život skončil v roce 1985, kdy zemřela na rakovinu.

Je pochována na Olšanských hřbitovech v Praze 3.

Herecká dráha[editovat | editovat zdroj]

Studium na konzervatoři v Praze nedokončila [5] a odešla v roce 1930 do pražského Národním divadla, po šesti letech změnila angažmá a mezi lety 19361951 hrála v Divadle na Vinohradech, střídavě jako stálý host nebo člen.[6] U filmu se objevila na počátku 30. let. Pozornost se k ní začala obracet po roli v Maryše, byla dost obsazovaná, ale vždy trochu ve stínu ostatních prvorepublikových hereček. Hrála hlavně smutné role nešťastně zamilovaných dívek a žen, ale diváci ji viděli i v několika komediích. Po propuštění z vězení nastoupila do souboru Městského divadla v Kladně (1961–1962), od roku 1962 až do svého skonu (1985) byla členkou pražského Realistického divadla.[7]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Byla půvabná a uchvacovala obecenstvo svým mladistvým přirozeným zjevem a zajímavou tváří. Byla mladá a dovedla ze svého mládí čerpat sílu. Volný čas měla přesně rozdělený na studium zpěvu, tance a cizích jazyků. Svůj temperament vybíjela ve sportu. Byla ctižádostivá, přesně věděla, co chce.
— Ladislav Pešek [8]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1940 Národní cena (za hlavní roli ve filmu Muzikantská Liduška) [9]
  • 1968 titul zasloužilá umělkyně
  • Byla po ní pojmenována ulice v Zahradní čtvrti na Zbraslavi. (Na Zbraslavi pobývala od poloviny 30. let 20. století do roku 1951 ve vilce v tehdejší Březinově ulici.)

Vybrané divadelní role[editovat | editovat zdroj]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti divadla vzpomínají na Jiřinu Štěpničkovou[editovat | editovat zdroj]

Svatopluk Beneš

  • Režisér Salzer mne obsadil do Ostrovského Bouře, kde jsem se jako Boris stal partnerem Jiřiny Štěpničkové v roli Káti Kabanové. Jiřina Štěpničková byla hvězdou Městských divadel pražských. Ačkoliv její výsadní postavení budilo nevoli v dámské části souboru, uměleckou prioritu ji nikdo nemohl upřít. Už předtím ve mně vzbuzovala respekt, ale teprve vedle ní jsem poznal, jak inspirující je partnerkou. Trpěl jsem s její Káťou a miloval ji. Ani jsem si neuvědomoval, že hraji. [10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia : Praha, 1988, str. 506.
  2. Kulturní pracovníci v rozhodující chvíli: Kupředu, zpátky ni krok!. Rudé Právo. 25. 2. 1948, roč. 28, čís. 47, s. 1. Dostupné online. 
  3. Eva Langšádlová: Čeští herci žádají o milost pro Jiřinu Štěpničkovou, In.: Divadlo na Vinohradech, divadelní měsíčník, sezona 2018/2019/X - červen, vyd. Divadlo na Vinohradech, Praha, str. 2
  4. Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, BRÁNA, Praha, 1999, str. 220
  5. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 146
  6. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová: Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, ISBN 978-80-239-9604-3.
  7. Český biografický slovník XX. století III, s. 312.
  8. Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 120
  9. Časopis Pestrý týden, č. 40, ročník 15, vyd. 5. 10. 1940, str. 4, vyd. Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, Praha, 1940
  10. Svatopluk Beneš: Být hercem, vyd. BRÁNA, Praha, 1995, str. 57, ISBN 80-901783-6-7

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 28, 38, 50, 164
  • Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 191, 196, 242–3, 344, ISBN 80-85774-08-9
  • Bohumil Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jan Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 62, 81, 85, 125, 204, 215, 217, 219, 292
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 70, 96, 118
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 19301945, Orbis, Praha, 1966, str. 85, 104, 108, 112, 124, 139, 145, 147, 169, 179, 180, 198, 219, 221, 226, foto 216, 256, 265, 283, 348, 367, 369, 432, 471, 473, 475, 529, 596, 601, 619
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 240, 258, 270
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 8, 51, 79, 165–6, 168, 215, 242, 252, 256, 264, 310, 359, 475, 489, 493, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, BRÁNA, Praha, 1999
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 95, 114, 115, 228, 300, 324, 373, 470.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 60, 233, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 414–418.
  • Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 144, 148, 153, 155–6, 159, 182
  • Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str. 22–4, 26–7, 31, 33, 35–6, 48, 61
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 89, 116–7, 129, 133, 155
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 219, 336, 367, 369, 374, 438, 486, 499, 619, 623, 659
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 506
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 128, 262, 286
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 204, 213–4, 252–4, 261
  • Kruh solistů MDP: Ročenka k jubileu Městských divadel pražských 19071937, Kruh solistů Městských divadel pražských, knihtiskárna Politika, Praha, 1938, str. 13, 75
  • Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 79–91
  • Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 93–4, 119, 157
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 236, 251, ISBN 80-86182-51-7
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 19071957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 130–164, 180
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 708. 
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 224
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže viz [1]
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 41, 67–8, 92, 101, 119–122, 135, 273
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 53, 55–7, 61, 65, 67, 71–3, 79, 81, 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 47, 181
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q-Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 312. 
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 87, 100–103, 106, 157, 171, 185, 215–7, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 125, 132, 156, 180–1
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 134, 186, 188–192, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]