František Kovářík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o českém herci. O podnikateli a politikovi pojednává článek František Kovářík (politik).
František Kovářík
František Kovářík (kolem roku 1913)
František Kovářík (kolem roku 1913)
Narození 1. října 1886
Plzeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 1. října 1984 (ve věku 98 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Umělecké ceny
národní umělec (1976)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Kovářík (1. října 1886 Plzeň[1]1. října 1984 Praha) byl český herec.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině kameníka mezi osmi dětmi. Brzy jej zaujalo divadlo, působil mezi ochotníky. V letech 19031908 působil jako ochotník v Ludvíkově divadelní společnosti mezi krajany v USA, po návratu do Čech hrál do roku 1912 v několika venkovských divadelních společnostech, v letech 19131915 byl členem Švandova divadla, 19151918 Městského divadla v Plzni[2] a v letech 1920[3]1959 (kromě let 19451947, kdy působil v Divadle pod Plachtou)[4] hrál v souboru Divadla na Vinohradech.[5] Dne 12. května 1923, v Praze na Smíchově, se oženil s Antonii Tyrpeklovou (1893–1974), se kterou měl dceru Evu (* 1924), a syna Jana[6]. František Kovářík je pohřben v Praze na Vyšehradském hřbitově[7].

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

Za divadlem ho to táhlo od útlého mládí. Začínal hrát ochotnicky v Plzni. Když se rozhodl v sedmnácti jet do Ameriky, rodiče byli rádi, že snad zapomene na divadlo a najde si řádnou práci. Žil tam u svého vzdáleného bratrance, od něhož se měl naučit obchodním příručím, ale nejraději tam mezi českými ochotníky hrál divadlo pro krajany. Tou dobou tam vystupovala i naše budoucí významná operetní subreta Marie Zieglerová, jejímž tam byl partnerem. Mezi obyčejné lidi se dostal i po 1. světové válce, kdy mu půjčil jeho kolega a přítel Josef Skupa některé loutky a Kovářík s nimi objížděl republiku.

František Kovářík patřil mezi pokračovatele tradice českého lidového herectví. Přátelé mu říkali "boží člověk" nebo dokonce "svatý muž", protože byl nesmírně dobrý, laskavý a skromný. O svém životě napsal knihu Kudy všudy za divadlem (1982). Z divadelních rolí vynikl např. jako Luka (Maxim Gorkij: Na dně) nebo jako Lízal (Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša).

Citát[editovat | editovat zdroj]

Vzpomínám na režiséry, kteří ze mne kutali herce. Byli takoví, co dělali rámus, například Podhorský, a pak byli ti, kteří se nedali ničím vyprovokovat, ba ani rozčíleným hercem. K těm patřil třeba Jan Bor, František Salzer, Bohuš Stejskal, Gabriel Hart a samozřejmě také jiní – ti všichni mi otevírali oči. Dali mi hodně. Bez jejich pomoci, bez spolupráce s nimi si sebe jako herce snad ani neumím představit.
— František Kovářík [8]

Film[editovat | editovat zdroj]

První film, v němž František Kovářík hrál, byl němý Pan profesor, nepřítel žen, který se ovšem stejně jako některé další němé filmy nedochoval. Ve veselohoře Dům na předměstí hrál potrhlého spiritistu, ve filmu Za ranních červánků ubohého podruha, v adaptaci Maryšy Lízala. Zajímavá svou drobnokresbou je postava kořenáře z Pohádky máje. V první adaptaci Čapkova Hordubala hrál moudrého a se životem smířeného starého ovčáka.

Roku 1947 vytvořil Kovářík postavu Juraje Čupa z Čapkových povídek, v němž se jde starý horal z Podkarpatské Rusi ve sněhové vánici udat z rozhodnutí vesnické rady jako vrah. Nezapomenutelnou roli mlynáře sehrál v klasické pohádce Pyšná princezna. Mezi další postavy poválečné filmové tvorby patří proutkář z filmu Mikoláš Aleš, šašek z Bláznovy kroniky, ovčák z Údolí včel nebo Ďáblovy pasti či stařičký tatínek v televizním seriálu Byl jednou jeden dům. Proslul však zvláště jako profesor Hrbolek v klasické české komedii Marečku, podejte mi pero. Pouze se mihl v další klasické komedii Na samotě u lesa jako zdravím kypící stařeček a otec Josefa Kemra. Naposledy se objevil ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne. František Kovářík byl mistrem drobných rolí, v nichž přinášel lidem potěšení i útěchu. Hrál opravdově, realisticky, představované postavě se uměl plně oddat a hledal odpovídající gesta, masku, hlas.

František Kovářík vystupoval také v rozhlase a využívala ho i Československá televize, zvláště do rolí pohádek a povídek v cyklu Bakaláři.

Divadelní role, výběr[editovat | editovat zdroj]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

němý film
zvukový film

Nejsou uváděny televizní role. Role po roce 1970 nemusí být kompletní.

Divadelní osobnosti vzpomínají na Františka Kováříka[editovat | editovat zdroj]

Alena Kožíková

  • S Františkem Kováříkem jsem jako dítě z Dismanova souboru natáčela v rozhlase: všechny nás tehdy očaroval, viseli jsme mu na rtech, neustále jsme chtěli být s ním a plnili jsme každé jeho přání. Později mi při náhodném setkání v divadle podal ruku, podíval se mi do očí a jeho pohled vypovídal o laskavosti, dobrotě srdce, charakteru i otevřenosti. Vlastně tak působily i jeho postavy na jevišti. Přitažlivou lidskostí, jímavostí a srdečností navazoval kontakt s diváky. František Kovářík v těch postavách odrážel svůj prožitý život.[9]

Vladimír Hlavatý

  • A potom zcela zvláštní kapitola: František Kovářík, moje velká láska. Strašně rád jsem poslouchal jeho fundované výklady východní filosofie Lao Tseho, Thákura, Gándhího, Konfucia a jiných. František Kovářík po létech jednou vzpomínal na naše začátky, kdy v komedii Potasch a Perlmutter hrál poseláka a já ještě jako student jakéhosi liftboye... A ještě jedna kováříkovská východní moudrost: "Odřekni si denně jednu příjemnost nebo dopřej jednu nepříjemnost, to sílí víc než jen svaly."[10]

Miloš Nedbal

  • S Františkem Kováříkem jsem se setkal ještě jako student, když jsem pilně navštěvoval Vinohradské divadlo. Upoutal mne a oblíbil jsem si ho od první chvíle, třebaže často hrál jen malé postavy. Byla v nich vždycky lidská hřejivost a nefalšovaná srdečnost. Když jsem se potom na Vinohradech stal roku 1938 jeho kolegou, poznal jsem, že to, co v jeho herectví je tak krásné, lidskost, srdečnost, opravdovost, nejsou jen vlastnosti postav, které vytvořil, ale že to vše vyplývá přímo z něho samého.[11]

Vladimír Menšík

  • Většina herců, ale i režisérů a lidí kolem divadla, televize a filmu, mluví-li o Františku Kováříkovi, říká Kováříček. Nejde o zdrobnělinu, ale o téměř něžný vztah k našemu dnes nejstaršímu herci. Je zajímavé, že ani Jaroslavu Vojtovi neřekl nikdo jinak než Jaroušek, a srovnáte-li či zamyslíte-li se právě nad těmito dvěma herci, zjistíte, že mají společného jmenovatele: lidovost, mnohokráte znásobenou laskavostí. A to je nesmírně vzácná bylina.[12]

Lída Plachá

  • Nezapomenu, jaký František Kovářík byl učitel. Jemu už tenkrát bylo šedesát let. Já jsem byla mladá pitomá holka. Co jsem věděla, co jsem znala? Dodnes si pamatuji, jak pečlivě se František Kovářík připravoval na každé představení. Hrát jeden den tu a druhý den jinde, mezitím různé transporty, to nebyla žádná legrace ani pro ty mladší. Sledoval nás s otcovskou péčí.[13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Český film : herci a herečky I, s. 657.
  3. Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 117
  4. Alena Kožíková: František Kovářík–laskavé herecké srdce, In:Divadlo na Vinohradech, divadelní měsíčník, 2016/XI–Srpen, vyd. Divadlo na Vinohradech, Praha, 2016, str. 2
  5. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 193, ISBN 978-80-239-9604-3
  6. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 188, 199, 200
  7. hrob Františka Kováříka na Vyšehradském hřbitově v Praze.
  8. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 290
  9. Alena Kožíková: František Kovářík–laskavé herecké srdce, In:Divadlo na Vinohradech, divadelní měsíčník, 2016/XI–Srpen, vyd. Divadlo na Vinohradech, Praha, 2016, str. 2
  10. Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 99–100
  11. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 299
  12. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 323
  13. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 307

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]