V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Adina Mandlová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Adina Mandlová
Rodné jméno Jarmila Anna Františka Marie Mandlová
Narození 28. ledna 1910
Mladá Boleslav
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 16. června 1991 (ve věku 81 let)
Příbram
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Aktivní roky 19331991
Rodiče Jan Mandl a Anna Mandlová, roz. Krýžová
Umělecké ceny

1939 Kristian – Svatováclavská cena ministra průmyslu, obchodu a živností za herecký výkon

1941 Noční motýl – Národní cena za herecký výkon
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
bratranec Antonín Mandl
neteř Ludmila Mandlová Pirillo

Adina Mandlová, vlastním jménem Jarmila Anna Františka Marie Mandlová, v Německu známá pod pseudonymem Lil Adina (28. ledna 1910 Mladá Boleslav16. června 1991 Příbram) byla česká filmová a divadelní herečka.

Její život byl bouřlivý. Byla krásná, inteligentní, obdivovaná. Její jméno spolehlivě plnilo sály, byla sex-symbolem 30. let 20. století. Zároveň se však jednalo o nešťastnou a psychicky nevyrovnanou ženu. Po válce byla podezřívána z kolaborantských styků s německými okupanty.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům v Mladé Boleslavi

Pocházela z rodiny c. k. inspektora státních drah Jana Mandla, který po třech synech toužil po narození dívky.[1] Již od dětství byla otcem hýčkána a podporována v uměleckých zájmech. Své zvláštní jméno dostala, protože podle jeho mínění měla předurčenou skvělou budoucnost. O její výchovu se staral výhradně otec, který ji velmi rozmazloval, všichni jí museli vykat, ale ona odpovídala tykáním. Od čtyř let hrála na klavír. V jejích osmi letech, ale její otec zemřel, tím ztratila své dobré postavení a hra na klavír jí byla zakázána.

Období puberty[editovat | editovat zdroj]

Po smrti otce se rodinné poměry velice zhoršily. Matka si našla několik strýčků, kteří rodinu podporovali. To však nestačilo, a tak rodina pořádala loupežné výpravy do zahrad a polí. Mandlovi také pronajímali pokoje své vily studentům. Když bylo Adině čtrnáct let, matka si našla nového přítele. V šestnácti Adinu poslali do pařížského dívčího penzionátu, kde se naučila vařit a zdokonalila svou francouzštinuněmčinu. Po dvou letech byla z penzionátu za špatné chování vyloučena. Následně se začala věnovat herectví.

Pozdější život[editovat | editovat zdroj]

Již v 16 letech si našla milence a chodila s ním po nočních barech. Ve francouzském penzionátu si našla dalšího, s nímž otěhotněla, načež absolvovala potrat. Pak se stala milenkou režiséra filmu Život je pes Huga Haase. Po roce 1939 měla vztah s Fredem Scheinerem–Svítilem, který ji později opustil, proto se pokusila o sebevraždu.[2] Po uzdravení se vrhla do bezstarostného užívání si života, takže vznikla průpovídka Baarová má oči mandlové a Mandlová má oči barové.“[3] Poprvé se provdala za malíře Zdeňka Tůmu. Tůma byl levicově smýšlející a Adina se domnívala, že si tak napraví špatnou reputaci. Lidé ji totiž začali vnímat jako příliš německy orientovanou. Tůma však po roce spáchal sebevraždu (14. prosince 1943 [4]). Když se to Adina dozvěděla, volala jako první své skutečné přítelkyni Nataše Gollové, která ji také údajně jako jediná tykala.[5] Jejich přátelství trvalo jen do doby, kdy ji Gollová přebrala milence. V divadle se později sblížila s hercem Vladimírem Šmeralem, se kterým čekala i dítě, avšak holčička se narodila mrtvá. Šmeral byl ženatý s Marianne, bývalou tanečnicí u E. F. Buriana, která byla Židovkou a manželství s árijcem ji chránilo určitou dobu před zatčením nebo koncentračním táborem. Ze strany Mandlové ke Šmeralovi šlo o velkou lásku, vztah z druhé strany není možno bezpečně označit, Šmeral se od Mandlové po válce distancoval.[6]

Život v emigraci[editovat | editovat zdroj]

Během války byl její přítel Fred Svítil odvezen do koncentračního tábora. Během války sice natočila jen jeden německý film, v hojné míře však udržovala osobní kontakt s řadou představitelů nacistického Německa. Po válce proto byla zatčena a obviněna z kolaborace. Pro nedostatek důkazů byla nakonec propuštěna. Jelikož nemohla najít angažmá, odešla do Anglie s Josefem Kočvárkem, za kterého se provdala, aby dostala pas a vízum. Zde se krátce na to jako přátelé rozešli a Adina se znovu provdala za boháče Geoffreyho, s kterým žila jen krátce, a tak se na počátku 50. let 20. století znovu rozvedla. V Anglii získala kvůli svému přízvuku a minulosti jen pár menších rolí (židé žijící v Anglii jí nemohli odpustit její údajnou kolaboraci s nacisty). Poté se seznámila s modním návrhářem Benem Pearsonem, který byl homosexuál, intimně spolu proto žili jen sporadicky, přesto se v roce 1954 vzali a zůstali spolu až do Benovy smrti. Krátce se Adina věnovala sochařství, kterého musela pro nemoc zanechat.

V roce 1966 se poprvé od své emigrace v roce 1948 vrátila do Československa, aby v alternaci s Nelly Gaierovou hrála hlavní roli v muzikálu Hello, Dolly!. Zúčastnila se několika zkoušek. Podle řady tehdejších pamětníků se však při zkouškách rychle odhalila hereččina divadelní nezkušenost a nedostatečnost. Roli proto nakonec nedostala.[7] Po návratu do Anglie pracovala v obchodě svého manžela. Ve stáří tento obchod prodali a odstěhovali se na Maltu. Zde byla spokojená a žili zde v klidu až do doby, kdy se na Maltě změnily hospodářské a politické podmínky. S Benem tehdy odešla do Kanady, kde za pomoci Josefa Škvoreckého v jeho nakladatelství '68 Publishers vydala své paměti v knize Dneska už se tomu směju. Mandlová zde nebyla nijak šťastná. Kanadskou a celkově americkou společnost vnímala jako plytkou a povrchní. Jejich finanční situace se v průběhu let vlastně už jenom zhoršovala. S rostoucím věkem samozřejmě nelibě nesla i přezíravost západní společnosti vůči seniorům.[7]

Adina Mandlová ve stáří[editovat | editovat zdroj]

V Kanadě žila až do doby, kdy její manžel v roce 1990 zemřel a tak se rozhodla již ve vysokém věku a nemocná na závěr života vrátit do Československa. Zde byla za pomoci příbuzných a známých umístěna nejprve do Karlových Varů, u své švagrové Vlasty Mandlové Karbanové. Brzy však odešla na zámek Dobříš u Příbrami.[7] Hned po návratu do Československa dostala Adina nabídku od Ondřeje Suchého k natočení dokumentu o ní, ten však nakonec nebyl natočen, neboť Adina těsně před začátkem natáčení zemřela. Adina Mandlová zemřela 16. června 1991 v Oblastní nemocnici v Příbrami po krátké hospitalizaci na mužském chirurgickém oddělení ve věku 81 let. Úmrtní list byl vystaven na jméno Jarmila Pearson. [8] Nepřála si žádný obřad[9], nechtěla do hrobu k otci, ani k matce. Její popel byl rozptýlen na loučce vedle budovy krematoria v Blatné. [10]

Herecká kariéra[editovat | editovat zdroj]

Film[editovat | editovat zdroj]

První hereckou příležitost dostala hned na počátku 30. let 20. století od zcela podprůměrného režiséra Josefa Medeotti – Boháče v jeho jediném zvukovém filmu Děvčátko, neříkej ne!, kde pronesla pouze jedinou větu. Zanedlouho se objevily další nabídky, avšak skutečný zlom v kariéře mladé nezkušené herečky znamenalo až setkání a dlouhodobé partnerské soužití s Hugem Haasem, s nímž spolupracovala celkem na sedmi snímcích. Hned první společný film Život je pes předznamenal její hereckou stylizaci na několik příštích let. Zpočátku představovala spíše přirozený typ, přitahující především svým atraktivním zevnějškem. Ve filmech jako Mazlíček, Nezlobte dědečka nebo Děvčata, nedejte se! tak opakovaně ztvárňovala prototyp mladé, moderní, ironické a sportovně založené dívky. O něco později se přehrála do postav mondénních, zhýčkaných žen z vyšší společnosti (Velbloud uchem jehly, Švadlenka, Kristian). K odhalení jejího dramatického talentu a k obměně dosti schematického výrazového repertoáru významně přispěl podobně jako v případě Lídy BaarovéNataši Gollové zejména Otakar Vávra. Ve filmech Kouzelný dům, Pacientka dr. Hegla či Šťastnou cestu se dokázala vesměs úspěšně vypořádat s náročnějšími psychologickými charaktery žen, ocitajících se v mezních životních situacích. Po odchodu do exilu se jí již nepodařilo na násilně přerušenou a slibně se vyvíjející kariéru nijak navázat.

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

Je sice známá hlavně svými filmy, její touhou však vždy bylo divadlo. Kromě několika dílčích úspěchů se jí však na divadle prorazit nepodařilo. Od roku 1939 vystupovala v Komorním divadle a v Uranii. V letech 1942–1945 byla stálým hostem [11] v Divadle na Vinohradech a účinkovala i na jeho dalších scénách (Divadlo Na Poříčí, Komorní divadlo). Po odchodu do exilu se objevila na jevišti již jen příležitostně ve Spojeném království.[12]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Divadelní role, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • 1939 J. F. Black: Moudrá Penny, role: Káťa, Komorní divadlo, režie A. Kandert
  • 1940 G. B. Shaw: Milionářka, Epifania, Komorní divadlo, režie Bedřich Vrbský
  • 1940 Patricia Hare: Žena v bílém, titulní role, Komorní divadlo, režie František Salzer
  • 1941 P. Saraw: Všechno nebo nic, Magda, divadlo Uranie, režie A. Klimeš
  • 1941 K. Götz: Rosnička, Ingeborg, zájezdové představení, režie Gabriel Hart
  • 1942 H. Maur, M. Sierra: Julie si koupí dítě, Julie, divadlo Uranie, režie V. Plachý–Tůma
  • 1943 V. Petrovičová-Neffová: Střídavě oblačno, Helena, Divadlo Na poříčí, režie K. Konstantin
  • 1943 L. Pirandello: Šest postav hledá autora, nevlastní dcera, Divadlo na Vinohradech, režie Karel Jernek
  • 1943 E. Rotluft: Snídaně o půlnoci, Eva, Komorní divadlo, režie K. Konstantin
  • 1943 C. Goldoni: Vdova liška, vdova, Divadlo Na poříčí, režie František Salzer
  • 1943 S. Benelli: Chvála bláznovství, Violanta, Divadlo Na poříčí, režie Fr. Salzer
  • 1943 R. Billinger: Liščí past, Irena, Komorní divadlo, režie Antonín Kandert
  • 1944 F. Schiller: Marie Stuartovna, Marie, Divadlo J. K. Tyla,[13] režie Karel Jernek
  • 1949 J. B. Priestley: Summer Day's Dream, Irina, St.Martin's Theatre, Londýn, Spojené království
  • 1949 D. Laurentis: The Time of the Cuckoo, Signorina Floria, Connaught Theatre, Worthing, Vel.Británie

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: xyz, 2008. ISBN 978-80-86864-99-0. Kapitola 1, s. 20. (česky) 
  2. Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 80, 82
  3. Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 89
  4. Radek Žitný: Obžalovaná Adina Mandlová, Petrklíč, Praha, 2013, str. 78, ISBN 978-80-7229-378-06
  5. Aleš Cibulka: Nataša Gollová, vyd. nakladatelství Sláfka, Praha, 2002, str. 43, ISBN 80-86631-00-1
  6. Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 127–8, 134, 137
  7. a b c Příběhy slavných – Adina Mandlová. Ritz, nebo nic. Česká televize 2011. Stránky ČT s prezentací dokumentu.
  8. Radek Žitný: Obžalovaná Adina Mandlová, Petrklíč, Praha, 2013, str. 183, ISBN 978-80-7229-378-06
  9. HAVELKOVÁ, Eva. Už jsem umřela? ptávala se Adina Mandlová své ošetřovatelky na zámku [online]. iDnes.cz, 2015-01-15 [cit. 2018-01-29]. Dostupné online. 
  10. Radek Žitný: Obžalovaná Adina Mandlová, Petrklíč, Praha, 2013, str. 189, ISBN 978-80-7229-378-06
  11. ŽÁK, Jiří a kol. Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, ISBN 978-80-239-9603-6, str. 187
  12. MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju, Čs.filmový ústav, 1990, str.284
  13. V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 19071957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 159

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]