Jan Pivec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Pivec

Jan Pivec (dvacátá léta 20. století)
Narození 19. května 1907
Praha, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 10. května 1980
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Ocenění národní umělec (1963)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Pivec (19. května 1907, Praha10. května 1980, Praha) byl český herec.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako jediný syn v rodině nožíře a zámečníka Jana Pivce (*1879 Rychnov nad Kněžnou) a jeho ženy Františky v Praze na Vinohradech[1]. S matkou od dětství navštěvoval divadlo, učil se hře na housle a zpěv.

Měl se stát účetním v obchodě, ale odtud sběhl. Rád říkal, že se stal hercem, protože se nikdy nenaučil deskriptivní geometrii. Po prvním angažmá ve vinohradskému ochotnickému spolku VAVŘÍN se rozhodl přidat ke kočovné divadelní společnosti Karla Hroudy [2], kde trávil část roku 1926 a jaro roku 1927 a pak přešel ke společnosti Jana Drobného a později společnosti Oldřicha Nádhery. Stal se tedy divadelním hercem a posléze i hercem filmovým.

Ještě ve společnosti Oldřicha Nádhery si jej povšiml Jaroslav Hurt, v tu dobu bývalý člen činohry ND a profesor konzervatoře. Hurt jej doporučil a přijal ke studiu a vymohl mu státní stipendium z Vojanovy nadace. V letech 19271930 tedy Jan Pivec navštěvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze. Jeho třídním učitelem byl např. i Rudolf Deyl.[3] K jeho spolužákům patřili např. Vlasta Fabianová, Marie Glázrová, Miloš Nedbal, Nelly Gaierová a Hana Vítová [4].

Po vystřídání několika divadelních scén (mj. Osvobozené divadlo, žižkovská Akropolis, v letech 19301934 Slovenské národní divadlo) [5] zakotvil na pozvání K.H.Hilara v roce 1934 [6] v pražském Národním divadle, ve kterém setrval bezmála čtyřicet let. Vrcholem Pivcova divadelního herectví byla role Falstaffa v Shakespearových Veselých paničkách windsorských.

Ve filmu proslul jako tradiční milovník, jako například ve snímku Poznej svého muže režiséra Vladimíra Slavínského. Spoluúčinkovali například Jaroslav Marvan, Theodor Pištěk anebo Marta Fričová. Nezapomenutelná je také, mimo jiné, jeho nádherná role panského správce v televizním filmu se zpracováním Jiráskovy Lucerny.

Jeho hereckou generaci tvořily hvězdy jako byl Ladislav Pešek, Jiřina Steimarová, Jiřina Štěpničková anebo Stanislav Neumann. Po druhé světové válce se prosadila i v herectví nová vlna civilního projevu, a proto nebyl tolik žádán zejména v divadle, ve kterém se navíc stále střídalo vedení. Ve filmu mu úspěch přinesla postava krále Zikmunda Lucemburského ztvárnil například ve filmech Vávrovy husitské trilogie Janu Hus (1954), Jan Žižka (1955), zahrál si i ve snímku Láska jako trám (1967).

Herectví v divadle se ve stáří musel vzdát, protože trpěl srdečním astmatem a ucpáváním cév, s bércovými vředy na nohou. Ještě řadu let po odchodu z Národního divadla do penze v roce 1970 až do své smrti čekal na další svou roli alespoň ve filmu, ale nedočkal se. Zemřel v nedožitých 73 letech ve Vinohradské nemocnici v Praze. Je pochován na Vinohradském hřbitově.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Dlouhá léta žil se svou matkou. Poté se třikrát oženil. Nebyl příznivcem společenských večírků, účastnil se jich málokdy. Raději si četl a maloval.

Jeho první ženou byla od roku 1943 herečka Jana Romanová (nar. 1920), půvabná brunetka s drobnou tváří a výraznýma očima, do které se zamiloval při jejich společném natáčení filmu Muži nestárnou (1942), kde ona hrála prostřední z generace tří žen z jedné rodiny, do kterých se on v roli Stáni Jarského opakovaně zamilovávval. Jeho manželkou zůstala až do svého odchodu do emigrace do Anglie po únoru 1948, v cizině se údajně v roce 1949 znovu provdala. Její další osudy nejsou známé. Jediným svědectvím z té doby je zmínka herečky Adiny Mandlové v autobiografické knize „Dneska už se tomu směju“: v Anglii se setkaly v polovině 50. let 20. století, kdy Jana měla stát Adině modelem pro sochu, když se dotyčná učila sochařství.

Jeho druhou ženou byla Taťána (Pivcová), kterou Pivcova maminka prý neměla ráda, a tak se časem rozešli. Veřejnosti nejznámější byla Věra, se kterou žil až do smrti. Potkal ji v Národním divadle, kde byla zaměstnána jako účetní.


Citáty[editovat | editovat zdroj]

Když se tak na to své filmování dívám zpovzdálí času, zdá se mi, že přes pěkné zážitky se přece jenom nedá srovnávat s divadlem. Ve filmu to bylo se mnou vždycky nějak méně vyrovnané i méně náročné. No budiž, už je to za námi a už to nedoženu. Nikdy to ostatně nezáleželo ani zdaleka jenom na mně.
Tenkrát přijeli do Prahy nějací američtí teatrologové, kteří celý život nedělali nic jiného, než že sledovali představení Othella po celém světě. Viděli Pivce a šli před ním smeknout klobouk. Že je největší Jago, kterého v životě viděli. A mocí mermo chtěli vědět, jakouže to "analýzou" dospěl k tak mistrovskému výkonu. Pivec se podivil, co to na něm chtějí. Vědci zase nechtěli chápat, že vedle analýzy existuje jakési "nevysvětlitelné něco", které buď v herci je, nebo není. Nedefinovatelné. Nedá se mu naučit.
— Vlasta Fabianová[7]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Vybrané divadelní role[editovat | editovat zdroj]

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

70. léta[editovat | editovat zdroj]

  • I muži stárnou (1977) – sám sebe (medailon)
  • F.L.Věk (1971) – otec Věk

60. léta[editovat | editovat zdroj]

  • Láska jako trám (1967) – role neurčena
  • Lucerna (1967) – vrchní
  • Zločin a trik II. (1967) – role neurčena vlastním přičiněním
  • Příběh dušičkový (1964) – oficiál Konopka
  • Blbec z Xeenemünde (1962) – major

50. léta[editovat | editovat zdroj]

  • Dům na ořechovce (1959) – Karel Mareš
  • Hlavní výhra (1959) – ředitel Vacek
  • Mstitel (1959) – kupec Konopník
  • Kasaři (1958) – por. Rybák
  • Občan Brych (1958) – Saska
  • Povodeň (1958) – lékař
  • Případ ještě nekončí (1957) – Hába
  • Proti všem (1957) – Zikmund Lucemburský
  • Štěňata (1957) – Josíf
  • Vina Vladimíra Olmera (1956) – Hradec
  • Zaostřit, prosím! (1956) – Pošahal
  • Jan Žižka (1955) – Zikmund Lucemburský
  • Jan Hus (1954) – Zikmund Lucemburský
  • Nejlepší tip (1954) – Načeradec
  • Jestřáb kontra Hrdlička (1953) – Romanov
  • Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952) – starosta

40. léta[editovat | editovat zdroj]

  • Divá Bára (1949) – správce Sláma
  • Dnes neordinuji (1948) – MUDr. Johánek
  • Ves v pohraničí (1948) – Pilař
  • Nerozumím (1947) – kapitán Václav Černý
  • Nevíte o bytě? (1947) – Vejvoda
  • Průlom (1946) – Vojta
  • Velký případ (1946) – role neurčena
  • Rozina sebranec (1945) – Potměbílý
  • U pěti veverek (1944) – Jan Rezek
  • Tanečnice (1943) – Borský
  • Muži nestárnou (1942) – Stáňa Jarský
  • Okouzlená (1942) – malíř Karas
  • Hotel Modrá Hvězda (1941) – hudebník Jirka Tůma
  • Pantáta Bezoušek (1941) – Králiš
  • Preludium (1941) – oponář Tonda
  • Pro kamaráda (1941) – horní Pešek
  • Minulost Jany Kosinové (1940) – medik Karel
  • Poznej svého muže (1940) – Ing. Koval
  • Štěstí pro dva (1940) – dr. Karel Svoboda

30. léta[editovat | editovat zdroj]

  • Příklady táhnou (1939) – podvodník Kolář
  • Hvězda z poslední štace (1939) – Melichar
  • Neporažená armáda (1938) – Vladimír Bouchal
  • Svět, kde se žebrá (1938) – strážník
  • Děvčata, nedejte se! (1937) – Václav Roubal
  • Filosofská historie (1937) – filosof Frýbort
  • Rozkošný příběh (1937) – Dobeš
  • Divoch (1936) – prokurista
  • Velbloud uchem jehly (1936) – Fred
  • Milan Rastislav Štefánik (1935) – Král

20. léta[editovat | editovat zdroj]

  • Pancéřové auto (1929) – bankovní úředník

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Konskripční přihlášky pražského obyvatelstva NA ČR
  2. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 45, 48
  3. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 55, 202
  4. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 58
  5. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 62–5
  6. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 370
  7. Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 224, ISBN 80-207-0419-1

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]