Otakar Vávra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Prof.[1] Otakar Vávra
Otakar Vávra.jpg
Narození 28. února 1911
Hradec Králové
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 15. září 2011 (ve věku 100 let)
Praha
Česká republikaČeská republika Česká republika
Povolání filmový režisér, scenárista a pedagog
Příbuzní Jaroslav Raimund Vávra
Ocenění národní umělec (1968)
Artis Bohemiae Amicis (2011)
Medaile Za zásluhy
Český lev 2001
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Otakar Vávra, Záznam o narození a křtu

Otakar Vávra (28. února 1911 Hradec Králové[2]15. září 2011 Praha[3]) byl český filmový režisér, scenárista a pedagog. Mezi jeho významná režijní díla patří filmy husitské trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem (1954–1956), Romance pro křídlovku (1966) a Kladivo na čarodějnice (1969). Hodnocení jeho osobnosti je značně rozporuplné: bývá označován za nejkontroverznějšího představitele českého filmu, který se přizpůsobil každému režimu, ale také za jednu z jeho nejpřínosnějších osobností. Vychoval také řadu tvůrců tzv. nové vlny.[4][5]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině ředitele všeobecné úvěrní společnosti v Hradci Králové Aloise Vávry (1866–??) a jeho manželky Marie, rozené Beiglové (1878–??); rodiče byli oddáni v Hradci Králové, necelý měsíc před jeho narozením.[2] Jeho starší bratr byl spisovatel a scénárista Jaroslav Raimund Vávra.[6]

Studoval v BrněPraze architekturu. Během let 19291930, kdy stále ještě studoval, spolupracoval na několika dokumentech. Roku 1931 produkoval experimentální film Světlo proniká tmou (i následující krátké filmy Žijeme v PrazeListopad byly experimentálními snímky). Od roku 1937, kdy natočil Filosofskou historii byl profesionálním filmovým režisérem.

Od roku 1945 byl v KSČ.[7] Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat.[8]

V roce 2001 byl vyznamenán Českým lvem za celoživotní přínos české kinematografii[9] i Cenou za mimořádný umělecký přínos světovému filmu na karlovarském filmovém festivalu a v roce 2004 Medailí Za zásluhy.[10] Oceněn byl prakticky každým politickým systémem, kterým prošel. [11]

Z prvního manželství měl jednoho syna. Jeho starší bratr Jaroslav Raimund Vávra byl též spoluautor scénáře filmu Krakatit.[12] Jeho mnohaletou partnerkou až do závěru života byla téměř o 40 let mladší režisérka Jitka Němcová.

Zemřel 15. září 2011 dvě hodiny před půlnocí na pooperační komplikace zlomeniny krčku.[13]

Umělecká kariéra[editovat | editovat zdroj]

Prvním celovečerním filmem, který režíroval, byla Filosofská historie z roku 1937. Dalším byl Cech panen kutnohorských, kde mj. hrála Zorka Janů, sestra Lídy Baarové.

Po roce 1945 natočil Krakatit, film se silným protiválečným poselstvím. Po únorovém komunistickém puči roku 1948 se přizpůsobil nové situaci a točil a produkoval filmy oslavující nový režim nebo epické historické fresky podporující oficiální interpretaci české historie: Jan Hus, Jan ŽižkaProti všem. V dalším desetiletí se režim stal liberálnějším a toto období přineslo jeho nejhodnotnější filmy: Zlatá reneta, Romance pro křídlovku a především Kladivo na čarodějnice. Podobně jako celý český film, v šedesátých letech 20. století prožíval mimořádné tvůrčí období. Po pádu socialismu stát víceméně přestal dotovat kinematografii a jeho posledním dlouhometrážním filmem tak zůstala Evropa tančila valčík.

Během svého života natočil celkem 52 hraných filmů a přibližně k 80 filmům napsal scénář. Jeho první a poslední dílo dělí 3/4 století.

Citát[editovat | editovat zdroj]

První z těch mladých byl snaživý Otakar Vávra. Jím přišel k filmu vzdělaný režisér s velkým rozhledem. Začal jako scenárista a už tehdy bylo vidět, že je mimořádně talentovaný. Jako režisér dovedl dát dílu pevný vnitřní řád, řád ryze filmový. Uměl dokonale odstínit napětí, naklonit si diváka. Dokázal ho strhnout. To vše uplatnil už ve své první režii, ve "Filozofské historii", kterou přesvědčivě přetlumočil do filmové řeči. Přišel a zvítězil.
— Ladislav Boháč[14]

Významná díla[editovat | editovat zdroj]

Kladivo na čarodějnice[editovat | editovat zdroj]

Jeho magnum opus je Kladivo na čarodějnice (1969), film založený na stejnojmenné (1963) knize Václava Kaplického o čarodějnických procesech 17. století. Kaplický se naopak inspiroval knihou Malleus maleficarum.

Děj se soustřeďuje na osudy skutečných obžalovaných v čarodějnických procesech na Moravě;v letech 16781695. V době humanismu znovu propukla mezilidská nenávist zapříčiněná mocichtivými jedinci. Inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu rozpoutal sérii procesů, která stála život víc než stovku lidí. Popisem brutality moci film sváděl ke spojení s politickými procesy 50. let, zejména s osudem Milady Horákové nebo s procesem se Slánským. Sám Vávra tento postřeh potvrdil jako správný.

Černobílá alegorie plná symbolů sleduje příběh až do procesu a odsouzení kněze. Neschopnost zastavit zlo hned zpočátku jen inkvizitora podporuje v jeho činech. Film končí jeho slovy: „Já už nejsem obyčejný člověk. Já jsem… nahoře.“

Film byl promítán v menších kinech a později byl stažen z distribuce a byl promítán pouze příležitostně ve filmových klubech.

Romance pro křídlovku[editovat | editovat zdroj]

Dalším z jeho tvůrčích vrcholů se stala Romance pro křídlovku (1966). Černobílý film je založen na stejnojmenné básni Františka Hrubína o lásce mezi studentem, který si užívá letní prázdniny, a dcerou principála. Milenci se rozhodnou utéct, ale otec vybere pro dívku jiného nápadníka. On sám tento svůj film označoval za vůbec nejlepší.

Krakatit[editovat | editovat zdroj]

Krakatit (1947) je film natočený na motivy stejnojmenného románu Karla Čapka z roku 1924. Vynálezce nebezpečné výbušniny se snaží uchovat svůj objev v tajnosti, aby nemohl být zneužit.

Černobílá verze byla v roce 1980 následována barevnou, která nese název Temné slunce. Remake snímku posunul příběh do moderní doby a nevyhnul se propagandě. Často je považován za jeho nejslabší práci.

Pedagogická činnost[editovat | editovat zdroj]

V padesátých letech společně s jinými českými režiséry pomohl založit FAMU, na které vyučoval po pět dekád (od roku 1963 jako profesor). Jeho studenty byli Miloš Forman a jiní představitelé české nové vlny. Z FAMU odešel v roce 2008.

Jeho žáky byli například Jiří Menzel, Věra Chytilová, Evald Schorm, Jan Schmidt, Emir Kusturica nebo Lordan Zafranović.

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze, Výroční zpráva za rok 2002. www.famu.cz [online]. [cit. 2010-01-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-13. 
  2. a b Matrika narozených, Hradec Králové, 1897-1912, snímek 424, Záznam o narození a křtu
  3. WEISSOVÁ, Lucie. Zemřel legendární český režisér Otakar Vávra [online]. Český rozhlas, 2011-9-16. Dostupné online. 
  4. http://kultura.idnes.cz/zemrel-otakar-vavra-04x-/filmvideo.aspx?c=A110831_171951_filmvideo_tt
  5. http://zpravy.aktualne.cz/domaci/zemrel-otakar-vavra-nejkontroverznejsi-filmar-historie/r~i:article:714370/
  6. Matrika narozených, Hradec Králové, 1897-1912, snímek 138, Záznam o narození a křtu
  7. ŠTINDL, Ondřej. Otakar Vávra, rozporný aktér i svědek dějin [online]. Lidové noviny, 2011-09-17. (česky) 
  8. VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 327. 
  9. {title}. www.cfn.cz [online]. [cit. 29-01-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 04-10-2008. 
  10. {title}. www.hrad.cz [online]. [cit. 29-01-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 07-02-2009. 
  11. http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/rs604.html
  12. Filmová databáze FDb.cz: Jaroslav Raimund Vávra (filmografie)
  13. http://kultura.idnes.cz/zemrel-reziser-otakar-vavra-stolety-matador-ceskeho-filmu-pau-/filmvideo.aspx?c=A110831_171951_filmvideo_tt
  14. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 175
  15. Vávra točil v 95 letech svůj první videoklip – iDNES, 13. 10. 2006

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, Jindřich: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955. Praha: Academia, 2007, str. 144, 350, 359, 483, 493, ISBN 978-80-200-1502-0
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q-Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 436. 
  • Brož, Jaroslav; Frída, Myrtil (1966): Historie československého filmu v obrazech 19301945. Praha: Orbis, str. 35, 53, 58–9, 79, 104, 112–5, 121, 126–7, 129–131, 143, 146, 148, 154–5, 164, 170, 172–5, 192–6, 200, 201, 218, 220, 221, 226, 232–4, foto 130, 294, 448, 453, 520, 644
  • Sakkara, M. (1980) : Die grosse Zeit des deutschen Films: 19331945. Leoni am Starnberg See: Druffel Verlag.
  • Sebald, H. (1995) : Witch-children: from Salem witch-hunts to modern courtrooms. Amherst, N.Y.: Prometheus Books.
  • Tunys, Ladislav (1998): Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila. Praha: Ametyst, str. 82, 137, ISBN 80-85837-35-8
  • Tunys, Ladislav (2011): Otomar Korbelář. Praha: nakl. XYZ, str. 144, 180, 181, 193–5, 213, 236, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Vávra, O. (1996) : Podivný život režiséra: Obrazy vzpomínek. Praha: Prostor.
  • Vávra, O. (1982) : Zamyšlení režiséra, Praha: Panorama.
  • Otakar Vávra – 100 let (2011), Praha, Millennium Publishing, Novela Bohemica

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]