Sofoklés

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sofoklés
Sofoklova busta
Sofoklova busta
Narození 497/496 př. n. l.
Kolón u Athén
Úmrtí 406/405 př. n. l.
Athény
Povolání dramatik, kněz a politik
Žánr drama
Děti Iofón
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sofoklés, řecky Σοφοκλης, (497/496 př. n. l., Athény406/405 př. n. l.) byl starořecký athénský dramatik, kněz a politik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Sofoklés byl politicky aktivní roku 443/442 př. n. l., kdy byl pokladníkem athénského námořního spolku. V roce 441/440 př. n. l. spolu s Periklem) vedl řecké vojsko jako stratég ve válce proti Samu. Jeho otec Sofillos byl zámožný člověk, měl dílnu na výrobu zbraní. Sofoklés dostal v mládí velmi dobré gymnastické a múzické vychování. Ve svých prvních hrách vystupoval ještě jako herec, avšak podle starořecké tradice přestal hrát pro slabý hlas. Ačkoli dostával mnoho pozvání do jiných měst, z velké lásky k Athénám tato pozvání odmítal.

Přátelil se s Periklem a Hérodotem a byl ovlivněn Euripidem, kterého však později také ovlivnil. Jako kněz výraznou měrou přispěl k zavedení Asklépiova kultu do Athén. Za své zásluhy o tento kult byl Sofoklés po smrti uctíván jako hérós Dexión.

Sofoklův syn Iofón byl také tragický básník a prý obvinil svého otce, který byl již ve vysokém věku, z duševní slabosti a žádal, aby byl zbaven svéprávnosti. Sofoklés vyvrátil synovo tvrzení tím, že přednesl před soudem píseň na Athény ze své poslední tragédie, kterou právě napsal.[1]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Sofoklés patří spolu se starším Aischylem a mladším Euripidem mezi nejvýznamnější starověké dramatiky. Napsal asi 120 tragédií, ale z nich se v úplnosti dochovalo jen sedm, část dramatu "Slídiči" a dále jen jména a nepatrné zlomky.

Sofoklés zavedl třetího herce (tritagonistu) a svá dramata většinou nepsal v trilogiích. Tím zvýšil dramatičnost děje, který se zkrátil a zhustil, zároveň se ovšem omezila úloha sboru. V jeho tragédiích se odrážejí i soudobé politické a společenské situace, např. v Králi Oidipovi se zmiňuje tehdejší mor. V řadě tragédií představuje problém osudu a neřešitelné konflikty mezi povinnostmi, například vůči zákonům obce a nepsaným náboženským zákonům rodu.[2]

Dochované hry (roky jsou přibližné):

Díla v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Sofoklés, Tragédie. Praha: Svoboda 1975. Přel. F. Stiebitz (kompletní vydání)
  • Král Oidipús. Praha: Artur 2010
  • Antigoné; Élektra. Praha: Artur 2010
  • Antigona. Praha: Orbis 1965. Přel. V. Renč
  • Oidipús vladař. Praha: Orbis 1963, Přel. J. Pokorný
  • Oidipús na Kolóně. Praha: ČDLJ 1953. Přel. V. Šrámek
  • Sofokleova Antigona. Praha: K. Jeřábková 1851. Přel. F. Šohaj

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Encyklopedie antiky, str. 571.
  2. J. Patočka, Pravda mýtu v Sofoklových drmatech.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Sofoklés
  • Encyklopedie antiky. Praha: Academia 1973. Heslo Sofoklés, str. 571
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Sofokles. Sv. 11, str. 91
  • Jan Patočka, Ještě jedna Antigona. In: Umění a čas. Sebrané spisy 4, str. 389
  • Jan Patočka, Pravda mýtu v Sofoklových dramatech. In: Umění a čas. Sebrané spisy 4, str. 461

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]