Divadlo Viola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Divadlo Viola
Prager Jugendstil Versicherungsanstalt 1.jpg
StátČeskoČesko Česko
MístoPraha
Zaměřenípoetický kabaret
Budova
ArchitektOsvald Polívka
Otevření1963
Přestavby1989
Osobnosti
ŘeditelLenka Plavcová
Další informace
Souřadnice
AdresaNárodní třída 7, 110 00 Praha 1
Oficiální webhttp://www.divadloviola.cz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Divadlo Viola je česká divadelní scéna zaměřená na komorní představení inspirovaná literárními texty. Nachází se ve dvoře bývalé pojišťovny na Národní třídě v Praze, secesní budovy, kterou navrhl roku 1906 architekt Osvald Polívka.[1] Kapacita sálu je 76 míst.

První představení Poetické vinárny Viola se konalo 22. července 1963 – pod názvem Komu patří jazz zazněly za doprovodu jazzové hudby verše Ginsberga, Ferlinghettiho, Vozněsenského a dalších.[1]

Ke vzniku Poetické vinárny Viola uvádí Lída Engelová: „…recitátor a nadšený milovník americké beatnické poezie Jiří Ostermann kolem sebe soustředil skupinu podobně zaměřených lidí a vymyslel jí název Poetický kabaret. Hledal pro ni prostor a po několika marných pokusech ho napadlo zajít za ředitelem Restaurací a jídelen Prahy 1 Karlem Majerem. … Karel Majer, který byl přítelem Jana Skácela, kulturním člověkem a milovníkem poezie, nabídl Ostermannovi malou vinárnu v nádherném secesním domě architekta Osvalda Polívky. Jmenovala se Viola a pod obrovským plátnem s panoramatem Hradčan tam hrál houslista hostům do ouška. Měla před rekonstrukcí, takže nic nebránilo udělat v ní třeba výnosný striptýzový bar, ale Karel Majer rozhodl, že z ní bude Poetická vinárna Viola. Po dlouhou dobu nad ní pak držel ochrannou ruku. »Majerova každodenní prostá manifestace potřeby umění v životě člověka odzbrojovala svou upřímností,« napsal ve sborníku ke 40. výročí Violy dlouholetý člen její umělecké rady Jaroslav Šeda.“[2]

Program byl zaměřen na recitaci beatnické poezie světové (Allen Ginsberg, Gregory Corso, Kenneth Rexroth, Andrej Andrejevič Vozněsenskij) i české (Vladimíra Čerepková, Ivan Diviš, Václav Hrabě), doprovázené jam sessions v podání skupiny Luďka Hulana; pořádaly se také projekce filmů nové vlny.[3]

V roce 1965 se stal ředitelem Vladimír Justl, který funkci zastával do roku 1992. Dramaturgie se zaměřila na literární klasiku a vedle volných literárních pásem začaly vznikat propracované scénické formy, což vedlo ke změně názvu z Poetická vinárna Viola na Divadlo Viola. Ve Viole působili režiséři Lída Engelová, Miroslav Macháček, Miloš Horanský a herci Radovan Lukavský, Zdeněk Štěpánek, Josef Somr, Boris Rösner, Miriam Kantorková, Hana Maciuchová, Eliška Balzerová, Barbora Hrzánová a další. David Prachař a Luděk Munzar získali na své účinkování ve Viole Cenu Thálie.

Jediný, kdo se ve Viole neujal, je snob.
— Radovan Lukavský[2]

Viola patřila k významným místům pražského kulturního života. Scházely se zde nonkonformní osobnosti, například za svého pražského pobytu v roce 1965 ji navštěvoval americký básník Allen Ginsberg. Atmosféru ve Viole pojmenoval Pavel Juráček slovy: „Ve Viole sedí večer co večer dost mladých mužů, kteří pokládají Greenwich Village za střed světa a netuší, že mladí mužové té »vesnice« jej umisťují do Violy.“ [4]

Viola je pod názvem „Konírna“ vykreslena jako hlavní hnízdo „kontrarevoluce“ v epizodě „Klauni“ v televizním seriálu 30 případů majora Zemana.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b SVOBODOVÁ, Markéta. Divadlo Viola. In: Internetové muzeum [online]. Dostupné z: https://www.theatre-architecture.eu/cs/internetove-muzeum/?theatreId=931
  2. a b NĚMEČKOVÁ, Lucie. Sto růží v bidetu (VII) – Divadelní svědectví Lídy Engelové. Divadelní noviny: kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky [online]. 3. dubna 2016 [cit. 9. 10. 2022]. Dostupné z: https://www.divadelni-noviny.cz/sto-ruzi-v-bidetu-vii-divadelni-svedectvi-lidy-engelove
  3. Jiří Ostermann – beatnik a exulant z Violy. Krajane.net [online]. 28.03.2008 [cit. 9. 10. 2022]. Dostupné z: http://krajane.radio.cz/articleDetail.view?id=1259
  4. POTMĚŠILOVÁ, Radka. Fenomén jménem Viola. Sanquis. 2005, č. 42, s. 66. Dostupné z: http://www.sanquis.cz/index2.php?linkID=art329
  5. PUTNA, Martin C. Šedá zóna katolické literatury a Vladimír Justl. Souvislosti: revue pro křesťanství a kulturu. 2015, č. 1. ISSN 0862-6928. Dostupné také z: http://souvislosti.cz/clanek.php?id=1761

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]