Secese

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Další významy jsou uvedeny na stránce Secese (rozcestník).
Alfons Mucha, typický představitel secesní malby
Průčelí Výstavního pavilonu secese ve Vídni (1898)

Secese je mezinárodní umělecký sloh z přelomu 19. a 20. století (období označovaného jako fin de siècle) a posledním stylem souhrnného umění, též Gesamtkunstwerk, jemuž se podařilo vtisknout svůj umělecký řád všem projevům a věcem moderního života. Těžiště secese neleží ve vysokém umění, v malbě a sochařství, ale i v dekoraci a užitém umění.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Secese vychází z květinových koncepcí britského textilního designéra Williama Morrise a hnutí Arts and Crafts, jež se vracelo k lidovým tradicím a romantismu řemeslnému fortelu středověkých mistrů a stavělo se tak proti jednoduchosti zpracování průmyslových výrobků hnaných průmyslovou revolucí. Tento styl byl také silně ovlivněn anglickými malíři označovanými jako Prerafaelité. Jedním z inspiračních zdrojů, který ovlivnil secesní umění především ve střední Evropě, byla také Beuronská umělecká škola, svébytný styl křesťanského umění vytvořený benediktinskými mnichy a inspirovaný starokřesťanským a egyptským uměním.

Největšího rozmachu secese dosáhla mezi lety 1890 a 1910 v Evropě a ve Spojených státech. Ve Francii se nazývá Art nouveau, v Německu Jugendstil, český název „secese“ (něm. Sezession, z latinského secessio odštěpení) pochází od uměleckých spolků, které se v Berlíně (1891), v Mnichově (1892) a zejména ve Vídni (Wiener Sezession, 1896) oddělily od konservativních akademií.

Za hlavní znaky secesního slohu se považuje ornamentálnost, plošnost a záliba v neobyčejných barvách a estetickém využití rozličných materiálů. Vláčný secesní ornament vyjadřuje zvláštní kvalitu secesního cítění, jež se vyhýbá citovým výkyvům i silnému vypětí vůle a tíhne k vyrovnané náladovosti. Secesní linie je plynulá vlnící se křivka, která vyvolává v divákovi dojem nenásilného pohybu v ploše, jejíž jednotvárnost se vyrovnává barevností. Secese vyhledává neobvyklé barevné odstíny a váže je podle principu harmonie a kontrastu. Ústředním znakem je stylizace, secese se snaží překonat gravidní tematiku historických slohů a obrací se přímo k přírodním tvarům (listy, květy, lidské a zvířecí tělo).

Secese se projevovala v architektuře, výtvarném umění, v užitém umění (bytové zařízení, vitráže) a v literatuře. V literatuře se nositeli secesního slohu staly proudy označované jako symbolismus a dekadence. Charakteristickým rysem secese je i v literatuře tendence k ornamentálnosti, v rovině jazykové s tím souvisí rytmizace věty a verše, opakování slov a hláskových skupin. Hlavními představiteli byli v českém prostředí Otokar Březina a Jiří Karásek ze Lvovic.

Představiteli architektury jsou Belgičan Victor Horta (Dům TasselovýchBruselu), Francouz Hector Guimard (vstupy do pařížského metra), Češi Antonín Balšánek a Osvald Polívka (Obecní dům v Praze), Španěl Antoni Gaudí (chrám Sagrada Família, Güellův park, Batllóův dům atd. – vše v Barceloně), Rakušan, opavský rodák Joseph Maria Olbrich (pavilon Secese ve Vídni) a další. Ve výtvarném umění prosluli Čech Alfons Mucha (plakáty, cyklus obrazů Slovanská epopej, návrhy šperků a nábytku), Rakušan Gustav Klimt (dekorativní malby, plakáty) a český sochař František Bílek. Představiteli užitého umění jsou Francouz Émile Gallé (skleněné vázy), Skot Charles Rennie Mackintosh (bytové zařízení), Američan Louis Comfort Tiffany (vitráže a lampy) a mnozí další.

Secese výrazně ovlivnila životní způsob konce 19. a začátku 20. století, neopakovatelně se zapsala i do tváře mnoha evropských měst jako Praha, Brno, Paříž, Vídeň, Mnichov nebo Berlín. V této době bylo vytvořeno nespočetně děl s vysokou uměleckou hodnotou, ale i předmětů denní potřeby.

Ukázky secesní tvorby[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gombrich, Ernst Hans: Příběh umění. Praha : Odeon 1992. ISBN 80-207-0416-7. str. 437–507.
  • Šabouk, Sáva: Encyklopedie světového malířství. Praha : Academia 1975. str. 315.
  • Wittlich, Petr: Umění a život – doba secese. Praha : Artia 1987. str. 62–126.
  • Wittlich, Petr: Česká secese, Praha : Odeon 1985.
  • Wittlich, Petr: Sochařství české secese, Praha : Karolinum 2000.
  • Pijoan, José: Dějiny umění – 9. Praha : Odeon 1991. ISBN 80-207-0098-6. str. 55–96.
  • Koch, Wilfried: Evropská architektura. Praha : Ikar 1998. ISBN 80-7202-388-8. str. 274.
  • Dvořáček, Petr: Architektura českých zemí: Secese. Praha : Levné knihy KMa 2005. ISBN 80-7309-287-5.
  • Sagnerová, Karin: Jak je poznáme? Umění secese. Praha : Knižní klub, 2007. ISBN 978-80-242-1773-4.
  • Millerová, Judith: Průvodce pro sběratele secese. Praha : Noxi, 2004. ISBN 80-89179-08-8.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Umělecký sloh
Předchůdce:
Symbolismus

Secese
Nástupce:
moderna?, bauhaus?