Václav Hrabě

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Václav Hrabě
Narození13. června 1940
Příbram
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí5. března 1965 (ve věku 24 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtíotrava plynem[1]
Místo pohřbeníLochovice
Národnostčeská
Alma materVysoká škola pedagogická
DětiJan Miškovský
RodičeJan Hrabě, Magdalena Kalinová
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Obrázek Tomuto článku chybí obrázky. Víte-li o nějakých svobodně šiřitelných, neváhejte je načístpřidat do článku. Pro rychlejší přidání obrázku můžete přidat žádost i sem.
WikiProjekt Fotografování

Václav Hrabě (13. června 1940 Příbram [2]5. března 1965 Praha) byl český básník a částečně prozaik, jeden z významných představitelů tzv. beat generation v Československu,[3] která se jinak rozmohla především v zemi svého vzniku, v USA.

Život[editovat | editovat zdroj]

Hrabě se narodil v Příbrami jako syn železničáře Jana Hraběte a Magdaleny rozené Kalinové. Měl o jedenáct let starší sestru Jarmilu. Dětství prožil v Lochovicích poblíž Berouna. Na gymnázium chodil v Hořovicích, maturoval v roce 1957. Dále studoval český jazyk a dějepis na Pedagogickém institutu v Praze, který absolvoval v roce 1961. Po absolutoriu nastoupil základní vojenskou službu v Horšovském Týně. Protože po odchodu do civilu nemohl sehnat v Praze zaměstnání (odmítl umístěnku na pedagogické místo do pohraničních Kraslic), pracoval jako pomocný dělník, vychovatel v učňovském internátě, knihovník v Městské lidové knihovně v Praze a také jako lektor poezie v časopise Tvář. Teprve v říjnu 1964 našel Hrabě uplatnění ve vystudovaném oboru, a to jako zastupující učitel na ZDŠ v Praze 5-Košířích. V roce 1960 se seznámil se svou budoucí manželkou Olgou, v únoru 1962 se vzali a v srpnu se jim narodil syn Jan. V roce 1964 se však manželé rozvedli.

Tvorba Václava Hraběte, stejně jako ostatních beatniků, úzce souvisela s jazzovou a bluesovou hudbou. Sám autor se učil hrát na několik hudebních nástrojů, mezi nimi klarinet a saxofon, a koncertoval se studentskými kapelami.[4]

Osobně se setkal s americkým básníkem Allenem Ginsbergem a napsal s ním rozhovor (v roce 1965 u příležitosti jeho vystoupení v Praze).

Hrabětovy básně se za jeho života nedočkaly knižního vydání, všechny soubory vycházely až posmrtně, protože autor tragicky zemřel v necelých pětadvaceti letech, když se nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým. Pohřben je v Lochovicích.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Během základní vojenské služby napsal řadu básní s tématem vojny, války a pobytu na marodce. V létě 1962 napsal divadelní hru Královna Margot, jejíž jediný rukopis později ztratil režisér Waldemar Sente. Z jeho prozaických děl se dochovala pouze povídka Horečka, která vyšla 1967 v revue Divoké víno.

Autor debutoval roku 1962 v časopise Univerzita Karlova a ve vojenském periodiku Zápisník. Časopisecky publikoval pouze kolem deseti básní, ale mnoho z nich se šířilo v opisech mezi jeho přáteli. Ti se pokoušeli dílo zkompletovat pro knižní vydání. Zásadní význam pro udržení Hraběte v čtenářském povědomí měl básník a recitátor Mirek Kovářík, který získal básně od Ivana Rajmonta a v druhé polovině šedesátých let z nich vytvořil poetické pásmo Stop-time s podtitulem Rekviem za Václava Hraběte (v roce 1969 vyšlo knižně). Uváděl je v letech 1965–1967 v litvínovském Docela malém divadle a v sedmdesátých letech v pražském divadle Rubín. V letech 1979-1981 uváděla Viola v režii Jiřího Hraše hudební pořad Blues v rytmu noci – poezií inspirovaná blues, včetně veršů Václava Hraběte. V roce 1984 uvedl Mirek Kovářík sólový recitační pořad Hledám tě v tomto městě, jehož podstatnou část tvořila právě Hrabětova poezie.

V 60. letech Hrabětovy básně otiskl literární časopis Tvář, který Hrabě redigoval, a také revue Divoké víno. Oba časopisy byly zrušeny po sovětské okupaci (Divoké víno obnovil v roce 2002 Ludvík Hess jako internetové periodikum). Roku 1977 vyšla v nákladu 2000 kusů sbírka Blues v modré a bílé (editor Jaromír Pelc), která byla okamžitě rozebrána a hojně opisována. Pásmo z veršů Korunovační blues vydala v cyklostylové podobě v roce 1981 divadelní agentura Dilia. Za normalizace se Hrabětova poezie šířila především samizdatem.

Některé básně byly zhudebněny, například Vladimírem Mišíkem (deska Pár tónů, které přebývají z roku 1989). Verše působí velmi autenticky, k čemuž přispívá i volný verš, kterým jsou psány. Hrabětova báseň Variace na renesanční téma se zařadila mezi neslavnější texty české poezie, když ji Vladimír Mišík v listopadu 1989 zpíval pro půlmilionovou demonstraci na Letné.

Během doby, kdy si přivydělával jako redaktor v časopisu Tvář, zde vyšly i dvě jeho reportáže - Cestou necestou (z autostopu po republice, 1964) a Třicet a jedna noc (z doby jeho působení ve Viole). V Divokém víně vyšla reportáž a rozhovor s Allenem Ginsbergem během jeho návštěvy v Praze (1965).

V roce 1983 začal básníkův syn Jan Miškovský pátrat po osudu otcovy literární pozůstalosti, nezvěstné od konce 60. let. Cesty vedly většinou za železnou oponu. V roce 1985 vyšel v Mnichově nákladem 350 výtisků výbor Hrabětovy poezie Černé nebe nad městem. Dvacet let pohřešovaná literární pozůstalost Václava Hraběte se do rukou jeho syna vrátila až v roce 1986.[5]

Když vyšel kompletní Hrabě. Zakladatel Divokého vína Ludvík Hess, editor díla Václava Hraběte Jaromír Pelc a redaktor Klubu přátel poezie Jiří Žáček v roce 1990. Na stole leží v KPP právě vydaný svazek úplné básníkovy pozůstalosti Blues pro bláznivou holku

Próza (chronologicky)

  • Třicet a jedna noc aneb Zápisky z živého domu. Tvář. 1964, č. 7. [Reportáž V. Hraběte z poetické kavárny Viola.]
  • Cestou Ne cestou. Tvář. 1964, č. 9–10. [Reportáž V. Hraběte o autostopu napříč republikou.]
  • Horečka. Divoké víno. 1967, č. 6–7. [Povídka – jediná dochovaná.]

Poezie (chronologicky)

  • STOPtime. Litvínov : [Docela malé divadlo], 1967. 60 s. [Z básníkovy pozůstalosti sestavil Mirek Kovářík – první souborné vydání Hrabětových básní, které vyšly místo programu k představení, resp. poetickému pásmu Stoptime, rekviem za Václava Hraběte v litvínovském Docela malém divadle, a to v nákladu 1200 výtisků.][6]
  • Stop-time. 1. vyd. [K vydání připravil a ediční poznámku napsal Mirek Kovářík.] Praha: Mladá fronta, 1969. 65 s. Edice Mladé cesty – poezie, sv. 30.
  • Blues v modré a bílé. 1. vyd. [Z básníkových publikovaných sbírek a z pozůstalosti uspořádal, k tisku připravil, doslov a životopisnou poznámku napsal Jaromír Pelc.] Praha: Melantrich, 1977. 89 s. Edice Poesie, sv. 90.
  • Korunovační blues: pásmo z veršů Václava Hraběte. Sest. Zdeněk Šimanovský. 1. vyd. Praha: Dilia, 1981. 48, [1] s. Edice Dilia, sv. 11047.
  • Černé nebe nad městem. 1. vyd. [Sest., do tisku připravil a závěrečnou pozn. napsal Daniel Strož.] München: PmD – Poezie mimo domov, ©1985. 70 s. Edice Nová řada poezie, sv. 12.
  • Blues pro bláznivou holku. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 257 s. Klub přátel poezie. Výběrová řada. ISBN 80-202-0201-3. [Kompletní vydání básnického díla včetně nově objevené rukopisné pozůstalosti k vydání připravili a uspořádali Mirek Kovářík, Jan Miškovský a Jaromír Pelc.
  • Blues: Blues pro bláznivou holku a jiné básně. V nakl. Labyrint 1. vyd., 1. dotisk. Praha: Labyrint, 1995, ©1994. 142 s. Edice Česká knihovna, sv. 3. ISBN 80-901289-8-X. [V nakl. Labyrint 2. vyd.: 1999. 172 s. ISBN 80-85935-11-2.]

Drama: Královna Margot (někdy uváděno Margot) – divadelní hra, jejíž rukopis se později ztratil.

Zhudebněné dílo[editovat | editovat zdroj]

Václav Hrabě byl sám muzikantem a jeho básně, jak napsal Michal Bystrov, přímo vybízejí k hudebnímu doprovodu.[7] Přesto ho pro českou hudební scénu objevil až Vladimír Mišík na přelomu 70. a 80. let 20. století, kdy vyšly na jeho druhém albu se skupinou Etc... s názvem „Etc...2 (1980) tři Mišíkem zhudebněné Hrabětovy básně Variace na renesanční téma, Ty II. a Jam Session. K Hrabětovi se Vladimír Mišík pak ještě několikrát vrátil (Tma stéká do kaluží na albu Etc...3 a Kdybych už měl umřít na albu Umlkly stroje). Později Hraběte zhudebňoval také písničkář Vladimír Veit. Na albu Jménem poezie jsou básně Déšť, Variace na renesanční téma, Jednou, Jam Session a Noční obraz, Veitovo album Variace na renesanční téma (2004) je celé složené z Hrabětových básní. Čas od času zhudební některou báseň některá z českých folkových či rockových kapel (viz seznam[8]).

Kulturní odkaz[editovat | editovat zdroj]

Hořovicích se, počínaje rokem 1994, každý sudý rok koná literární soutěž Hořovice Václava Hraběte.[9] V témže městě je po Hraběti pojmenováno gymnázium.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Václav Hrabě - básník. www.rotrekl.cz [online]. [cit. 2012-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-06-18. 
  2. BARÁK, Jan Václav Hrabě - Mrtví milovat nemohou Archivováno 11. 2. 2012 na Wayback Machine.. Novinky.cz, 13. června 2011
  3. HŘIVNA, Jiří. Čeští beatnici a jazz. Olomouc, 2013. Bakalářská práce. Univerzita Palackého, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jan Přibil. s. 41. Dostupné online.
  4. http://www.vaclavhrabe.com/[nedostupný zdroj]
  5. VÁCLAV HRABĚ 13. 6. 1940 – 5. 3. 1965 [online]. [Medailon.] [Ústí nad Labem] Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem, [b. r.]. Dostupné z: http://oldwww.svkul.cz/dat/bib/aut/00117-medailon.pdf Archivováno 22. 8. 2017 na Wayback Machine.
  6. MRÁZEK, Ondřej. Prokletý básník jazzového jara. In: Literární noviny [online]. 1. března 2010 16:11, aktualiz. 2. března 2010 10:54 [cit. 21. 8. 2017]. Dostupné z: http://www.literarky.cz/kultura/95-literatura/2081-proklety-basnik-jazzoveho-jara Archivováno 22. 8. 2017 na Wayback Machine.
  7. Michal Bystrov: Zbytečná variace na Hraběte (recenze alba Vladimíra Veita Variace na renesanční téma), Lidové noviny 9. září 2004. dostupné on-line Archivováno 30. 1. 2009 na Wayback Machine.
  8. Seznam podle článku Milan Tesař: Básníci ve folku - Václav Hrabě. Folk & Country 2/2006, únor, s. 37
  9. Ústav pro českou literaturu AV ČR – literární ceny [online]. [cit. 2013-05-17]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]