Divadlo 5. května

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Divadlo 5. května (zkráceně:D5K) v Praze bylo založeno v květnu roku 1945 a působilo v budově bývalého Nového německého divadla (Neues Deutsches Theater, pozdější Státní opera). Divadlu byla přidělena i bývalá komorní scéna Neues Deutsches Theater – Kleine Bühne (pozdější Ústřední loutkové divadlo).[1],[2]

Od 1. 8. 1946 až do zrušení divadla dne 15. 7. 1948 působily pak činoherní a operní soubor samostatně a to pod jménem Činohra 5. května a Velká opera 5. května, každý na jiné scéně.

Založení divadla[editovat | editovat zdroj]

Spoluzakladateli divadla byli Alois Hába, Václav Kašlík a Antonín Kurš, režisér Městských divadel pražských, který přípravu na založení nového divadla zahájil již v roce 1944. Po osvobození republiky bylo divadlo založeno a jeho činoherní soubor vytvořen spojením dvou skupin herců – členů Svazu DDOČ (Dělničtí divadelní ochotníci Československa) a Českého lidového divadla. Cílem divadla bylo hrát pro lidového diváka. Divadlo zahájilo svoji činnost dne 19. června 1945 premiérou Kuršem nastudované inscenace Serafimovičova Železného potoka.

Divadlo bylo po založení provozováno a financováno Ústřední radou odborů (ÚRO), která se však v roce 1946 provozování zřekla a divadlo se dostalo postupně do hospodářských problémů. Činohra a opera se v roce 1946 rozdělily na dvě samostatně působící jednotky.

Činohra[editovat | editovat zdroj]

V první sezóně zde působilo 41 herců[1] – z toho 30 herců přišlo z holešovického divadla Uranie – v souboru působili např.: Rudolf Deyl mladší, Vítězslav Vejražka, Otýlie Beníšková, Blanka Waleská, Felix le Breux, Karel Pavlík, Milada Matysová, Anna Melíšková. K souboru se dále připojili František Kovářík, Vladimír Hlavatý, Jindřich Plachta, Vojtěch Plachý-Tůma, Světla Amortová, Rudolf Hrušínský, Lída Plachá aj. Jeden měsíc zde působili také František Filipovský a Dana Medřická a v prvním roce zde hráli také konzervatoristé a děti z Dismanova rozhlasového dětského souboru. Většina členů souboru byla výrazně levicově orientována. Elévové z řad DDOČ vytvořili při divadle Studio 5. května, které však existovalo pouze v první sezóně a vzešli z něj např. Jaroslav Mareš a Věra Budilová.[1] V únoru 1946 vytvořil Jindřich Plachta s některými členy divadla zájezdovou skupinu pod hlavičkou "Vesnického divadla" a uskutečnili do října 1946 sedmdesát představení na venkově. Pro špatný zdravotní stav J. Plachty skupina pak činnost ukončila.[3]

Funkce uměleckého ředitele se ujal Antonín Kurš, který zde působil současně jako šéfrežisér činohry. Režiséry byli dále Miloslav Jareš, František Salzer, Alfréd Radok, Vítězslav Vejražka a Stanislav Vyskočil. Dramaturgem byl Jan Kopecký, později vystřídaný Jaroslavem Pokorným a Jiřím Jahnem, který také režíroval. Hostujícími režiséry byli Karel Novák a Jiří Sequens.[4] Výtvarníky byli mj. Josef Gabriel, Jaroslav Procházka a František Tröster. V polovině roku 1946 byl Antonín Kurš nucen z Divadla 5. května po vyslovení nedůvěry souborem odejít a funkci šéfa činohry převzal režisér František Salzer.[5]

Opera[editovat | editovat zdroj]

Uměleckým vedoucí souboru opery byl zpočátku Alois Hába, později vystřídaný Václavem Kašlíkem, působícím současně i jako režisér a dirigent. K dalším režisérům patřili Alfréd Radok (který působil současně i v činohře divadla), Jiří Fiedler a Karel Jernek. Dirigenty dále byli Jindřich Bubeníček, Bohumil Gregor a Karel Ančerl, který se v roce 1946 stal šéfdirigentem. Šéfem výpravy byl Josef Svoboda, pozdější význačný jevištní výtvarník a hlavní scénograf Národního divadla v Praze. Choreografii měli na starosti Robin Braun, Libuše Felberová a Nina Jirsíková.

Působiště divadla[editovat | editovat zdroj]

Divadlo 5. května působilo zprvu na dvou scénách:

  • Velká scéna: bývalé Nové německé divadlo (pozdější Smetanovo divadlo, nyní Státní opera Praha)
  • Malá scéna: Kleine Bühne, od června 1945 se pak přestěhovala do Komorního divadla v Hybernské ulici, patřícího dříve Městským divadlům pražským[1]

Později působila Činohra 5. května i na scéně Velké operety v Dlouhé třídě (pozdější Divadlo Jiřího Wolkera, dnes Divadlo v Dlouhé).

Ukončení činnosti[editovat | editovat zdroj]

Divadlo bylo zrušeno 15. července 1948. Část umělců činoherního souboru přešla do Vinohradského divadla (Rudolf Deyl mladší, K. Pavlík, Vladimír Hlavatý, M. Matysová), někteří mimo Prahu (např. Vítězslav Vejražka do Zlína), jiní do Národního divadla (Blanka Waleská). Opera byla začleněna do svazku Národního divadla jako třetí scéna.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Léta v Divadle 5. května byla největší příležitostí, jaká mne kdy potkala. Odnesl jsem si odtamtud přesvědčení, že i divadlo současnosti a budoucnosti nemůže být ničím jiným než stále se proměňující tvůrčí dílnou, v níž jde všem o všechno a o totéž.
— Josef Svoboda[6]

Činohra – vybraná představení[editovat | editovat zdroj]

1945/1946:

Velká scéna[editovat | editovat zdroj]

Malá scéna, resp. scéna v Dlouhé třídě[editovat | editovat zdroj]

Největší ohlas v sezóně 1945/1946 měly hry Antigona, Sen noci svatojánské a Tlustý anděl z Rouenu.

Nové hry na programu činohry v dalších sezónách (převážně na scéně v Dlouhé třídě)

Opera[editovat | editovat zdroj]

1945/1946

1946/1947

1947/1948

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 35, ISBN 80-7038-140-X
  2. Olga Vlčková: Divadlo a divadelní scény, Edice Zmizelá Praha, Paseka/Národní muzeum, Praha, 2014, str. 50, 51 (foto), ISBN 978-80-7432-564-9 (Paseka), ISBN 978-80-7036-435-2 (Národní muzeum)
  3. Jaroslav Pucherna a kol.: Přijelo divadlo, vyd. Orbis pro Státní zájezdové divadlo, Praha, 1961, str. 14
  4. Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 75, ISBN 80-7038-140-X
  5. Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Praha, Melantrich, 1984, str. 177
  6. Czsk osobnosti

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 252, 274
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 22, 27, 31, 43–5, 61, 63, 74, 86–93, 104, 118–122, 131–2, 134, 148, 157–8, 163, 178, 191, 196, 203, 206, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Divadelní zápisník, roč. I, 194546, Praha, Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, str. 9, 11,12, 15, 23, 25–7, 29, 30, 425–8, 570–1
  • Tomáš Vrbka: Státní opera Praha. Opera. 1888–2003. Historie divadla v obrazech a datech, Státní opera Praha & Slovart, Praha, 2004, str. 250–285, ISBN 80-239-2831-7
  • Tomáš Vrbka: Státní opera Praha. Opereta a balet. 1888–2008. Historie divadla v obrazech a datech, Státní opera Praha, Praha, 2010, str. 350–368, ISBN 978-80-254-7498-3
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 154–5, 168–9, 171
  • Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, 1984, Praha, Melantrich, str. 174–5, 177
  • Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 35–118, ISBN 80-7038-140-X
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, 1982, Praha, Odeon, str. 265–7, 273-4, 281, 308
  • Jaroslav Pucherna a kol.: Přijelo divadlo, vyd. Orbis pro Státní zájezdové divadlo, Praha, 1961, str. 14, 20
  • Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, vyd. Novinář, 1981, str. 243
  • Alena Urbanová: Vítězslav Vejražka, 1963, Praha, Orbis, str. 32, 34, 98–9
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, 1994, Praha, Odeon, str. 84–5, 88
  • Olga Vlčková: Divadlo a divadelní scény, Edice Zmizelá Praha, Paseka/Národní muzeum, Praha, 2014, str. 46–51 (vč. foto), ISBN 978-80-7432-564-9 (Paseka), ISBN 978-80-7036-435-2 (Národní muzeum)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]