Nové německé divadlo v Praze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nové německé divadlo v Praze /
Neues deutsches Theater Prag
Budova Nového německého divadla na pohlednici z doby kolem roku 1900
Budova Nového německého divadla na pohlednici z doby kolem roku 1900
Základní informace
Stát ČeskoČesko Česko
Místo Praha
Typ divadla profesionální divadlo
Zaměření činohra, opera, balet, plesy,
Scény Malá scéna Nového německého divadla
Budova
Styl neoklasicismus, neorokoko
Architekt Kancelář Fellner und Helmer, Alfons Wertmüller
Doba výstavby 1888
Otevření 5. ledna 1888
Další informace
Nové německé divadlo
Nové německé divadlo
Nové německé divadlo na mapě Prahy
Souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nové německé divadlo (Neues deutsches Theater), stojící na pražských Vinohradech, vedle Wilsonova nádraží, bylo v letech 1888 až 1938 divadelním centrem pražské komunity českých Němců (včetně německy hovořících Židů) a jedním z nejvýznamnějších pražských divadel té doby. Divadlo vzniklo jako reakce na vznik českého Národního divadla a na potíže s uplatněním německy hovořících umělců v pražských divadlech, která od konce 19. století upřednostňovala český repertoár a české herce. Mezi lety 1933 až 1938 se Nové německé divadlo stalo důležitým antifašistickým střediskem, kde působili významní umělci, jež byli pro svůj rasový původ či politickou orientaci (případně obojí) nuceni uprchnout z nacistického Německa (a po anšlusu i z Rakouska). Dnes v původní budově Nového německého divadla působí Státní opera Praha.

Založení Nového německého divadla v Praze[editovat | editovat zdroj]

Budova Nového německého divadla na přelomu 19. a 20. století
Budova dnešní Státní opery

Pražští Němci hráli během 19. století v budově dnešního Stavovského divadla na Ovocném trhu. V roce 1862 se z tohoto divadla stalo Královské zemské německé divadlo s německým souborem. Dlouhodobě neudržované divadlo však působilo čím dál více periferním dojmem. Němečtí herci navíc zůstávali stranou rozmáhajícího se českého divadelního dění.

Rozhodující okolností, která v této atmosféře nakonec vedla k založení Nového německého divadla, bylo zřízení velkolepého českého Národního divadla v roce 1883. Pražská německá obec zatoužila tehdy po reprezentativnějším sídle divadelních múz. Stavbou reprezentativního českého Národního divadla mezi pražskými Němci v podstatě vrcholily pocity druhořadosti, které v nich s rostoucí českou emancipací sílily už několik předešlých let.[1][2]

Dne 4. února 1883 byl ustaven Německý divadelní spolek (Deutscher Theaterverein), jehož cílem bylo v prvé řadě nashromáždit finanční prostředky. Nové německé divadlo bylo totiž od počátku plánováno jako divadlo soukromé.[3]

Popis budovy a výzdoba[editovat | editovat zdroj]

Nové německé divadlo v Praze z doby jeho vzniku - 1888

Plány na výstavbu Nového německého divadla zadal Německý divadelní spolek (Deutscher Theaterverein) vídeňské firmě architektů Ferdinanda Fellnera (1847–1916) a Hermanna Helmera (1849–1919), tvůrců celé řady divadelních budov na území rakousko-uherské monarchie (například v českých zemích divadel v Karlových Varech, Brně, Liberci, Jablonci nad Nisou, Mladé Boleslavi). Na projektu se podílel rovněž architekt vídeňského Burgtheatru Karl Hasenauer, samotnou stavbu vedl pražský architekt Alfons Wertmüller. Na místě bývalého Novoměstského divadla vyrostla za dvacet měsíců velkoryse řešená budova s hlavním průčelím obráceným do tehdejší Sadové (dnes Wilsonovy) ulice, spojující horní část Koňského trhu (dnes Václavského náměstí) s nádražím císaře Františka Josefa (dnes Hlavní nádraží). Tato komunikace – lemovaná železným plotem s akcízem – tvořila tehdy rozhraní mezi pražským Novým městem a ještě samostatným předměstím Královské Vinohrady. Vedle nového divadla se jižně rozprostírala zahrada, ve které byla zřízena restaurace k občerstvení návštěvníků a hudební pavilon pro koncerty. Zahrada padla ve 20. letech 20. století za oběť jedné z finančních krizí divadla, když musela být prodána jako stavební parcela.[4]

Tympanon s reliéfem vídeňského sochaře Theodora Friedla
Busty Schillera Goetha a Mozarta v průčelí budovy

Architekti Fellner a Helmer navrhli budovu v novorenesančním slohu, ve druhé polovině 19. století běžně užívaném na městských veřejných budovách (v Praze uplatněném například Josefem Zítkem na Národním divadle, Josefem Schulzem na Národním muzeu, nebo na společném díle obou architektů, Rudolfinu).

Původní malovaná opona Eduarda Weitha

Průčelí nad vstupním portikem je zvýrazněno šesti korintskými sloupy nesoucími tympanon s reliéfem. Na reliéfu je zpodobněna alegorická postava básníka, který se po smrti Orfea rozsápaného menádami ujímá jeho lyry, vylovené z vln, aby se s ní vznesl na Pegasu do sfér věčné slávy. Vrchol štítu korunuje socha Fámy s pozounem a palmovou ratolestí. Pylony na rizalitových nárožích nesou řecké vozy tažené pantery. Na levém voze stojí Dionýsos, pravý řídí Thalie.  Autorem sochařské výzdoby průčelí je Theodor Friedl (1842–1900).

Nástropní obrazy s bukolickými náměty, zasazené do bohatých rokajových rámců, jsou dílem Eduarda Veitha (1858–1925), který je rovněž autorem dekorativní fresky na stropě hlediště. Byl také autorem malby na původní oponě s personifikacemi Ctností a Neřestí. Veithova opona se ztratila po poslední válce. V roce 2002 vytvořil Antonín Střížek (* 1959) oponu novou na námět Mozartovy Kouzelné flétny. Při poslední rekonstrukci byla v roce 2019 místo ní instalována kopie původní Veithovy opony. (Veith mimo jiné navrhl nástropní fresku i oponu Německého lidového divadla ve Vídni).[5]

Z oválných oken mezi sloupy průčelí shlížely busty Schillera, Goetha a Mozarta, díla sochaře Otto Mentzela (1838–1901),[5] odstraněná ve vzedmuté vlně poválečných protiněmeckých emocí. Boční fasády byly v hledištní části divadla zakončeny terasami. Budova divadla byla původně dominantou v nezastavěném prostoru. Později byl vlevo od divadla postaven dnes již neexistující hotel, vpravo budova Plodinové burzy, která vyrostla na pozemku bývalé divadelní zahrady.[6]

Nové německé divadlo 1888, plán hlediště.

Kapacita divadla dosahovala téměř dva tisíce diváků, z toho bylo pět set míst k stání. Divadlo bylo vybaveno kombinovaným elektrickým a plynovým osvětlením a vytápěno čtyřmi ohřívači vzduchu; ventilace vzduchu měla výkon 90000 krychlových metrů za hodinu. Šířka jeviště u portálu byla 13,8 m, vnitřní šířka prostoru jeviště 23 m. Hloubka přední části jeviště činila 16,3 m, zadní části 8,7 m. Celkem byl tedy k dispozici 25 m hluboký prostor. Jeviště od hlediště bylo odděleno jednak dvoudílnou bezpečnostní železnou oponou, jednak malovanou, dnes nedochovanou oponou.

Samotné hlediště bylo na rozdíl od vnějšího pláště budovy pojednáno v neorokokovém stylu a svou bohatou zdobností se dodnes řadí k nejkrásnějším divadelním interiérům v Evropě.[7]

Provoz divadla[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam inscenací Nového německého divadla v Praze.

Divadlo zahájilo svou činnost dne 5. ledna 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští[8] a Beethovenovou operou Fidelio dne 9. 1. 1888.[9] Vedením Nového německého divadla pověřil spolek dosavadního ředitele Stavovského divadla Angelo Neumanna. Neumann získal významné umělce a brzy divadlo pozvedl na vysokou uměleckou úroveň. S větším či menším úspěchem pokračovali ve vedení Nového německého divadla i Neumannovi následovníci Heinrich Teweles, Leopold Kramer, Robert Volkner a Paul Eger.

Za vedení Angela Neumanna a dirigentů Alexandra Zemlinského (ten byl po Neumannově smrti v roce 1910 v letech 1911–1927 šéfem opery) a Georga Szélla (od roku 1927) se Nové německé divadlo stalo operní scénou mezinárodního významu, jehož dramaturgie obsáhla nejvýznamnější díla soudobé opery (Ernst Křenek, Paul Hindemith, Erich Wolfgang Korngold, Franz Schreker) i opery pražských německých skladatelů (Fidelio Friedrich Finke, Theodor Veidl, Hans Krása aj.).

Počínaje rokem 1920, kdy došlo ze strany českých divadelníků k jednostrannému záboru Královského zemského německého divadla a jeho přejmenování na Stavovské divadlo, stalo se Nové německé divadlo pro celé další období První republiky jediným velkým německým divadlem na území hlavního města.[10]

Činohra a období antifašismu 30. let[editovat | editovat zdroj]

Vedle opery působila v Novém německém divadle od samého počátku i německá činohra. Na místním jevišti se uplatňovali jak ryze německy hovořící činoherní herci, tak i česko-němečtí bilingvní herci. Působil zde například Walter Taub. V Novém německém divadle začínal ve svých prvních rolích Herbert Lom.

Během celé první republiky se Nové německé divadlo profilovalo jako liberální. Vzhledem k tomu, že mnozí jeho herci byli v nějakém smyslu antifašisté, sehrálo divadlo důležitou roli v době sílícího nacistického nebezpečí. Stalo se útočištěm umělcům působícím v Německu, kteří kvůli začínajícím nepokojům nemohli působit ve svých původních divadlech v Německu. Někdy kvůli svým názorům, později i kvůli rasovému původu. Zpočátku to byli herci levicově, antifašisticky orientovaní, později také herci židovského původu. Příkladem herce, který v sobě obě kategorie propojoval, byl například Fritz Valk.

V duchu jednotného kulturního antifašistického smýšlení byl také na přelomu léta a podzimu roku 1935 založen Klub českých a německých divadelníků (Klub der deutschen und tschechischen Bühnenangehörigen).[11]

Z německé strany pražskou mateřskou organizaci vedli Fritz Valk a Walter Taub, z české Václav Vydra, Karel Dostal a František Salzer. Členy klubu se stala plejáda českých a německých herců napříč kamennými a avantgardními divadly. Nejvýrazněji deklarovali česko-německou vzájemnost uvedením lokální frašky Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec v květnu 1936.[2] Pobočky klubu byly zakládány i v jiných českých městech s výraznou německou menšinou.[12] Divadlo se tedy během třicátých let stalo centrem německé sociálně-demokratické levice, avšak jeho další existence během eskalujícího nacismu na konci 30. let už nebyla myslitelná.

Ukončení existence divadla[editovat | editovat zdroj]

Po mnichovské dohodě se divadlo dostalo do personálních i finančních obtíží. Řada členů souboru – členů Henleinovy Sudetoněmecké strany – odešla do Německa, Prahu opustil i ředitel divadla Eger, který se vrátil do Švýcarska. Zemská správa odmítla vyplatit divadlu obvyklou subvenci s tím, že německé kulturní instituce by měly přesídlit na území Sudet. Současně ztratilo divadlo významné sponzory z řad německých Židů.[13]

Naposledy se v divadle hrálo 25. září 1938, kdy Divadelní spolek vypověděl všechny smlouvy a prodal divadelní budovu československému státu. V průběhu okupace nemělo divadlo pod názvem Německá opera Praha žádný pravidelný provoz, hostovaly zde pouze příležitostně některé německé soubory.[2]

Historie budovy po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození byla budova dána k dispozici nově ustavenému Divadlu 5. května, v roce 1948 byla však připojena k Národnímu divadlu jako jeho součást (od listopadu 1949 s názvem Smetanovo divadlo). Teprve v roce 1992 nabylo divadlo zpátky svou samostatnost jakožto Státní opera Praha. Po téměř 20 let fungovala Státní opera Praha jako samostatná instituce se zřizovatelem Ministerstvem kultury ČR. V roce 2012 se budova začlenila do svazku Národního divadla jako Státní opera.[14] V letech 2016–2020 proběhla rozsáhlá rekonstrukce historické i provozní budovy. Během rekonstrukce ve finální hodnotě 1,3 miliardy korun získala budova velkorysé moderní technické zařízení včetně nové točny, zároveň se vizuálně co možná vrátila k původnímu řešení z doby vzniku. Výtvarník a scénograf Martin Černý vytvořil podle staré černobílé fotografie repliku původní opony Eduarda Veitha, která roku 1945 za nevyjasněných okolností zmizela.[15] Provoz divadla byl znovu zahájen 5. ledna 2020.[16]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOL. Herbert Lom, nejslavnější český herec na světě. Praha: NZB, 2015. 242 s. ISBN 978-80-905864-2-0. 
  • LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci : Pražské německé divadlo 1845-1945. 1. vyd. Praha: Academia, 2012. 798 + CD-ROM s. ISBN 978-80-200-2112-0. 
  • VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha s nakladatelstvím Slovart, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha: Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 49–50. 
  2. a b c J. Herman: Smrt pražského německého divadla, Divadelní noviny, 15. květen, 2011
  3. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha: Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 51. 
  4. VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha s nakladatelstvím Slovart, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. S. 25. 
  5. a b Internetové muzeum / Divadelní architektura v Evropě. www.theatre-architecture.eu [online]. [cit. 2018-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha s nakladatelstvím Slovart, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. S. 26. 
  7. VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha s nakladatelstvím Slovart, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. S. 28. 
  8. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha: Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 55. 
  9. SLAVÍKOVÁ, Jitka. Fidelio, programová brožura k opeře.. 1. vyd. Praha: Národní divadlo, 2018. 90 s. ISBN 978-80-7258-658-5. S. 48. 
  10. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha: Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 306, 313–323. 
  11. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha: Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 508–509. 
  12. H. Schneider: Divadlo bez krize Archivováno 1. 11. 2016 na Wayback Machine, Divadlo.cz, 8. 12. 2007
  13. Miroslav Rutte: Otázka pražského německého divadla. Národní listy. 15. 10. 1938, s. 3. Dostupné online. 
  14. Státní opera – Historie, web Národního divadla
  15. PRÁVO, rh. Státní opera dostane staronovou oponu [online]. Borgis a.s., 2019-09-05. Dostupné online. 
  16. ČTK, i DNES. Slavnostní koncert otevřel po tříleté rekonstrukci budovu Státní opery [online]. MAFRA, 2020-01-06. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]