Nové německé divadlo v Praze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nové německé divadlo v Praze /
Neues deutsches Theater Prag

Budova Nového německého divadla na pohlednici z doby kolem roku 1900
Základní informace
Stát České královstvíČeské království České království
Místo Praha
Typ divadla profesionální divadlo
Zaměření činohra, opera, balet, plesy,
Scény Malá scéna Nového německého divadla
Budova
Styl neoklasicismus, neorokoko
Architekt Kancelář Fellner und Helmer, Alfons Wertmüller
Doba výstavby 1888
Otevření 5. ledna 1888
Další informace
Nové německé divadlo
Red pog.svg
Nové německé divadlo
Nové německé divadlo na mapě Prahy
Souřadnice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nové německé divadlo (Neues deutsches Theater), stojící na pražských Vinohradech, vedle Wilsonova nádraží, bylo v letech 1888 až 1938 divadelním centrem pražské komunity českých Němců (včetně německy hovořících Židů) a jedním z nejvýznamnějších pražských divadel té doby. Divadlo vzniklo jako reakce na vznik českého Národního divadla a na potíže s uplatněním německy hovořících umělců v pražských divadlech, která od konce 19. století upřednostňovala český repertoár a české herce. Mezi lety 1933 až 1938 se Nové německé divadlo stalo důležitým antifašistickým střediskem, kde působili významní umělci, jež byli pro svůj rasový původ či politickou orientaci (či obojí) nuceni uprchnout z nacistického Německa (a po anšlusu i z Rakouska). Dnes v původní budově Nového německého divadla působí Státní opera Praha.

Založení Nového německého divadla v Praze[editovat | editovat zdroj]

Budova Nového německého divadla na přelomu 19. a 20. století
Budova dnešní Státní opery

Pražští Němci hráli během 19. století v budově dnešního Stavovského divadla na Ovocném trhu. V roce 1862 se z tohoto divadla stalo Královské zemské německé divadlo s německým souborem. Dlouhodobě neudržované divadlo však působilo čím dál více periferním dojmem. Němečtí herci navíc zůstávali stranou rozmáhajícího se českého divadelního dění.

Rozhodující okolností, která v této atmosféře nakonec vedla k založení Nového německého divadla, bylo zřízení velkolepého českého Národního divadla v roce 1883. I pražská německá obec zatoužila tehdy po reprezentativnějším sídle divadelních múz. Stavbou reprezentativního českého Národního divadla mezi pražskými Němci v podstatě vrcholily pocity druhořadosti, které v nich s rostoucí českou emancipací sílily už několik předešlých let.[1][2]

Dne 4. února 1883 byl ustaven Německý divadelní spolek (Deutscher Theaterverein), jehož cílem bylo v prvé řadě nashromáždit finanční prostředky. Nové německé divadlo bylo totiž od počátku plánováno jako divadlo soukromé.[3]

Architektonické plány byly svěřeny zavedené vídeňské firmě Fellner und Helmer, která přizvala ke spolupráci architekta tamního Burgtheatru Karla Hasenauera. Vedením stavby byl pověřen pražský architekt Alfons Wertmüller. Plně funkční divadelní budova byla postavena za necelé dva roky. Svým prostorným hledištěm, stejně jako svou neorokokovou výzdobou patří její divadelní budova k nejkrásnějším v Evropě.[4][5] Nic na tom nemění fakt, že z důvodů úspor se během provozu ukázalo na některé nedostatky z hlediska akustiky, prostor pro herce apod.[6]

Provoz divadla[editovat | editovat zdroj]

Divadlo zahájilo svou činnost dne 5. ledna 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští.[7] Vedením Nového německého divadla pověřil spolek dosavadního ředitele Stavovského divadla Angelo Neumanna. Neumann získal významné umělce a brzy divadlo pozvedl na vysokou uměleckou úroveň. S větším či menším úspěchem pokračovali ve vedení Nového německého divadla i Neumannovi následovníci Heinrich Teweles, Leopold Kramer, Robert Volkner a Paul Eger.

Za vedení Angela Neumanna a dirigentů Alexandra Zemlinského (ten byl po Neumannově smrti v roce 1910 v letech 1911–1927 šéfem opery) a Georga Szélla (od roku 1927) se Nové německé divadlo stalo operní scénou mezinárodního významu, jehož dramaturgie obsáhla nejvýznamnější díla soudobé opery (Ernst Křenek, Paul Hindemith, Erich Wolfgang Korngold, Franz Schreker) i opery pražských německých skladatelů (Fidelio Friedrich Finke, Theodor Veidl, Hans Krása aj.).

Počínaje rokem 1920, kdy došlo ze strany českých divadelníků k jednostrannému záboru Královského zemského německého divadla a jeho přejmenování na Stavovské divadlo, stalo se Nové německé divadlo pro celé další období První republiky jediným velkým německým divadlem na území hlavního města.[8]

Činohra a období antifašismu 30. let[editovat | editovat zdroj]

Vedle opery působila v Novém německém divadle od samého počátku i německá činohra. Na místním jevišti se uplatňovali jak ryze německy hovořící činoherní herci, tak i česko-němečtí bilingvní herci. Působil zde například Walter Taub. V Novém německém divadle začínal ve svých prvních rolích Herbert Lom.

Během celé první republiky se Nové německé divadlo profilovalo jako liberální. Vzhledem k tomu, že mnozí jeho herci byli v nějakém smyslu antifašisté, sehrálo divadlo důležitou roli v době sílícího nacistického nebezpečí. Stalo se útočištěm umělcům působícím v Německu, kteří kvůli začínajícím nepokojům nemohli působit ve svých původních divadlech v Německu. Někdy kvůli svým názorům, později i kvůli rasovému původu. Zpočátku to byli herci levicově, antifašisticky orientovaní, později také herci židovského původu. Příkladem herce, který v sobě obě kategorie propojoval, byl například Fritz Valk.

V duchu jednotného kulturního antifašistického smýšlení byl také na přelomu léta a podzimu roku 1935 založen Klub českých a německých divadelníků (Klub der deutschen und tschechischen Bühnenangehörigen).[9]

Z německé strany pražskou mateřskou organizaci vedli Fritz Valk a Walter Taub, z české Václav Vydra, Karel Dostal a František Salzer. Členy klubu se stala plejáda českých a německých herců napříč kamennými a avantgardními divadly. Nejvýrazněji deklarovali česko-německou vzájemnost uvedením lokální frašky Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec v květnu 1936.[2] Pobočky klubu byly zakládány i v jiných českých městech s výraznou německou menšinou.[10]

Ukončení existence divadla[editovat | editovat zdroj]

Nové německé divadlo se během třicátých let stalo centrem německé sociálně-demokratické levice, takže jeho další existence během eskalalujícího nacismu (Sudetoněmecké povstání, Mnichovská dohoda a související události) na konci 30. let nebyla myslitelná. Naposledy se v divadle hrálo 25. září 1938, kdy Divadelní spolek vypověděl všechny smlouvy a prodal divadelní budovu československému státu. V průběhu okupace nemělo divadlo pod názvem Německá opera Praha žádný pravidelný provoz, hostovaly zde pouze příležitostně některé německé soubory.[2]

Historie budovy po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození byla budova dána k dispozici nově ustavenému Divadlu 5. května, v roce 1948 byla však připojena k Národnímu divadlu jako jeho součást (od listopadu 1949 s názvem Smetanovo divadlo). Teprve v roce 1992 nabylo divadlo zpátky svou samostatnost jakožto Státní opera Praha. Po téměř 20 let fungovala Státní opera Praha jako samostatná instituce se zřizovatelem Ministerstvem kultury ČR. V roce 2012 se budova začlenila do svazku Národního divadla jako Státní opera.[4]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOL.. Herbert Lom, nejslavnější český herec na světě. Praha : NZB, 2015. 242 s. ISBN 978-80-905864-2-0.  
  • LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha : Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0.  

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha : Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 49–50.  
  2. a b c J. Herman: Smrt pražského německého divadla, Divadelní noviny, 15. květen, 2011
  3. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha : Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 51.  
  4. a b Státní opera – Historie, web Národního divadla
  5. J. Ludvová: Neues deutsches Theater in Prag (Nové německé divadlo v Praze)
  6. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha : Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 56, 57.  
  7. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha : Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 55.  
  8. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha : Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 306, 313–323.  
  9. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha : Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 508–509.  
  10. H. Schneider: Divadlo bez krize, Divadlo.cz, 8. 12. 2007