Musica non grata

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Musica non grata neboli nežádoucí hudba je projekt Opery Národního divadla a Státní opery Praha, který milovníkům hudby a divadla a zájemcům o kulturu a dějiny středoevropského prostoru,[1] nabízí cyklus operních inscenací, koncertních provedení oper, symfonických a komorních koncertů. V rámci tohoto cyklu, jenž se těší podpoře Německého velvyslanectví v Praze, „zazní hudba meziválečné Prahy, která měla být navždy umlčena“.[2]

Podtitul cyklu … a přece zní dál je variací na okřídlený výrok Galilea Galileiho, který byl za nedovolené publikování svých vědeckých názorů odsouzen inkvizičním soudem.

Projekt se zaměřuje zejména na hudbu českých a německých autorů, kteří měli být v období 30. a 40. let umlčeni nacistickou ideologií,[1] která jejich tvorbu prohlásila za „zvrhlou“.[2] Mezi tyto hudebníky patří nejen takzvaní terezínští autoři Pavel Haas, Gideon Klein, Hans Krása a Viktor Ullmann, ale mnozí další hudební skladatelé, jež nacisté pronásledovali pro jejich židovský původ, politické postoje případně odbojovou činnost jako Franze Schrekera, Erwina Schulhoffa, Rudolfa Karla, E. F. Buriana, Karla Bermana či Ludmilu Peškařovou.[1] Anebo je donutili emigrovat jako Ernsta Křenka, Ericha Wolfganga Korngolda, Alexandra Zemlinského, Jaromíra Weinbergera, Bohuslava Martinů, Jaroslava Ježka či Vítězslavu Kaprálovou.[1] Dramaturgie projektu nezapomíná ani na klasiky moderní hudby, jako byli Paul Hindemith, Kurt Weill, Hanns Eisler, Igor Stravinskij, Alban Berg či Arnold Schönberg. Celý cyklus pak doplní díla dvou hudebních velikánů – Felixe Mendelssohna Bartholdyho a Gustava Mahlera,[1] jejichž dílo nacistům nevyhovovalo z rasových důvodů.


Ve 20. a 30. letech minulého století se česká, německá a židovská kultura střetávaly v Praze. Praha byla evropským hudebním a literárním centrem s bohatým společenským životem až do nástupu nacismu. Mnoho vynikajících umělců bylo po nástupu nacistické síly deportováno do pracovních a koncentračních táborů. Mezi ně patří i mnoho hudebních skladatelů, zejména těch s česko-německo-židovským původem. 

Za finanční podpory Velvyslanectví SRN v Praze vzniká v roce 2020 výjimečný projekt Musica non grata. Projekt Musica non grata je především oslavou hudby jako tvořivé lidské síly, poctou výrazu lidské důstojnosti, vzrušujícím znovuobjevováním skladeb, které nelze umlčet a které budou a musí znít dál.

Program projektu Musica non grata je rozvržen do čtyř divadelních sezón. V jednotlivých představeních zaznívá hudba meziválečné Prahy, která měla být navždy umlčena. Na scéně Orchestru Opery Národního divadla a Státní opery zazní více i méně známá avantgardní operní díla, symfonické a komorní koncerty umělců, kteří působili v Praze v letech 1919-1938.

Projekt prezentuje skladby českých a německých autorů, které nacistická ideologie zařadila na seznam „zvrhlé hudby“.  Jedná se o celou řadu hudebníků, jejichž tvorba a životy byly nenávratně zničeny na konci 30. let. Patří sem zejména více známí skladatelé Terezína Pavel Haas, Hans Krása, Gideon Klein či Viktor Ullmann. Projekt však připomene i životní cesty a výjimečné umělecké kvality takových osobností, jako byli Franz Schreker, Erwin Schulhoff, Rudolf Karel, Emil František Burian či Karel Berman, kteří byli pronásledováni pro původ, politické postoje či odbojovou činnost. Uslyšíme idíla skladatelů, kterým se podařilo emigrovat z okupované Evropy a ve svém novém domově nalezli sílu a inspiraci k další tvorbě, např. Ernst Křenek, Erich Wolfgang Korngold, Alexander Zemlinsky, Jaromír Weinberger, Bohuslav Martinů, Jaroslav Ježek, Paul Hindemith, Kurt Weill nebo Hanns Eisler.

Projekt Musica non grata do svého programu zařadil i slavné operní autory Emmerich Kálmán a Oscar Straus, stejně tak jako skladby největších klasiků hudby 20. století, Igora Stravinského, Albana Berga či Arnolda Schönberga, protože právě jejich hudba měla podle nacistické teorie zmizet ze světa.

Projekt prezentuje i dva významné skladatele, jejichž dílo zásadně formovalo evropské hudební dějiny, avšak neměli žádoucí „rasovou kvalifikaci“ - Felixe Mendelssohna Bartholdyho a Gustava Mahlera.

Ve světě, kde zásadně dominovali muži, se podařilo prosadit i ženám skladatelkám, projekt prezentuje významné skladatelky jako Vítězslava Kaprálová či Ludmila Peškařová.

Pro posluchače je veřejně přístupná on-line databáze hudebních skladatelů a umělců, kteří působili v Praze v letech 1919-1938. 

Program je doprovázen výstavami, sympózii, workshopy, diskuzemi a filmovými projekcemi.

Reference[editovat | editovat zdroj]