Levhart skvrnitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Levhart skvrnitý

alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
Zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: kočkovití (Felidae)
Podčeleď: velké kočky (Pantherinae)
Rod: Panthera
Binomické jméno
Panthera pardus
(Linné, 1758)
Původní a současné rozšíření levharta skvrnitého (před důkladnou revizí z roku 2015)
Původní a současné rozšíření levharta skvrnitého (před důkladnou revizí z roku 2015)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Levhart skvrnitý (Panthera pardus) či pouze levhart, někdy také nazývaný leopard, panter, panther nebo pardál,[2] je velká kočkovitá šelma žijící v Africe a Asii. Druh popsal Carl Linné ve svém díle Systema naturae v roce 1758. Levharti se vyvinuli pravděpodobně v Africe asi před 3-4 miliony lety a odtud se rozšířili do Asie a Evropy.

Levahrt je statná a zároveň elegantní kočkovitá šelma s velkou hlavou, středně dlouhými končetinami a dlouhým ocasem. Velmi se podobá jaguárovi, který je však robustnější, má relativně kratší ocas a poněkud jinak zbarvenou srst. Hmotnost dospělých jedinců se pohybuje od 18 kg po více než 70 kg. Obzvláště mohutní samci mohou vážit až okolo 90 kg.[3] Pohlavní dimorfismus je většinou výrazný, samci bývají o 30–50 % těžší než samice, výjimečně dosahují až dvakrát větší hmotnosti. Levhart je charakteristický žlutou, pískovou, okrovou, oranžovou či cihlovou barvou srsti, na níž jsou rozmístěny černé skvrny a rozety. Ty většinou nebývají vyplněny menšími skvrnkami, ale srst uvnitř rozet má často poněkud tmavší barvu, než srst okolo. Spodní část těla je světlejší než boky a hřbet. Někteří levharti mají vyšší produkci pigmentu melaninu, který způsobuje černé zbarvení srsti, a jsou označování jako černí levharti či černí panteři.[4] I tito levharti mají na svém kožichu skvrny, které však nejsou zřetelně vidět. Černí levharti se nejčastěji vyskytují v jihovýchodní Asii.

Jako jedna z mála velkých kočkovitých šelem se zdržuje často v korunách stromů, kam si vynáší kořist a ukrývá si ji zde před dalšími predátory, například lvy a hyenami.[5] Má velkou sílu a stavbu těla uzpůsobenou ke šplhání, a tak je schopný vytáhnout na strom zvíře podstatně těžší, než je on sám. Jeho kořistí se může stát široká škála živočichů od hmyzu a hlodavců přes antilopy a gazely až po regionální druhy turů a jelenů. Na vyhlédnutou oběť útočí ze zálohy, před finálním výpadem se snaží dostat na co nejkratší vzdálenost. K přiblížení využívá křoviny, podrost a skály, občas si na kořist počíhá i na stromě. Málokdy prchající oběť pronásleduje na delší vzdálenost, čímž se odlišuje od lva nebo geparda. Krátkodobě je schopen běžet rychlostí okolo 60 km/h.[6][7]

Levhart je skrytě žijící samotářské zvíře. Pokud jsou pozorovány skupinky levhartů pohromadě, jde vždy o samici s mláďaty nebo o pár v době páření. Je to spíše noční živočich, a to především v oblastech, kde ho ruší lidské aktivity. Velkou část dne tráví odpočinkem, k čemuž mu většinou slouží stromy nebo skály. Mezi jeho nepřátele a konkurenty patří lvi, hyeny, tygři, psi hyenovití, dhoulové, vlci a paviáni.

Původní oblast výskytu levhartů byla podstatně větší, ale kvůli lidským aktivitám se stejně jako u většiny ostatních zvířat neustále zmenšuje. Byli již vyhubeni v Jordánsku, Uzbekistánu, Jižní KorejiSingapuru, KuvajtuSýriiLibyiTunisku a pravděpodobně i Maroku.[8] Z fosilních nálezů vyplývá, že se v pleistocénu levharti vyskytovali i v Evropě, ale postupně odsud zmizeli.[9] Ačkoliv se stále jedná o nejrozšířenější kočkovitou šelmu, několik regionálních forem či poddruhů čelí akutní hrozbě vyhynutí. IUCN hodnotí levharta skvrnitého jako zranitelný druh.[8]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Jméno levhart se do češtiny dostalo z němčiny, konkrétně ze slova lewehart, která poněkud zkomolila latinský, resp. řecký název leopard či leopardus.[10] Název „leopard“ se i v češtině používá jako plnohodnotné synonymum. Toto pojmenování, užívané pravidelně od 13. století, vzniklo spojením dvou slov: leo resp. leon (lev) a pardos, či pardus (pardál), neboť se myslelo, že se jedná o křížence lva a pardála, resp. pantera. Název jako jeden z prvních použil Plinius starší ve svém díle Naturalis Historia. Řekové a Římané slovo pardos (pardál) převzali zřejmě ze sanskrtského prdakuh, což je označení pro pantera či tygra.[11][12]

Vědecké pojmenování Panthera pardus vychází z latiny, i když původně jde o řecké πάνθηρ (pánthēr) a πάρδος (pardos). Pan- (πάν), znamená „vše“ a thēr (θήρ) „kořist“, což se dá přeložit jako „kořist je pro něj vše“ anebo volněji „predátor všech zvířat“, druhové pardos (πάρδος ) znamená „panteří samec“.[13][14]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Dvě možnosti fylogenetického vývodu ve formě kladogramů pro podčeleď velké kočky.

Levhart skvrnitý patří do čeledi kočkovití a do podčeledi velké kočky. Spolu s tygry, lvy, jaguáry a irbisy je řazen do rodu Panthera, jehož název nemá český ekvivalent. Taxonomie rodu Panthera není doposud uspokojivě vyřešena, neboť nepanuje shoda ve fylogenezi. Začátkem 21. století byly uskutečněny několikeré studie, z nichž každá přinesla poněkud odlišné výsledky. Nicméně vyplývá z nich, že rod Panthera se od společného předka s ostatními kočkami oddělil asi před 11 miliony lety a samotný druh Panthera pardus vznikl asi před 2,8–4,35 miliony lety, což se zdají naznačovat i fosilní nálezy.[15][16][17][18][19] Ve své moderní podobě se levhart skvrnitý objevil v Africe asi před 470 000–850 000 lety, odkud pak migroval do Asie a Evropy.[20][21] Podle většiny fylogenetických vývodů je nejbližším příbuzným levharta lev (Panthera leo), následován jaguárem (Panthera onca). Naopak irbis (Panthera uncia), často nazývaný sněžný levhart, není s levhartem skvrnitým tak úzce spřízněn.[15][16][17][18][19]

V 19. a začátkem 20. století, kdy se teprve vytvářela systematika živočichů, se někteří vědci domnívali, že „levhart “a „panter“ jsou dva různé druhy. Důvodem byly velké rozdíly ve velikostech zvířat a barevných odstínech srsti.[12] Stejně tak melanická forma byla některými označována za zvláštní druh. Současná biologie považuje levharta skvrnitého za jeden druh, který však vytváří množství poddruhů a forem. Počet uznávaných subspecií se stále vyvíjí. Ještě do 80. let 20. století jich bylo vedeno více než 30,[22] po taxonomické revizi se jejich počet na základě genetických zkoumání snížil na 8,[23] od roku 2001 jich je uznáváno 9.[20] Někteří vědci mají snahu vyčlenit jako zvláštní druh levharta jávského (pod vědeckým jménem Panthera melas), či ho alespoň považují za velmi unikátní poddruh.[24]

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Mapa rozšíření 9 uznávaných poddruhů a sporného poddruhu P. p. tulliana

Na obrovském areálu rozšíření je popsáno 9 základních plus několik sporných subspecií, mnohé z nich stojí na pokraji vyhubení:[20]

  • Levhart africký (Panthera pardus pardus) je základní a nejrozšířenější poddruh. Žije na většině území Afriky. Velikost se regionálně velmi liší - některé místní populace mohou být velkého vzrůstu, jiné naopak malého.
  • Levhart arabský (Panthera pardus nimr) žije na jihu a západě Arabského poloostrova a v Izraeli, je nejmenším poddruhem se světlým zbarvením. V přírodě kriticky ohrožený.
  • Levhart perský (Panthera pardus saxicolor) vyskytuje se od Kavkazu až do Pákistánu. Je to největší poddruh s šedookrovým zbarvením a většími rozetami. Má dlouhou a hustou srst. Je vzácný, v zoologických zahradách se s ním občas setkáme, neboť ty se pokouší o jeho záchranu. V ČR tento poddruh chovají ZOO ve Dvoře Králové nad Labem a v Jihlavě.
  • Levhart indický (Panthera pardus fusca) žije v Přední Indii od Himálaje až po mys Komorin a na východ až po Barmu. Je to velká forma, většinou okrově žlutě zbarvená s pravidelně utvářenými velkými a poměrně řídce rozmístěnými rozetami. Dvůrek rozet není téměř nikdy tmavší než okolní základní zbarvení.
  • Levhart cejlonský (Panthera pardus kotiya) velký poddruh s tmavším zbarvením a malými rozetami. Je poměrně vzácný a i v jeho případě se vede chovná kniha. V ČR chová ZOO Brno, Jihlava a Ostrava.
  • Levhart indočínský (Panthera pardus delacouri) žije v v zemích Zadní Indie, Malajském poloostrově a zřejmě i v jižní Číně. Zbarvení je živě okrově oranžové se středně velkými rozetami. Na Malajském poloostrově jižně od šíje Kra je u tohoto poddruhu velmi častý výskyt melanismu.
  • Levhart jávský (Panthera pardus melas) je malým poddruhem z Jávy a Kangeárských ostrovů. Má krátkou narudlou srst, velmi často se u něj vyskytuje melanismus. O tomto poddruhu se někdy mluví jako o možném zvláštním druhu P. melas.[25] V ČR chován pouze v ZOO Praha.
  • Levhart čínský (Panthera pardus japonensis) Žije ve východní a střední Číně. Má delší srst, tmavě okrové až cihlové zbarvení a je středního až většího vzrůstu. Rozety má velké, občas s černými skvrnami uvnitř, čímž připomíná jaguára. U nás v ZOO Liberec.
  • Levhart mandžuský (Panthera pardus orientalis) je středně velká forma s hustou a velmi dlouhou srstí. Zbarvení je světlejší s velkými rozetami. Počet zvířat v přírodě nepřevyšuje několik desítek jedinců a jde tedy o jednu z nejvzácnějších šelem. Zoologické zahrady se intenzivně pokouší o jeho záchranu a množství zvířat v zajetí převyšuje jejich počet v přírodě. U nás mají velmi dobré zkušenosti s jejich chovem ZOO Praha, Olomouc a Ústí nad Labem.
Levhart indický

Regionální formy nebo předpokládané, ale již/zatím neuznávané poddruhy jsou:[26]

  • Levhart kašmírský (Panthera pardus millardi) je domovem v pohořích Kašmíru. Je poměrně velký a světle šedoplavě zbarvený. Rozety jsou husté a velmi drobné, s malým dvůrkem.
  • Levhart tibetský (Panthera pardus pernigra) je středně velká forma, která žije v Nepálu a Sikkimu. Srst je delší a hustší než u levharta indického. Zbarvení matně okrově žluté, rozety poměrně velké a nepříliš husté.
  • Levhart somálský (Panthera pardus nanopardus) obývá Somálsko a část Etiopie. Malá krátkosrstá forma; základní zbarvení světlé s převažujícími šedavými tóny, rozety malé a hustě umístěné.
  • Levhart etiopský (Panthera pardus adusta) obývá pohoří v jižní Etiopii, je poměrně velký, tmavě zbarvený. Černě zbarvení jedinci se vyskytují relativně častěji.
  • Levhart konžský (Panthera pardus iturensis) obývá tropické pralesy, je menšího vzrůstu, zbarvení je šedookrové až nahnědlé.
  • Levhart zanzibarský (Panthera pardus adersi) se vyskytoval na ostrově Zanzibar. Je světleji zbarvený s malými rozetami a skvrnami.
  • Levhart jihoafrický (Panthera pardus shortridgei) je poměrně velký poddruh s žlutooranžovým zbarvením.
  • Levhart senegalský (Panthera pardus leopardus) je znám z pralesních oblastí západní Afriky od Senegalu až po Gabun. Středně velká, nejčastěji poměrně tmavě zbarvená forma s malými skvrnami a rozetami.
  • Levhart kapský (Panthera pardus melanotica) je velmi malá regionální forma žijící v provincii Kapsko. Hmotnost dospělých jedinců bývá jen okolo 20–30 kg.[27]
  • Levhart středoasijský (Panthera pardus tulliana) je považovaný za formu poddruhu levhart perský. Žije především v Turecku ve velmi malých počtech.
  • Levhart sinajský (Panthera pardus jarvisi) obýval oblast sinajského poloostrova a v současnosti (2016) je již vyhubený. Bývá řazen k poddruhu levhart arabský.
  • Levhart berberský (Panthera pardus panthera) je v současnosti (2016) již zřejmě vyhubená forma, která žila v oblasti pohoří Atlas v Maroku, Alžírsku a Tunisku
Na fotografii z 80. let 20. století (mapování levhartů v Izraeli) vyniknou malé rozměry poddruhu levhart arabský.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Levhart skvnitý patří v rámci rodu Panthera spolu s irbisem k dvěma nejmenším druhům. Tělo levharta v sobě snoubí zdánlivě protichůdné charakteristiky a to eleganci a štíhlost a zároveň sílu a robustnost. Nohy je možno označit za středně dlouhé a silné.[28] Ocas je v poměru k délce těla po irbisovi druhý nejdelší mezi velkými kočkami.

Rozměry[editovat | editovat zdroj]

Levharti váží 18–90 kilogramů, tělo od hlavy po konec ocasu měří 140–240 cm, z toho na ocas připadá 50–100 cm a výška v kohoutku bývá v rozmezí 45–75(78) cm.[29][30][31][32] Velikost levhartů skvrnitých velmi záleží na poddruhu respektive na regionálních formách a habitatu. Největší jsou levharti perští (až 90 kg), cejlonští (až 77 kg), některé regionální populace levharta afrického (až 90 kg) a indického (přes 70 kg). Naopak nejmenší bývají levharti arabští (18–34 kg), jávští (30–45 kg) a levharti afričtí z provincie Kapsko (20–40 kg). U levhartích poddruhů platí Bergmannovo pravidlo jen zčásti, neboť například levhart mandžuský žijící v chladných oblastech dálného východu dosahuje pouze průměrné velikosti (30–50 kg).[33] Jako nejtěžší divoký levhart, jaký byl kdy zvážen, bývá obvykle uváděn 96,5 kg těžký jedinec z Namibie.[34][35] Nicméně samec levharta indického jménem Balaji vážil v roce 1996 v době odchytu pro zoologickou zahradu Tirupati úctyhodných 108 kg. V zajetí byl vykrmen do obezity a postupně přibral na konečných 143 kg.[36][37] Samci jsou obvykle podstatně mohutnější než samice, nejvíce patrný je tento dimorfismus na hlavě. Hmotnost samců bývá nejčastěji o 30–50 % a někdy až o 100 % vyšší než u samic.[29] Typická hmotnost samic stanovená na základě měření 34 jedinců z různých afrických populací a Indie oscilovala mezi 21,2 a 54 kg, u samců při počtu vzorků 47 dosahovala hmotnost 30,9 až 62,6 kg.[38] Je tedy zřejmé, že zvířata těžší než cca 70 kg jsou nesmírně vzácná.

Hlava[editovat | editovat zdroj]

Hlava samic je středně velká, často spíše štíhlejší a někdy až gracilní (levhart arabský). U samců je tomu naopak, hlava bývá často robustní až masivní. Podobně velcí jaguáři mívají hlavu ještě poněkud větší. Délka lebky u samců je 180 až 275 mm (výjimečně až 282 mm) a u samic 160 až 225 mm. Počet zubů mají levharti stejný jako všichni zástupci čeledi Felidae, nicméně někdy může chybět druhý horní třenový či první horní stolička, celkový počet tak může kolísat od 26 do 30.[39][40] Obvyklý zubní vzorec odpovídající 30 zubům je . U mléčného chrupu chybí stoličky, tudíž počet zubů je 26.[41]

Srst[editovat | editovat zdroj]

Základní zbarvení je žlutavé, okrové, žlutošedé, žlutooranžové, někdy až velmi tmavě oranžové či cihlové. Břicho a vnitřní část nohou jsou světlé až téměř bílé. Černá kresba má podobu od drobných okrouhlých a oválných skvrn až po tmavé rozety bez vnitřní skvrny. Skvrny se nachází na hlavě, krku, spodních částech nohou a ocase. Na hřbetě, bocích těla a stehnech se vyskytují obvykle prázdné rozety. Výjimečně u některých poddruhů (levhart čínský) je možno zahlédnout malé skvrnky uvnitř rozet. Odstín i hustota a velikost skvrn se liší podle jednotlivých geografických poddruhů. U některých poddruhů může být zbarvení uvnitř rozet tmavší než jejich okolí.[42] Mohlo by se zdát, že relativně pestré zbarvení bude v přírodě nápadné a zvíře bude již zdálky svou potenciální kořistí dobře spatřitelné. Ve skutečnosti jde o účinné maskování, které způsobuje tzv. somatolýzu, což je jakési rozostření či rozpuštění obrysů těla v okolním prostředí, především v travním podrostu, polopouštním, křovinatém a lesním terénu.[43] Rudyard Kipling to ve své povídce „Jak levhart získal své skvrny“ (Bajky a nebajky) popsal takto: „‘Nyní jsi krasavec’, řekl Etiopan. ‘Můžeš ležet venku na suché zemi a budeš vypadat jako hromada oblázků. Můžeš ležet na holé skále a budeš vypadat jako kus slepence. Můžeš ležet na větvi a budeš vypadat jako sluneční svit procházející skrz listy; a můžeš ležet přímo uprostřed cesty a nebudeš připomínat nic zvláštního.’[44] Délka a hustota srsti se liší podle místa výskytu a podle ročního období. V létě a v teplých regionech měří chlupy většinou 1,5 až 2,5 cm. Nejdelší a nejhustší srst mívají levharti žijící v horách a ve vyšších zeměpisných šířkách, především tedy levharti perští, amurští a indičtí z podhůří Himálaje, u nichž může délka zimní srsti dosáhnout i přes 5 cm.[45] Počet chlupů na 1 cm² se pohybuje od 2000 do 3000 (pro srovnání u irbisa je to 4000). Poměr počtu pesíkových chlupů k počtu chlupů podsady je zhruba 1:4.[43][46] Černé chlupy bývají delší a jemnější než chlupy světlé.[46]

Melanicky zbarvený jedinec. Na fotografii jsou stále dobře viditelné klasické skvrny a rozety, neboť melanická barva srsti má celkově oranžový nádech

Barevné odchylky[editovat | editovat zdroj]

Melanismus[editovat | editovat zdroj]

U levharta se nezřídka vyskytuje tzv. melanismus, což je černé zbarvení srsti.[4] Melanismus byl doposud zaznamenán u 13 z 37 druhů kočkovitých šelem a je zřejmě způsoben mutací genu Agouti Signaling Protein.[47] V některých oblastech je běžný (pohoří Aberdare v Keni, Etiopie, jižní Indie, Jáva), jinde však černé jedince nenajdeme (Arabský poloostrov, Dálný východ). Na Malajském poloostrově, jižně od šíje Kra, jsou černí levharti dominantní formou a naopak běžně zbarvení jedinci jsou zde vzácní.[48][49] Melaničtí jedinci zvaní též černí panteři se běžně kříží s ostatními příslušníky rodu a nejsou zvláštním poddruhem, nýbrž jen barevnou odchylkou.[4] V jednom vrhu se mohou vyskytovat černá i skvrnitá koťata a to i v případě, že jsou oba rodiče černě zbarvení. Podle údajů ze zoologických zahrad to vypadá, že melanické samice zřejmě mívají nižší počet mláďat ve vrhu.[45] Ačkoliv má srst černou barvu, jsou vždy pod určitým úhlem viditelné skvrny a rozety, což znamená, že jejich odstín černé je jiný, většinou tmavší.[47][50] Důvody melanismu se stále zkoumají. V zásadě existují dvě hlavní teorie. Buď jde o druh kamufláže, která se vyvinula adaptací na tmavší prostředí hustého pralesa, anebo o odpověď organismu na některé druhy epidemií, jimiž regionální formy levharta prošly.[47][49]

Abundismus[editovat | editovat zdroj]

Abundicky zbarvený jedinec levharta perského

Abundismus či někdy též pseudomelanismus se projevuje změnou kresby skvrn a rozet do atypických tvarů. Takto zbarvení levharti mají obvykle hustěji rozmístěné skvrny propojené často do různých větších celků a obrazců. Abundismus je vzácnější než melanismus. Jedinci, kteří jsou takto zbarvení, bývají někdy označováni jako levharti královští. Nejde však o samostatný poddruh či formu, ale pouze o barevnou odchylku.[50][51]

Erytrismus, albinismus[editovat | editovat zdroj]

Kromě melanismu a abundismu se vzácně u levhartů vyskytuje erytrismus a albinismus. Erytrističtí neboli červení levharti se vyznačují červenohnědou barvou srsti, což může mít dvě podoby: buď je červenohnědě zbarvená všechna srst anebo jen skvrny a rozety, přičemž barva srsti mimo rozety je pak relativně světlá. V přírodě jsou extrémně vzácní, nejčastěji se vyskytují na severovýchodě Jižní Afriky, především v regionu Lydenburg (Mpumalanga). Takto zbarveným jedincům se někdy říká růžoví panteři či jahodoví levharti.[51][52] Důvody tohoto zbarvení jsou zatím neznámé a stále se zkoumají.[52]

Albinismus či částečný albinismus bývá u levhartů rovněž velmi neobvyklý, ačkoliv zprávy o něm pocházejí z mnoha částí areálu jejich výskytu.[45] Na rozdíl od melanických, abundických a erytrických jedinců mají albíni nižší šanci na přežití, neboť bílá srst je činí nápadnými, což jim stěžuje lov a naopak je samotné vystavuje puškám lovců jako dobře viditelnou a žádoucí trofej.[51]

Smysly a výkony[editovat | editovat zdroj]

Levhart skvrnitý je univerzálně stavěná kočkovitá šelma s vynikajícím zrakem, skvělým sluchem, ale poměrně špatným čichem.[53] Umí se pohybovat extrémně mrštně a neslyšně, podobně jako kočky podstatně menší, než je on sám.[53] Disponuje mohutnými čelistmi a ostrými zatažitelnými drápy a dokáže dobře běhat, skákat a šplhat. Jeho síla a mrštnost mu umožňují zabíjet a odtáhnout kořist větší než je on sám. Maximální rychlost, kterou je schopen vyvinout, se pohybuje okolo 60 km/h.[7][54] Tuto rychlost však udrží jen velmi krátce, neboť podobně jako většina koček není vytrvalý běžec. Umí skočit 6,5–8 m do dálky a 3 m do výšky.[53][55][54] Síla, obratnost a přední končetiny uzpůsobené ke šplhání, což mu umožňují vynést do korun stromů živočichy podstatně těžší, než je on sám. Například jeden levhart vytáhl do rozsochy stromu ve výšce 3,5 m 91kg mládě žirafy.[56] Stejnou ale zřejmě až 125 kg vážící kořist si jiný levhart vytáhl do výšky 5,7 m.[57]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Cca 32 000 let stará malba levharta (vpravo) a hyeny z Chauvetovy jeskyně ve Francii

Levhart měl původně obrovský areál rozšíření, největší ze všech kočkovitých šelem.[58] Zabíral téměř 35 mil. km².[59] Ačkoliv mezi koncem 19. a začátkem 21. stoletím došlo k jeho výraznému zmenšení a fragmentaci, stále jde z hlediska celkové plochy o největší areál mezi všemi kočkami,[21] ačkoliv je pravděpodobné, že brzy bude předstižen pumou. Území, na němž je potvrzený výskyt k roku 2015, má rozlohu 8,5 mil. km², což je pouhých 25 % původní rozlohy. Na dalších cca 4,2 mil. km² je jeho výskyt nejistý (buď je zde zřejmě vyhynulý nebo pravděpodobně přítomný). Za posledních cca 100 let zmizel levhart z asi 21,9 mil. km².[8][59]

Evropa[editovat | editovat zdroj]

Ve středním pleistocénu (před cca 1 mil. let) žili levharti kromě Afriky a Asie i v Evropě (zde v podobě subspecií Panthera pardus antiqua a později Panthera pardus spelaea).[20][58] Jejich výskyt lze potvrdit z mnoha různých především jeskynních nalezišť.[9][60] Ještě v pozdním pleistocénu (před cca 100 000 až 24 000 lety) byla tato šelma spolu s dalšími kočkami poměrně hojnou součástí evropské fauny.[61] V průběhu poslední doby ledové z větší části Evropy mizí a to zřejmě o několik tisíc let dříve než další druhy pleistocénní fauny. Je však možné, že na území dnešního Španělska, Řecka a Ukrajiny přežívaly lokální populace levhartů i v holocénu, na některých místech asi až do 1. století n. l.[61][62] Nejvýchodnější cíp Evropy v podobě podhůří Kavkazu levharti (poddruhu Panthera pardus saxicolor) obývali ještě ve 20. století, ale v tomto případě nešlo o pozůstatek evropské nýbrž výběžek asijské populace.[63]

Levhart z afrického Tsava (Keňa). Tento se kresbou podobá jaguárovi, což ukazuje i jedna rozeta vyplněná skvrnou.

Afrika[editovat | editovat zdroj]

Až do začátku 20. století obýval levhart podstatnou část Afriky. Nevyskytoval se pouze na Sahaře (kromě malých ostrůvků) a v některých rozlohou marginálních oblastech (např. na vrcholech nejvyšších pohoří).[59] V Africe žije pouze jediný poddruh a to levhart africký (P. p. pardus). Z 97 % území Severní Afriky, kde dříve žili, levharti zmizeli. Jejich poslední nepatrné zbytky přežívají v Egyptě a možná i v pohoří Ahaggar v Alžírsku. Populace v Maroku velmi pravděpodobně již neexistuje, ale s jistotou to potvrdit ještě nelze.[8][59] V Západní Africe došlo k masivní fragmentaci areálu, většinou kvůli změně životního prostředí. Levharti zde stále žijí v Senegalu, Guinei, Libérii, Pobřeží Slonoviny, Burkině Faso, Ghaně, Beninu, Nigeru a Nigérii. Jejich výskyt je často omezen na nemnohé národní parky.[8][59] Ve Střední Africe lze levharty nalézt v Deomkratické republice Kongo, v Kamerunu, Gabonu, Republice Kongo, Středoafrické republice, Čadu a v Jižním Súdánu. Zvláště v Dem. rep. Kongo došlo k rozkouskování areálu kvůli lidským aktivitám. Jádrovými oblastmi jsou poměrně velká a kompaktní území výskytu v Republice Kongo a Gabonu, respektive ve Středoafrické republice.[8][59] Etiopie, Keňa a Tanzánie jsou z hlediska výskytu levharta nejdůležitějšími státy Východní Afriky. Dále žije v severní Ugandě a v malých částech Somálska a Eritrey. Z Džibutska a Súdánu tato šelma buď zmizela nebo je zde velmi vzácná, v Zanzibaru se od konce 90. let 20. století rovněž nevyskytuje.[8][59][64] Jižní Afrika je oblastí s nejpočetnějšími a nejzdravějšími populacemi levharta, a tak je někdy považována za jakousi pevnost pro celý druh.[8] Levharti žijí v Angole, Namibii, Botswaně, Zambii, Zimbabwe a Mosambiku. Jihoafrická republika přišla v minulosti prakticky o veškerou centrální populaci a v současnosti se zde levharti vyskytují jen v podél hranic a v pobřežních horách.[8][59]

Protahující se levhart cejlonský z NP Yala

Asie[editovat | editovat zdroj]

V Asii žili levharti od břehů Rudého, Středozemního a Černého moře přes celou jihozápadní, jižní a jihovýchodní Asii, dále přes Čínu až po Koreu a oblasti východního Ruska. Kromě toho obývali i řadu ostrovů, především Jávu, Srí Lanku a další. Toto rozšíření je sice v zásadě platné i začátkem 21. století, ale areál byl výrazně fragmentován. V Jihozápadní Asii žije poddruh levhart arabský (P. p. nimr), jehož baštou je Omán. V ostatních státech Arabského poloostrova (Jemen, Saúdská Arábie, možná SAE) se nacházejí jen velmi malé populace, v Izraeli přežívá několik málo kusů.[8][59] Poddruh levhart perský (P. p. saxicolor) má populačně nejsilnější základnu v Íránu, zatímco v Turecku, Iráku, Ázerbájdžánu, Arménii, Rusku, Gruzii, Turkmenistánu a Afghánistánu žijí jen malé roztříštěné populace. Výskyt v Uzbekistánu je nejistý. Pákistán se rozkládá na styku dvou poddruhů (l. perský a indický) a levhart zde žije v poměrně hojných počtech, ačkoliv i odtud z mnoha míst vymizel.[8][59] V Indii, Nepálu, Bhútánu, Bangladéši a Myanmaru žijící levhart indický (P. p. fusca) je relativně početný, přičemž hlavní oblastí výskytu je podhůří Himaláje. Na Srí Lance se vyskytuje poddruh levhart cejlonský (P. p. kotyia).[8][59] V Mynamaru a státech Indočíny žijící poddruh levhart indočínský (P. p. dalacouri) byl donedávna považován za poměrně hojný, ale nejnovější výzkumy a data ukazují opak. Stále relativně početné populace je možno nalézt v Malajsii a Thajsku, malé množství jedinců žije v Myanmaru, Kambodži a jižní Číně, z Laosu a Vietnamu šelma zřejmě vymizela.[8][59] Na Jávě žije kriticky ohrožený levhart jávský (P. p. melas). Pro mnohé vědce je záhadou, proč levhart nežije a v minulosti zřejmě ani nežil na Sumatře, ačkoliv je tento ostrov blíž kontinentální Asii než Jáva.[65][66] Pouze v Číně se vyskytuje poddruh levhart čínský (P. p. japonensis), jehož celková populace je těžko odhadnutelná. Nejvýchodněji žijící levhart mandžuský (P. p. orientalis) obývá v nepatrných počtech malé části východního Ruska a Číny a zřejmě zasahuje i na území KLDR.[8][59]

Populace[editovat | editovat zdroj]

Celková divoká populace levharta skvrnitého zřejmě dosahuje několika set tisíc jedinců, skutečně spolehlivá data pro přesné vyčíslení ale neexistují.[8] Máme jen minimum údajů k africké populaci, která čítá mnoho desítek tisíc jedinců a tvoří tak většinu všech levhartů. K dispozici je pouze odhad počtu levhartů v Jihoafrické republice, kde jich v roce 2008 žilo okolo 4250.[67] Nicméně k několika asijským poddruhům existují celkem přesné údaje. Počet levhartů mandžuských dosahuje asi 60–80 dospělých jedinců,[8][68] levhartů čínských 174–348,[69] levhartů jávských méně než 250,[8] levhartů cejlonských 700–950,[70] levhartů perských 800–1000[8][71] a levhartů arabských méně než 250.[8][72] Indie dlouho neuváděla žádné relevantní údaje k početnosti své levhartí populace, ale v roce 2015 byla shromážděna a publikována data, která hovoří o 12 000–14 000 jedincích.[73] Počty levhartů indických v ostatních státech nejsou známy. Populace levharta indočínského nebyla dosud vyčíslena.

Ekologie a chování[editovat | editovat zdroj]

Biotop[editovat | editovat zdroj]

Levhart v přírodě (video)

Z velkého rozsahu jeho rozšíření je zřejmé, že levharti dokáží žít v mnoha typech přírodního prostředí. Nežijí pouze ve velmi suchých rozsáhlých pouštních oblastech, vysokohorských biotopech (v tropech nad cca 5200 m n. m.[8], ve střední Asii nad cca 3500 m n. m.[74]) a samozřejmě mimo zeměpisnou šířku svého rozšíření, tedy například v v tundrách a polárních územích. Hlavními faktory, které určují jejich výskyt, jsou dostatek kořisti, alespoň minimální množství vody a možnosti úkrytu.[58] Jelikož levhartům přizpůsobeným suchému klimatu stačí pít pouze jednou za deset dní, dokáží se dlouhodobě pohybovat i v aridním klimatu, například v poušti Kalahari či při okrajích Arabského poloostrova. Rovněž tak se umí vyrovnat s tuhými zimami střední Asie či dálného východu. Nevadí jim křovinolesnatý biotop subtropů, velmi dobře se adaptovali na téměř bezlesý skalnatý terén (Kavkaz).[75] Pokud levharti nějaké prostředí přeci jen preferují, tak jsou to oblasti, kde se vyskytují stromy - ať už poměrně řídký porost akácií v savanách či husté lesy tropických oblastí Afriky a jižní Asie. Existují ještě dva faktory, jenž limitují jejich habitat - konkurence jiných velkých šelem, především tygrů a lvů a přítomnost člověka. Ačkoliv se lidem většinou spíše vyhýbají, dokáží mnozí jedinci nepozorovaně koexistovat v jejich těsné blízkosti. Například v roce 1990 byli nalezeni tři levharti žijící ve staré parní lokomotivě na nádraží v Kampale (Uganda). Rovněž byla zjištěna přítomnost několika levhartů v Nairobi.[58] V indických městech je výskyt těchto šelem spíše pravidlem než výjimkou.[76][77]

Levhart odpočívající na stromě

Chování, teritorialita[editovat | editovat zdroj]

Levhart se umí přizpůsobit mnoha životním podmínkám a podle toho vypadá i jeho chování. Jedná se o skrytě žijící solitérní šelmu. Pokud je spatřen ve skupině, jde vždy o samici s mláďaty nebo pár během rozmnožování.[78] Obecně se předpokládalo, že je to převážně noční tvor, což v určitých oblastech, především tam, kde byl loven a obtěžován lidmi, platí.[79] Nejde však o pravidlo, neboť z mnoha jiných studií vyplývá, že tato kočkovitá šelma dokáže být aktivní za soumraku či svítání nebo kdykoliv během dne.[79][80][81][82] Ve velmi teplých regionech (během léta) se nicméně vyhýbá jakékoliv námaze v období kolem poledne, resp. brzy odpoledne.[83] Vodu nijak nevyhledává na rozdíl od tygrů nebo jaguárů a pokud to jde, využívá k jejímu překročení kameny, mosty či mělké brody, ale v případě nutnosti je schopen přeplavat i větší řeky.[53][84] Levhart velmi často odpočívá, nejlépe na místech, kde může zároveň sledovat své okolí. Jde tedy především o větší stromy, skály, návrší, kopečky. Jako úkryt a útočiště mu slouží i různé jeskyně, hustý podrost a členité skály. Někdy využívá i doupata zvířat, jenž zabil či kteří místo opustili, například dikobrazí.[85][86]

Velikost teritoria levhartů záleží na pohlaví a biotopu. Samci mají obvykle teritorium větší zahrnující území několika samic.[78] Obecně platí úměra, že čím méně kořisti, tím větší teritorium šelma má. V oblastech bohatých na kořist (NP Čitvan, NP Tsavo, NP Serengeti, Krugerův NP, Huai Kha Kaeng NP v Thajsku aj.) žijí samice na území o rozloze přibližně 6–18 km², kdežto samci 17–76 km². V Botswaně tato čísla mírně vzrůstají na 33 km² u samic a 40 až 69 km² u samců. V aridních oblastech a dalších místech chudších na kořist se plocha postupně zvětšuje. V izraelských pouštích žijí samice průměrně na 84 km² a samci na 137 km². Na dálném východě jde u samců až o 280 km². V severovýchodní Namibii měří teritoria samců průměrně 451 km² (od 210 po 1164 km²), samic mezi 183 a 194 km².[78][87][88] Legendární lidožrout z Rudraprayagu operoval na území o rozloze 1285 km², což byl i jeden z důvodů, proč se ho dlouho nedařilo zastavit.[86] Největší zjištěné teritorium vlastní samci v poušti Kalahari, průměrně jde o 2182 km².[88] Své území si jednotliví jedinci postupně procházejí, v průměru jim to trvá 7–10 dní.[89] Jde však jen o orientační údaj: někdy se zdrží na jednom místě několik dní, jindy projdou celé teritorium za jednu noc.[78] Například v Namibii ujdou průměrně 9,8 km denně (rozsah 0,8–17,8 km).[87] Podle Ke značení teritoria používá levhart několik metod - postřik nápadných míst směsí moči a sekretu z anální žlázy, drásání kůry stromů drápy, hrabání země a méně často pak pokládání exkrementů.[14][86][90][91]

Matka komunikuje se svými mláďaty i pomocí bílé spodní části konce ocasu.

Komunikace[editovat | editovat zdroj]

Levharti komunikuji pomocí pachů, zvuků a vizuálně. Pachy produkuje moč, anální žláza a výkaly. Výhodou čichové stopy je její dlouhá výdrž a možnost rozeznat jí bez ohledu na viditelnost. Pro člověka je levhartí pach zachytitelný asi v 30 m². Levharti se rádi válejí ve vlastní moči a v moči a trusu jiných zvířat.[14]

Ačkoliv je většinou tichá, v případě potřeby vydává tato šelma různorodé zvuky: řev a jakési štěkání, přičemž nejběžnější vokalizace zní jako řezání dřeva.[14][92] Řvaní, které je podobné tygřímu (nicméně podstatně slabší), může levhart vydávat kdykoliv během dne, ale častější je přeci jen za soumraku či svítání. Jedná se o důležitý teritoriální signál. Každý levhart má svůj specifický hlasový projev, podle něhož je rozeznatelný. Kromě toho dokáží levharti funět (přátelské setkání), vrnět, prskat, syčet, vrčet a mňoukat.[28][92][93][94] Mláďata umějí naříkat nízkým hlasem, především když jsou hladová nebo nespokojená.[92] Vizuální komunikace spočívající v mimice tváře, cenění zubů, měnění pozice uší a pohybování ocasem nebývá u levhartů tak častá, neboť jde o zvířata samotářská, která se málokdy potkávají. Mnohdy takto „hovoří“ samice s mládětem.[95][96]

Levhartí kotě

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Levhart je masožravec a predátor. Patří mezi nejschopnější lovce v živočišné říši. Je uzpůsoben k aktivnímu lapání kořisti - má silné čelisti, ostré zatažitelné drápy, vynikající smysly, svalnaté a pružné tělo a poměrně účinné maskování. Je to potravní oportunista, který loví velkou škálu živočichů. Bylo zjištěno, že jen afričtí levharti mají na jídelníčku nejméně 92 druhů zvířat.[97] Pokud se k tomu přidá asijská populace, vzroste tento počet na vysoko přes sto druhů. Nejnovější studie zjistila, že levharti výrazně upřednostňují zvířata ve váhovém rozsahu 10–40 kg, přičemž nejčastější hmotnost jejich kořisti je 23–25 kg.[98] Podle tohoto široce pojatého srovnávacího výzkumu je nejběžnější kořistí levhartů v Africe impala (Aepyceros melampus), dále chochlatka křovinná (Sylvicapra grimmia), antilopa travní (Raphicerus campestris), lesoň (Tragelaphus scriptus), prase bradavičnaté (Phacochoerus sp.), pakůň žíhaný (Connochaetes taurinus), gazela Thomsonova (Gazella thomsonii), kančil vodní (Hyemoschus aquaticus) a kudu velký (Tragelaphus strepsiceros). V Asii je to jelen čital neboli axis indický (Axis axis), sambar (Rusa sp.) a muntžak (Muntiacus sp.).[98] Kromě toho levhart loví následující zvířata: různé druhy hlodavců od myší a krys po králíky a zajíce, místní druhy prasat, primáty (především hulmany, makaky, guerézy, kočkodany, mangabeje, šimpanze, bonoby, paviány), damany, divoké ovce a kozy a dikobraze. Z ptáků jde nejčastěji o holuby, perličky, koroptve, pávy někdy dokonce i pštrosy a supy. Z menších šelem zabíjí promyky, cibetky a ženetky. Občas si troufne i na medojeda nebo geparda. V obzvláštní oblibě má psy - napadá šakaly, lišky, dhouly a psy domácí přiměřené velikosti. Za kořist mu mnohdy padnou i různí plazi.[99][100][101] Jednotlivci se mohou specializovat na různé druhy zvířat. Jsou tak známy případy levhartů, kteří výrazně preferovali například dikobraze nebo které „bavilo“ lovit veverky.[99][102]

Rozmnožování, naděje na dožití[editovat | editovat zdroj]

Konkurenti a nepřátelé[editovat | editovat zdroj]

Paraziti a nemoci[editovat | editovat zdroj]

Levhart a člověk[editovat | editovat zdroj]

Historie a kultura[editovat | editovat zdroj]

Lidožrouti[editovat | editovat zdroj]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2016.1. 8. července 2016. Dostupné online.
  2. KOŘÍNEK, Milan. Profil taxonu levhart Panthera pardus [online]. BioLib, [cit. 2016-07-17]. Dostupné online.  
  3. SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. Chicago and London : The University of Chicago Press, 2002. S. 319, 335. (Dále jen Sunquist a Sunquist 2002). 
  4. a b c EIZIRIK, Eduardo; YUHKI, Naoya; JOHNSON, Warren E.. Molecular genetics and evolution of melanism in the cat family. Current biology: CB. 2003-03-04, roč. 13, čís. 5, s. 448–453. PMID: 12620197. Dostupné online [cit. 2016-02-29]. ISSN 0960-9822. PMID 12620197.  
  5. SCHALLER, George B.. Serengeti: a kingdom of predators. [s.l.] : Knopf. 138 s. Dostupné online. (anglicky)  
  6. Catfolk Species Accounts: Leopard (Panthera pardus) [Sub-Sahara Africa] [online]. 2014-02-22, [cit. 2016-02-29]. Dostupné online.  
  7. a b NOWAK, Ronald M.. Walker's Mammals of the World. [s.l.] : The Johns Hopkins University Press, 1999. 926 s. Dostupné online. ISBN 9780801857898. (anglicky)  
  8. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t STEIN, Andrew B. a kol. Panthera pardus [online]. www.iucnredlist.org, 2016, [cit. 2016-02-29]. Dostupné online.  
  9. a b GHEZZO, Elena; ROOK, Lorenzo. The remarkable Panthera pardus (Felidae, Mammalia) record from Equi (Massa, Italy): taphonomy, morphology, and paleoecology. Quaternary Science Reviews. 2015-02-15, roč. 110, s. 131–151. Dostupné online [cit. 2016-07-14]. DOI:10.1016/j.quascirev.2014.12.020. (anglicky) 
  10. HARVALÍK, Milan. Proč je levhart levhart? [online]. Český rozhlas Dvojka, 2010-06-10, [cit. 2016-07-08]. Dostupné online.  
  11. HARPER, Douglas. Online Etymology Dictionary - leopard. www.etymonline.com [online].  [cit. 2016-07-10]. Dostupné online.  (anglicky) 
  12. a b Sunquist a Sunquist 2002, s. 319.
  13. STEIN, Andrew B.; HAYSSEN, Virginia. Panthera pardus (Carnivora: Felidae). Mammalian Species. 2013-06-12, roč. 45, čís. 900, s. 30–48. (Dále jen Stein a Hayssen 2013). Dostupné online [cit. 2016-07-11]. ISSN 0076-3519. DOI:10.1644/900.1. (anglicky) 
  14. a b c d Leopard (Panthera pardus) Fact Sheet, 2014 [online]. San Diego Zoo Global, [cit. 2016-07-14]. Dostupné online.  
  15. a b JOHNSON, Warren E.; EIZIRIK, Eduardo; PECON-SLATTERY, Jill. The Late Miocene Radiation of Modern Felidae: A Genetic Assessment. Science. 2006-01-06, roč. 311, čís. 5757, s. 73–77. PMID: 16400146. Dostupné online [cit. 2016-07-11]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.1122277. PMID 16400146. (anglicky) 
  16. a b O’BRIEN, Stephen J.; JOHNSON, Warren E.. The Evolution Cats. Scientific American. , roč. 297, čís. 1, s. 68–75. Dostupné online. DOI:10.1038/scientificamerican0707-68.  
  17. a b WERDELIN, Lars a kol.. The Biology and Conservation of Wild Felids. Příprava vydání David Macdonald, Andrew Loveridge. Oxford : OUP. 792 s. Dostupné online. ISBN 9780199234455. Kapitola Phylogeny and evolution of cats (Felidae), s. 59-82. (anglicky)  
  18. a b LEI, Wei; XIAOBING, Wu; ZHU, LiXin. Mitogenomic analysis of the genus Panthera. Science China Life Sciences. 2011-10-29, roč. 54, čís. 10, s. 917–930. Dostupné online [cit. 2016-07-11]. ISSN 1674-7305. DOI:10.1007/s11427-011-4219-1. (anglicky) 
  19. a b MAZÁK, Ji H.; CHRISTIANSEN, Per; KITCHENER, Andrew C.. Oldest Known Pantherine Skull and Evolution of the Tiger. PLOS ONE. 2011-10-10, roč. 6, čís. 10, s. e25483. Dostupné online [cit. 2016-07-11]. ISSN 1932-6203. DOI:10.1371/journal.pone.0025483. PMID 22016768.  
  20. a b c d UPHYRKINA, O., a kol. Phylogenetics, genome diversity and origin of modern leopard, Panthera pardus. Molecular Ecology. 2001, roč. 10, čís. 11, s. 2617–2633. Dostupné online. (anglicky) 
  21. a b Stein a Hayssen 2013, s. 34.
  22. MAZÁK, Vratislav. Velké kočky a gepardi. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1980. S. 80-84. (česky) (Dále jen Mazák 1980). 
  23. MITHTHAPALA, Sriyanie; SEIDENSTICKER, John; O'BRIEN, Stephen J.. Phylogeographic Subspecies Recognition in Leopards (Panthera pardus): Molecular Genetic Variation. Conservation Biology. 1996-08-01, roč. 10, čís. 4, s. 1115–1132. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. ISSN 1523-1739. DOI:10.1046/j.1523-1739.1996.10041115.x. (anglicky) 
  24. GIPPOLITI, Spartaco; MEIJAARD, Erik. Taxonomic uniqueness of the Javan Leopard; an opportunity for zoos to save it. Contributions to zoology Bijdragen tot de dierkunde. 2007-01-01, roč. 76, čís. 1. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 1383-4517.  
  25. ROBOVSKÝ, J.; ZRZAVÝ, J., 2007: Senzační objev druhého levharta obláčkového? Vesmír 86: 568-571.
  26. Podle Mazák 1980, s. 81-84 (upraveno)
  27. STUART, C. T.. Notes on the mammalian carnivores of the Cape Province, South Africa. [s.l.] : Bontebook, 1981. 58 s. S. 44.  
  28. a b HUNT, Ashley. Panthera pardus (leopard). Animal Diversity Web [online]. 2011 [cit. 2016-07-16]. Dostupné online.  
  29. a b Mazák 1980, s. 71.
  30. ANDERSON, Sydney. Simon and Schuster's Guide to Mammals. [s.l.] : Simon & Schuster. 520 s. Dostupné online. ISBN 9780671437275. (anglicky)  
  31. Sunquist a Sunquist 2002, s. 319, 336.
  32. NOWELL, Kristin; JACKSON, Peter. Wild Cats: Status Survey and Conservation Action Plan. Gland, Švýcarsko : IUCN/SSC Cat Specialist Group, 1996. Dostupné online. ISBN 9782831700458. Kapitola Leopard, s. 25. (anglicky) (Dále jen Nowell a Jackson 1996). 
  33. HEPTNER, V. G.; SLUDSKII, A. A.. Mammals of the Soviet Union, Volume 2 Part 2 Carnivora (Hyenas and Cats). Washington D. C. : Smithonian Institution Libraries and The National Science Foundation, 1992. 822 s. Dostupné online. ISBN 9004088768. S. 210-211. (anglicky) (Dále jen Heptner a Sludskii 1992). 
  34. BURNIE, David; WILSON, Don E.. Animal. [s.l.] : DK. 634 s. Dostupné online. ISBN 9780789477644. (anglicky)  
  35. BRAIN, C. K.; FOUNDATION, American Bar. The Hunters Or the Hunted?: An Introduction to African Cave Taphonomy. [s.l.] : University of Chicago Press. 375 s. Dostupné online. ISBN 9780226070902. S. 91. (anglicky)  
  36. Tirupati zoo's giant celebrity. The Hindu. 2010-11-02. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 0971-751X. (en-IN) 
  37. 27-yr-old leopard Balaji dies at Tirupati Zoo | Deccan Chronicle. archives.deccanchronicle.com [online].  [cit. 2016-07-16]. Dostupné online.  
  38. Stein a Hayssen 2013, s. 33.
  39. Mazák 1980, s. 29.
  40. Sunquist a Sunquist 2002, s. 6.
  41. Mazák 1980, s. 31.
  42. Mazák 1980, s. 70.
  43. a b Mazák 1980, s. 32.
  44. KIPLING, Rudyard. "How the Leopard Got His Spots" (Just So Stories). etc.usf.edu [online]. Lit2Go ETC [cit. 2016-07-18]. Dostupné online.  
  45. a b c Sunquist a Sunquist 2002, s. 320.
  46. a b Stein a Hayssen, s. 35.
  47. a b c SCHNEIDER, Alexsandra; DAVID, Victor A.; JOHNSON, Warren E.. How the Leopard Hides Its Spots: ASIP Mutations and Melanism in Wild Cats. PLOS ONE. 2012-12-12, roč. 7, čís. 12, s. e50386. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 1932-6203. DOI:10.1371/journal.pone.0050386. PMID 23251368.  
  48. KAWANISHI, K.; SUNQUIST, M. E.; EIZIRIK, E.. Near fixation of melanism in leopards of the Malay Peninsula. Journal of Zoology. 2010-11-01, roč. 282, čís. 3, s. 201–206. Dostupné online [cit. 2016-07-14]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/j.1469-7998.2010.00731.x. (anglicky) 
  49. a b SUNQUIST, Fiona. Malasian Mystery: A new study reveals that the leopards of peninsular Malaysia are black rather than the typical spotted gold, but the question remains: Why? [online]. National Wildlife Federation, 2006-12-01, [cit. 2016-07-13]. Dostupné online.  
  50. a b Mazák 1980, s. 75.
  51. a b c HARTWELL, Sarah. Mutant Leopards. messybeast.com [online].  [cit. 2016-07-14]. Dostupné online.  
  52. a b PIRIE, Tara J.; THOMAS, Rebecca L.; FELLOWES, Mark D.E.. Erythristic leopards Panthera pardus in South Africa. Bothalia. , roč. 46, čís. 1. Dostupné online [cit. 2016-07-14]. ISSN 2311-9284. DOI:10.4102/abc.v46i1.2034. (anglicky) 
  53. a b c d Heptner a Sludskii 1992, s. 257.
  54. a b Stein a Hayssen 2013, s. 36.
  55. Mazák 1980, s. 46.
  56. Mazák 1980, s. 77-78.
  57. Nowell a Jackson 1996, s. 26.
  58. a b c d Sunquist a Sunquist 2002, s. 321.
  59. a b c d e f g h i j k l m JACOBSON, Andrew P.; GERNGROSS, Peter a kol. Leopard (Panthera pardus) status, distribution, and the research efforts across its range. PeerJ. 2016-05-04, roč. 4. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 2167-8359. DOI:10.7717/peerj.1974. PMID 27168983. (anglicky) 
  60. DIEDRICH, Cajus G.. Late Pleistocene leopards across Europe – northernmost European German population, highest elevated records in the Swiss Alps, complete skeletons in the Bosnia Herzegowina Dinarids and comparison to the Ice Age cave art. Quaternary Science Reviews. 2013-09-15, roč. 76, s. 167–193. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. DOI:10.1016/j.quascirev.2013.05.009.  
  61. a b SOMMER, R. S.; BENECKE, N.. Late Pleistocene and Holocene development of the felid fauna (Felidae) of Europe: a review. Journal of Zoology. 2006-05-01, roč. 269, čís. 1, s. 7–19. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/j.1469-7998.2005.00040.x. (anglicky) 
  62. NAISH, Darren. Europe, where the sabre-tooths, lions and leopards are [online]. ScienceBlogs, 2008-03-12, [cit. 2016-07-16]. Dostupné online.  
  63. Heptner a Sludskii 1992, s. 212.
  64. GOLDMAN, Helle V.; WALSCH, Martin T.. When Culture Threatens the Conservation of Biological Diversity: The Tragic Case of the Zanzibar Leopard (Panthera pardus adersi). Scribd [online]. 2008 [cit. 2016-07-19]. Dostupné online.  
  65. Mazák 1980, s. 72-73.
  66. SEIDENSTICKER, John. Large Carnivores and the Consequences of Habitat Inzularization: Ecology and Conservation of Tigers in Indonesia and Bangladesh. In Miller, S. D. and Everett, D. D.. Cats of the World: Biology, Conservation, and Management. Washington, DC : National Wildlife Federation, 1986. Dostupné online. S. 1-41. (anglicky)
  67. FRIEDMANN, Yolan; TRAYLOR-HOLZER, Kathy. Leopard (Panthera pardus) case study [online]. Mexico: CITES: NDF WORKSHOP CASE STUDIES, 2008, [cit. 2016-07-18]. Dostupné online.  
  68. STEWART, Will. There is such a thing as a free lunch! Number of highly endangered Siberian leopards living in the wild doubles after scheme to let them eat farmers’ livestock without being shot [online]. Mail Online, 2016-03-17, [cit. 2016-03-21]. Dostupné online.  
  69. LAGUARDIA, Alice; KAMLER, Jan F.; LI, Sheng. The current distribution and status of leopards Panthera pardus in China. Oryx. 2015-10-01, roč. FirstView, s. 1–7. Dostupné online [cit. 2016-07-18]. ISSN 1365-3008. DOI:10.1017/S0030605315000988.  
  70. KITTLE, A.; WATSON, A.. Panthera pardus ssp. kotiya. The IUCN Red List of Threatened Species [online]. 2008 [cit. 2016]. Dostupné online.  
  71. KHOROZYAN, I.. Panthera pardus ssp. saxicolor. IUCN Red List of Threatened Species. 2008. Dostupné online. DOI:10.2305/iucn.uk.2008.rlts.t15961a5334217.en.  
  72. BREITENMOSER, Urs a kol. Strategy for the Conservation of the Leopard in the Arabian Peninsula [online]. Sharjah: Cat Specialist Group, Species Survival Comission, 2010, [cit. 2016-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. BHATTACHARYA, Amit. Finally, India gets a count of its leopard numbers: 12,000-14,000 [online]. The Times of India, 2015-09-07, [cit. 2016-07-18]. Dostupné online.  
  74. Heptner a Sludskii 1992, s. 240.
  75. Heptner a Sludskii 1992, s. 241-242.
  76. SOUMYA, Elizabeth. The leopards of Mumbai: life and death among the city's 'living ghosts'. The Guardian [online]. 2014-11-26 [cit. 2016-07-19]. Dostupné online.  
  77. CONNIFF, Richard. Learning to Live With Leopards [online]. National Geographic Magazine, 2015-11-10, [cit. 2016-07-19]. Dostupné online.  
  78. a b c d Sunquist a Sunquist 2002, s. 329.
  79. a b Sunquist a Sunquist 2002, s. 322.
  80. JENNY, David; ZUBERBÜHLER, Klaus. Hunting behaviour in West African forest leopards. African Journal of Ecology. 2005-09-01, roč. 43, čís. 3, s. 197–200. Dostupné online [cit. 2016-07-20]. ISSN 1365-2028. DOI:10.1111/j.1365-2028.2005.00565.x. (anglicky) 
  81. Heptner a Sludskii 1992, s. 256.
  82. Foundation for the Protection of the Arabian Leopard in Yemen [online]. www.yemenileopard.org, [cit. 2016-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. ARIO, Anton. Javan Leopard (Panthera pardus melas) Among Human Activities: Preliminary Assessment on The Carrying Capacity of Mount Salak Forest Area, Mount Halimun-Salak National Park. [online]. Conservation International Indonesia, 2007, [cit. 2016-07-20]. Dostupné online.  
  84. Mazák 1980, s. 76.
  85. Heptner a Sludskii 1992, s. 255-256.
  86. a b c Mazák 1980, s. 78.
  87. a b STANDER, P. E.; HADEN, P. J.; KAQECE, Ii.. The ecology of asociality in Namibian leopards. Journal of Zoology. 1997-06-01, roč. 242, čís. 2, s. 343–364. Dostupné online [cit. 2016-07-23]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/j.1469-7998.1997.tb05806.x. (anglicky) 
  88. a b Stein a Hayssen 2013, s. 37.
  89. Stein a Hayssen 2013, s. 38.
  90. Sunquist a Sunquist 2002, s. 329-330.
  91. GHODDOUSI, Arash a kol. Territorial marking by Persian Leopard (Panthera pardus saxicolor Pocock, 1927) in Bamu National Park, Iran. Zoology in the Middle East. 2008, roč. 44, s. 101-103. Dostupné online.  
  92. a b c Stein a Hayssen 2013, s. 40.
  93. Sunquist a Sunquist 2002, s. 330.
  94. Mazák 1980, s. 79.
  95. BOTHMA, Jacobus du P.. Carnivore Ecology in Arid Lands. [s.l.] : Springer, 1997. Dostupné online.  
  96. Leopard | San Diego Zoo Animals. animals.sandiegozoo.org [online].  [cit. 2016-07-21]. Dostupné online.  
  97. Sunquist a Sunquist 2002, s. 323.
  98. a b HAYWARD, M. W.; HENSCHEL, P.; O'BRIEN, J.. Prey preferences of the leopard (Panthera pardus). Journal of Zoology. 2006-10-01, roč. 270, čís. 2, s. 298–313. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/j.1469-7998.2006.00139.x. (anglicky) 
  99. a b Sunquist a Sunquist 2002, s. 324.
  100. Stein a Hayssen 2013, s. 38.
  101. Nowell a Jackson 1996, s. 25, 44, 79.
  102. Očima levharta / Eye of the Leopard. [s.l.] : National Geographic, 2006. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BAILEY, Theodore N.. The African Leopard: Ecology and Behavior of a Solitary Felid. New York : Columbia University Press, 1993. ISBN 0-231-07872-2. (anglicky)  
  • EDGAONKAR, Advait. Ecology of the Leopard (Panthera pardus) in Bori Wildlife Sanctuary and Satpura National Park, India. Florida : University of Florida (PhD Dissertation), 2008. Dostupné online. (anglicky)  
  • HAMILTON, P. H.. The Leopard Panthera pardus and Cheetah Acinonyx jubatus in Kenya: Ecology, Status, Conservation Management. Svazek Part 1. [s.l.] : [s.n.], 1981. Dostupné online.  
  • HANCOCK, Dale. A Time with Leopards. [s.l.] : Swan-Hill Press, 2000. Dostupné online. (anglicky)  
  • HEPTNER, Vladimir G.; SLUDSKII, A. A.. Mammals of the Soviet Union, vol. 2, part 2. Carnivora (Hyaenas and Cats). Washington D.C. : Smithonian Institution Libraries and National Science Foundation, 1992. Dostupné online. ISBN 07-085-80. (anglicky)  
  • MAZÁK, Vratislav. Velké kočky a gepardi. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1980. ISBN 07-085-80. (česky)  
  • MYERS, Norman. The Leopard Panthera pardus in Africa. Morges (Švýcarsko) : IUCN, 1976. Dostupné online. (anglicky)  
  • SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. Chicago, London : University of Chicago Press, 2002. (anglicky)  
  • TURNBULL-KEMP, Peter. The Leopard. Cape Town : Howard Timmons Press, 1967. (anglicky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]