Levhart skvrnitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Levhart skvrnitý

alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
Zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: kočkovití (Felidae)
Podčeleď: velké kočky (Pantherinae)
Rod: Panthera
Binomické jméno
Panthera pardus
(Linné, 1758)
Původní a současné rozšíření levharta skvrnitého (před důkladnou revizí z roku 2015)
Původní a současné rozšíření levharta skvrnitého (před důkladnou revizí z roku 2015)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Levhart skvrnitý (Panthera pardus) či pouze levhart, někdy také nazývaný leopard, panter, panther nebo pardál,[2] je velká kočkovitá šelma žijící v Africe a Asii. Druh popsal Carl Linné ve svém díle Systema naturae v roce 1758. Levharti se vyvinuli pravděpodobně v Africe asi před 3-4 miliony lety a odtud se rozšířili do Asie a Evropy.

Levhart je statná a zároveň elegantní kočkovitá šelma s velkou hlavou, středně dlouhými končetinami a dlouhým ocasem. Velmi se podobá jaguárovi, který je však robustnější, má relativně kratší ocas a poněkud jinak zbarvenou srst. Hmotnost dospělých jedinců se pohybuje od 18 kg po více než 70 kg. Obzvláště mohutní samci mohou vážit až okolo 90 kg.[3] Pohlavní dimorfismus je většinou výrazný, samci bývají o 30–50 % těžší než samice, výjimečně dosahují až dvakrát větší hmotnosti. Levhart je charakteristický žlutou, pískovou, okrovou, oranžovou či cihlovou barvou srsti, na níž jsou rozmístěny černé skvrny a rozety. Ty většinou nebývají vyplněny menšími skvrnkami, ale srst uvnitř rozet má často poněkud tmavší barvu než srst okolo. Spodní část těla je světlejší než boky a hřbet. Někteří levharti mají vyšší produkci pigmentu melaninu, který způsobuje černé zbarvení srsti, a jsou označování jako černí levharti či černí panteři.[4] I tito levharti mají na svém kožichu skvrny, které však nejsou zřetelně vidět. Černí levharti se nejčastěji vyskytují v jihovýchodní Asii.

Jako jedna z mála velkých kočkovitých šelem se zdržuje často v korunách stromů, kam si vynáší kořist a ukrývá si ji zde před dalšími predátory, například lvy a hyenami.[5] Má velkou sílu a stavbu těla uzpůsobenou ke šplhání, a tak je schopný vytáhnout na strom zvíře podstatně těžší, než je on sám. Jeho kořistí se může stát široká škála živočichů od hmyzu a hlodavců přes antilopy a gazely až po regionální druhy turů a jelenů. Na vyhlédnutou oběť útočí ze zálohy, před finálním výpadem se snaží dostat na co nejkratší vzdálenost. K přiblížení využívá křoviny, podrost a skály, občas si na kořist počíhá i na stromě. Málokdy prchající oběť pronásleduje na delší vzdálenost, čímž se odlišuje od lva nebo geparda. Krátkodobě je schopen běžet rychlostí okolo 60 km/h.[6][7]

Levhart je skrytě žijící samotářské zvíře. Pokud jsou pozorovány skupinky levhartů pohromadě, jde vždy o samici s mláďaty nebo o pár v době páření. Je to spíše noční živočich, a to především v oblastech, kde ho ruší lidské aktivity. Velkou část dne tráví odpočinkem, k čemuž mu většinou slouží stromy nebo skály. Mezi jeho nepřátele a konkurenty patří lvi, hyeny, tygři, psi hyenovití, dhoulové, vlci a paviáni.

Původní oblast výskytu levhartů byla podstatně větší, ale kvůli lidským aktivitám se stejně jako u většiny ostatních zvířat neustále zmenšuje. Byli již vyhubeni v Jordánsku, Uzbekistánu, Jižní KorejiSingapuru, KuvajtuSýriiLibyiTunisku a pravděpodobně i Maroku.[8] Z fosilních nálezů vyplývá, že se v pleistocénu levharti vyskytovali i v Evropě, ale postupně odsud zmizeli.[9] Ačkoliv se stále jedná o nejrozšířenější kočkovitou šelmu, několik regionálních forem či poddruhů čelí akutní hrozbě vyhynutí. IUCN hodnotí levharta skvrnitého jako zranitelný druh.[8]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Jméno levhart se do češtiny dostalo z němčiny, konkrétně ze slova lewehart, která poněkud zkomolila latinský, resp. řecký název leopard či leopardus.[10] Název „leopard“ se i v češtině používá jako plnohodnotné synonymum. Toto pojmenování, užívané pravidelně od 13. století, vzniklo spojením dvou slov: leo resp. leon (lev) a pardos či pardus (pardál), neboť se myslelo, že se jedná o křížence lva a pardála, resp. pantera. Název jako jeden z prvních použil Plinius starší ve svém díle Naturalis Historia. Řekové a Římané slovo pardos (pardál) převzali zřejmě ze sanskrtského prdakuh, což je označení pro pantera či tygra.[11][12]

Vědecké pojmenování Panthera pardus vychází z latiny, i když původně jde o řecké πάνθηρ (pánthēr) a πάρδος (pardos). Pan- (πάν), znamená „vše“ a thēr (θήρ) „kořist“, což se dá přeložit jako „kořist je pro něj vše“ anebo volněji „predátor všech zvířat“, druhové pardos (πάρδος ) znamená „panteří samec“.[13][14]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Dvě možnosti fylogenetického vývodu ve formě kladogramů pro podčeleď velké kočky.

Levhart skvrnitý patří do čeledi kočkovití a do podčeledi velké kočky. Spolu s tygry, lvy, jaguáry a irbisy je řazen do rodu Panthera, jehož název nemá český ekvivalent. Taxonomie rodu Panthera není doposud uspokojivě vyřešena, neboť nepanuje shoda ve fylogenezi. Začátkem 21. století byly uskutečněny několikeré studie, z nichž každá přinesla poněkud odlišné výsledky. Nicméně vyplývá z nich, že rod Panthera se od společného předka s ostatními kočkami oddělil asi před 11 miliony lety a samotný druh Panthera pardus vznikl asi před 2,8–4,35 miliony lety, což se zdají naznačovat i fosilní nálezy.[15][16][17][18][19] Ve své moderní podobě se levhart skvrnitý objevil v Africe asi před 470 000–850 000 lety, odkud pak migroval do Asie a Evropy.[20][21] Podle většiny fylogenetických vývodů je nejbližším příbuzným levharta lev (Panthera leo), následován jaguárem (Panthera onca). Naopak irbis (Panthera uncia), často nazývaný sněžný levhart, není s levhartem skvrnitým tak úzce spřízněn.[15][16][17][18][19]

V 19. a začátkem 20. století, kdy se teprve vytvářela systematika živočichů, se někteří vědci domnívali, že „levhart “a „panter“ jsou dva různé druhy. Důvodem byly velké rozdíly ve velikostech zvířat a barevných odstínech srsti.[12] Stejně tak melanická forma byla některými označována za zvláštní druh. Současná biologie považuje levharta skvrnitého za jeden druh, který však vytváří množství poddruhů a forem. Počet uznávaných subspecií se stále vyvíjí. Ještě do 80. let 20. století jich bylo vedeno okolo 30,[22] po taxonomické revizi se jejich počet na základě genetických zkoumání snížil na 8,[23] od roku 2001 jich je uznáváno 9.[20] Někteří vědci mají snahu vyčlenit jako zvláštní druh levharta jávského (pod vědeckým jménem Panthera melas), či ho alespoň považují za velmi unikátní poddruh.[24]

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Mapa rozšíření 9 uznávaných poddruhů a sporného poddruhu P. p. tulliana sestavená na základě nejnovějších dat (2015-2016)

Na obrovském areálu rozšíření je popsáno 9 základních plus několik sporných subspecií, mnohé z nich stojí na pokraji vyhubení:[20]

  • Levhart africký (Panthera pardus pardus) je základní a nejrozšířenější poddruh. Žije na většině území Afriky. Velikost se regionálně velmi liší - některé místní populace mohou být velkého vzrůstu, jiné naopak malého.
  • Levhart arabský (Panthera pardus nimr) žije na jihu a západě Arabského poloostrova a v Izraeli, je nejmenším poddruhem se světlým zbarvením. V přírodě kriticky ohrožený.
  • Levhart perský (Panthera pardus saxicolor) vyskytuje se od Kavkazu až do Pákistánu. Je to největší poddruh s šedookrovým zbarvením a většími rozetami. Má dlouhou a hustou srst. Je vzácný, v zoologických zahradách se s ním občas setkáme, neboť ty se pokouší o jeho záchranu. V Česku tento poddruh chovají ZOO ve Dvoře Králové nad Labem a v Jihlavě.
  • Levhart indický (Panthera pardus fusca) žije v Přední Indii od Himálaje až po mys Comorin a na východ až po Myanmar. Je to velká forma, většinou okrově žlutě zbarvená s pravidelně utvářenými velkými a poměrně řídce rozmístěnými rozetami. Dvůrek rozet většinou není tmavší než okolní základní zbarvení.
  • Levhart cejlonský (Panthera pardus kotiya) velký poddruh s tmavším zbarvením a malými rozetami. Je poměrně vzácný a i v jeho případě se vede chovná kniha. V ČR chová ZOO Brno, Jihlava a Ostrava.
  • Levhart indočínský (Panthera pardus delacouri) žije v v zemích Zadní Indie, Malajském poloostrově a zřejmě i v jižní Číně. Zbarvení je živě okrově oranžové se středně velkými rozetami. Na Malajském poloostrově jižně od šíje Kra je u tohoto poddruhu velmi častý výskyt melanismu.
  • Levhart jávský (Panthera pardus melas) je malým poddruhem z Jávy a Kangeárských ostrovů. Má krátkou narudlou srst, velmi často se u něj vyskytuje melanismus. O tomto poddruhu se někdy mluví jako o možném zvláštním druhu P. melas.[25] V ČR chován pouze v ZOO Praha.
  • Levhart čínský (Panthera pardus japonensis) Žije ve východní a střední Číně. Má delší srst, tmavě okrové až cihlové zbarvení a je středního až většího vzrůstu. Rozety má velké, občas s černými skvrnami uvnitř, čímž připomíná jaguára. U nás v ZOO Liberec.
  • Levhart mandžuský (Panthera pardus orientalis) je středně velká forma s hustou a velmi dlouhou srstí žijící Přímořském kraji Ruska. Zbarvení je světlejší s velkými rozetami. Počet zvířat v přírodě nepřevyšuje několik desítek jedinců a jde tedy o jednu z nejvzácnějších šelem. Zoologické zahrady se intenzivně pokouší o jeho záchranu a množství zvířat v zajetí převyšuje jejich počet v přírodě. U nás mají velmi dobré zkušenosti s jejich chovem ZOO Praha, Olomouc a Ústí nad Labem.
Levhart indický

Regionální formy nebo předpokládané, ale již/zatím neuznávané poddruhy jsou:[26]

  • Levhart kašmírský (Panthera pardus millardi) je domovem v pohořích Kašmíru. Je poměrně velký a světle šedoplavě zbarvený. Rozety jsou husté a velmi drobné, s malým dvůrkem.
  • Levhart tibetský (Panthera pardus pernigra) je středně velká forma, která žije v Nepálu a Sikkimu. Srst je delší a hustší než u levharta indického. Zbarvení matně okrově žluté, rozety poměrně velké a nepříliš husté.
  • Levhart somálský (Panthera pardus nanopardus) obývá Somálsko a část Etiopie. Malá krátkosrstá forma; základní zbarvení světlé s převažujícími šedavými tóny, rozety malé a hustě umístěné.
  • Levhart etiopský (Panthera pardus adusta) obývá pohoří v jižní Etiopii, je poměrně velký, tmavě zbarvený. Černě zbarvení jedinci se vyskytují relativně častěji.
  • Levhart konžský (Panthera pardus iturensis) obývá tropické pralesy, je menšího vzrůstu, zbarvení je šedookrové až nahnědlé.
  • Levhart zanzibarský (Panthera pardus adersi) se vyskytoval na ostrově Zanzibar. Je světleji zbarvený s malými rozetami a skvrnami.
  • Levhart jihoafrický (Panthera pardus shortridgei) je poměrně velký poddruh s žlutooranžovým zbarvením.
  • Levhart senegalský (Panthera pardus leopardus) je znám z pralesních oblastí západní Afriky od Senegalu až po Gabon. Středně velká, nejčastěji poměrně tmavě zbarvená forma s malými skvrnami a rozetami.
  • Levhart kapský (Panthera pardus melanotica) je velmi malá regionální forma žijící v provincii Kapsko. Hmotnost dospělých jedinců bývá jen okolo 20–30 kg.[27]
  • Levhart středoasijský (Panthera pardus tulliana) je považovaný za formu poddruhu levhart perský. Žije především v Turecku ve velmi malých počtech.
  • Levhart sinajský (Panthera pardus jarvisi) obýval oblast sinajského poloostrova a v současnosti (2016) je již vyhubený. Bývá řazen k poddruhu levhart arabský.
  • Levhart berberský (Panthera pardus panthera) je v současnosti (2016) již zřejmě vyhubená forma, která žila v oblasti pohoří Atlas v Maroku, Alžírsku a Tunisku.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Na fotografii z 80. let 20. století (mapování levhartů v Izraeli) vyniknou malé rozměry poddruhu levhart arabský.

Levhart skvnitý patří v rámci rodu Panthera spolu s irbisem k dvěma nejmenším druhům. Tělo levharta v sobě snoubí zdánlivě protichůdné charakteristiky a to eleganci a štíhlost a zároveň sílu a robustnost. Nohy je možno označit za středně dlouhé a silné.[28] Ocas je v poměru k délce těla po irbisovi druhý nejdelší mezi velkými kočkami.

Rozměry[editovat | editovat zdroj]

Levharti váží 18–90 kilogramů, tělo od hlavy po konec ocasu měří 140–240 cm, z toho na ocas připadá 50–100 cm a výška v kohoutku bývá v rozmezí 45–75(78) cm.[29][30][31][32] Velikost levhartů skvrnitých velmi záleží na poddruhu respektive na regionálních formách a habitatu. Největší jsou levharti perští (až 90 kg), cejlonští (až 77 kg), některé regionální populace levharta afrického (až 90 kg) a indického (přes 70 kg). Naopak nejmenší bývají levharti arabští (18–34 kg), jávští (30–45 kg) a levharti afričtí z provincie Kapsko (20–40 kg). U levhartích poddruhů platí Bergmannovo pravidlo jen zčásti, neboť například levhart mandžuský žijící v chladných oblastech dálného východu dosahuje pouze průměrné velikosti (30–50 kg).[33] Jako nejtěžší divoký levhart, jaký byl kdy zvážen, bývá obvykle uváděn 96 kg těžký jedinec z Namibie.[34][35] Nicméně samec levharta indického jménem Balaji vážil v roce 1996 v době odchytu pro zoologickou zahradu Tirupati úctyhodných 108 kg. V zajetí byl vykrmen do obezity a postupně přibral na konečných 143 kg.[36][37] Samci jsou obvykle podstatně mohutnější než samice, nejvíce patrný je tento dimorfismus na hlavě. Hmotnost samců bývá nejčastěji o 30–50 % a někdy až o 100 % vyšší než u samic.[29][14] Typická hmotnost samic stanovená na základě měření 34 jedinců z různých afrických populací a Indie oscilovala mezi 21,2 a 54 kg, u samců při počtu vzorků 47 dosahovala hmotnost 30,9 až 62,6 kg.[38] Je tedy zřejmé, že zvířata těžší než cca 70 kg jsou nesmírně vzácná.

Hlava[editovat | editovat zdroj]

Hlava samic je středně velká, spíše štíhlejší, někdy až téměř gracilní (levhart arabský). U samců je tomu naopak, hlava bývá často robustní až masivní. Podobně velcí jaguáři mívají hlavu ještě poněkud větší. Délka lebky u samců je 180 až 275 mm (výjimečně až 282 mm) a u samic 160 až 225 mm. Počet zubů mají levharti stejný jako všichni zástupci čeledi Felidae, nicméně někdy může chybět druhý horní třenový či první horní stolička, celkový počet tak může kolísat od 26 do 30.[39][40] Obvyklý zubní vzorec odpovídající 30 zubům je . U mléčného chrupu chybí stoličky, tudíž počet zubů je 26.[41] Špičáky jsou poměrně masivní s širokou základnou (zhruba polovina délky špičáku), aby byla minimalizována možnost ulomení. Jazyk obsahuje ostré zpětně tvarované papily, které pomáhají při oddělování masa kořisti od kosti.[14]

Srst[editovat | editovat zdroj]

Maskovací efekt kresby levhartí srsti v podrostu

Základní zbarvení je žlutavé, okrové, žlutošedé, žlutooranžové, někdy až velmi tmavě oranžové či cihlové. Břicho a vnitřní část nohou jsou světlé až téměř bílé. Černá kresba má podobu od drobných okrouhlých a oválných skvrn až po tmavé rozety bez vnitřní skvrny. Skvrny se nachází na hlavě, krku, spodních částech nohou a ocase. Na hřbetě, bocích těla a stehnech se vyskytují obvykle prázdné rozety. Výjimečně u některých poddruhů (levhart čínský) je možno zahlédnout malé skvrnky uvnitř rozet. Odstín i hustota a velikost skvrn se liší podle jednotlivých geografických poddruhů. Navíc každý jedinec má svou unikátní kresbu, která je jakýmsi levhartím otiskem prstů.[14] Zbarvení uvnitř rozet bývá obvykle tmavší než barva jejich okolí.[42] Mohlo by se zdát, že relativně pestré zbarvení bude v přírodě nápadné a zvíře bude již zdálky svou potenciální kořistí dobře spatřitelné. Ve skutečnosti jde o účinné maskování, které způsobuje tzv. somatolýzu, což je jakési rozostření či rozpuštění obrysů těla v okolním prostředí, především v travním podrostu, polopouštním, křovinatém a lesním terénu.[43] Rudyard Kipling to ve své povídce „Jak levhart získal své skvrny“ (Bajky i nebajky) popsal takto: „‘Nyní jsi krasavec’, řekl Etiopan. ‘Můžeš ležet venku na suché zemi a budeš vypadat jako hromada oblázků. Můžeš ležet na holé skále a budeš vypadat jako kus slepence. Můžeš ležet na větvi a budeš vypadat jako sluneční svit procházející skrz listy; a můžeš ležet přímo uprostřed cesty a nebudeš připomínat nic zvláštního.’[44] Délka a hustota srsti se liší podle místa výskytu a podle ročního období. V létě a v teplých regionech měří chlupy většinou 1,5 až 2,5 cm. Nejdelší a nejhustší srst mívají levharti žijící v horách a ve vyšších zeměpisných šířkách, především tedy levharti perští, amurští a indičtí z podhůří Himálaje, u nichž může délka zimní srsti dosáhnout i přes 5 cm.[45] Počet chlupů na 1 cm² se pohybuje od 2000 do 3000 (pro srovnání u irbisa je to 4000). Poměr počtu pesíkových chlupů k počtu chlupů podsady je zhruba 1:4.[43][46] Černé chlupy bývají delší a jemnější než chlupy světlé.[46]

Melanicky zbarvený jedinec. Na fotografii jsou stále dobře viditelné klasické skvrny a rozety, neboť melanická barva srsti má celkově oranžový nádech

Barevné odchylky[editovat | editovat zdroj]

Melanismus[editovat | editovat zdroj]

U levharta se nezřídka vyskytuje tzv. melanismus, což je černé zbarvení srsti.[4] Melanismus byl doposud zaznamenán u 13 z 37 druhů kočkovitých šelem a je zřejmě způsoben mutací genu Agouti Signaling Protein.[47] U levhartů je melanismus autosomálně recesivní, u jaguárů naopak dominantní.[45][48] V některých oblastech je poměrně běžný (jižní Indie, Jáva, méně často pak ekvatoriální Afrika), jinde však černé jedince nenajdeme (Arabský poloostrov, Dálný východ, mimoekvatoriální oblasti Afriky). Na Malajském poloostrově, jižně od šíje Kra, jsou černí levharti dominantní formou a naopak běžně zbarvení jedinci jsou zde vzácní.[49][50] Melaničtí jedinci zvaní též černí panteři se běžně kříží s ostatními příslušníky rodu a nejsou zvláštním poddruhem, nýbrž jen barevnou odchylkou.[4] V jednom vrhu se mohou vyskytovat černá i skvrnitá koťata a to i v případě, že jsou oba rodiče černě zbarvení. Podle údajů ze zoologických zahrad to vypadá, že melanické samice zřejmě mívají nižší počet mláďat ve vrhu.[45] Ačkoliv má srst černou barvu, jsou vždy pod určitým úhlem viditelné skvrny a rozety, což znamená, že jejich odstín černé je jiný, většinou tmavší.[47][51] Důvody melanismu se stále zkoumají. V zásadě existují dvě hlavní teorie. Buď jde o druh kamufláže, která se vyvinula adaptací na tmavší prostředí hustého pralesa, anebo o odpověď organismu na některé druhy epidemií, jimiž regionální formy levharta prošly.[47][50]

Abundismus[editovat | editovat zdroj]

Abundicky zbarvený jedinec levharta perského

Abundismus či někdy též pseudomelanismus se projevuje změnou kresby skvrn a rozet do atypických tvarů. Takto zbarvení levharti mají obvykle hustěji rozmístěné skvrny propojené často do různých větších celků a obrazců. Abundismus je vzácnější než melanismus. Jedinci, kteří jsou takto zbarvení, bývají někdy označováni jako levharti královští. Nejde však o samostatný poddruh či formu, ale pouze o barevnou odchylku.[51][52]

Erytrismus, albinismus[editovat | editovat zdroj]

Kromě melanismu a abundismu se vzácně u levhartů vyskytuje erytrismus a albinismus. Erytrističtí neboli červení levharti se vyznačují červenohnědou barvou srsti, což může mít dvě podoby: buď je červenohnědě zbarvená všechna srst anebo jen skvrny a rozety, přičemž barva srsti mimo rozety je pak relativně světlá. V přírodě jsou extrémně vzácní, nejčastěji se vyskytují na severovýchodě Jižní Afriky, především v regionu Lydenburg (Mpumalanga). Takto zbarveným jedincům se někdy říká růžoví panteři či jahodoví levharti.[52][53] Důvody tohoto zbarvení jsou zatím neznámé a stále se zkoumají.[53]

Albinismus či částečný albinismus bývá u levhartů rovněž velmi neobvyklý, ačkoliv zprávy o něm pocházejí z mnoha částí areálu jejich výskytu.[45] Na rozdíl od melanických, abundických a erytrických jedinců mají albíni nižší šanci na přežití, neboť bílá srst je činí nápadnými, což jim stěžuje lov a naopak je samotné vystavuje puškám lovců jako dobře viditelnou a žádoucí trofej.[52]

Smysly a výkony[editovat | editovat zdroj]

Levhart skvrnitý je univerzálně stavěná kočkovitá šelma s vynikajícím zrakem, skvělým sluchem, ale poměrně špatným čichem.[54] Umí se pohybovat extrémně mrštně a neslyšně, podobně jako kočky podstatně menší, než je on sám.[54] Disponuje mohutnými čelistmi a ostrými zatažitelnými drápy a dokáže dobře běhat, skákat a šplhat. Jeho síla a mrštnost mu umožňují zabíjet a odtáhnout kořist větší než je on sám. Maximální rychlost, kterou je schopen vyvinout, se pohybuje okolo 60 km/h.[7][55] Tuto rychlost však udrží jen velmi krátce, neboť podobně jako většina koček není vytrvalý běžec. Umí skočit 6,5–8 m do dálky a 3 m do výšky.[54][56][55] Síla, obratnost a anatomie těla (například podélně umístěné lopatky) uzpůsobená ke šplhání mu umožňují vynést do korun stromů živočichy podstatně těžší, než je on sám.[57] Například jeden levhart vytáhl do rozsochy stromu ve výšce 3,5 m 91kg mládě žirafy.[58] Stejnou ale zřejmě až 125 kg vážící kořist si jiný levhart vytáhl do výšky 5,7 m.[59]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Cca 32 000 let stará malba levharta (vpravo) a hyeny z Chauvetovy jeskyně ve Francii

Levhart měl původně obrovský areál rozšíření, největší ze všech kočkovitých šelem.[60] Zabíral téměř 35 mil. km².[61] Ačkoliv mezi koncem 19. a začátkem 21. stoletím došlo k jeho výraznému zmenšení a fragmentaci, stále jde z hlediska celkové plochy o největší areál mezi všemi kočkami,[21] ačkoliv je pravděpodobné, že brzy bude předstižen pumou. Území, na němž je potvrzený výskyt k roku 2015, má rozlohu 8,5 mil. km², což je pouhých 25 % původní rozlohy. Na dalších cca 4,2 mil. km² je jeho výskyt nejistý (buď je zde zřejmě vyhynulý nebo pravděpodobně přítomný). Za posledních cca 100 let zmizel levhart z asi 21,9 mil. km².[8][61]

Evropa[editovat | editovat zdroj]

Ve středním pleistocénu (před cca 1 mil. let) žili levharti kromě Afriky a Asie i v Evropě (zde v podobě subspecií Panthera pardus antiqua a později Panthera pardus spelaea).[20][60] Jejich výskyt lze potvrdit z mnoha různých především jeskynních nalezišť.[9][62] Ještě v pozdním pleistocénu (před cca 100 000 až 24 000 lety) byla tato šelma spolu s dalšími kočkami poměrně hojnou součástí evropské fauny.[63] V průběhu poslední doby ledové z větší části Evropy mizí a to zřejmě o několik tisíc let dříve než další druhy pleistocénní fauny. Je však možné, že na území dnešního Španělska, Řecka a Ukrajiny přežívaly lokální populace levhartů i v holocénu, na některých místech asi až do 1. století n. l.[63][64] Nejvýchodnější cíp Evropy v podobě podhůří Kavkazu levharti (poddruhu Panthera pardus saxicolor) obývali ještě ve 20. století, ale v tomto případě nešlo o pozůstatek evropské nýbrž výběžek asijské populace.[65]

Levhart z afrického Tsava (Keňa). Tento se kresbou podobá jaguárovi, což ukazuje i jedna rozeta vyplněná skvrnou.

Afrika[editovat | editovat zdroj]

Až do začátku 20. století obýval levhart podstatnou část Afriky. Nevyskytoval se pouze na Sahaře (kromě malých ostrůvků) a v některých rozlohou marginálních oblastech (např. na vrcholech nejvyšších pohoří).[61] V Africe žije pouze jediný poddruh a to levhart africký (P. p. pardus). Z 97 % území Severní Afriky, kde dříve žili, levharti zmizeli. Jejich poslední nepatrné zbytky přežívají v Egyptě a možná i v pohoří Ahaggar v Alžírsku. Populace v Maroku velmi pravděpodobně již neexistuje, ale s jistotou to potvrdit ještě nelze.[8][61] V Západní Africe došlo k masivní fragmentaci areálu, většinou kvůli změně životního prostředí. Levharti zde stále žijí v Senegalu, Guinei, Libérii, Pobřeží Slonoviny, Burkině Faso, Ghaně, Beninu, Nigeru a Nigérii. Jejich výskyt je často omezen na nemnohé národní parky.[8][61] Ve Střední Africe lze levharty nalézt v Deomkratické republice Kongo, v Kamerunu, Gabonu, Republice Kongo, Středoafrické republice, Čadu a v Jižním Súdánu. Zvláště v Dem. rep. Kongo došlo k rozkouskování areálu kvůli lidským aktivitám. Jádrovými oblastmi jsou poměrně velká a kompaktní území výskytu v Republice Kongo a Gabonu, respektive ve Středoafrické republice.[8][61] Etiopie, Keňa a Tanzánie jsou z hlediska výskytu levharta nejdůležitějšími státy Východní Afriky. Dále žije v severní Ugandě a v malých částech Somálska a Eritrey. Z Džibutska a Súdánu tato šelma buď zmizela nebo je zde velmi vzácná, v Zanzibaru se od konce 90. let 20. století rovněž nevyskytuje.[8][61][66] Jižní Afrika je oblastí s nejpočetnějšími a nejzdravějšími populacemi levharta, a tak je někdy považována za jakousi pevnost pro celý druh.[8] Levharti žijí v Angole, Namibii, Botswaně, Zambii, Zimbabwe a Mosambiku. Jihoafrická republika přišla v minulosti prakticky o veškerou centrální populaci a v současnosti se zde levharti vyskytují jen v podél hranic a v pobřežních horách.[8][61]

Protahující se levhart cejlonský z NP Yala

Asie[editovat | editovat zdroj]

V Asii žili levharti od břehů Rudého, Středozemního a Černého moře přes celou jihozápadní, jižní a jihovýchodní Asii, dále přes Čínu až po Koreu a oblasti východního Ruska. Kromě toho obývali i řadu ostrovů, především Jávu, Srí Lanku a další. Toto rozšíření je sice v zásadě platné i začátkem 21. století, ale areál byl výrazně fragmentován. V Jihozápadní Asii žije poddruh levhart arabský (P. p. nimr), jehož baštou je Omán. V ostatních státech Arabského poloostrova (Jemen, Saúdská Arábie, možná SAE) se nacházejí jen velmi malé populace, v Izraeli přežívá několik málo kusů.[8][61] Poddruh levhart perský (P. p. saxicolor) má populačně nejsilnější základnu v Íránu, zatímco v Turecku, Iráku, Ázerbájdžánu, Arménii, Rusku, Gruzii, Turkmenistánu a Afghánistánu žijí jen malé roztříštěné populace. Výskyt v Uzbekistánu je nejistý. Pákistán se rozkládá na styku dvou poddruhů (l. perský a indický) a levhart zde žije v poměrně hojných počtech, ačkoliv i odtud z mnoha míst vymizel.[8][61] V Indii, Nepálu, Bhútánu, Bangladéši a Myanmaru žijící levhart indický (P. p. fusca) je relativně početný, přičemž hlavní oblastí výskytu je podhůří Himaláje. Na Srí Lance se vyskytuje poddruh levhart cejlonský (P. p. kotyia).[8][61] V Mynamaru a státech Indočíny žijící poddruh levhart indočínský (P. p. dalacouri) byl donedávna považován za poměrně hojný, ale nejnovější výzkumy a data ukazují opak. Stále relativně početné populace je možno nalézt v Malajsii a Thajsku, malé množství jedinců žije v Myanmaru, Kambodži a jižní Číně, z Laosu a Vietnamu šelma zřejmě vymizela.[8][61] Na Jávě žije kriticky ohrožený levhart jávský (P. p. melas). Pro mnohé vědce je záhadou, proč levhart nežije a v minulosti zřejmě ani nežil na Sumatře, ačkoliv je tento ostrov blíž kontinentální Asii než Jáva.[67][68] Pouze v Číně se vyskytuje poddruh levhart čínský (P. p. japonensis), jehož celková populace je těžko odhadnutelná. Nejvýchodněji žijící levhart mandžuský (P. p. orientalis) obývá v nepatrných počtech malé části východního Ruska a Číny a zřejmě zasahuje i na území KLDR.[8][61]

Populace[editovat | editovat zdroj]

Celková divoká populace levharta skvrnitého zřejmě dosahuje několika set tisíc jedinců, skutečně spolehlivá data pro přesné vyčíslení ale neexistují.[8] Máme jen minimum údajů k africké populaci, která čítá mnoho desítek až několik stovek tisíc jedinců a tvoří tak většinu všech levhartů. V 80. letech 20. století sice byla celková subsaharská populace odhadnuta na cca 714 000 kusů (rozptyl 598 000 až 854 000), ale tento údaj byl záhy silně kritizován jako nadhodnocený a rozhodně nepřesný, vytvořený na základě neúplných údajů a neberouc do úvahu množství faktorů jako například úmrtnost na základě lidských aktivit.[69][70] Většina vědců se shodla, že skutečné číslo bude sotva poloviční.[70] Problém je, že chybějí spolehlivé údaje z mnoha zemí výskytu. V Gabonu byla v roce 1988 odhadnuta levhartí populace na 38 463, ale pozdější podrobný průzkum ukázal, že v národních parcích jich žije asi 2358 a výskyt mimo parky je poměrně malý.[71][72] K dispozici je i poměrně nedávný odhad počtu levhartů v Jihoafrické republice, kde jich v roce 2008 žilo okolo 4250.[73] K několika asijským poddruhům existují celkem přesné údaje. Počet levhartů mandžuských dosahuje asi 60–80 dospělých jedinců,[8][74] levhartů čínských 174–348,[75] levhartů jávských méně než 250,[8] levhartů cejlonských 700–950,[76] levhartů perských 800–1000[8][77] a levhartů arabských méně než 250.[8][78] Indie dlouho neuváděla žádné relevantní údaje k početnosti své levhartí populace, ale v roce 2015 byla shromážděna a publikována data, která hovoří o 12 000–14 000 jedincích.[79] Počty levhartů indických v ostatních státech nejsou známy. Populace levharta indočínského nebyla dosud vyčíslena.

Ekologie a chování[editovat | editovat zdroj]

Biotop[editovat | editovat zdroj]

Levhart v přírodě (video)

Z velkého rozsahu jeho rozšíření je zřejmé, že levharti dokáží žít v mnoha typech přírodního prostředí. Nežijí pouze ve velmi suchých rozsáhlých pouštních oblastech, vysokohorských biotopech (v tropech nad cca 5200 m n. m.[8], ve střední Asii nad cca 3500 m n. m.[80]) a samozřejmě mimo zeměpisnou šířku svého rozšíření, tedy například v v tundrách a polárních územích. Hlavními faktory, které určují jejich výskyt, jsou dostatek kořisti, alespoň minimální množství vody a možnosti úkrytu.[60] Jelikož levhartům přizpůsobeným suchému klimatu stačí pít pouze jednou za deset dní, dokáží se dlouhodobě pohybovat i v aridním klimatu, například v poušti Kalahari či při okrajích Arabského poloostrova. Rovněž tak se umí vyrovnat s tuhými zimami střední Asie či dálného východu. Nevadí jim křovino-lesnatý biotop subtropů, velmi dobře se adaptovali na téměř bezlesý skalnatý terén (Kavkaz).[81] Pokud levharti nějaké prostředí přeci jen preferují, tak jsou to oblasti, kde se vyskytují stromy - ať už poměrně řídký porost akácií v savanách či husté lesy tropických oblastí Afriky a jižní Asie. Existují ještě dva faktory, jenž limitují jejich habitat - konkurence jiných velkých šelem, především tygrů a lvů a přítomnost člověka. Ačkoliv se lidem většinou spíše vyhýbají, dokáží mnozí jedinci nepozorovaně koexistovat v jejich těsné blízkosti. Například v roce 1990 byli nalezeni tři levharti žijící ve staré parní lokomotivě na nádraží v Kampale (Uganda). Rovněž byla zjištěna přítomnost několika levhartů v Nairobi.[60] V indických městech je výskyt těchto šelem spíše pravidlem než výjimkou.[82][83]

Levhart odpočívající na stromě

Chování, teritorialita[editovat | editovat zdroj]

Levhart je skrytě žijící solitérní šelma. Pokud je spatřen ve skupině, jde vždy o samici s mláďaty nebo pár během rozmnožování.[84] Obecně se předpokládalo, že je to převážně noční tvor, což v určitých oblastech, především tam, kde byl loven a obtěžován lidmi, platí.[85][86] Nejde však o pravidlo, neboť z mnoha jiných studií vyplývá, že tato kočkovitá šelma dokáže být aktivní za soumraku či svítání nebo kdykoliv během dne.[85][87][88][89] Ve velmi teplých regionech (během léta) se nicméně vyhýbá jakékoliv námaze v období kolem poledne, resp. brzy odpoledne.[90] Vodu nijak nevyhledává na rozdíl od tygrů nebo jaguárů a pokud to jde, využívá k jejímu překročení kameny, mosty či mělké brody, ale v případě nutnosti je schopen přeplavat i větší řeky.[54][91] Levhart velmi často odpočívá, nejlépe na místech, kde může zároveň sledovat své okolí. Jde tedy především o větší stromy, skály, návrší, kopečky. Jako úkryt a útočiště mu slouží i různé jeskyně, hustý podrost a členité skály. Někdy využívá i doupata zvířat, jenž zabil či kteří místo opustili, například dikobrazí.[92][93]

Velikost teritoria levhartů záleží na pohlaví a biotopu. Samci mají obvykle teritorium větší zahrnující území několika samic.[84] Obecně platí úměra, že čím méně kořisti, tím větší teritorium šelma má. V oblastech bohatých na kořist (NP Čitvan, NP Tsavo, NP Serengeti, Krugerův NP, Huai Kha Kaeng NP v Thajsku aj.) žijí samice na území o rozloze přibližně 6–18 km², kdežto samci 17–76 km². V Botswaně tato čísla mírně vzrůstají na 33 km² u samic a 40 až 69 km² u samců. V aridních oblastech a dalších místech chudších na kořist se plocha postupně zvětšuje. V izraelských pouštích žijí samice průměrně na 84 km² a samci na 137 km². Na dálném východě jde u samců až o 280 km². V severovýchodní Namibii měří teritoria samců průměrně 451 km² (od 210 po 1164 km²), samic mezi 183 a 194 km².[84][94][95] Legendární lidožrout z Rudraprayagu operoval na území o rozloze 1285 km², což byl i jeden z důvodů, proč se ho dlouho nedařilo zastavit.[93] Největší zjištěné teritorium vlastní samci v poušti Kalahari, průměrně jde o 2182 km².[95] Své území si jednotliví jedinci postupně procházejí, v průměru jim to trvá 7–10 dní.[96] Jde však jen o orientační údaj: někdy se zdrží na jednom místě několik dní, jindy projdou celé teritorium za jednu noc.[84] Například v Namibii ujdou průměrně 9,8 km denně (rozsah 0,8–17,8 km).[94] Ke značení teritoria používá levhart několik metod - postřik nápadných míst směsí moči a sekretu z anální žlázy, drásání kůry stromů drápy, hrabání země a méně často pak pokládání exkrementů.[14][93][97][98]

Matka komunikuje se svými mláďaty i pomocí bílé spodní části konce ocasu.

Komunikace[editovat | editovat zdroj]

Levharti komunikuji pomocí pachů, zvuků a vizuálně. Pachy produkuje moč, anální žláza a výkaly. Výhodou čichové stopy je její dlouhá výdrž a možnost rozeznat jí bez ohledu na viditelnost. Pro člověka je levhartí pach zachytitelný asi v 30 m². Levharti se rádi válejí ve vlastní moči a v moči a trusu jiných zvířat.[14]

Ačkoliv je většinou tichá, v případě potřeby vydává tato šelma různorodé zvuky: řev, jakési štěkání, ale nejběžnější vokalizace zní jako řezání dřeva.[14][99] Řvaní, které je podobné tygřímu (nicméně podstatně slabší), může levhart vydávat kdykoliv během dne, avšak častější je přeci jen za soumraku či svítání. Jedná se o důležitý teritoriální signál. Každý levhart má svůj specifický hlasový projev, podle něhož je rozeznatelný. Kromě toho dokáží levharti funět (přátelské setkání), vrnět, prskat, syčet, vrčet a mňoukat.[28][99][100][101] Mláďata umějí naříkat nízkým hlasem, především když jsou hladová nebo nespokojená.[99] Vizuální komunikace spočívající v mimice tváře, cenění zubů, měnění pozice uší a pohybování ocasem nebývá u levhartů tak častá, neboť jde o zvířata samotářská, která se málokdy potkávají. Mnohdy takto „hovoří“ samice s mládětem.[102][103]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Levhart rdousící lesoně (Krugerův NP)

Levhart je masožravec a predátor. Je uzpůsoben k aktivnímu lapání kořisti - má silné čelisti, ostré zatažitelné drápy, vynikající smysly, svalnaté a pružné tělo a poměrně účinné maskování. Je to potravní oportunista, který loví velkou škálu živočichů. Bylo zaznamenáno, že jen afričtí levharti mají na jídelníčku nejméně 92 druhů zvířat.[104] Pokud se k tomu přidá asijská populace, vzroste tento počet na vysoko přes sto druhů. Nejnovější studie zjistila, že levharti výrazně upřednostňují zvířata ve váhovém rozsahu 10–40 kg, přičemž nejčastější hmotnost jejich kořisti je 23–25 kg.[105] Podle tohoto široce pojatého srovnávacího výzkumu jsou nejběžnější kořistí levhartů v Africe různí kopytníci, především impala (Aepyceros melampus), chochlatka křovinná (Sylvicapra grimmia), antilopa travní (Raphicerus campestris), lesoň (Tragelaphus scriptus), prase bradavičnaté (Phacochoerus sp.), pakůň žíhaný (Connochaetes taurinus), gazela Thomsonova (Gazella thomsonii) a kančil vodní (Hyemoschus aquaticus). V Asii je to jelen čital neboli axis indický (Axis axis), sambar (Rusa sp.) a muntžak (Muntiacus sp.).[105] Kromě toho levhart podle oblasti výskytu loví následující zvířata: různé druhy hlodavců od myší a hrabošů po krysy, zajícovce, místní druhy prasat, srnců a jelenů, damany, divoké ovce a kozy a dikobraze. Z ptáků jde nejčastěji o holuby, perličky, koroptve, pávy, bažanty, někdy dokonce i pštrosy a supy. Díky své vynikající schopnosti šplhat je levhart zřejmě největším přirozeným nepřítelem primátů[106] - napadá především hulmany, makaky, guerézy, kočkodany, mangabeje, šimpanze, bonoby, paviány. Útočí i na menší šelmy jako jsou promyky, cibetky, ženetky a jezevci. Občas si troufne i na medojeda nebo geparda. Výjimečně zaútočí i na mladého medvěda ušatého (Ursus thibetanus). V obzvláštní oblibě má psovité šelmy - napadá šakaly, lišky, dhouly, psíky mývalovité a další. Za kořist mu mnohdy padnou i různí plazi, například varani.[96][105][107][108][109] Jednotlivci se mohou specializovat na různé druhy zvířat v závislosti na jejich dostupnosti nebo na jiných faktorech, například pohlaví a stáří kořisti či samotného lovce.[110] Jsou tak známy případy levhartů, kteří výrazně preferovali dikobraze, nebo které „bavilo“ lovit veverky.[107][111] Jeden levhart z Ngorongoro zabil a snědl během 21 dnů 11 šakalů.[107] Z větších živočichů dokáže zabít mladé buvoly, žirafy, velbloudy a velké druhy antilop. Výjimečně napadne i takové zvíře jako je gorila.[91] Nejtěžší zaznamenaný úlovek byl 900 kg těžký kudu velký (Tragelaphus strepsiceros).[110] Během několika let může na stejném místě populace levharta změnit druh preferované kořisti. Například v čínské provincii Sečuán byl podle dlouhodobého výzkumu publikovaného roku 1993 hlavní kořistí nejprve munžak chocholatý (Elaphodus cephalophus), ale postupně se levharti přeorientovali na hlodouna čínského (Rhizomys sinense).[112] V oblastech, kde žijí blízko lidských sídel, napadají často domácí zvířata od koček a psů, přes drůbež, ovce, kozy až po skot a vodní buvoly.[107][113] Psy domácí, záhadně v nocí mizící z rančů a vesnic, má v mnoha případech na svědomí levhart.[107] Podle nedávného průzkumu (2007-2009) provedeného v oblasti západní Maháráštry (Indie) tvoří psi 39 % zdejší levhartí kořisti.[113] V nouzi nepohrdnou ani hmyzem a obojživelníky.[8] Stravu si někdy doplňují rostlinným materiálem a občas i ovocem a zeleninou (například vodními melouny či okurkami). V suchých oblastech pouště Kalahari takto levharti získávají určitou část tekutin.[114] Výjimečně dochází ke kanibalismu, obvykle ve formě infanticidy.[115][116] Pokud se v loveckém okrsku levharta nevyskytují větší konkurenti, průměrná hmotnost kořisti bývá obvykle vyšší než v opačném případě.[8]

Když může, ke kořisti se levhart vrací, dokud ji nezkonzumuje celou. Z větších živočichů zanechá mnohdy jen bachor, rohy, kosti a kopyta. Nevadí mu, když je maso již hnijící a plné červů. Jím neulovené mršiny pojídá rovněž.[117] Zvíře konzumuje v naprosté většině již mrtvé, ale jsou zaznamenány případy, kdy například prase bradavičnaté požíral zaživa.[118] Obvyklá denní dávka potravy se pohybuje od 1 po více než 11 kg, maximálně je schopen za 24 hodin sníst asi 1/4 své váhy. Pokud je potřeba, dokáže dlouhé dny hladovět. Frekvence lovu závisí na velikosti naposledy zabité kořisti, dále na tom, zda jde o samici s mláďaty (častější lov), na množství zvířat a také na tom, jestli se mu podaří uchránit mršinu před konkurenty a mrchožrouty.[119] Ukrývání kořisti patří mezi častý postup po úspěšném lovu. V Africe si levharti mrtvá těla zvířat vynášejí většinou do korun stromů, v Asii preferují spíše hustou vegetaci. Toto chování však závisí na přítomnosti konkurenčních šelem a mrchožroutů. Například v NP Matopos v Zimbabwe, kde nežijí šakali a hyeny, byl z 38 úlovků jen jeden vytažen na strom.[120]

Levhart se zabitou opicí

Lovecká taktika a úspěšnost[editovat | editovat zdroj]

Levharti používají několik metod, jak se zmocnit kořisti. Nejčastěji se snaží, většinou přikrčeni k zemi a využívajíc vegetace, nepozorovaně přiblížit na co nejkratší vzdálenost k vyhlédnuté oběti. Během toho se dokáží dlouhé okamžiky nehýbat, pozorujíc při tom kořist. Plížení bývají různě dlouhá, často záleží na terénu a pohybu zvířat. Například v poušti Kalahari je průměrná stopovací vzdálenost 200 metrů, ale byly zaznamenány i 3400 metrů dlouhé lovy.[121] V travnatých oblastech, kde je možnost lepšího úkrytu, je pro pozorovatele prakticky nemožné detekovat plížícího se levharta na více než 50 metrů.[122] Obecně platí, že čím je hustší vegetace, tím snadněji se dokáže dostat ke kořisti. Další metodou lovu je ležení v úkrytu a čekání, až kořist sama dorazí na co nejbližší vzdálenost. Může jít o křoví, vysokou trávu, skálu či strom. Jinou možností uplatňovanou především při lovu domácích zvířat je metoda, kdy si pro kořist aktivně přijde do ohrad, chlívků či stájí. Primáty mnohdy uchvátí tak, že předstírá výpad do korun stromů, některé opice při tom zpanikaří a seskočí na zem, kde je pak levhart snadněji chytí.[123] Útok levhart provádí z nejkratší možné vzdálenosti, ideálně jen na několik metrů. Rychle vyrazí a jedním či dvěma skoky se kořisti zmocní. Málokdy ji pronásleduje na vzdálenost větší než cca 40–50 metrů, ale opět záleží na typu prostředí.[122] V otevřeném terénu Kalahari je průměrná vzdálenost běhu za kořistí 64 metrů.[121] Menší zvířata zabíjí prokousnutím šíje či hlavy, větší obvykle zardousí. Úspěšnost lovu znovu závisí na prostředí a pohybuje se od 5 % do 38,1 %.[117]

Rozmnožování, naděje na dožití[editovat | editovat zdroj]

Páření levhartů probíhá u afrických a asijských populací různě. V Africe k němu může docházet prakticky celoročně, v Asii nejčastěji v zimních měsících.[95] Samice dávají samcům najevo připravenost se pářit svým pachem. Estrus trvá obvykle 5–13 dní. Pokud nedojde k zabřeznutí, další říje následuje po 20–50 (55) dnech.[95][124] Když samec najde partnerku, dojde k seznamovacím rituálům, které se projevují většinou vrčením a mírnou agresí. Pokud se obě zvířata již znají, samice se před samcem prochází, válí, otírá se o něj a šíří svůj pach. Pak se přikrčí k zemi a samec na ní vleze seshora zezadu. Kopulace trvá okolo tří vteřin. Během ní samec kouše samici do krku, poté se samice obvykle otočí, zařve a samec odskočí. Intervaly mezi jednotlivými kopulacemi bývají 2–17 minut.[125] Spojení bývají doprovázena hlasitým vrčením a jsou velmi častá, jeden pár jich měl 60 během 9 hodin a z jiných pozorování byla vypočtena frekvence 100 za den.[124][125] Doba, po kterou je dvojice spolu, bývá velmi krátká. Obvykle to jsou jeden nebo dva, výjimečně až čtyři dny.[124] Samcova role pářením končí a na výchově mláďat se nijak nepodílí. Doba březosti se pohybuje od 88 do 112 dnů, nejčastěji je to 96 dnů.[95][124] Samice si mezitím najdou bezpečné doupě umístěné často v husté vegetaci, ve skalách, jeskyních, dutinách stromů či zemních norách.[124] Počet mláďat kolísá od jednoho do šesti, nejčastější počet jsou dvě. Vrhy s pěti nebo šesti mláďaty jsou vzácné, což je dané i tím, že samice má čtyři struky.[95] Melanické levhartice mají nižší průměrný počet mláďat (1,7) než normálně zbarvené (2,07).[124][126] Mláďata se rodí slepá, měří 36 až 48 cm a váží od 280 (430) do 1000 g.[95][124] Prvních několik dní věnuje matka koťatům plnou péči a zprvu ani neloví. Vidět začínají po čtyřech až devíti dnech, matka je mezitím začne opouštět a vydává se na lov. Prvních několik měsíců je pro přežití mláďat klíčových, důležitá je především nedostupnost doupěte pro predátory (počítaje v to jiné levharty). Aby minimalizovala hrozbu, přesouvá samice mláďata do jiných doupat, nejde však o pravidlo. Frekvence přesunů je různá - obvykle jednou za 2 až 5 dní.[127] V některých oblastech (Izrael, Namibie) se samice vydávají na dlouhotrvající lovy a mláďata nechávají bez dozoru někdy až sedm dní. Maso začínají koťata jíst při hmotnosti 3 až 4 kg, kojení probíhá do doby, kdy váží asi 6 kg a jsou zhruba 4 měsíce staré.[127] Mláďata si své lovecké schopnosti trénují hrami a pronásledováním malých živočichů, jako jsou kobylky, motýli, ještěrky a ptáci. Samy lovit začínají zhruba ve věku 7 až 8 měsíců, kdy už mají rovněž trvalé zuby.[127] Levhartice nevěnují výcviku svých mláďat v umění lovu takovou péči jako například tygři nebo lvi, důvodem je vyšší procento malé kořisti, jejíž chytání nevyžaduje tolik naučených schopností, ale většinou postačí instinkt.[127] Úmrtnost mladých levhartů během prvního roku života bývá 40–50 %.[124] Ve stáří 12 až 18 měsíců se stávají potravně nezávislí na matce, ale stále většinou žijí v její blízkosti. Skutečné nezávislosti v podobě hledání a zakládání vlastního teritoria dosahují ve věku 14 až 36 měsíců. Mladé samice obvykle zůstávají s matkou déle a teritorium si zakládají v její blízkosti.[127] Během hledání nového území mají levharti stále velkou úmrtnost, takže například v Nepálu jen jeden ze tří levhartů přežije dostatečně dlouhou dobu na to, aby se začal rozmnožovat. První páření absolvují ve věku 24 až 52 měsíců, u samic je to většinou později než u samců.[128] Interval mezi jednotlivými vrhy bývá cca 15 až 29 měsíců. Samice jsou plodné do věku přibližně 13 let, samci mohou mít mláďata i později (nejstarší zaznamenaný otec měl 21 let).[28][128] Naděje na dožití bývá různá a závisí na mnoha faktorech. V divočině žijící jedinci umírají většinou do 12 let, v zajetí se mohou dostat i přes 20. Nejstarší známý divoký levhart měl 17 let, nejstarší jedinec v zajetí dosáhl věku 27 let.[28]

Skupina muzejních leoponů.

Hybridizace[editovat | editovat zdroj]

Levharti se mohou křížit se lvy, tygry, pumami a jaguáry.[129] Ve většině případů bývá pár složen z levhartice a samce jiné kočky, opačné případy jsou podstatně vzácnější. Kříženec jaguára s levharticí se nazývá „jagulep“ nebo „jaguleop“, levharta se lvicí „leopon“ nebo „lepon“, lva s levharticí „liard“ či „lipard“, tygra s levharticí „tigard“ a pumy s levharticí „pumapard“. Všechna tato zvířata byla zkřížena v umělém odchovu. Samci jsou téměř vždy neplodní, některé samice mohou mít další potomky.[130][131] Podle tradičních indických vyprávění dochází občas v přírodě k páření mezi velkými levhartími samci a tygřicemi. Jejich potomci se nazývají „dogla“. Britský lovec F. C. Hicks ve svém díle Forty Years Among The Wild Animals Of India (1910) popsal možného hybrida doglu takto: „Když jsem si prosekával cestu, vynořila se z trávy skvrnitá hlava nezvykle velkého pantera následována nezaměnitelnými pruhovanými rameny a tělem tygra, ačkoliv to vypadalo trochu jako špinavé, jako by se vyválelo v popelu. Podařilo se mi toto neobyčejné stvoření skolit jednou ranou do krku. Když jsem ho prozkoumal, zjistil jsem, že jde o velmi starého hybridního samce se zuby a drápy značně opotřebovanými. Jeho hlava a ocas byly čistě panteří, ale jeho tělo, ramena a krk tygří...“[132]

Konkurenti a nepřátelé[editovat | editovat zdroj]

Dhoul (Cuon alpinus) usmrcený levhartem a vytažený na strom

Levharti mají mnoho přirozených nepřátel a konkurentů, s nimiž se musejí potýkat. V Asii jsou to především tygři. Ti jsou při jakémkoli případném střetu tváří v tvář vždy potenciálními vítězi a levharti se podle toho chovají. Pokud má tygr tu možnost, pokaždé levharta usmrtí. Jelikož je jejich denní aktivita podobná, snaží se levharti vyhýbat tygrům prostorově a pohybují se často při okrajích jejich teritorií či v místech, kde citlivější tygry ruší přítomnost lidí.[86][133] Obecná poučka hovořící o tom, že tam, kde žije hodně tygrů, lze levhartů nalézt jen málo, částečně sice platí, ale záleží také na množství vhodné kořisti. Levharti loví většinou podstatně menší zvířata (průměr cca 25 kg vůči 97 kg u tygrů) a zabíjejí větší počet druhů než tygři.[134] V Národním parku Rajaji (Indie), proběhla začátekm 21. století reintrodukce tygrů do prostředí, kde byli levharti dominantním predátorem. Po několika letech došlo k výraznému snížení počtu levhartů (hustota klesla z 9,76 na 2,07 na km²) a zároveň k posunu jejich kořisti směrem k menším a domácím zvířatům (vzrůst z 6,8 % na 31,8 %).[135] Na území, kde se obě šelmy vyskytují spolu, musejí být levharti velmi pozorní. Indický ochránce přírody Billy Arjan Singh popsal případ, kdy se vydal se svou ochočenou levharticí do lesa. Její chování bylo bezstarostné a sebevědomé až do okamžiku, kdy zaznamenala přítomnost tygřice, která asi 50 metrů před nimi přešla přes cestu. Levhartice se okamžitě doslova přitiskla k zemi, pak se odplížila a zmizela v buši. Nakonec se sice objevila, ale počínala si stále extrémně opatrně s maximální snahou se ukrýt.[107] Levhartův vztah ke lvům je podobný, navíc si ale musí dávat pozor na to, že tyto velké kočky žijí ve smečkách. Velmi častou metodou, jak si před nimi levhart zachrání život, je útěk na strom. Přírodovědec George Schaller odhadl, že v Serengeti je asi 5 % lví spotřeby masa získáno z kořisti levhartů.[117] Pokud však má možnost, zabíjí oběma silnějším bratrancům mláďata.[107] Vztah levhartů a irbisů nebyl zatím prozkoumán. Vůči gepardovi bývá levhart obvykle dominantním druhem, občas ho i zabije a sežere.[105][136][137] Obě dvě kočkovité šelmy jsou navíc přímými konkurenty, neboť preferují přibližně stejnou kořist (potravní překrytí 68,7 %).[138][116] K menším kočkám se chová levhart s jasnou převahou a pronásleduje je, kde může. Hyeny skvrnité (Crocuta crocuta) jsou dalšími šelmami, které se snaží sužovat levharty a připravovat je o kořist. Pokud si ji levhart včas neskryje, hyeny obvykle uspějí. Velcí samci levhartů a někdy i odhodlané samice se nicméně hyenám občas postaví a svou potravu si uhájí.[117]

Psovité šelmy patří mezi úhlavní nepřátele, konkurenty a zároveň oblíbenou potravu levhartů. Psi hyenovití (Lycaon pictus) v Africe, dhoulové (Cuon alpinus) a vlci (Canis lupus) v Asii představují významné soupeře, kteří, pokud operují ve smečce, levharty pronásledují, zabíjejí a berou jim kořist. Na druhou stranu, podaří-li se levhartovi překvapit osamocené jedince, vítězem bývá on.[139] Nesmiřitelnými nepřáteli levhartů jsou paviáni. Pokud tlupa vedená velkými samci tuto šelmu objeví, napadá ji tak dlouho, dokud neopustí oblast nebo se neskryje na nějaké nedostupné místo. Stává se i, že je při těchto útocích levhart zabit. Paviáni nechránění tlupou bývají naopak oblíbenou, nicméně nepříliš častou kořistí levharta.[107][140][141] Dlouhodobým konkurentem levharta je i člověk. Některé skupiny lidských pastevců a lovců pravidelně loupí jeho kořist.[99][142]

Paraziti a nemoci[editovat | editovat zdroj]

Levharti jsou hostitelé mnoha exo- a endoparazitů. Napadají je různá klíšťata, blechy a roztoči.[116] Dále jde o plicní motolice (Paragominus westermani), tasemnice (Pseudophylidea), hlístice (Spiruroidea), měchovce (Ancylostomatidae a Aelurostrongylus), střevní a jaterní kapilárie (Capillaria) a parazitární svalovky (Sarcocystis).[28] Šelmu může postihnout mnoho nemocí, například Felinní imunodeficientní virus (FIV), Felinní coronavirus (FCoV), ptačí chřipka H5N1, vzteklina nebo hepatitida.[116]

Levhart a člověk[editovat | editovat zdroj]

Bůh Dionýsos na levhartím hřbetu (antická váza)

Historie a kultura[editovat | editovat zdroj]

Levhart měl a má v lidské historii a kultuře silný, i když mnohdy kontroverzní význam: symbolizoval sílu, eleganci a lstivost, ale také chtíč, hřích a nenasytnost. V tradičních kulturách představoval levhart moc válečníků a náčelníků, neboť byl považován za odvážného a silného a zároveň mazaného. U tradičních společností v Beninu nošení leopardí kůže stále označuje královskou (náčelnickou) hodnost, přičemž králům je připisováno spojení lidské a levhartí osobnosti v jednu. Kmen Igbů z Nigérie věří, že ti nejlepší lidé se znovuzrodí jako sloni nebo levharti.[143] V Egyptské mytologii byl levhart průvodce boha Usira. Ve starověkém Řecku platil leopard obvykle za vzor statečnosti a bojovnosti. Nicméně Aristoteles ho naopak spolu s králíkem, myší, oslem a hyenou zařadil mezi zvířata bázlivá a zbabělá. Důležitou pozici měl levhart v judaismu. Ve Starém zákoně je považován za nebezpečného a lstivého predátora, zvláště pro domácí zvířata (jehňata a kůzlata).

Lidožrouti[editovat | editovat zdroj]

Gunsorský lidožrout byl usmrcen zrovna v okamžiku, kdy zabil svou poslední dvacátou oběť, chlapce z vesnice Somnapur (Seoni distrikt, Indie, 21. duben 1901).

Levharti patří spolu se lvy a tygry k těm zástupcům velkých koček, u nichž se poměrně pravidelně vyskytují lidožraví jedinci (u jaguárů jde o velkou vzácnost, u irbisů k tomu nedochází nikdy).[144] Ačkoliv se v poměru k počtu zvířat jedná o velmi malé procento, byly v historii zaznamenány již stovky případů lidožravých levhartů. Mezi lidožrouty se nepočítají jedinci, kteří napadli člověka ve stresu či sebeobraně, ale cílení vyhledávači lidí jako kořisti. Ačkoliv z archeologických nálezů víme, že naši pravěcí předkové se stávali relativně běžnou součástí leopardího jídelníčku,[145] mají tyto šelmy od narození instinktivně daný respekt z člověka a pokud to jde, setkání s ním se vyhnou anebo jeho přítomnost ignorují (například, když si zvyknou na turisty na safari). Výjimečně však dojde k událostem, které tuto šelmu navedou na dráhu lidožrouta. Důvodů je několik. Mnohdy je to zranění šelmy (často způsobené člověkem samým), jež mu znemožní lovit přirozenou kořist a hladové zvíře pak někdy zjistí, že ulovit člověka je velmi snadné. Dále může jít o staré jedince neschopné zabít rychlé divoké zvíře. Občas může levhart sežrat člověka víceméně omylem (náhodné zabití) či zkonzumovat nepohřbenou lidskou mrtvolu (epidemie, válečný konflikt), jeho maso mu zachutná, a pak se na tuto kořist začne zaměřovat. A v neposlední řadě je to lidožroutství z hladu, kdy nedostatek jiné kořisti donutí levharta zabíjet lidi nebo jejich domácí zvířata.[146][147][148] Levhartí lidožrouti mají výraznou pohlavní diskrepanci. Peter Turnbull-Kemp, autor knihy The Leopard (1967), zjistil, že z do té doby známých 152 lidožroutů bylo jen 9 samic.[147][149] Levhart, jenž už se vydá na dráhu lidožrouta, se často stává extrémně nebezpečným, těžko polapitelným zabijákem. Operuje většinou v noci, dokáže být tichý, lstivý a svým způsobem vynalézavý (otevíraní dveří), umí měnit taktiku a je schopen působit na velkém území. Málokdy reaguje na návnady a pasti, neboť ho většinou přestane zajímat jiná kořist než lidi.[147][148] Britský lovec a obdivovatel indické přírody Jim Corbett uvedl, že legendární lidožrout z Rudraprayagu si v jednom případě došel pro chlapce do místnosti, kde bylo natěsnáno 40 zcela bezbranných koz, přičemž musel buď přeskákat přes jejich hřbety či se jimi doslova prodrat, aniž by jedinou z nich zabil.[150] Lidožravý levhart napadá většinou ženy a děti a podobně jako tygr může snad i on být schopen rozeznat potenciálně nebezpečného (ozbrojeného) člověka, jemuž se raději vyhne.[151] Výsledkem všech těchto faktorů je v některých případech obrovský počet obětí lidožrouta. Zaznamenaným rekordmanem byl tzv. levhart z Panaru, který začátkem 20. století v indickém distriktu Almora zabil okolo 400 lidí.[152] Levhartí lidožrouti mají ještě některá další specifika. Naprostá většina případů pochází z Indie a Nepálu a to především z doby masivní urbanizace, tedy zhruba od konce 19. do první poloviny 20. století. V Africe nejsou útoky tak časté, ačkoliv i zde existuje mnoho záznamů o zvířecích zabijácích, když například v 80. letech 19. století usmrtil v Somálsku jeden levhart asi 100 lidí.[153] I začátkem 21. století jsou případy napadení levharty především v Indii poměrně běžné, ačkoliv většinou nejde o klasické lidožrouty, ale jedná se mnohdy o útoky zvířat, která se cítila ohrožena lidskými aktivitami (například samice s mláďaty si někdy zakládají doupata v třtinových polích).[154][155][156] Následkem levhartích útoků bylo a mnohdy stále je neselektivní vybíjení všech levhartů a dalších šelem v širokém okolí.[157][158] Podstatu lidožroutů dobře vystihl Jim Corbett, když zabil levharta z Rudraprayagu: „Ležel zde jen starý levhart, který se lišil od ostatních svého druhu tím, že měl šedivý čenich a chyběly mu hmatové vousky; nejnenáviděnější a nejobávanější zvíře celé Indie, jehož jediným zločinem - nikoli však proti zákonům přírody, ale proti zákonům lidí - bylo, že prolil lidskou krev; ne proto, aby je terorizoval, ale proto, aby mohl žít.“[159]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Hlavními hrozbami pro levharta jsou lidé a jejich aktivity.[8] Ty je možno rozdělit do několika kategorií. Za prvé je to lov kvůli trofejím, který byl rozšířen hlavně do 80. let 20. století, ale začátkem 21. století stále probíhá. Dále je to lov kvůli obchodu s částmi levhartího těla, které jsou následně využívány v orientální medicíně. Třetí hrozbou je fragmentace životního prostředí, kdy se přirozený biotop levhartů mění na zemědělskou či obydlenou krajinu, přičemž tím lidé často i odstraňují či vytěsňují přirozenou potravu této kočkovité šelmy. Nicméně v tomto ohledu je levhart přizpůsobivější než například tygr či lev a dokáže poměrně úspěšně žít i v takto pozměněném biotopu. Jeho přítomnost v kulturní krajině však následně zažehává další konflikty, neboť levharti pak začnou napadat domácí zvířata a ohrožují i samotné lidi, a ti se je proto snaží ze svého životního prostředí vystrnadit.[8][160][161] Útoky levhartů na dobytek jsou zřejmě nejdůležitějším důvodem, proč je lidé pronásledují.[162] Například v Bhútánu zabili levharti v letech 2004 a 2005 966 domácích zvířat (pro srovnání tygři za stejnou dobu 232, irbisové jen 32).[163] Nenávist k nim ještě zvyšuje fakt, že tyto šelmy mnohdy využívají bezbrannosti domácích zvířat a zabíjejí tzv. do zásoby (surplus killing), což znamená, že najednou usmrtí větší množství zvířat než jedno. Například v Provincii Kapsko byl zaznamenán případ, kdy jeden levhart při jednom incidentu pozabíjel 51 ovcí a jehňat,[164], v Bhútánu to bylo 22 ovcí za noc.[163] Výsledkem pak bývá odveta, někdy ve formě střílení, ale častěji v podobě kladení otrávených návnad či pastí.[165] Vůči tomuto způsobu pronásledování jsou levharti velmi zranitelní.[166][167]

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2016.1. 8. července 2016. Dostupné online.
  2. KOŘÍNEK, Milan. Profil taxonu levhart Panthera pardus [online]. BioLib, [cit. 2016-07-17]. Dostupné online.  
  3. SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. Chicago and London : The University of Chicago Press, 2002. S. 319, 335. (Dále jen Sunquist a Sunquist 2002). 
  4. a b c EIZIRIK, Eduardo; YUHKI, Naoya; JOHNSON, Warren E.. Molecular genetics and evolution of melanism in the cat family. Current biology: CB. 2003-03-04, roč. 13, čís. 5, s. 448–453. PMID: 12620197. Dostupné online [cit. 2016-02-29]. ISSN 0960-9822. PMID 12620197.  
  5. SCHALLER, George B.. Serengeti: a kingdom of predators. [s.l.] : Knopf. 138 s. Dostupné online. (anglicky)  
  6. Catfolk Species Accounts: Leopard (Panthera pardus) [Sub-Sahara Africa] [online]. 2014-02-22, [cit. 2016-02-29]. Dostupné online.  
  7. a b NOWAK, Ronald M.. Walker's Mammals of the World. [s.l.] : The Johns Hopkins University Press, 1999. 926 s. Dostupné online. ISBN 9780801857898. (anglicky)  
  8. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x STEIN, Andrew B. a kol. Panthera pardus [online]. www.iucnredlist.org, 2016, [cit. 2016-02-29]. Dostupné online.  
  9. a b GHEZZO, Elena; ROOK, Lorenzo. The remarkable Panthera pardus (Felidae, Mammalia) record from Equi (Massa, Italy): taphonomy, morphology, and paleoecology. Quaternary Science Reviews. 2015-02-15, roč. 110, s. 131–151. Dostupné online [cit. 2016-07-14]. DOI:10.1016/j.quascirev.2014.12.020. (anglicky) 
  10. HARVALÍK, Milan. Proč je levhart levhart? [online]. Český rozhlas Dvojka, 2010-06-10, [cit. 2016-07-08]. Dostupné online.  
  11. HARPER, Douglas. Online Etymology Dictionary - leopard. www.etymonline.com [online].  [cit. 2016-07-10]. Dostupné online.  (anglicky) 
  12. a b Sunquist a Sunquist 2002, s. 319.
  13. STEIN, Andrew B.; HAYSSEN, Virginia. Panthera pardus (Carnivora: Felidae). Mammalian Species. 2013-06-12, roč. 45, čís. 900, s. 30–48. (Dále jen Stein a Hayssen 2013). Dostupné online [cit. 2016-07-11]. ISSN 0076-3519. DOI:10.1644/900.1. (anglicky) 
  14. a b c d e f g Leopard (Panthera pardus) Fact Sheet, 2014 [online]. San Diego Zoo Global, [cit. 2016-07-14]. Dostupné online.  
  15. a b JOHNSON, Warren E.; EIZIRIK, Eduardo; PECON-SLATTERY, Jill. The Late Miocene Radiation of Modern Felidae: A Genetic Assessment. Science. 2006-01-06, roč. 311, čís. 5757, s. 73–77. PMID: 16400146. Dostupné online [cit. 2016-07-11]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.1122277. PMID 16400146. (anglicky) 
  16. a b O’BRIEN, Stephen J.; JOHNSON, Warren E.. The Evolution Cats. Scientific American. , roč. 297, čís. 1, s. 68–75. Dostupné online. DOI:10.1038/scientificamerican0707-68.  
  17. a b WERDELIN, Lars a kol.. The Biology and Conservation of Wild Felids. Příprava vydání David Macdonald, Andrew Loveridge. Oxford : OUP. 792 s. Dostupné online. ISBN 9780199234455. Kapitola Phylogeny and evolution of cats (Felidae), s. 59-82. (anglicky)  
  18. a b LEI, Wei; XIAOBING, Wu; ZHU, LiXin. Mitogenomic analysis of the genus Panthera. Science China Life Sciences. 2011-10-29, roč. 54, čís. 10, s. 917–930. Dostupné online [cit. 2016-07-11]. ISSN 1674-7305. DOI:10.1007/s11427-011-4219-1. (anglicky) 
  19. a b MAZÁK, Ji H.; CHRISTIANSEN, Per; KITCHENER, Andrew C.. Oldest Known Pantherine Skull and Evolution of the Tiger. PLOS ONE. 2011-10-10, roč. 6, čís. 10, s. e25483. Dostupné online [cit. 2016-07-11]. ISSN 1932-6203. DOI:10.1371/journal.pone.0025483. PMID 22016768.  
  20. a b c d UPHYRKINA, O., a kol. Phylogenetics, genome diversity and origin of modern leopard, Panthera pardus. Molecular Ecology. 2001, roč. 10, čís. 11, s. 2617–2633. Dostupné online. (anglicky) 
  21. a b Stein a Hayssen 2013, s. 34.
  22. MAZÁK, Vratislav. Velké kočky a gepardi. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1980. S. 80-84. (česky) (Dále jen Mazák 1980). 
  23. MITHTHAPALA, Sriyanie; SEIDENSTICKER, John; O'BRIEN, Stephen J.. Phylogeographic Subspecies Recognition in Leopards (Panthera pardus): Molecular Genetic Variation. Conservation Biology. 1996-08-01, roč. 10, čís. 4, s. 1115–1132. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. ISSN 1523-1739. DOI:10.1046/j.1523-1739.1996.10041115.x. (anglicky) 
  24. GIPPOLITI, Spartaco; MEIJAARD, Erik. Taxonomic uniqueness of the Javan Leopard; an opportunity for zoos to save it. Contributions to zoology Bijdragen tot de dierkunde. 2007-01-01, roč. 76, čís. 1. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 1383-4517.  
  25. ROBOVSKÝ, J.; ZRZAVÝ, J., 2007: Senzační objev druhého levharta obláčkového? Vesmír 86: 568-571.
  26. Podle Mazák 1980, s. 81-84 (upraveno)
  27. STUART, C. T.. Notes on the mammalian carnivores of the Cape Province, South Africa. [s.l.] : Bontebook, 1981. 58 s. S. 44.  
  28. a b c d e HUNT, Ashley. Panthera pardus (leopard). Animal Diversity Web [online]. 2011 [cit. 2016-07-16]. Dostupné online.  
  29. a b Mazák 1980, s. 71.
  30. ANDERSON, Sydney. Simon and Schuster's Guide to Mammals. [s.l.] : Simon & Schuster. 520 s. Dostupné online. ISBN 9780671437275. (anglicky)  
  31. Sunquist a Sunquist 2002, s. 319, 336.
  32. NOWELL, Kristin; JACKSON, Peter. Wild Cats: Status Survey and Conservation Action Plan. Gland, Švýcarsko : IUCN/SSC Cat Specialist Group, 1996. Dostupné online. ISBN 9782831700458. Kapitola Leopard, s. 25. (anglicky) (Dále jen Nowell a Jackson 1996). 
  33. HEPTNER, V. G.; SLUDSKII, A. A.. Mammals of the Soviet Union, Volume 2 Part 2 Carnivora (Hyenas and Cats). Washington D. C. : Smithonian Institution Libraries and The National Science Foundation, 1992. 822 s. Dostupné online. ISBN 9004088768. S. 210-211. (anglicky) (Dále jen Heptner a Sludskii 1992). 
  34. BURNIE, David; WILSON, Don E.. Animal. [s.l.] : DK. 634 s. Dostupné online. ISBN 9780789477644. (anglicky)  
  35. BRAIN, C. K.. The Hunters Or the Hunted?: An Introduction to African Cave Taphonomy. Chicago, Londýn : University of Chicago Press, 1981. 375 s. Dostupné online. ISBN 9780226070902. S. 91. (anglicky)  
  36. Tirupati zoo's giant celebrity. The Hindu. 2010-11-02. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 0971-751X. (en-IN) 
  37. 27-yr-old leopard Balaji dies at Tirupati Zoo | Deccan Chronicle. archives.deccanchronicle.com [online].  [cit. 2016-07-16]. Dostupné online.  
  38. Stein a Hayssen 2013, s. 33.
  39. Mazák 1980, s. 29.
  40. Sunquist a Sunquist 2002, s. 6.
  41. Mazák 1980, s. 31.
  42. Mazák 1980, s. 70.
  43. a b Mazák 1980, s. 32.
  44. KIPLING, Rudyard. "How the Leopard Got His Spots" (Just So Stories). etc.usf.edu [online]. Lit2Go ETC [cit. 2016-07-18]. Dostupné online.  
  45. a b c d Sunquist a Sunquist 2002, s. 320.
  46. a b Stein a Hayssen, s. 35.
  47. a b c SCHNEIDER, Alexsandra; DAVID, Victor A.; JOHNSON, Warren E.. How the Leopard Hides Its Spots: ASIP Mutations and Melanism in Wild Cats. PLOS ONE. 2012-12-12, roč. 7, čís. 12, s. e50386. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 1932-6203. DOI:10.1371/journal.pone.0050386. PMID 23251368.  
  48. MEYER, John R.. BLACK JAGUARS IN BELIZE?: A SURVEY OF MELANISM IN THE JAGUAR, Panthera onca. biological-diversity.info [online]. September 1994 [cit. 2016-08-19]. Dostupné online.  
  49. KAWANISHI, K.; SUNQUIST, M. E.; EIZIRIK, E.. Near fixation of melanism in leopards of the Malay Peninsula. Journal of Zoology. 2010-11-01, roč. 282, čís. 3, s. 201–206. Dostupné online [cit. 2016-07-14]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/j.1469-7998.2010.00731.x. (anglicky) 
  50. a b SUNQUIST, Fiona. Malasian Mystery: A new study reveals that the leopards of peninsular Malaysia are black rather than the typical spotted gold, but the question remains: Why? [online]. National Wildlife Federation, 2006-12-01, [cit. 2016-07-13]. Dostupné online.  
  51. a b Mazák 1980, s. 75.
  52. a b c HARTWELL, Sarah. Mutant Leopards. messybeast.com [online].  [cit. 2016-07-14]. Dostupné online.  
  53. a b PIRIE, Tara J.; THOMAS, Rebecca L.; FELLOWES, Mark D.E.. Erythristic leopards Panthera pardus in South Africa. Bothalia. , roč. 46, čís. 1. Dostupné online [cit. 2016-07-14]. ISSN 2311-9284. DOI:10.4102/abc.v46i1.2034. (anglicky) 
  54. a b c d Heptner a Sludskii 1992, s. 257.
  55. a b Stein a Hayssen 2013, s. 36.
  56. Mazák 1980, s. 46.
  57. SMITHSONIAN CHANNEL. You'll Never Hear a Leopard Coming. [s.l.] : [s.n.], 2013. Dostupné online.  
  58. Mazák 1980, s. 77-78.
  59. Nowell a Jackson 1996, s. 26.
  60. a b c d Sunquist a Sunquist 2002, s. 321.
  61. a b c d e f g h i j k l m JACOBSON, Andrew P.; GERNGROSS, Peter a kol. Leopard (Panthera pardus) status, distribution, and the research efforts across its range. PeerJ. 2016-05-04, roč. 4. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 2167-8359. DOI:10.7717/peerj.1974. PMID 27168983. (anglicky) 
  62. DIEDRICH, Cajus G.. Late Pleistocene leopards across Europe – northernmost European German population, highest elevated records in the Swiss Alps, complete skeletons in the Bosnia Herzegowina Dinarids and comparison to the Ice Age cave art. Quaternary Science Reviews. 2013-09-15, roč. 76, s. 167–193. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. DOI:10.1016/j.quascirev.2013.05.009.  
  63. a b SOMMER, R. S.; BENECKE, N.. Late Pleistocene and Holocene development of the felid fauna (Felidae) of Europe: a review. Journal of Zoology. 2006-05-01, roč. 269, čís. 1, s. 7–19. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/j.1469-7998.2005.00040.x. (anglicky) 
  64. NAISH, Darren. Europe, where the sabre-tooths, lions and leopards are [online]. ScienceBlogs, 2008-03-12, [cit. 2016-07-16]. Dostupné online.  
  65. Heptner a Sludskii 1992, s. 212.
  66. GOLDMAN, Helle V.; WALSCH, Martin T.. When Culture Threatens the Conservation of Biological Diversity: The Tragic Case of the Zanzibar Leopard (Panthera pardus adersi). Scribd [online]. 2008 [cit. 2016-07-19]. Dostupné online.  
  67. Mazák 1980, s. 72-73.
  68. SEIDENSTICKER, John. Large Carnivores and the Consequences of Habitat Inzularization: Ecology and Conservation of Tigers in Indonesia and Bangladesh. In Miller, S. D. and Everett, D. D.. Cats of the World: Biology, Conservation, and Management. Washington, DC : National Wildlife Federation, 1986. Dostupné online. S. 1-41. (anglicky)
  69. BALME, Guy A. a kol. An adaptive management approach to trophy hunting of leopards (Panthera pardus): a case study from KwaZulu-Natal, South Africa [online]. Oxford, New York: Oxford University Press, 2010, [cit. 2016-07-31]. In: Biology and Conservation of Wild Felids, Edited by DAVID W. MACDONALD AND ANDREW J. LOVERIDGE. Dostupné online.  
  70. a b Sunquist a Sunquist 2002, s. 334.
  71. HENSCHEL, Philipp. The status of the leopard in Gabon and lessons learned for leopard research and management in W/C Africa [online]. Panthera, Parcs Gabon, 2006, [cit. 2016-08-06]. Dostupné online.  
  72. HENSCHEL, Philipp. The conservation biology of the leopard Panthera pardus in Gabon: Status, threats and strategies for conservation. Göttingen : Georg-August-Universität zu Göttingen, 2008. 97 s. Dostupné online. Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades. 
  73. FRIEDMANN, Yolan; TRAYLOR-HOLZER, Kathy. Leopard (Panthera pardus) case study [online]. Mexico: CITES: NDF WORKSHOP CASE STUDIES, 2008, [cit. 2016-07-18]. Dostupné online.  
  74. STEWART, Will. There is such a thing as a free lunch! Number of highly endangered Siberian leopards living in the wild doubles after scheme to let them eat farmers’ livestock without being shot [online]. Mail Online, 2016-03-17, [cit. 2016-03-21]. Dostupné online.  
  75. LAGUARDIA, Alice; KAMLER, Jan F.; LI, Sheng. The current distribution and status of leopards Panthera pardus in China. Oryx. 2015-10-01, roč. FirstView, s. 1–7. Dostupné online [cit. 2016-07-18]. ISSN 1365-3008. DOI:10.1017/S0030605315000988.  
  76. KITTLE, A.; WATSON, A.. Panthera pardus ssp. kotiya. The IUCN Red List of Threatened Species [online]. 2008 [cit. 2016]. Dostupné online.  
  77. KHOROZYAN, I.. Panthera pardus ssp. saxicolor. IUCN Red List of Threatened Species. 2008. Dostupné online. DOI:10.2305/iucn.uk.2008.rlts.t15961a5334217.en.  
  78. BREITENMOSER, Urs a kol. Strategy for the Conservation of the Leopard in the Arabian Peninsula [online]. Sharjah: Cat Specialist Group, Species Survival Comission, 2010, [cit. 2016-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  79. BHATTACHARYA, Amit. Finally, India gets a count of its leopard numbers: 12,000-14,000 [online]. The Times of India, 2015-09-07, [cit. 2016-07-18]. Dostupné online.  
  80. Heptner a Sludskii 1992, s. 240.
  81. Heptner a Sludskii 1992, s. 241-242.
  82. SOUMYA, Elizabeth. The leopards of Mumbai: life and death among the city's 'living ghosts'. The Guardian [online]. 2014-11-26 [cit. 2016-07-19]. Dostupné online.  
  83. CONNIFF, Richard. Learning to Live With Leopards [online]. National Geographic Magazine, 2015-11-10, [cit. 2016-07-19]. Dostupné online.  
  84. a b c d Sunquist a Sunquist 2002, s. 329.
  85. a b Sunquist a Sunquist 2002, s. 322.
  86. a b CARTER, Neil; JASNY, Micah; GURUNG, Bhim. Impacts of people and tigers on leopard spatiotemporal activity patterns in a global biodiversity hotspot. Global Ecology and Conservation. 2015-01-01, roč. 3, s. 149–162. Dostupné online [cit. 2016-08-01]. DOI:10.1016/j.gecco.2014.11.013.  
  87. JENNY, David; ZUBERBÜHLER, Klaus. Hunting behaviour in West African forest leopards. African Journal of Ecology. 2005-09-01, roč. 43, čís. 3, s. 197–200. Dostupné online [cit. 2016-07-20]. ISSN 1365-2028. DOI:10.1111/j.1365-2028.2005.00565.x. (anglicky) 
  88. Heptner a Sludskii 1992, s. 256.
  89. Foundation for the Protection of the Arabian Leopard in Yemen [online]. www.yemenileopard.org, [cit. 2016-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  90. ARIO, Anton. Javan Leopard (Panthera pardus melas) Among Human Activities: Preliminary Assessment on The Carrying Capacity of Mount Salak Forest Area, Mount Halimun-Salak National Park. [online]. Conservation International Indonesia, 2007, [cit. 2016-07-20]. Dostupné online.  
  91. a b Mazák 1980, s. 76.
  92. Heptner a Sludskii 1992, s. 255-256.
  93. a b c Mazák 1980, s. 78.
  94. a b STANDER, P. E.; HADEN, P. J.; KAQECE, Ii.. The ecology of asociality in Namibian leopards. Journal of Zoology. 1997-06-01, roč. 242, čís. 2, s. 343–364. Dostupné online [cit. 2016-07-23]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/j.1469-7998.1997.tb05806.x. (anglicky) 
  95. a b c d e f g Stein a Hayssen 2013, s. 37.
  96. a b Stein a Hayssen 2013, s. 38.
  97. Sunquist a Sunquist 2002, s. 329-330.
  98. GHODDOUSI, Arash a kol. Territorial marking by Persian Leopard (Panthera pardus saxicolor Pocock, 1927) in Bamu National Park, Iran. Zoology in the Middle East. 2008, roč. 44, s. 101-103. Dostupné online.  
  99. a b c d Stein a Hayssen 2013, s. 40.
  100. Sunquist a Sunquist 2002, s. 330.
  101. Mazák 1980, s. 79.
  102. BOTHMA, Jacobus du P.. Carnivore Ecology in Arid Lands. [s.l.] : Springer, 1997. Dostupné online.  
  103. Leopard | San Diego Zoo Animals. animals.sandiegozoo.org [online].  [cit. 2016-07-21]. Dostupné online.  
  104. Sunquist a Sunquist 2002, s. 323.
  105. a b c d HAYWARD, M. W.; HENSCHEL, P.; O'BRIEN, J.. Prey preferences of the leopard (Panthera pardus). Journal of Zoology. 2006-10-01, roč. 270, čís. 2, s. 298–313. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/j.1469-7998.2006.00139.x. (anglicky) 
  106. ISBELL, Lynne A. Predation on Primates: Ecological Patterns and Evolutionary Consequences. Evolutionary Anthropology. 1994, s. 61-71. Dostupné online. DOI:10.1002/evan.1360030207. (anglicky) 
  107. a b c d e f g h Sunquist a Sunquist 2002, s. 324.
  108. Nowell a Jackson 1996, s. 25, 44, 79.
  109. Heptner a Sludskii 1992, s. 248-252.
  110. a b Sunquist a Sunquist 2002, s. 325.
  111. Očima levharta / Eye of the Leopard. [s.l.] : National Geographic, 2006. Dostupné online.  
  112. JOHNSON, Kenneth G.; WEI, Wang; REID, Donald G.. Food Habits of Asiatic Leopards (Panthera pardus fusca) in Wolong Reserve, Sichuan, China. Journal of Mammalogy. 1993-08-20, roč. 74, čís. 3, s. 646–650. Dostupné online [cit. 2016-07-31]. ISSN 0022-2372. DOI:10.2307/1382285. (anglicky) 
  113. a b ATHREYA, Vidya; ODDEN, Morten; LINNELL, John D. C.. A cat among the dogs: leopard Panthera pardus diet in a human-dominated landscape in western Maharashtra, India. Oryx. 2016-01-01, roč. 50, čís. 01, s. 156–162. Dostupné online [cit. 2016-08-04]. ISSN 1365-3008. DOI:10.1017/S0030605314000106.  
  114. BOTHMA, J. du P.. Water-use by southern Kalahari leopards. South African Journal of Wildlife Research. October 2005, roč. 35, čís. 2, s. 131-137. Dostupné online.  
  115. STEYN, V.; FUNSTON, P. J.. A case of cannibalism in leopards. South African Journal of Wildlife Research. October 2006, roč. 36, čís. 2, s. 189-190. Dostupné online.  
  116. a b c d Stein a Hayssen 2013, s. 39.
  117. a b c d Sunquist a Sunquist 2002, s. 328.
  118. ROB THE RANGER WILDLIFE VIDEOS. Leopard Vs Warthog: The Bloody Struggle (Full Sighting). [s.l.] : [s.n.], 2014. Dostupné online.  
  119. Sunquist a Sunquist 2002, s. 328-329.
  120. Sunquist a Sunquist 2002, s. 327.
  121. a b Sunquist a Sunquist 2002, s. 326.
  122. a b Heptner a Sludskii 1992, s. 257.
  123. Sunquist a Sunquist 2002, s. 325-326.
  124. a b c d e f g h Sunquist a Sunquist 2002, s. 331.
  125. a b LAMAN, Timothy; CHERYL, Knott. An observation of leopard (Panthera pardus Linnaeus) mating behaviour in Serengeti national Park. Tanzania. African Journal of Ecology. 1997-06-01, roč. 35, čís. 2, s. 165–167. Dostupné online [cit. 2016-08-05]. ISSN 1365-2028. DOI:10.1111/j.1365-2028.1997.069-89069.x. (anglicky) 
  126. ROBINSON, R.. The Breeding of Spotted and Black Leopards. Journal of The Bombay Natural History Society. 1969, roč. 66, s. 423-429. (anglicky) 
  127. a b c d e Sunquist a Sunquist 2002, s. 332.
  128. a b Sunquist a Sunquist 2002, s. 333.
  129. Stein a Hayssen 2013, s. 41.
  130. HARTWELL, Sarah. Hybrid and mutant animals: Hybrid Felids. messy beast [online]. 2007-10-11 [cit. 2016-08-14]. Dostupné online.  
  131. MCCARTHY, Eugene M.. Mammalian Hybrids - Cross Listings [online]. macroevolution.net, [cit. 2016-08-14]. Dostupné online.  
  132. HICKS, F. C.. Forty Years among the Wild Animals of India. Allahabad : Moneer Press, 1910. Dostupné online. S. 185.  
  133. ODDEN, Morten; WEGGE, Per; FREDRIKSEN, Trude. Do tigers displace leopards? If so, why?. Ecological Research. 2010-05-29, roč. 25, čís. 4, s. 875–881. Dostupné online [cit. 2016-08-01]. ISSN 0912-3814. DOI:10.1007/s11284-010-0723-1. (anglicky) 
  134. SEIDENSTICKER, John. On the Ecological Separation between Tigers and Leopards. Biotropica. 1976-01-01, roč. 8, čís. 4, s. 225–234. Dostupné online [cit. 2016-08-01]. DOI:10.2307/2989714.  
  135. HARIHAR, Abishek; PANDAV, Bivash; GOYAL, Surendra P.. Responses of leopard Panthera pardus to the recovery of a tiger Panthera tigris population. Journal of Applied Ecology. 2011-06-01, roč. 48, čís. 3, s. 806–814. Dostupné online [cit. 2016-08-12]. ISSN 1365-2664. DOI:10.1111/j.1365-2664.2011.01981.x. (anglicky) 
  136. NATURAL.IMPRESSIONS. Leopard vs. Cheetah ZA 2014. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
  137. STEYN, Paul. Leopard Kills Cheetah in the Mara and Hoists it up a Tree [online]. The Safari Collection, 2014-12-18, [cit. 2016-08-12]. Dostupné online.  
  138. RADLOFF, Frans G. T.; DU TOIT, Johan T.. Large predators and their prey in a southern African savanna: a predator's size determines its prey size range. Journal of Animal Ecology. 2004-05-01, roč. 73, čís. 3, s. 410–423. Dostupné online [cit. 2016-08-02]. ISSN 1365-2656. DOI:10.1111/j.0021-8790.2004.00817.x. (anglicky) 
  139. KARANTH, K. Ullas; SUNQUIST, Melvin E.. Prey Selection by Tiger, Leopard and Dhole in Tropical Forests. Journal of Animal Ecology. 1995-01-01, roč. 64, čís. 4, s. 439–450. Dostupné online [cit. 2016-08-03]. DOI:10.2307/5647.  
  140. CHENEY, D. L.; SEYFARTH, R. M.; FISCHER, J.. Factors Affecting Reproduction and Mortality Among Baboons in the Okavango Delta, Botswana. International Journal of Primatology. , roč. 25, čís. 2, s. 401–428. Dostupné online [cit. 2016-08-03]. ISSN 0164-0291. DOI:10.1023/B:IJOP.0000019159.75573.13. (anglicky) 
  141. COWLISHAW, Guy. Vulnerability To Predation in Baboon Populations. Behaviour. 1994-01-01, roč. 131, čís. 3, s. 293–304. Dostupné online [cit. 2016-08-03]. ISSN 1568-539X. DOI:10.1163/156853994X00488.  
  142. TREVES, Adrian; NAUGHTON-TREVES, L.. Risk and opportunity for humans coexisting with large carnivores. Journal of Human Evolution. 1999-03-01, roč. 36, čís. 3, s. 275–282. Dostupné online [cit. 2016-08-03]. DOI:10.1006/jhev.1998.0268.  
  143. NWAFOR, Nze Chukwukadibia E.. Leopards of the Magical Dawn: Science and the Cosmological Foundations of Igbo Culture. Morrisville : Lulu Press, 2014. 209 s. Dostupné online. ISBN 9781312165144. (anglicky)  
  144. Mazák 1980, s. 171-172.
  145. BRAIN, C. K.. The Hunters Or the Hunted?: An Introduction to African Cave Taphonomy. [s.l.] : University of Chicago Press, 1983. 375 s. Dostupné online. ISBN 9780226070902. (anglicky)  
  146. Mazák 1980, s. 174-176.
  147. a b c Sunquist a Sunquist 2002, s. 335.
  148. a b QUAMMEN, David. Monster of God: The Man-Eating Predator in the Jungles of History and the Mind. [s.l.] : W. W. Norton & Company. 528 s. Dostupné online. ISBN 9780393076301. (anglicky)  
  149. TURNBULL-KEMP, Peter. The Leopard. Cape Town : [s.n.], 1967.  
  150. CORBETT, Jim. The Man-eating Leopard of Rudraprayag. [s.l.] : Oxford UP, 1947. 167 s. Dostupné online. S. 10. Dále jen Corbett 1947. 
  151. Mazák 1980, s. 178.
  152. CORBETT, Jim. The Temple Tiger and more Man-Eaters of Kumaon. Oxford, New York : Oxford UP, 1954. 190 s. Dostupné online. (English)  
  153. ARNOLD, A. J. Major a kol. Great and small game of Africa : an account of the distribution, habits and natural history of the sporting mammals…. London : Rowland Ward, Limited, 1899. 722 s. Dostupné online. S. 578.  
  154. SHASTRI, Parth. Leopards kill 12 in Junagadh, injure 48 in one year - The Times of India. The Times of India [online]. 2013-02-25 [cit. 2016-08-11]. Dostupné online.  
  155. VIJAYAN, S.; PATI, B. P.. Impact of Changing Cropping Patterns on Man-Animal Conflicts Around Gir Protected Area with Specific Reference to Talala Sub-District, Gujarat, India. Population and Environment. , roč. 23, čís. 6, s. 541–559. Dostupné online [cit. 2016-08-11]. ISSN 0199-0039. DOI:10.1023/A:1016317819552. (anglicky) 
  156. NELSON, Dean. Man-eating leopard 'targeting drunks' in Indian Himalayas [online]. The Telegraph, 2014-09-12, [cit. 2016-08-11]. Dostupné online.  
  157. KIMOTHI, Paritosh. Losers on both sides as man animal war rages. The Pioneer [online]. 2011-03-02 [cit. 2016-08-11]. Dostupné online.  
  158. RATTAN, Tushar. Human-leopard conflict: big cats losing battle for survival [online]. Down to Earth, 2014, [cit. 2016-08-11]. Dostupné online.  
  159. Corbett 1947, s. 158.
  160. Nowell a Jackson 1996, passim.
  161. SHEHZAD, Wasim; NAWAZ, Muhammad Ali; POMPANON, François. Forest without prey: livestock sustain a leopard Panthera pardus population in Pakistan. Oryx. 2015-04-01, roč. 49, čís. 02, s. 248–253. Dostupné online [cit. 2016-08-19]. ISSN 1365-3008. DOI:10.1017/S0030605313001026.  
  162. Sunquist a Sunquist 2002, s. 333.
  163. a b SANGAY, Tiger; VERNES, Karl. Human–wildlife conflict in the Kingdom of Bhutan: Patterns of livestock predation by large mammalian carnivores. Biological Conservation. 2008-05-01, roč. 141, čís. 5, s. 1272–1282. Dostupné online [cit. 2016-08-19]. DOI:10.1016/j.biocon.2008.02.027.  
  164. STUART, C. T.. The incidence of surplus killing by Panthera pardus and Felis caracal in Cape Province, South Africa. Mammalia. 1986, roč. 50, čís. 4, s. 556-557. Dostupné online.  
  165. MALLON, David a kol. Leopard Traps in Arabia. Wildlife Middle East [online]. 2008-06 [cit. 2016-03-05]. Dostupné online.  (anglicky) 
  166. KUMAR, Ajay. Leopards killed by poisoned goat meat in Aravalli Hills [online]. Dailymail, 2015-03-13, [cit. 2016-08-19]. Dostupné online.  
  167. Two leopards die of poisoning in Bandipur, experts allege villagers poisoned them to death [online]. Th News Minute, 2016-07-13, [cit. 2016-08-19]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BAILEY, Theodore N.. The African Leopard: Ecology and Behavior of a Solitary Felid. New York : Columbia University Press, 1993. ISBN 0-231-07872-2. (anglicky)  
  • EDGAONKAR, Advait. Ecology of the Leopard (Panthera pardus) in Bori Wildlife Sanctuary and Satpura National Park, India. Florida : University of Florida (PhD Dissertation), 2008. Dostupné online. (anglicky)  
  • HAMILTON, P. H.. The Leopard Panthera pardus and Cheetah Acinonyx jubatus in Kenya: Ecology, Status, Conservation Management. Svazek Part 1. [s.l.] : [s.n.], 1981. Dostupné online.  
  • HANCOCK, Dale. A Time with Leopards. [s.l.] : Swan-Hill Press, 2000. Dostupné online. (anglicky)  
  • HEPTNER, Vladimir G.; SLUDSKII, A. A.. Mammals of the Soviet Union, vol. 2, part 2. Carnivora (Hyaenas and Cats). Washington D.C. : Smithonian Institution Libraries and National Science Foundation, 1992. Dostupné online. ISBN 07-085-80. (anglicky)  
  • MAZÁK, Vratislav. Velké kočky a gepardi. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1980. ISBN 07-085-80. (česky)  
  • MORRIS, Desmond. Leopard. Londýn : Reaktion Books, 2014. 224 s. Dostupné online. ISBN 1780232799. (anglicky)  
  • MYERS, Norman. The Leopard Panthera pardus in Africa. Morges (Švýcarsko) : IUCN, 1976. Dostupné online. (anglicky)  
  • SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. Chicago, London : University of Chicago Press, 2002. (anglicky)  
  • TURNBULL-KEMP, Peter. The Leopard. Cape Town : Howard Timmons Press, 1967. (anglicky)  

Filmy[editovat | editovat zdroj]

  • The Arabian Leopard of Oman (česky Levhart arabský z Ománu). Velká Británie, 2008. ČSFD
  • Beauty and the Beasts: Leopard's Story (česky Kráska a netvor: Příběh o Levhartovi). USA, 1996. ČSFD
  • Eye of the Leopard (česky Očima levharta). USA, 2006. ČSFD
  • In Search of a Legend - Black Leopard (česky Hledání legendy: Černý leopard). JAR, 2005. ČSFD
  • The Invisible Leopard (česky Neviditelný levhart). Velká Británie, 2009. ČSFD
  • Leopards of Dead Tree Island. USA, 2012. IMDb
  • Leopard- A Darkness in the Grass. Velká Británie, 1986. IMDb
  • The Man-Eating Leopard of Rudraprayag. Velká Británie, 2005. ČSFD
  • Stalking Leopards. USA: National Geographic, 2002. IMDb
  • The Unlikely Leopard (česky Neobyčejný levhart). USA, 2012. ČSFD

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]