Kočka zlatá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxKočka zlatá
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
(jako Caracal aurata)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád šelmy (Carnivora)
Čeleď kočkovití (Felidae)
Podčeleď malé kočky (Felinae)
Rod Caracal
Binomické jméno
Caracal aurata
(Temminck, 1827)
rozšíření kočky zlaté
rozšíření kočky zlaté
Poddruhy
  • C. a. aurata
  • C. a. celidogaster
Synonyma
  • Profelis aurata
Sesterská skupina
karakal (Caracal caracal)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kočka zlatá (Caracal aurata) je středně velká kočkovitá šelma z podčeledi malé kočky obývající deštné lesy rovníkové Afriky. Druh popsal v roce 1827 Coenraad Jacob Temminck. V minulosti byla zařazována do rodu Felis a Profelis, nyní je zástupcem rodu Caracal. Vypadá jako kočka Temminckova, s kterou ale není blízce příbuzná. Jejím nejbližším příbuzným je karakal, s nímž někdy sdílí i habitat. Vyskytuje se ve dvou základních barevných variantách: zlato-červeno-hnědé a stříbro-šedé. Tyto varianty se mohou barevně prolínat. Některé populace jsou hustě skvrnité po celém těle, jiné mají jen nezřetelné skvrny na břiše. Výskyt melanismu byl také zaznamenán. Tělo dosahuje délky do 1 metru, zcela výjimečně i poněkud více a ocas měří maximálně 37 centimetrů. Hmotnost se nejčastěji pohybuje od 5 do 16 kg, samci bývají zřetelně větší než samice. Kočka zlatá je šelma s nepravidelnou aktivitou, může být aktivní i odpočívat kdykoliv během dne. Živí se především hlodavci, hmyzožravci, ptáky, damany, malými lesními antilopami a opicemi. Při lovu používá metodu překvapivého přepadu a krátkého pronásledování. Loví především na zemi. Zástupci druhu se v přírodě dožívají zřejmě okolo 10 let, v zajetí to může být až 20.

O chování a rozmnožování této šelmy existuje minimum věrohodných informací, obecně jde o jednu z nejméně prozkoumaných divokých koček. V registrovaných zoo žije v současnosti (2015) jen jeden zástupce druhu. První fotografie této šelmy z volné přírody (z fotopastí) pocházejí až z konce 20. století, první krátké filmové záběry vznikly v roce 2011. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí kočku zlatou jako zranitelný druh. Hlavním důvodem je neznámá velikost populace, ztráta stanovišť vlivem kácení lesů a rozsáhlý obchod s masem lesních zvířat v oblasti rovníkové Afriky.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Nizozemský zoolog Coenraad Jacob Temminck popsal kočku zlatou v roce 1827 jako dva druhy: Felis aurata a Felis celidogaster. Byl totiž přesvědčen, že dvě základní barevné formy představují dva rozdílné druhy. V roce 1907 upravil toto dělení britský specialista na taxonomii Reginald Innes Pocock, když obě barevné varianty zařadil do jednoho druhu.[2] Tentýž vědec v roce 1917 vyjmul kočku zlatou z rodu Felis a doporučil nadále používat zařazení do rodu Profelis. První taxonomové považovali kočku zlatou a kočku Temminckovu (Catopuma temmincki) za blízce příbuzné druhy a řadili je do stejného rodu (Felis či Profelis). Až v roce 1974 německý zoolog Helmut Hemmer obě šelmy oddělil do rozdílných rodů. Genetické studie odhalily, že tyto druhy nejsou blízce příbuzné a že jejich vzhledová podobnost vznikla na základě konvergenční evoluce.[3] Zjistilo se nicméně, že kočka zlatá je blízce příbuzná s karakalem, s nímž je od roku 2006 řazena do rodu Caracal.[4][5] Rod Caracal se od ostatních kočkovitých oddělil zhruba před 8,5 miliony let, asi před 5,6 z tohoto rodu divergoval serval a zřejmě před 1,9 miliony let se vývojově odštěpili kočka zlatá a karakal.[4][5] Ačkoliv přední vědecké a ochranářské instituce doporučují používat vědecké jméno Caracal aurata, někteří vědci stále používají pojmenování Profelis aurata.[6][4][5][7][3][8][9][10][11][12][13][14][15][16][17][18][2][19][20]

Kočka zlatá vytváří dva poddruhy.

  • Caracal aurata aurata - žije ve střední a a východní Africe, srst má obvykle málo skvrn
  • Caracal aurata celidogaster - žije v západní Africe, zástupci subspecie mají výrazně skvrnitou srst

Předělem mezi oběma poddruhy je řeka Cross v Nigérii a Kamerunu a řeka Kongo. V prostoru mezi těmito dvěma řekami žijí přechodné formy těchto subspecií.[8][10]

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Lebka kočky zlaté

Kočka zlatá je asi dvakrát větší než velcí jedinci kočky domácí. Je silně stavěná, má relativně dlouhé nohy (ale kratší než serval a karakal) a kulatou hlavu, která je vzhledem k velikosti těla poměrně malá. Tlapy má mohutné. Dosahuje hmotnosti 5–16 kg. Samice váží nejčastěji 6 až 8 kg, samci 8 až 14 kg. Délka těla se pohybuje od 61 do 101 cm. Ocas je v relativně krátký,což je jedním z typických znaků kočky zlaté. Měří 16 až 37 cm, přičemž nejčastěji okolo 30 cm. Výška v kohoutku osciluje mezi 38 až 51 cm.[6][3][10] Vyskytuje se ve dvou základních barevných formách: šedé a zlaté. Srst na bocích a hřbetě může být jednobarevná nebo skvrnité. Břicho, krk, brada a tváře jsou vždy světlejší než zbytek těla, mohou být až bílé. Ocas je naopak tmavší a je zakončený černou špičkou. Melanismus se vyskytuje u některých populací v četnosti do 6 %.[8][10]

V západní Africe bývají kočky zlaté skvrnitější, kresba se může objevit na celém těle nebo jen na zádech, nohou a krku. Tyto hodně skvrnité kočky tvoří poddruh P. a. celidogaster. Kočky, které žijí na východní části areálu mívají kresbu jen na nohou a na břiše. Takto zbarvené kočky jsou tedy považovány za poddruh P. a. aurata.

Barevné formy, šedá a zlatá, byly v minulosti rozlišeny jako samostatné druhy.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Kočka zlatá žije v lesích rovníkové Afriky. Státy, v níž je prokázán k roku 2015 její výskyt jsou Angola, Kamerun, Středoafrická republika, Kongo, Demokratická republika Kongo, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Gabon, Ghana, Guinea, Libérie, Sierra Leone, Uganda a Keňa.[14][15] Velmi pravděpodobný je též výskyt v jižním Senegalu, Rwandě, Burundi, a národním parku Omo v Etiopii.[10] Z Gambie, Guiney Bissau, Toga a Beninu chybějí důkazy o přítomnosti této šelmy, avšak přinejmenším v Guinei Bissau ještě donedávna žila.[14][21]

Stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Základním habitatem kočky zlaté je primární deštný prales, nezasažený člověkem. Žije též v bambusových lesích, lesních mokřadech, horských vřesovištích, galeriových lesích. Do určité míry je schopna se přizpůsobit kácení lesů, obývá pak hustý podrost a křoviny. Vyskytuje se také v suchých tropických lesích a na lesnatých savanách, ale jen zřídka. Byla spatřena též v banánových plantážích a poblíž lidských vesnic. Obývá území do nadmořské výšky 3600 metrů.[6][3][10]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Chocholatka modrá představuje oblíbenou kořist kočky zlaté.

Jsou to samotáři, aktivní kdykoliv během dne. Dříve uváděná a donedávna předpokládaná noční či soumračná aktivita se nepotvrdila. Průzkum za pomoci fotopastí neodhalil žádnou pravidelnost ani žádnou jednoznačně danou část dne, kterou by kočka upřednostňovala pro svůj pohyb v teritoriu.[8]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Kočky zlaté jsou aktivní lovci. Přestože umějí dobře šplhat, potravu hledají spíše na zemi. Loví hlodavce, hmyzožravce a ptáky, dokážou zdolat také malé antilopy jako je chocholatka, které na některých místech tvoří významnou část jejich kořisti. Někdy zabíjejí i opice.[8][10][22] Napadají i stromové damany pralesní.[6] Výjimečně si přilepší obojživelníky, netopýry či rybami. Podle některých zpráv napadají i dobytek (ovce, kozy) a drůbež.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

O rozmnožování ve volné přírodě neexistují prakticky žádné informace. Teprve nedávno byly alespoň získány fotografie samic s mláďaty.[23] Ze zajetí nicméně máme několik zpráv o rozmnožování. Březost trvá 75–78 dní, pak se narodí pouze jedno nebo dvě koťata, která velmi rychle rostou (rychleji než jiné druhy koček srovnatelné velikosti) a jsou odstavena už 6 týdnech věku. Samice pohlavně dospívají v 11 měsících, samci až v 18 měsících.[6] V zajetí se dožívají 15 až 21 let.[13]

Predace, nemoci, paraziti[editovat | editovat zdroj]

Jediným dosud zjištěným predátorem kočky zlaté je levhart skvrnitý. Zbytky této kočky byly nalezeny v pěti ze 196 levhartích exkrementů, jež byly posbírány v NP Lopé v Gabonu a podrobeny zkoumání.[24] Rovněž tak komparativní analýza ze Zairu (dnes Demokratická republika Kongo) potvrdila predaci kočky ze strany levharta.[16]

Kočka zlatá a člověk[editovat | editovat zdroj]

Kůže kočky zlaté

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Pygmejové věří, že ocas kočky zlaté je talisman, který jim pomůže ulovit slona. Kožešina je také součást ceremoniálních tradičních oděvů. Některá etnika věří, že její vlastnictví může obecně přinést štěstí. Dále se do ní balí některé cenné předměty.[14]

Hrozby[editovat | editovat zdroj]

Kočka zlatá nepatří mezi hlavní obchodní artikly tzv. lovců lesního masa (bushmeat hunters). Nicméně je-li chycena, obvykle do pasti v podobě oka, její maso bývá obvykle zkonzumováno a kožešina prodána na trhu, například v Yaoundé či Kampale.[14]

Lov koček zlatých pro tyto účely je ale výrazně neohrožuje, na rozdíl od odlesňování krajiny, které představuje největší hrozbu pro populace zlatých koček.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-23]
  2. a b POCOCK, Reginald Innes. Proceedings of the Zoological Society of London. London : Academic Press, 1907. 860 s. Dostupné online. Kapitola Notes upon some African Species of the Genus Felis, s. 656-662.  
  3. a b c d NOWELL, Kristin; JACKSON, Peter. Wild Cats: Status Survey and Conservation Action Plan. Gland, Švýcarsko : IUCN/SSC Cat Specialist Group, 1996. 406 s. Dostupné online. ISBN 9782831700458. Kapitola Leopard, s. 25. (anglicky) (Dále jen Nowell a Jackson 1996). 
  4. a b c O’BRIEN, Stephen J.; JOHNSON, Warren E.. The Evolution of Cats. Scientific American. July 2007, roč. 297, čís. 1, s. 68–75. Dostupné online. DOI:10.1038/scientificamerican0707-68. (anglicky) 
  5. a b c JOHNSON, Warren E.; EIZIRIK, Eduardo; PECON-SLATTERY, Jill. The Late Miocene Radiation of Modern Felidae: A Genetic Assessment. Science. 2006-01-06, roč. 311, čís. 5757, s. 73–77. PMID: 16400146. Dostupné online [cit. 2016-07-11]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.1122277. PMID 16400146. (anglicky) 
  6. a b c d e SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. Chicago and London : The University of Chicago Press, 2002. 452 s. ISBN 0-226-77999-8. S. 319, 336. (anglicky) (Dále jen Sunquist a Sunquist 2002). 
  7. HUNTER, Luke; BARRETT, Priscilla. A Field Guide to the Carnivores of the World. Londýn, Cape Town, Sydney Auckland : New Holland Publishers, 2011. 240 s. S. 40, 46.  
  8. a b c d e BAHAA-EL-DIN, Laila; HENSCHEL, Philipp; BUTYNSKI, Thomas M., a kol. The African golden cat Caracal aurata: Africa's least-known felid. Mammal Review. 2015-01-01, roč. 45, čís. 1, s. 63–77. Dostupné online [cit. 2017-11-26]. ISSN 1365-2907. DOI:10.1111/mam.12033. (anglicky) 
  9. African golden cat videos, photos and facts - Caracal aurata. Arkive [online].  [cit. 2017-11-26]. Dostupné online.  (en-GB) 
  10. a b c d e f g KINGDON, Jonathan, a kol. Mammals of Africa Volume V: Carnivores, Pangolins, Equids and Rhinoceroses. Bloomsburry, London : Bloomsbury Natural History, 2013. Kapitola RAY, J. C.; BUTYNSKY T. M. "Profelis aurata" African Golden Cat, s. 168-173.  
  11. MOWBRAY, Sean. Feline Unseen: The African Golden Cat. news.mongabay.com [online]. 2015-08-10 [cit. 2017-11-26]. Dostupné online.  (en-US) 
  12. GANNON, Megan. African Golden Cat Attacks Monkeys in Rare Camera Trap Footage. Live Science. 2015-01-28. Dostupné online [cit. 2017-11-26].  
  13. a b BEADLE, Sam. Profelis aurata (African golden cat). Animal Diversity Web [online]. 2011 [cit. 2017-11-26]. Dostupné online.  (anglicky) 
  14. a b c d e BAHAA-EL-DIN, L.; MILLS, D., a kol. Caracal aurata. IUCN Red List of Threatened Species. 2015. Dostupné online [cit. 2017-11-26]. DOI:10.2305/iucn.uk.2015-2.rlts.t18306a50663128.en.  
  15. a b BUTYNSKI, Thomas M.; DOUGLAS-DUFRESNE, Helen; DE JONG, Yvonne A.. Identification, Distribution and Conservation Status of the African Golden Cat Caracal aurata In Kenya. Journal of East African Natural History. 2012-09-01, roč. 101, čís. 1, s. 3–16. Dostupné online [cit. 2017-11-26]. ISSN 1026-1613. DOI:10.2982/028.101.0103.  
  16. a b HART, J. A.; KATEMBO, M.; PUNGA, K.. Diet, prey selection and ecological relations of leopard and golden cat in the Ituri Forest, Zaire. African Journal of Ecology. 1996-12-01, roč. 34, čís. 4, s. 364–379. Dostupné online [cit. 2017-11-26]. ISSN 1365-2028. DOI:10.1111/j.1365-2028.1996.tb00632.x. (anglicky) 
  17. Kamera natočila v pralese nepolapitelnou zlatou kočku. Novinky.cz. 2015-02-04. Dostupné online [cit. 2017-11-26]. (cs-CZ) 
  18. ARONSEN, Gary P.. New photographic evidence of the African golden cat (Profelis aurata Temminck) at Mainaro, Kibale National Park, Uganda. African Journal of Ecology. 2010-06-01, roč. 48, čís. 2, s. 541–545. Dostupné online [cit. 2017-11-26]. ISSN 1365-2028. DOI:10.1111/j.1365-2028.2009.01117.x. (anglicky) 
  19. BAHAA-EL-DIN, Laila; SOLLMANN, Rahel; HUNTER, Luke T.B.. Effects of human land-use on Africa's only forest-dependent felid: The African golden cat Caracal aurata. Biological Conservation. 2016, roč. 199, s. 1–9. Dostupné online [cit. 2017-11-26]. DOI:10.1016/j.biocon.2016.04.013.  
  20. REINO, Ricky. Zookeeper Travels: African Golden Cat. International Society for Endangered Cats (ISEC) Canada [online]. 2015-02-17 [cit. 2017-11-26]. Dostupné online.  (anglicky) 
  21. WILSON, Don E.; REEDER, DeeAnn M.. Mammal Species of the World: A Taxonomic and Geographic Reference. [s.l.] : JHU Press, 2005. 2201 s. Dostupné online. ISBN 9780801882210. (anglicky) Google-Books-ID: JgAMbNSt8ikC. 
  22. VAUGHAN, Adam. Dramatic footage of African golden cat sheds light on species. The Guardian. 2015-01-29. Dostupné online [cit. 2017-11-26]. ISSN 0261-3077. (en-GB) 
  23. BADORE, Margaret. Rare African golden cat kittens photographed for the first time. TreeHugger. 2015-01-30. Dostupné online [cit. 2017-11-26].  
  24. HENSCHEL, P.; ABERNETHY, K. A.; WHITE, L. J. T.. Leopard food habits in the Lopé National Park, Gabon, Central Africa. African Journal of Ecology. 2005-03-01, roč. 43, čís. 1, s. 21–28. Dostupné online [cit. 2017-12-03]. ISSN 1365-2028. DOI:10.1111/j.1365-2028.2004.00518.x. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]