Pákistán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Islámská republika Pákistán
اسلامی جمہوریۂ پاکستان
Islámí džamhúri-ye Pákistán
Vlajka Pákistánu
Vlajka
Znak Pákistánu
Znak
Hymna: Pak sarzamin shad bad
Geografie

Pakistan in its region (claimed and disputed hatched).svg Poloha Pákistánu

Hlavní město: Islámábád
Rozloha: 803 940 km² (34. na světě)
z toho 3,1 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Čhokori (K2) (8611 m n. m.)
Časové pásmo: +5
Poloha: 29°0′ s. š., 69°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 158 241 000 (6. na světě, 2006)
Hustota zalidnění: 197 ob. / km²
HDI: 0,562 (střední) (139. na světě, 2007)
Jazyk: urdština, angličtina
Náboženství: islám
Státní útvar
Státní zřízení: federativní parlamentní republika
Vznik: 1947 (nezávislost na Velké Británii)
Prezident: Mamnún Husajn
Premiér: Naváz Šaríf
Měna: pákistánská rupie (PKR)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 586 PAK PK
MPZ: PK
Telefonní předvolba: +92
Národní TLD: .pk
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Pákistán (oficiálním názvem Islámská republika Pákistán) je federativní republika ležící v jižní Asii. Na jihovýchodě hraničí s Indií, na severovýchodě s Čínou, na severozápadě s Afghánistánem, na jihozápadě s Íránem, na jihu s Arabským mořem. Pákistán je druhou nejlidnatější muslimskou zemí na světě. Vlastní jaderné zbraně a byla do roku 2007 členskou zemí Commonwealthu a OIC. Největším přístavem je Karáčí.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Označení tehdejší severozápadní části britské Indie obývané muslimským obyvatelstvem jako Pákistán bylo vytvořeno v roce 1933 Choudhary Rahmatem Alim, muslimským aktivistou. Jedná se o akronym Pakstan z počátečních slov tehdejších provincií, které zahrnovaly pozdější Pákistán. Paňdžáb, Afghánská provincie, Kašmír, Sindh a Balúčistán. Písmeno "i" bylo přidáno pro usnadnění výslovnosti.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Pákistánu.

Středověk a starověk[editovat | editovat zdroj]

Počátky rozvinuté civilizace na území Pákistánu lze vypozorovat už ve 3. tisíciletí př. n. l. zejména v oblasti kolem řeky Indus (naleziště Harappa, Mohenjo-daro). Od počátku 16. století n. l. existovala v Pákistánu Mughalská říše. V této době se v oblasti silně prosadil islám.

Nezávislost a konflikty s Indií[editovat | editovat zdroj]

Film z roku 1950 o Pákistánu

Pákistán byl později součástí Britské Indie, spojení s převážně hinduistickými indickými oblastmi však vyvolávalo četné konflikty. Po zániku Britské Indie roku 1947 vznikl samostatný Západní a Východní Pákistán a Indie. Východní a západní Pákistán v roce 1956 vytvořily po přijetí ústavy Islámskou republiku Pákistán. V roce 1960 byl za hlavní město Pákistánu zvolen Islámábád. O dva roky později byl po vojenském převratu zaveden výjimečný stav. V roce 1965 vypukl opět ozbrojený konflikt mezi Pákistánem a sousední Indií o území Kašmíru. Konflikt trvá s přestávkami už od roku 1948. Pákistán si nárokuje území, protože většina obyvatel jsou muslimové. Indie chce území jako zajištění své severní hranice. Válka skončila bez většího úspěchu jedné či druhé strany a Kašmír byl rozdělen mezi oba státy. Konflikt trvá dodnes a hraniční přestřelky mezi pákistánskými a indickými vojáky jsou i dnes zcela normální. Konflikt vzbuzuje veliký zájem po celém světě, protože Indie i Pákistán jsou vlastníky atomových zbraní.

Odtržení Bangladéše[editovat | editovat zdroj]

V roce 1970 byla Východnímu Pákistánu udělena autonomie, následujícího roku byl z Východního Pákistánu vytvořen samostatný stát Bangladéš. V následné občanské válce, která si vyžádala statisíce obětí, se Pákistánu nepodařilo svou původní východní část udržet ani v rámci konfederace. Východní Pákistán se mohl spolehnout na pomoc pákistánského rivala Indie. Východní Pákistán vyhlásil nezávislý stát Bangladéš 16. prosince 1971.

Vnitřní politika a rodina Bhutto[editovat | editovat zdroj]

Bénazír Bhuttová, 2004

Ministerským předsedou a později prezidentem Pákistánu byl zvolen Zulfikár Alí Bhutto. Volební vítězství jeho Pákistánské lidové strany v roce 1977 vyvolalo bouřlivé protesty. Ty vyústily ve vojenský převrat vedený generálem Zijáluem Hakem. Bhutto byl uvězněn, odsouzen a popraven. Po smrti Haka v roce 1988 se konaly volby a opět vyhrála Pákistánská lidová strana, která byla vedená Bhuttovou dcerou Bénázir Bhuttovou. V roce 1990 byla její vláda sesazena ve prospěch vlády usilující o striktní uplatňování islámských tradic. Důvodem bylo také podezření z korupce. V roce 1993 byla Bhuttová opět zvolena. Napomohla finančně nástupu Talibanu v sousedním Afghánistánu, od kterého si slibovala stabilizaci oblasti. V roce 1996 musela opět odstoupit, protože byla znovu obviněna z korupce. Bhuttová odešla do exilu do SAE (do Dubaje) v roce 1998.

Vojenská vláda Parvíze Mušarafa[editovat | editovat zdroj]

V roce 1999 provedl generál pákistánské armády Parvíz Mušaraf puč a chopil se moci. Začal se prezentovat jako spojenec USA a bojovník proti terorismu. Sám přežil několik pokusů o atentát. Západem mu bylo vyčítáno, že jako prezident Pákistánu je i vrchní velitel vojsk. Po 11. září 2001 se angažoval jako spojenec USA při svržení afgánského Talibanu. Parvíz Mušaraf se v roce 2007 vzdal velení armády a dokonce povolil Bénázir Bhuttové návrat do vlasti z exilu. Bhuttová se vrátila do Pákistánu 18. října 2007. Hned po příjezdu se stala terčem neúspěšného atentátu. Bhuttová začala kampaň na nadcházející parlamentní volby, ale 27. prosince 2007 byl na ní spáchán úspěšný atentát. Pákistánská vláda obvinila Al-Kaidu, která se snaží v Pákistánu vyvolat chaos. Pákistánská lidová strana je ale přesvědčena, že Bhuttová byla zavražděna na příkaz Mušarafovy vlády.

22. listopadu 2007 bylo Pákistánu pozastaveno členství v Commonwealthu. Prezident Parvíz Mušaraf nesplnil požadavky na ukončení výjimečného stavu a rezignování na funkci velitele armády. Avšak po demokratických volbách na začátku roku 2008 se Pákistán opět stal členem Commonwealthu.

Dnešní situace[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Válka v severozápadním Pákistánu.
Mapa Pákistánu

Země se potýká se sílící mocí islámských radikálů. Velice časté jsou srážky vojska s radikály a protivládní demonstrace. Po těchto událostech vláda velice často vyvolává výjimečný stav, který někdy trvá až nepřirozeně dlouho. Centrální vláda nemá žádnou kontrolu nad územím při hranici s Afghánistánem, kde kvete obchod se zbraněmi a drogami. Toto území je pod kontrolou místních kmenových vůdců, kteří většinou podporují svržený Taliban a teroristickou organizaci Al-Kaidu. Ukrýval se zde i terorista Usáma bin Ládin, kterého 1. května 2011 zabila americká armáda v jeho sídle. Pákistánská armáda začala naplno bojovat s radikály na severozápadě země na začátku roku 2008. Své útoky provádí hlavně v oblasti severního a jižního Vazíristánu, není však dobře vyzbrojena a radikálové se mohou opřít o podporu místních obyvatel, kteří s nimi většinou sympatizují.

Dalším už méně známým problémem Pákistánu je snaha jihozápadní provincie Balúčistánu vytvořit nezávislý stát. Boj za nezávislost v této největší a nejméně zalidněné provincii vypukly v 70. letech 20. století pod vedením Akbara Bugtiho a Balúčistánské osvobozenecké armády (BLA). Ozbrojené střety v malé míře trvají dodnes.

Dolní komora parlamentu na návrh prezidenta Zárdarího a premiéra Kíláního schválila 8. dubna 2010 změnu ústavy. Touto změnou se výkonná moc vrátila do rukou parlamentu a předsedy vlády, jak to platilo do roku 1973, prezident zastává reprezentativní roli. Už nemůže odvolat premiéra, rozpustit parlament ani jmenovat náčelníka generálního štábu a předsedu volební komise. Větší pravomoci získaly provincie.[2]

V roce 2012 tajná zpráva NATO obvinila pákistánskou zpravodajskou službu ISI, že ve válce v Afghánistánu tajně podporuje militantní islamistické hnutí Talibán.[3]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Údolí řeky Hunza v pohoří Karákóram

Pákistán má velice různorodý terén. Nejdůležitější řekou Pákistánu je řeka Indus, která odvodňuje celou zemi. Nejvyšší horou je známá K2 místně zvaná Čhogori. V severní části země se rozprostírají Himaláje. Západ země a především hranice s Afghánistánem je velice hornatý. Rozprostírá se zde pohoří Hindúkuš. Na jihu země se rozprostírají úrodné nížiny Pandžábu, které jsou zavodňovány řekou Indus. Jihozápad je pokryt plošinami Balúčistánu. Pákistán má především vnitrozemské subtropické klima, které se vyznačuje horkými léty a mírnými zimami. Velký teplotní rozdíl je mezi dnem a nocí.

V posledních letech zemi postihují přírodní katastrofy, záplavy a povodně, které mají kvůli vysoké hustotě zalidnění dopad na velké množství obyvatel. V roce 2005 připravilo silné zemětřesení v oblasti severního Pákistánu a Indie o život přes 80 000 lidí.[4] Humanitární pomoc sem distribuovala například organizace Člověk v tísni, byla též založena veřejná sbírka SOS Pakistán. V červenci 2010 postihly území Pákistánu katastrofální povodně, které bezprostředně usmrtily 2000 lidí a dalších 20 milionů, což je asi desetina obyvatel, připravily o domov.[5]

Politika[editovat | editovat zdroj]

Budova Parlamentu Pákistánu

Pákistán je federální parlamentární republikou, jejíž státním náboženstvím je islám. Podle pákistánské ústavy je prezident nepřímo volenou hlavou státu a také vrchní velitel pákistánských ozbrojených sil. Prezidentské období a jmenování je dle ústavy nezávislé na premiérovi. Volené instituce (skládající se ze Senátu a Národního shromáždění a čtyř Provinčních shromáždění) vybírají vedení země reprezentované prezidentem v pětiletém období. Premiér je obvykle vůdce největší strany v Národním shromáždění, sestavuje kabinet ministrů, který následně schvalují obě komory federálního parlamentu. Guvernéři provincii jsou jmenování prezidentem.

Vliv armády na politiku země je značný. Přes to, že je Pákistán od svého vzniku demokratickou socialistickou republikou, vystřídal již několik vojenských vlád. Poslední byla vláda generála Parvíze Mušarafa v letech 1999–2008. Během této vlády došlo k úspěšnému atentátu na předsedkyni Pákistánské lidové strany Bénazír Bhuttovou. Premiérem se stal v červnu 2012 Rádža Parvíz Ašraf z Pákistánské lidové strany. Krédo strany je: "Islám je naše víra, demokracie je naše politika, socialismus je naše ekonomie; všechnu moc lidu" [6].

Po volbách v roce 2013 vykonává funkci předsedy celostátní vlády Naváz Šaríf z konzervativní Pákistánské muslimské ligy, dlouholetý rival rodiny Bhuttů.

Zahraniční politika země je do velké míry určována sporem o Kašmír, o nějž svedl se sousední Indii čtyři války. Od čínsko-indické války v roce 1962 je jeho nejbližším strategickým spojencem Čína. Jako anti-sovětská mocnost dostával významnou pomoc od Spojených států zejména v době Sovětské války v Afghánistánu. Intenzivní spolupráce probíhala i v počátcích amerického tažení proti terorismu.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Pákistánu.
Na trhu v Péšávaru

Pákistán je rapidně rozvíjející se zemí[7][8][9] a jedna ze skupiny Next Eleven, jedenácti zemí, spolu se zeměmi BRIC, které mají velký potenciál se v 21. století stát se největšími ekonomikami.[10] Nicméně po desetiletích sociální nestability v roce 2013 vyvstanuly závažné nedostatky v makromangamentu a nevyvážené makroekonomii v základním službách jako je železniční doprava nebo dodávky elektrické energie.[11]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Pákistánu.
Území, obývaná čtyřmi hlavními pákistánskými etniky - Paňdžábci, Paštuny, Sindhy a Balúči

Podle odhadů amerického úřadu pro sčítání lidu byl počet obyvatel asi 199 085 847 (199,1 milionů) v roce 2015,což je ekvivalent 2,57% světové populace.[12] Země je také známá jako šestá nejlidnatější na světě a růst obyvatelstva byl ~2,03%, což je nejvyšší ze zemí SAARC a dává meziroční nárůst 3,6 milionu. Do roku 2020 se předpokládá dosažení 210.13 milionů obyvatel a ke zdvojnásobení by mělo dojít v roce 2045.

Kalašové si udrželi své neislámské náboženství

V době rozdělení Indie v roce 1947 měl Pákistán 32,5 milionu obyvatel[13], ale počet se mezi lety 1 990 a 2 009 zvýšil o 57,2%.[14] Do roku 2030 se očekává, že překoná Indonésii jako největší převážně muslimskou zemi na světě.[15] Pákistán je také klasifikován jako "mladý národ" s průměrným věkem okolo 22 let. V roce 2010 zde žilo 104 milionů lidí ve věku do 30 let. Pákistánská porodnost činí 3,07 - vyšší než má jeho soused Indie (2,57). Přibližně 35% lidí má pod 15 let.

Drtivá většina žije v jižním Pákistánu podél řeky Indus a Karáčí je nejlidnatějším městem.[16]

Etnika[editovat | editovat zdroj]

Pákistán obývají čtyři hlavní etnika; Paňdžábci (44,70 %), Paštunové (15,42 %), Sindhové (14,1 %) a Balúčové (3,57 %). Kromě stálého obyvatelstva žije v zemi asi 2 miliony uprchlíků ze sousedního Afghánistánu. Početná je také celosvětová pákistánská diaspora, čítající více než sedm miliónů lidí na celém světě.[17]

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

V Pákistánu se celkem hovoří asi 60 jazyky, včetně spousty nářečí. Urdština je jakási lingua franca, symbol muslimského nacionalismu a národní jednoty — jde o národní jazyk jemuž rozumí přes 75% Pakistánců a je hlavním zdrojem celostátní komunikace.[18]Angličtina je úřední jazyk v Pákistánu a je používána hlavně v obchodu, vládě a právních smlouvách.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Pákistán je druhou nejlidnatější zemí s muslimskou většinou[19] a po Íránu má druhou nejvyšší ší'itskou populaci.[20][21] Okolo 97% Pákistánců jsou muslimové. Většina jsou sunnité a odhadem asi 5–20% ší'ité.[22][23]

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Administrativní členění Pákistánu

Pákistán se skládá ze čtyř autonomních provincií respektujících historická území a čtyř teritorií, z nichž dvě jsou částí Kašmíru.

Provincie[editovat | editovat zdroj]

Teritoria[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FILIPSKÝ; HOLMAN, a kol. autorů. Dějiny Indie. Praha : Lidové noviny, 2008. ISBN 80-7106-493-9. S. 1054. Dále jen [Hradečný]. 
  2. -lgtt-. Zardárího ústavní harikiri. Týden. duben 2010, čís. 16, s. 46.  
  3. "Pákistánští tajní podporují Taliban, konstatuje zpráva NATO". Česká televize. 1. února 2012.
  4. www.clovekvtisni.cz [online]. www.clovekvtisni.cz, [cit. 2016-01-15]. Dostupné online.  
  5. http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/zeme/pakistan
  6. http://www.paktribune.com/party_&_party_leaders_profile.shtml
  7. Faryal Leghari. GCC investments in Pakistan and future trends [online]. Gulf Research Center, 3 January 2007, [cit. 2008-02-12]. [1]. (anglicky) 
  8. Quid Pro Quo 45 – Tales of Success [PDF]. Muslim Commercial Bank of Pakistan, 2007, [cit. 2008-02-12]. S. 2. [2]. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  9. Malcolm Borthwick."Pakistan steels itself for sell-offs", BBC News, 1 June 2006. Ověřeno k 12 February 2008. 
  10. Tavia Grant."On 10th birthday, BRICs poised for more growth", 8 December 2011. Ověřeno k 4 January 2012. 
  11. Declan Walsh."Pakistan, Rusting in Its Tracks", 18 May 2013. Ověřeno k 19 May 2013. "natural disasters and entrenched insurgencies, abject poverty and feudal kleptocrats, and an economy near meltdown" 
  12. Pakistan Population [online]. World Meters, [cit. 2015-03-02]. [3]. (anglicky) 
  13. "High population growth rate affecting economy'", 12 July 2011. Ověřeno k 19 December 2011. 
  14. CO2 Emissions from Fuel Combustion [PDF]. International Energy Agency (IEA) Paris, 2011, [cit. 2012-01-02]. S. 88. [4]. (anglicky) 
  15. World Muslim Population Doubling, Report Projects [online]. Assyrian International News Agency, 27 January 2011, [cit. 2011-04-16]. [5]. (anglicky) 
  16. The Urban Frontier—Karachi [online]. National Public Radio, 2 June 2008, [cit. 2008-07-02]. [6]. (anglicky) 
  17. Nadia Mushtaq Abbasi. The Pakistani Diaspora in Europe and Its Impact on Democracy Building in Pakistan [PDF]. 2010, [cit. 2013-12-18]. S. 5. [7]. (anglicky) 
  18. Braj B. Kachru (27 March 2008). Language in South Asia. Cambridge University Press, 138. ISBN 9781139465502. 
  19. Robert U. Ayres(1998). Turning Point: The End of the Growth Paradigm.. James & James publishers, 63. ISBN 1-85383-439-4. 
  20. Mapping the Global Muslim Population: A Report on the Size and Distribution of the World's Muslim Population [online]. Příprava vydání Tracy Miller. Pew Research Center, October 2009, [cit. 2010-06-09]. [8]. (anglicky) 
  21.  (2007) The Shia revival : how conflicts within Islam will shape the future, Paperback, New York: W.W. Norton. ISBN 0393329682. 
  22. Field Listing : Religions [online]. Central Intelligence Agency, 2010, [cit. 2010-08-24]. [9]. (anglicky) 
  23. Chapter 1: Religious Affiliation [online]. Pew Research Center's Religion & Public Life Project, August 9, 2012, [cit. 2015-06-26]. [10]. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FILIPSKÝ, Jan, a kol. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-647-8.  
  • MAREK, Jan. Pákistán. Praha : Libri, 2002. ISBN 978-80-7277-142-4.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]