Irbis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Sněžný leopard. O dalších významech pojednává článek Sněžný leopard (rozcestník).

Wikipedie:Jak číst taxobox Irbis

Irbis
Irbis
Stupeň ohrožení podle IUCN
Ohrožený druh
ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: kočkovití (Felidae)
Podčeleď: velké kočky (Pantherinae)
Rod: Panthera
Binomické jméno
Panthera uncia
(Schreber, 1775)
Rozšíření irbisa
Rozšíření irbisa
Sesterský druh
tygr (Panthera tigris) nebo lev (Panthera leo)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Irbis (Panthera uncia, dříve také Uncia uncia), též irbis horský či levhart sněžný je kočkovitá šelma z podčeledi velkých koček obývající horské masivy Střední Asie.

Irbis vzhledem připomíná levharta, je o něco menší, ale robustnější. Délka těla je 103–130 cm, délka ocasu 90–105 cm. Výška v plecích dosahuje kolem 60 cm, váha 22–55 kg (samci jsou o něco mohutnější než samice). Srst je měkká, hustá a obzvláště v zimě velmi dlouhá. Na základním světlém zbarvení jsou umístěny tmavé skvrny a rozety. Dlouhý a mohutný ocas pomáhá irbisovi udržovat rovnováhu při pohybu a skocích. Kořistí irbisa jsou především horští kopytníci, příležitostně však loví i menší zvířata jako hlodavce, zajícovce či hrabavé ptáky. Jeho biotopem jsou především horské louky a pastviny, bezlesé a kamenité planiny nad horní hranicí lesa. Obvykle se pohybuje v nadmořských výškách 1500–4000 m n. m., v Himálaji byl zaznamenán dokonce až v 6000 m n. m., na Džungarském Alatau však také ve výškách pod 1000 m n. m.

Stav divoce žijící populace irbisů je nízký, v roce 2003 různé odhady uváděly čísla v rozmezí 4000–7000 divoce žijících jedinců.[2][3] Druh vede Mezinárodní svaz ochrany přírody jako ohrožený.[3] Irbis je také uveden v CITES, příloze I, mezi druhy, s nimiž je jakýkoliv mezinárodní obchod zakázán. Přestože v celém areálu výskytu je irbis pod legislativní ochranou, největší nebezpečí pro něj stále představuje ilegální lov a pytláctví spojené s výnosným prodejem trofejí na černém trhu. Organizované projekty na ochranu irbisa začaly vznikat teprve v posledních desetiletích. V říjnu 2013 v kyrgyzském Biškeku podepsali zástupci všech 12 zemí, na jejichž uzemí areál irbisa zasahuje, společnou deklaraci, na jejímž základě vznikl projekt Global Snow Leopard & Ecosystem Protection Program, který by měl do roku 2020 vytipovat napříč areálem výskytu nejméně 20 zdravých populací a zajistit jejich ochranu.[4]

V zajetí se daří irbisa úspěšně rozmnožovat, populace v zoologických zahradách (cca 650 jedinců) je považována za životaschopnou a stabilní. Plemennou knihu irbisa vede zoologická zahrada ve finských Helsinkách.[5]

Irbis není obvyklé heraldické zvíře, přesto jej najdeme například ve znaku ruské autonomní republiky Chakasie či měst Almaty a Biškek. Byl rovněž jedním z maskotů Zimních olympijských her 2014 v ruském Soči.

Taxonomie a historie[editovat | editovat zdroj]

První zmínka o irbisovi a první vyobrazení v evropské literatuře pochází od francouzského přírodovědce Georgese de Buffona z roku 1761.[6] Buffon ve svém spisu Histoire Naturelle uváděl, že irbis žije v Persii, kde je odchytáván a cvičen k lovu (možná šlo o záměnu s gepardem[7]).[8]

Autorem prvního vědeckého popisu irbisa je německý lékař a přírodovědec Johann von Schreber, který druh pod názvem Felis uncia popsal v roce 1775.[9] V roce 1831 druh pod názvem Felis irbis popsal jiný německý přírodovědec a zoolog Christian Ehrenberg.[9] Potřetí byl druh popsán v roce 1855 americkým lékařem a přírodovědcem Thomasem Horsfieldem, tentokrát pod názvem Felis uncioides.[9]

Irbis patří mezi velké kočky rodu Panthera, ke kterým byl po svém popsání také původně řazen. Později však byl na dlouhou dobu přeřazen do samostatného rodu Uncia (Pocock, 1916).[9] Lebka irbisa je morfologicky odlišná od všech ostatních druhů rodu Panthera více, než lebky libovolných dvou jiných druhů rodu Panthera mezi sebou. K tomu navíc irbis nese kombinaci morfologických a etologických znaků typických jak pro velké kočky, tak pro malé kočky. Například struktura lebky je velmi podobná velkým zástupcům rodu Felis, zatímco jazylka nese typické znaky zástupců rodu Panthera.[10] Teprve genetické analýzy z počátku 21. století jednoznačně prokázaly příslušnost irbisa do rodu Panthera.[11] Analýzy potvrdily blízkou příbuznost zástupců rodu Panthera (včetně irbisa) mezi sebou, přičemž levharta obláčkového (Neofelis nebulosa) určily za zástupce sesterského rodu Neofelis.[12] Nadále však panují nejasnosti ohledně přesného zařazení irbisa v rámci rodu Panthera. Li a Zhang (2005) na základě analýzy mitochodriálních genů a jaderné DNA považovali irbisa za nejblíže příbuzného levhartovi (Panthera pardus),[13] Johnson a kol. (2006) na základě analýzy mitochondriální DNA označuje irbisa za sesterskou skupinu tygra (Panthera tigris),[11] Wei a kol. (2008, 2011) však na základě analýzy kompletně přečteného mitochondriálního genomu usuzuje, že nejbližším příbuzným irbisa je lev (Panthera leo).[14]

Fylogeneze irbisa
podle Johnsona a kol., 2006 (vlevo)[11] a podle Weie a kol., 2011[14]
   Panthera   



 Panthera leo (lev)



 Panthera pardus (levhart)




 Panthera onca (jaguár)





 Panthera tigris (tygr)



 Panthera uncia (irbis)




   Panthera   

 Panthera tigris (tygr)




 Panthera onca (jaguár)




 Panthera pardus (levhart)




 Panthera leo (lev)



 Panthera uncia (irbis)






Přes rozsáhlý areál výskytu rozdělený do menších oblastí naprostá většina zoologů nerozlišuje u irbisa poddruhy.[15] Přesto se objevily pokusy o popis několika poddruhů dle geografických oblastí. Například irbisové ze severozápadu Střední Asie, Mongolska a Ruska by byli řazeni do poddruhu Uncia uncia uncia (resp. Panthera uncia uncia), zatímco irbisové ze západní Číny a Himálaje by tvořili poddruh Uncia uncia uncioides (resp Panthera uncia uncioides).[16] Tyto snahy však nezískaly mezi odbornou věřejností výraznější podporu a platnost taxonomických označení je nulitní.[17]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Lebka irbisa

Irbis je poměrně velká kočka vzhledem připomínající levharta, o něco menší, avšak robustnější, s velmi dlouhým ocasem. Srst je velmi dlouhá a hustá. Na základním zbarvení, které je světlé, plavé až bílé, jsou rozmístěny černé skvrny a rozety.

Délka těla s hlavou je 103–130 cm, délka ocasu 80–105 cm.[18][8] Výška v plecích je kolem 60 cm.[8] Samci jsou o něco větší než samice.[19] Dospělý samec váží 45–55 kg, samice 22–40 kg.

Hlava je kulatá, vzhledem k velikosti těla poměrně malá. Lebka je relativně silná, avšak méně masivní než u ostatních druhů rodu Panthera.[20] Je však z lebek všech druhů velkých koček relativně nejširší.[21] Čelo je široké a vysoce klenuté.[22] Rozsáhlá nosní dutina a široké nosní kosti jsou výsledkem adaptace irbisa na vysokohorské prostředí – vzduch se zde před vstupem do plic předehřívá.[22] Parametry lebky (u samců): největší délka 180–190 mm, největší šířka 122–134 mm, kondylobazální délka 165–173 cm; mezioční šířka 43–47 mm; největší výška lebky 71–76 mm; délka horního patra 58–63 mm.[8]

Uši jsou krátké, posazené široko od sebe, tupě zaoblené, bez chvostků, v zimě téměř skryté v dlouhé srstí.[23] Oči jsou velké, kulaté a bledé, působí dojmem, že irbis neustále hledí do dáli.[7] Duhovka je světle zelená nebo šedá.[7] Vousy jsou bílé a černé, o délce až 10,5 cm.[23]

Dospělý irbis má podobně jako většina ostatních kočkovitých šelem 30 zubů.[24] V horní čelisti na každé straně 3 řezáky, špičák, 3 třenové zuby a jednu stoličku, v dolní čelisti na každé straně 3 řezáky, špičák, 2 třenové zuby a jednu stoličku.[24] Zubní vzorec je tedy {3 \over 3}{1 \over 1}{3 \over 2}{1 \over 1}. Mohutné špičáky slouží k zabíjení kořisti.[24] Poslední horní třenový zub a dolní stolička jsou přeměněné v mohutné trháky, pomocí kterých si irbis odtrhává kusy potravy.[24]

Tělo je silné a svalnaté.[7] Zadní nohy jsou ve srovnání s jinými velkými kočkami poměrně dlouhé, uzpůsobené skokům na značnou vzdálenost[21] (ruský zoolog S. I. Ogněv uvedl, že jím pozorovaný irbis překonal jedním skokem vzdálenost 15 m,[25][26] údaj je však považován za nadsazený;[26][pozn. 1] běžně jsou však pozorovány skoky s délkou kolem 6 m[26]). Tlapy jsou široké a masivní, se zatahovatelnými drápy. Stopy jsou velké a kulaté, bez otisku drápů. Stopa měří na dělku 9–10 cm.[27]

Ocas je velmi dlouhý, délkou přesahuje tři čtvrtiny těla, díky dlouhým a hustým chlupům se jeví velmi mohutný. Irbisovi pomáhá udržovat rovnováhu při skocích, šplhu a balancování na úzkých skalních římsách.[7]

Irbis se vyznačuje mohutným ocasem. Základní zbarvení srsti je světlé, s tmavými prstencovými skvrnami ve formě rozet.

Srst je dlouhá, měkká a velmi hustá, irbisovi poskytuje nezbytnou ochranu proti chladu, který v jeho přirozeném vysokohorském prostředí panuje.[7] Letní srst má na hřbetě a bocích délku kolem 25 mm, na břiše a ocase až 50 mm.[9] Zimní srst je delší, na hřbetě a bocích mezi 30–55 mm, na ocase až 60 mm, na břiše až 120 mm.[9] Hustota srsti je vyšší než u všech ostatních velkých koček (kolem 4000 chlupů na cm²)[28] a blíží se spíše hodnotám znamým od malých koček rodu Felis.[23] Na jeden krycí chlup (pesík) připadá 8 chlupů podsady.[23]

Zimní srst je velmi světlá, až téměř bílá, s kouřovým nádechem.[23] Irbis je tak dobře maskován ve svém přirozeném prostředí – skály, kameny, sníh a led. Letní srst je světlá, ohraničení skvrn je patrnější, ale kouřový nádech zimní srsti se vytrácí.[29]

Základní barva srsti je světle šedá či světle hnědá s kouřovým nádechem.[8][23] Přítomny mohou být i světle žluté tóny, nikoli však tóny jasně žluté či dokonce červené (které nalezneme třeba u levharta či tygra).[23] Srst na hřbetě a hlavě je nejtmavší, směrem k břichu světlá. Srst na hrudi, břiše a vnitřních stranách končetin je pak plavá až téměř bílá.[6] Boky zdobí černé či tmavě šedé skvrny ve formě rozet, uvnitř kterých se může nalézat ještě malá černá skvrna. Průměr největších rozet se pohybuje od 5[8] do 7–8[30] cm. Pouze plné skvrny se nacházejí na hlavě (zde jsou nejmenší), na krku a končetinách. Na konci hřbetu skvrny začínají splývat a mohou vytvářet podélné pruhy. Na ocase mívají skvrny formu příčných pruhů. Samotná špička ocasu je obvykle tmavá.[30] Mláďata irbisa se vyznačují výrazně temnou pigmentací skrvn, většinou drobnějších a plných, rozet bývá jen velmi málo. Velké hnědé či černé skvrny na hřbetě směrem k ocasu splývají v podélné čérné pruhy rovnoběžné s páteří.

Podobně jako u tygrů či levhartů, zbarvení každého jedince je unikátní.[26] Konkrétní zvíře lze jednoznačně identifikovat podle zbarvení.[26]

Samice se zbarvením neliší od samců. Mezi irbisy z různých geografických oblastí nejsou žádné výrazné rozdíly ve zbarvení, případně jen minimální.[29] Je to dáno i poměrně malým (ve srovnání s ostatními velkými kočkami) areálem výskytu, vyznačujícím se ve všech svých částech přibližně stejnými životními podmínkami.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Domovem irbisa je střední Asie. Areál výskytu zahrnuje horské oblasti a náhorní plošiny o celkové rozloze zhruba 1 200 000–1 600 000 km²[26] nacházející se na území států Afghánistán, Pákistán, Indie, Nepál, Bhútán, Čína, Mongolsko, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán. Areál má tvar podkovy, jejímž pomyslným středem je pohoří Pamír. Jižní rameno podkovy se táhne od Pamíru a Hindúkuše přes Karákóram, Kašmír a Himálaj (na severu pak Kchun-lun-šan) až k severním hranicím Barmy. Severní rameno směřuje přes Ťan-šan, Altaj a Sajany do západního Mongolska a jižní Sibiře. Na severu zasahuje areál až k nejjižnějšímu cípu jezera Bajkal. V Mongolsku se irbis vyskytuje kromě Mongolského a Gobijského Altaje i v pohoří Changaj.[19][31][32]

Biotop[editovat | editovat zdroj]

Svahy Altaje – typický biotop irbisa

Irbis je typickým představitelem fauny horských oblastí Střední Asie. Mezi velkými kočkami je jediným druhem, který trvale obývá horské biotopy.[33] Jeho lovišti jsou horské louky, bezlesé kamenné plošiny a morény, skalní útesy, často jej lze potkat i v zasněžených oblastech. V některých částech svého areálu výskytu však irbis sestupuje i do níže položených oblastí, do pásem kleče a horského lesa.

Irbis dává přednost členité horské krajině s útesy, svahy čí úzkými údolími, s porostem alpínské vegetace, a s trhlinami, hromadami kamení či sutě, které mu skýtají vhodný úkryt jak při lovu, tak při odpočinku.[26] V nižších polohách jako úkryt poslouží i kleč či jiná vegetace. Otevřené krajině se irbis spíše vyhýbá.[26] Obvykle se drží nad horní hranicí lesa, ovšem lze jej potkat i zde, především v zimě.

Nadmořská výška biotopů obývaných irbisem se obvykle pohybuje v rozmezí 1500–4000 m n. m. Irbis je jedním z mála zvířat, která vystupují až nad hranici věčného sněhu. Na Pamíru byl několikrát pozorován v nadmořských výškách 4500–5000 m n. m.[34]Himálaji pak dokonce v nadmořských výškách 5400–6000 m n. m, přičemž sestupuje až do 2000 až 2500 m n. m. V létě se zde irbis nejčastěji vyskytuje v admořských výškách 4000–4500 m n. m.[35]

Na svazích Turkestánského hřbetu lze irbisa v létě potkat nejčastěji v nadmořských výškách kolem 2600 m n. m. Zdržuje se zde především ve skalnalných oblastech.[34]

Na Talaském Alatau se vyskytuje obvykle v nadmořských výškách mezi 1200[36]–1800 a 3500 m n. m.[34] Na hřebeni Kungej Alatau se irbis nejčastěji zdržuje na alpínských loukách v nadmořských výškách do 3300 m n. m, méně často pak v jehličnatých lesích (2100–2600 m n. m).[37] Na Zailijském Alatau a v centrálním Ťan-šanu se irbis v létě pohybuje v nadmořských výškách kolem 4000 m n. m, v zimě pak sestupuje až do 1200 m n. m.[37]

Ne vždy ovšem irbis obývá vysokohorské biotopy. Na některých místech žije po celý rok v nižších pohořích a na náhorních stepích v nadmořských výškách 600–1500 m n. m. I zde se drží skalnatých míst, soutěsek a úžlabin s výskytem horských ovcí (argali) a koz. V těchto nadmořských výškách byl irbis pozorován např. na Džungarském Alatau.[36][38]

Irbis následuje svou kořist, za kterou v létě vystupuje do alpínského a subalpínského pásma hor. V zimě, když je horská krajina pokrytá vysokou vrstvou sněhu, sestupuje do nižších poloh, často až do pásma jehličnatého lesa.[36] Sezónní migrace mívá pravidelný charakter a odpovídá sezónní migraci hlavní kořisti irbisa – horských kopytníků.[36][39]

Biologie a ekologie[editovat | editovat zdroj]

Irbisovi tváří v tvář

Irbis je aktivní především za soumraku a úsvitu, někdy však i během dne.[40] Přes den obvykle odpočívá, spí či leží na skále.

Doupě si vytváří v jeskyních či skalních rozsedlinách, v úkrytech mezi skalami, pod převisy či na jiných podobných místech. Stejné doupě využívá často i několik let.[41]Kyrgyzského hřbetu jsou známy případy, kdy irbisové přes den využívali k odpočinku velká hnízda po supech hnědých, umístěná na nízkých, ale silných kmenech jalovce.[41]

Teritoriální a sociální chování[editovat | editovat zdroj]

Dospělí irbisové povětšinou vedou samotářský způsob života. Mláďata však tráví poměrně dlouhou dobu s matkou. Každý irbis má přesně vymezené vlastní teritorium, ovšem vůči jiným příslušníkům druhu neprojevuje výraznou agresivitu. Teritoria se proto mohou vzájemně překrývat, i v takovém případě si však s výjimkou období páření dospělí jedinci udržují od sebe odstup.[42][pozn. 2][44] Svoje území si irbisové značí různými způsoby – většinou močí, ale i pomocí drásání země či kůry drápy.[45]

Rozloha individuálních teritorií se může velmi lišit. V Nepálu, kde je k dispozici velké množství potenciální kořisti, bývá teritorium poměrně malé, od 12 do 39 km²[44], kdežto v Mongolsku, kde je otevřený terén a řídký výskyt kopytníků, může přesáhnout 500 km².[44]

Irbis pravidelně obchází svoje území, navštěvuje shromaždiště a zimní pastviště divoké zvěře. Většinou se drží pokaždé té samé cesty, když chodí po stezkách vyšlapaných zvěří, vedoucích obvykle po hřebeni či podél říčky či potoka. Délka obchůzky bývá velmi dlouhá, na stejném místě se irbis obvykle objeví vždy jen jednou za několik dní.[46]

Potrava a způsob lovu[editovat | editovat zdroj]

Hlava irbisa

Irbis je predátor lovící obvykle zvěř své velikosti či větší. Je schopen skolit kořist třikrát větší, než je sám, což jako potenciální kořist vylučuje pouze dospělé velbloudy, kiangy a jaky.[44] Základní složkou potravy jsou v celém areálu výskytu a ve všech ročních obdobích kopytníci.

Kořistí irbisa bývaji nejrůznější druhy kopytníků: horské kozy a kozorožci – nahur modrý (Pseudois nayaur), kozorožec sibiřský (Capra sibirica), koza šrouborohá (Capra falconeri), tahr himálajský (Hemitragus jemlahicus); horské ovce – argali (Ovis ammon), urial (Ovis orientalis vignei); takin zlatý (Budorcas taxicolor), serau himálajský (Capricornis thar), goral tmavý (Naemorhedus goral), kabar pižmový (Moschus moschiferus), srnci (Capreolus sp.), jeleni (Cervus sp.) a divoká prasata (Sus scrofa).[19][27][47] Drobnější kořist tvoří svišti (Marmota sp.), zajíci (Lepus sp.), pišťuchy (Ochotona sp.) či hrabaví ptáci – velekuři (Tetraogallus sp.), bažanti či orebice (Alectoris sp.).[19][27][47] Byl zaznamenán i úspěšný útok dvojice irbisů na dvouletého medvěda plavého (Ursus arctos isabellinus).[48]

Pamíru irbis loví především horské kozy a kozorožce, řidčeji argali. V Himálaji rovněž horské kozy, horské ovce, orongy (Pantholops hodgsonii), gazely tibetské (Procapra picticaudata), jaky (Bos grunninus), sviště, zajíce.[27] V Rusku kromě horských koz loví i jeleny, srnce, argali a také soby (Rangifer tarandus).[33]

Je-li nedostatek kořisti, irbis si odejde hledat nové teritorium, případně začne napadat domácí zvěř.[36] V některých oblastech dokonce tvoří domestikovaná zvířata jako kozy, ovce, koně či dobytek významnou součást stravy.[27]

Rozbor trusu ukázal také překvapivě vysoký podíl rostlinné stravy, především trávy a větviček.[49] Některé nalezené exkrementy sestávaly dokonce výhradně z rostlinných zbytků.[49] Je známo, že kočky používají rostlinný materiál k podpoře trávení nebo jako laxativum, ovšem množství konzumované irbisem je mezi kočkami zcela výjimečné.[49] Důvody nejsou zcela jasné, může jít o likvidaci střevních parazitů nebo i prostě jen o doplněk stravy.[49]

Irbisové loví většinou samostatně, plíží se ke kořisti. Když se dostatečně přiblíží, vyřítí se z úkrytu, dlouhými skoky (6–7 metrů) kořist dostihnou a skolí.[41] Dalším častým způsobem lovu je číhání v úkrytu a skok na zvěř z vyvýšené pozice.[46] Pokud se nepodaří vyhlédnutou kořist skolit hned napoprvé, irbis o ni může ztratit zájem,[41] ale je schopen pronásledování až na vzdálenost 300 metrů.[50] U velkých kopytníků po skolení útočí na hrdlo nebo šíji a snaží se kořist zardousit nebo jí zlomit vaz.[41][27] Mrtvou kořist odtáhne do úkrytu, pod skálu či jinam, kde ji začne konzumovat. Dospělý irbis obvykle při jednom krmení spořádá 2–3 kg masa.[46] Není-li vyrušován, vydrží u kořisti až týden.[44] Způsob trhání potravy je stejný jako u velkých koček, postavení při konzumaci potravy je podobné jako u malých koček.[10]

Sledování pomocí GPS obojků ukázalo, že velkou kořist irbis skolí zhruba každých 10–15 dní.[44] Koncem léta, na podzim a začátkem zimy lze pozorovat při lovu i rodinné skupinky, sestávající obvykle ze samice a jejích mláďat.

V celém areálu výskytu je irbis vrcholovým predátorem, který nemá vážnou konkurenci ze strany jiných šelem. V nižších polohách může docházet ke kompeticivlkem (Canis lupus), na jižních hranicích areálu výskytu pak existuje možnost střetu s levhartem (Panthera pardus).[40]

Hlasové projevy[editovat | editovat zdroj]

Irbis na rozdíl od ostatních velkých koček nedokáže řvát, i když jeho jazylka není plně zkostnatělá.[9] Původně se zoologové domnívali, že řvaní umožňuje velkým kočkám právě nezkostnatělá jazylka, nové výzkumy však ukázaly, že schopnost řvát je u koček spojena s dalšími morfologickými vlastnostmi hrtanu, které irbis postrádá.[51] Nejhlasitějším zvukem je hluboké a táhlé sténavé volání, kterým se irbisové vzájemně volají v době rozmnožování.[15] Irbis jinak disponuje celou škálou zvuků a projevů běžných u ostatních koček.[9] Vrní při nádechu i výdechu, podobně jako malé kočky.[9] Při útoku, nebo je-li rozzuřený, vydává krátký, hlasitý kašlavý zvuk.[9]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Koťata irbisa

Pohlavní dospělost nastává ve 2–3 letech u samic, ve 3–4 letech u samců.[52][44] K páření dochází koncem zimy či začátkem jara. Estrální cyklus u samice trvá 2 až 12 dní.[43] V době říje dochází k páření 12× až 36× za den, přičemž kopulace trvá 15 až 45 sekund.[43]

Březost trvá 94–103 dní.[43] Samice kvůli dlouhé péči o mláďata rodí obvykle jen jednou za dva roky, přičemž doupě mívá na nejnedostupnějším místě. Samec se péče o potomstvo neúčastní. Koťata přichází na svět v závislosti na geografické poloze místa vrhu buď v dubnu–květnu nebo květnu–červnu. Samice rodí obvykle 2–3, vzácněji pak jen jedno nebo naopak 4–5 mláďat.[53] [36] Porodní váha mláděte je kolem 450 gramů (Sunquist & Sunquist (2002) udávají rozmezí 320–567 gramů[43]), délka těla do 30 cm, délka ocasu 15–18 cm.[54] Koťata se rodí slepá a bezmocná, vidět začínají zhruba po 7 dnech.[52] První týdny jsou mláďata kojena mateřským mlékem a rychle přibývají na váze, 300-500 gramů za týden.[52] Zhruba po pěti týdnech važí koťata kolem 2,5–3 kg a začínají chodit. V této době také přecházejí na pevnou stravu.[52] Uprostřed léta již doprovázejí matku na lovu.[54], osamostatňují se však až druhou zimu.[33][31]

Údaje o délce života irbisů v divočině se kvůli obtížnosti získávání dat výrazně liší, zpráva ruské pobočky WWF z roku 2002 uvádí jako nejdelší doložený věk irbisa v divočině 13 let.[33] V zajetí žijí irbisové výrazně déle, jsou doloženy případy irbisů starších 20 let.[52]

Stav populace a ochrana[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k obtížné dostupnosti míst výskytu a skrytému způsobu života jsou veškeré dostupné statistiky počtu irbisů v divoké přírodě založeny pouze na odhadech expertů a je proto nutno je brát pouze jako orientativní. Stav divoké populace irbisů má však díky tlaku člověka prokazatelně sestupný charakter. Lov irbisa je sice zakázán, finančně velmi atraktivní pytláctví však stále významně snižuje stavy populace divokých irbisů. Na jedné straně redukce pastvin a počtu chovaného dobytka přinesly navýšení populace hlavní kořisti irbisa – horských kopytníků, na druhé straně však zvyšující se chudoba místních obyvatel vedla ke zvýšenému používání loveckých metod a pytláctví, včetně lovu irbisa do pytláckých smyček. Dalším důvodem nárůstu pytláctví na počátku 21. století bylo zvýšení zájmu o irbisí kůže a s tím spojený růst jejich cen na černém trhu.[33]

Na Tibetské náhorní plošině mělo výrazný dopad na irbisí populaci masové hubení pišťuch a svišťů pomocí pesticidů jakožto škůdců úrody. Irbisové tak přišli o šanci na ulovení snadnější kořisti, kterou zmínění hlodavci a zajícovci představovali.

Celkový počet divoce žijících irbisů činil podle expertního odhadu z roku 2003 mezi 4080 až 6590 jedinci.[3][55] Podle odhadu WWF divoká populace irbisů čítá až 7500 jedinců.[33] V zajetí (zologické zahrady atd.) se nachází zhruba 2000 irbisů, které se daří úspěšně rozmnožovat.[33]

Hustota populace se v různých částech areálu výskytu výrazně liší – od 0,1 do 10 jedinců na 100 km².[44] V Rusku je to 0,7 jedince na 100 km², na Altaji od 0,7 do 2,4 jedince na 100 km², v Nepálu 5–7 jedinců na 100 km², v Mongolsku 3–4 jedinci na 100 km².[33]

Následující tabulka vychází z údajů ve studii McCarthyho a kol. (2003)[55], které v téměř nezměněné podobě cituje i IUCN – Jackson a kol. (2008)[3]. Pokud byl k dispozici novější údaj, je uveden i s patřičnou referencí.

Stát Areál obývaný
irbisy (km²)[55]
Odhadovaný počet
jedinců[3][55]
Rok odhadu
Afghánistán 50 000 100–200 2003
Bhútán 15 000 100–200 1994
Čína 1 100 000 2000–2500 1998
Indie 75 000 200–600 1994
Kazachstán 50 000 180–200 2001
Kyrgyzstán 105 000 150–500 2001
Mongolsko 101 000 500–1000 2000
Nepál 30 000 300–500[56] 2009
Pákistán 80 000 200–420 2003
Rusko 60 000[33] 150–200[33] 2003
Tádžikistán 100 000 180–220 2003
Uzbekistán 10 000 20–50 2003
Celkem ~ 1 780 000 4080–6590

K množství faktorů majících negativní vliv na stav populace patří vedle pytláctví i defenzivní chování irbisa. Irbis ve svém přirozeném prostředí nemá nepřátele (kromě člověka). Proto při střetu s člověkem není ostražitý a neprchá do úkrytu.[57] To v otevřených horských terénech a při rozšířenosti střelných zbraní mezi místními obyvateli často vede ke smrti zvířete. Jelikož irbisové občas nepohrdnou zbytky kořisti jiných predátorů, stávají se také obětí otrávených návnad, které jsou nezákonně používány pro boj s vlky.[33]

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Irbis zachycený fotopastí v Národním parku Hemis v indickém státě Džammú a Kašmír

Stav divoké populace irbisů je nízký. O pokles se zasloužil především nezákonný, avšak finančně atraktivní lov. Ve všech státech, do kterých jeho areál výskytu zasahuje, je irbis pod legislativní ochranou, přesto pytláctví zůstává hlavní příčinou jeho ohrožení. Irbis je vzácné, málopočetné a ohrožené zvíře. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) jej od roku 2008 eviduje jako ohrožený druh (kategorie C1).[3] V Červené knize Mongolska (1997) je veden jako „velmi vzácný“, v Červené knize Ruské federace (2001) má status „ohrožený vyhubením“ (kategorie 1).[33][3] Irbis je také uveden v CITES, příloze I (nejvíce ohrožené druhy, s nimiž je jakýkoliv mezinárodní obchod zakázán). Je třeba poznamenat, že výše uvedené dokumenty představují pouze legální rámec pro ochranu irbisa, naplňování ochrany v praxi je nedostatečné, jak ukazuje objem neustávajícího pytláctví a pašeráctví.

Organizované programy na záchranu irbisa v divočině začaly vznikat až v posledních desetiletích 20. století. V roce 1981 byl založen Snow Leopard Trust,[58] první organizace zaměřená přímo na ochranu irbisa ve volné přírodě. Postupně vznikaly další organizace, například Snow Leopard Conservancy, zapojily se IUCNWWF, ovšem vždy šlo spíše o projekty na regionální či národní úrovni. Významným mezníkem proto bylo setkání vysokých představitelů všech 12 zemí, na jejichž uzemí areál irbisa zasahuje (viz výše uvedená tabulka), na konferenci v kyrgyzském Biškeku v říjnu 2013. Výsledkem byla společná deklarace,[59] na jejímž základě vznikl projekt Global Snow Leopard Conservation Program, který by měl do roku 2020 vytipovat napříč areálem výskytu irbisa nejméně 20 zdravých populací a zajistit jejich ochranu.[4]

Irbis a člověk[editovat | editovat zdroj]

Lov na irbisa[editovat | editovat zdroj]

Irbis nikdy nebyl loven v extrémních množstvích. Před zákazem lovu celosvětový roční počet ulovených zvířat nikdy výrazně nepřesáhl jeden tisíc.[36][42] V letech 1907–1910 činil celosvětový roční úlovek 750–800 kusů.[42] V 50. a 60. letech 20. století se počet ročně ulovených kusů na území bývalého SSSR pohyboval pouze v desítkách. Přitom výkupní cena kožešin byla extrémně nízká, v průměru 3 rubly za kus.[42][pozn. 3] Hlavními oblastmi lovu byly Tádžikistán a Kyrgyzstán. Kožešiny se používaly hlavně jako koberce, na výrobu kožichů a kožešinových límců.[42]

Na světovém trhu byla po kožešinách irbisů vždy velká poprávka a byly vysoce ceněny. Dlouhou dobu byl irbis považován za nebezpečné zvíře a škodnou, proto lov ani lovecké metody nebyly nijak omezovány. Za zabití irbisa se dokonce vyplácela odměna. Velká poptávka byla i po živých irbisech.

Napadení člověka irbisem[editovat | editovat zdroj]

Ve vztahu k člověku je irbis velmi plachý, a i pokud je zraněný, člověka napadne zcela výjimečně.[57] V oblasti bývalého Sovětského svazu jsou doloženy pouze dva případy napadení člověka irbisem. První případ se odehrál 12. května 1940 v blízkosti Almaty, když za bílého dne irbis napadl a vážně zranil dvě osoby. Zvíře bylo vystopováno a zabito, pitva ukázala, že irbis byl nakažený vzteklinou.[61] Ve druhém případě, v zimě, také v blízkosti Almaty, starý a vyčerpaný, téměř bezzubý irbis skočil ze skály na člověka procházejícího pod ní.[61][62]

Chov v zajetí[editovat | editovat zdroj]

V Evropě byl irbis znám již koncem 18. století, první živé zvíře však bylo v Evropě k vidění až roku 1851 v zoo v Antverpách.[7] Irbis je velmi klidné zvíře, pravděpodobně nejméně agresivní ze všech velkých koček.[26] V zajetí se s ním proto velmi dobře pracuje, dá se snadno ochočit.[26]

Počet irbisů chovaných v zajetí byl v roce 2002 odhadován zhruba na 2000, přičemž velká část z tohoto počtu připadala na Čínu.[33] Přibližně 16% jedinců pocházelo z volné přírody, ostatní se již narodili v zajetí.[33] Počet v zajetí chovaných irbisů mimo Čínu činil kolem 600 jedinců.[33] Irbisové se v zajetí úspěšně rozmnožují. Například roku 2000 se narodilo v zoologických zahradách v 87 vrzích celkem 179 koťat.[33]

V Česku chovají irbisa následující zoologické zahrady: ZOO Liberec, ZOO Ústí nad Labem, ZOO Plzeň, ZOO Jihlava. Ve všech čtyřech uvedených zoo se podařilo úspěšně odchovat mláďata.[63][64][65][66]

Ve filmu[editovat | editovat zdroj]

Dokumentární filmy[editovat | editovat zdroj]

Nafilmovat irbisa ve volné přírodě je velmi obtížné. Důvodem je vzácnost zvířete a nedostupnost jeho biotopu. Mimo jiné i o irbisech pojednával druhý díl dokumentárního seriálu britské televizní stanice BBC Planeta Země (2006).[67] V rámci jiného dokumentárního seriálu BBC Natural World byla v roce 2008 odvysílána epizoda Snow Leopard – Beyond the Myth věnovaná irbisům.[68]

Fikce[editovat | editovat zdroj]

Tai Lung, hlavní padouch v americkém animovaném filmu pro děti Kung Fu Panda (2008), má podobu sněžného levharta (irbisa).[69]

Irbis na kazašské bankovce s nominální hodnotou 10 000 tenge (viz text)

Numizmatika a poštovní známky[editovat | editovat zdroj]

V roce 2000 byla jako součást série Қазақстанның қызыл кітабы (Červená kniha Kazachstánu) vyražena série mincí v nominální hodnotě 500 tenge. Na její zadní straně je irbis jdoucí po skále, se stylizovanou horou v pozadí.[70] V roce 2008 pak byla vyražena zlatá mince rovněž v hodnotě 500 tenge, na jejíž rubové straně je hlava irbisa.[71] Irbis je rovněž vyobrazen na kazašské bankovce s nominální hodnotou 10 000 tenge: v oběhu od roku 2003, rozhodnutím z roku 2006 stažena s oběhu, bankami přijímána k výměně až do roku 2018.[72]

Památeční mince s vyobrazením irbisa byly vydány v roce 2000 také v Rusku v rámci souboru Сохраним наш мир (Zachraňme náš svět). Vyraženo bylo celkem sedm sérií památečných mincí. Šlo o stříbrné mince v nominální hodnotě 3, 25 a 100 rublů (viz galerie) a zlaté mince s nominální hodnotou 50, 100, 200 a 10 000 rublů.[73] Na zadní straně 50rublové mince byla vyobrazena hlava irbisa, na minci s hodnotou 100 rublů irbis na kmeni stromu připravený ke skoku, na minci s hodnotou 200 rublů stojící irbis na pozadí hor, letící orel a slunce, na minci s hodnotou 10 000 rublů pak irbis s dvěma mláďaty na pozadí hor, vesnice, letící orel a dva jezdci.[73]

Národní banka Kyrgyzstánu vydala v letech 2012 a 2015 v rámci série Кыргызстандын Кызыл китеби (Červená kniha Kyrgyzstánu) dvě mince s vyobrazením irbisa (viz galerie).[74]

V heraldice[editovat | editovat zdroj]

Vyobrazení irbisa se v tradiční heraldice nevyskytuje. Mezi heraldickými figurami lze nalézt pouze levharta. Ten mohl mít i bílou (případně stříbrnou) barvu. Přesto se irbis v erbech objevuje, především v postsovětské oblasti. V ruštině byla původně slova „барс“ a „леопард“ synonymy, obě označovala levharta. Postupem času se však slovo „барс“ vžilo jako označení pro irbisa, který byl původně označován pouze souslovím „снежный барс“. V heraldice tak „барс“, především bílý, začal být chápán jako irbis. Tak se irbis stal symbolem kazašského města Almaty a je vyobrazen na jeho znaku.[75] Stylizovaný okřídlený irbis je ve znaku ruských autonomních republik Tatarstán a Chakasie.[76][77] Irbisa má ve svém znaku také Biškek, hlavní město Kyrgyzstánu.[78] Na erbu uzbeckého města Samarkand je vyobrazen bílý irbis.[79]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Sněžný leopard (ocenění).
Vyznamenání Sněžný leopard

Horolezcům, kteří zdolají všech pět sedmitisícovek na území bývalého Sovětského svazu, náleží neoficiální titul Sněžný leopard.[80] Oficiální označení plakety, kterou jsou horolezci vyznamenáváni, zní „Pokořitel nejvyšších hor SSSR“ („Покоритель высочайших гор СССР“). Název i podoba plakety pochází z roku 1967. Plakety jsou číslované, každý držitel má „svojí“ očíslovanou plaketu.[80]

Irbis je vyobrazen na kyrgyzské státní medaili „Эрдик“ („Za zásluhy“)[81]

Sport[editovat | editovat zdroj]

Irbisa (rusky „барс“, kazažsky „барыс“) mají v názvu a v logu dva kluby Kontinentální hokejové ligy: ruský klub Ak Bars Kazaň a kazašský klub Barys Astana.

Irbis byl maskotem Zimních Asijských her 2011.[82] Byl rovněž jedním ze tří zvířecích maskotů Zimních olympijských her 2014 v ruském Soči.[83]

Programování[editovat | editovat zdroj]

Operační systém Mac OS X 10.6 od společnosti Apple, uvedený na trh 28. srpna 2009,[84] nesl název Snow Leopard, tedy sněžný levhart (irbis).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Pokud bychom údaj považovali za věrohodný, šlo by o nejdelší zaznamenaný skok u kočkovitých šelem. Irbis by tak skokanskými schopnostmi předčil i tygra, u kterého jsou doloženy skoky o délce 9–10 metrů.[25]
  2. Důvody pro toto mezi kočkami neobvyklé chování souvisí s reprodukcí. Období říje je u irbisů velmi krátké a všechny samice z téže oblasti navíc mají tendenci přijít do říje ve stejný či velmi podobný čas. Pro samce tedy nemá smysl hájit rozsáhlé teritorium s více samicemi, jelikož po spáření s jednou samicí již většinou nemá čas hledat další.[43]
  3. Po zpracování se ovšem irbisí kůže prodávaly za daleko vyšší částky. Na aukci v Leningradě roku 1956 se všech 120 vystavených kůží prodalo do USA při průměrné ceně 11 dolarů 25 centů za kus.[60]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ирбис na ruské Wikipedii.

  1. IUCN Red List 2015.4. 30. listopadu 2015. Dostupné online.
  2. MCCARTHY, T. M.; CHAPRON, G.. Snow Leopard Survival Strategy. Seattle, USA : ISLT and SLN, 2003. Dostupné online. S. 15 a Table II.  
  3. a b c d e f g JACKSON, R.; MALLON, D.; MCCARTHY, T., a kol. Panthera uncia [online]. International Union for Conservation of Nature, 2008, [cit. 2016-02-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b Securing at least 20 healthy populations of snow leopards across the cat’s range by 2020 [online]. Global Snow Leopard & Ecosystem Protection Program, [cit. 2016-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. Chicago : University of Chicago Press, 2002. ISBN 0-226-77999-8. S. 389. [dále jen Sunquist & Sunquist 2002]. 
  6. a b СТРОГАНОВ, Сергей Ульянович. Звери Сибири. Хищные. Moskva : Академия наук СССР, 1962. 460 s. S. 421. (rusky) [dále jen Stroganov]. 
  7. a b c d e f g Sunquist & Sunquist 2002, s. 378
  8. a b c d e f Stroganov, s. 422
  9. a b c d e f g h i j HEMMER, Helmut. Uncia uncia. Mammalian Species [online]. 1972-11-29, čís. 20 [cit. 2016-03-04], s. 1–5. Dostupné online. DOI:10.2307/3503882.  (anglicky) 
  10. a b ГЕПТНЕР, В. Г.; НАУМОВ, Н. П.. Млекопитающие Советского Союза. Хищные (гиены и кошки). Moskva : Высшая школа, 1972. 552 s. Kapitola Род снежных барсов, или ирбисов, s. 212. (rusky) [dále jen Geptner & Naumov]. 
  11. a b c JOHNSON, Warren E.; EIZIRIK, E.; PECON-SLATTERY, J., a kol. The Late Miocene radiation of modern Felidae: A genetic assessment. Science. 6. ledna 2006, sv. 311, čís. 5757, s. 73—77. Dostupné online [cit. 2008-10-24]. DOI:10.1126/science.1122277. PMID 16400146.  
  12. JOHNSON, W. E.; O'BRIEN, S. J.. Phylogenetic reconstruction of the Felidae using 16S rRNA and NADH-5 mitochondrial genes. Journal of Molecular Evolution. 1997, roč. 44 Suppl 1, s. 98-116. DOI:10.1007 / PL00000060. PMID 9071018.  
  13. LI, Yu; ZHANG, Ya-ping. Phylogenetic studies of pantherine cats (Felidae) based on multiple genes, with novel application of nuclear β-fibrinogen intron 7 to carnivores. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2005-03-02, roč. 35, čís. 2. Dostupné online [cit. 2016-03-01]. ISSN 1055-7903. DOI:doi:10.1016/j.ympev.2005.01.017. (anglicky) 
  14. a b WEI, Lei; WU, X.; ZHU, L., a kol. Mitogenomic analysis of the genus Panthera. Science China Life Sciences. 2011-10-29, sv. 54, čís. 10. Dostupné online [cit. 2016-03-01]. ISSN 1674-7305. DOI:10.1007/s11427-011-4219-1. (anglicky) 
  15. a b MAZÁK, Vratislav. Velké kočky a gepardi. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1980. 192 s. (Zvířata celého světa; sv. 7) ISBN 07-085-80. S. 151. [dále jen Mazák]. 
  16. SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Family Felidae (Cats). in WILSON, Don E.; MITTERMEIER, Russell A.. Handbook of the Mammals of the World. Vol. 1: Carnivores. Barcelona : Lynx, 2009. ISBN 978-84-96553-49-1. S. 128–130. (anglicky)  
  17. WOZENCRAFT, W. C.. Mammal Species of the World. [s.l.] : Johns Hopkins University Press, 2005. ISBN 978-0-8018-8221-0. Kapitola Order Carnivora, s. 532-628.  
  18. Geptner & Naumov, s. 217
  19. a b c d Snow Leopard Fact Sheet [online]. Snow Leopard Trust, [cit. 2008-10-23]. Dostupné online. webový archiv: [1].  
  20. Geptner & Naumov, s. 211
  21. a b Mazák, s. 143
  22. a b Mazák, s. 146
  23. a b c d e f g Geptner & Naumov, s. 213
  24. a b c d Mazák, s. 29-31
  25. a b Mazák, s. 46
  26. a b c d e f g h i j Sunquist & Sunquist 2002, s. 379
  27. a b c d e f FOX, Joseph L.. A Review of the Status and Ecology of the Snow Leopard (Panthera uncia) [online]. International Snow Leopard Trust, 1989, [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Mazák, s. 32
  29. a b Geptner & Naumov, s. 216
  30. a b Geptner & Naumov, s. 215
  31. a b КОШКАРЕВ, Е.П.; ЗЫРЯНОВ, А.Н.; СМИРНОВ, М.Н.. Красная Книга России: Снежный барс [online]. biodat.ru, [cit. 2016-03-01]. Dostupné online. (rusky) 
  32. CHADWICK, Douglas H.. Out of the Shadows. National Geographic Magazine. 2008. Dostupné online [cit. 2010-01-29].  
  33. a b c d e f g h i j k l m n o p Стратегия сохранения снежного барса (ирбиса) в России [online]. Moskva: Российская Академия наук, WWF, 2002, [cit. 2016-03-01]. Dostupné online.   (rusky)(anglicky)
  34. a b c Geptner & Naumov, s. 225
  35. Geptner & Naumov, s. 229
  36. a b c d e f g Stroganov, s. 427
  37. a b Geptner & Naumov, s. 227
  38. Geptner & Naumov, s. 228
  39. Geptner & Naumov, s. 225–233
  40. a b Sunquist & Sunquist 2002, s. 380
  41. a b c d e Geptner & Naumov, s. 234
  42. a b c d e Geptner & Naumov, s. 241
  43. a b c d e Sunquist & Sunquist 2002, s. 385
  44. a b c d e f g h JACKSON, Rodney M.; MISHRA, Charudutt, et al. Biology and conservation of wild felids. Příprava vydání D. Macdonald, A. Loveridge. Oxford : Oxford University Press, 2010. 762 s. Dostupné online. ISBN 9780199234448. Kapitola Snow leopard: conflict and conservation, s. 417–430. (anglicky)  
  45. Mazák, s. 148
  46. a b c Geptner & Naumov, s. 233
  47. a b JACKSON, Rodney; HUNTER, Don O.. Snow Leopard Survey and Conservation Handbook Part III [pdf]. Seattle, Washington, & Fort Collins Science Center, Colorado, US: International Snow Leopard Trust & U.S. Geological Survey, [cit. 2009-03-14]. S. 66. Dostupné online. webový archiv: [2].  
  48. Geptner & Naumov, s. 232
  49. a b c d Sunquist & Sunquist, s. 381
  50. Sunquist & Sunquist 2002, s. 383
  51. WEISSENGRUBER, G. E.; FORSTENPOINTNER, G.; PETERS, G., a kol. Hyoid apparatus and pharynx in the lion (Panthera leo), jaguar (Panthera onca), tiger (Panthera tigris), cheetah (Acinonyx jubatus) and domestic cat (Felis silvestris f. catus). Journal of Anatomy [online]. 2002-09-10, roč. 102, čís. 3 [cit. 2016-04-13], s. 195-209. Dostupné online. DOI:10.1046/j.1469-7580.2002.00088.x.  (anglicky) 
  52. a b c d e Sunquist & Sunquist 2002, s. 386
  53. Geptner & Naumov, s. 238
  54. a b Geptner & Naumov, s. 239
  55. a b c d MCCARTHY, Thomas M.; CHAPRON, Guillaume, a kol. Snow Leopard Survival Strategy [online]. Seattle, USA: International Snow Leopard Trust, 2003, [cit. 2016-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. 300 – 400 snow leopards estimated to be found in Nepal [online]. WWF Global, 2009-07-29, [cit. 2016-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. a b Geptner & Naumov, s. 235
  58. PETERSON, Alison J.. Helen E. Freeman, Protector of Snow Leopards, Is Dead at 75. The New York Times [online]. 2007-10-01 [cit. 2016-03-14]. Dostupné online.  
  59. The Bishkek Declaration on the Conservation of the Snow Leopard [online]. Global Snow Leopard & Ecosystem Protection Program, 2013-10-23, [cit. 2016-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. Geptner & Naumov, s. 242
  61. a b Geptner & Naumov, s. 236
  62. Снежный барс или ирбис в Байкальской Сибири [online]. [cit. 2010-07-28]. [3]. (anglicky) 
  63. Máme mláďata irbise - po 10 letech! [online]. ZOO Liberec, 2011-05-09, [cit. 2016-02-28]. Dostupné online.  
  64. SÝKORA, Tomáš. VIDEO: V zoo se narodila samička irbise horského, jmenuje se Chandra. iDnes.cz [online]. 2015-07-02 [cit. 2016-02-28]. Dostupné online.  
  65. ČTK. V jihlavské zoo se narodil irbis, mládě mají i tuleni. ceskenoviny.cz [online]. 2015-07-14 [cit. 2016-02-28]. Dostupné online.  
  66. Irbis [online]. ZOO Ústí nad Labem, 2014-03-22, [cit. 2016-03-02]. Dostupné online.  
  67. Planet Earth | Mountains [online]. BBC One, [cit. 2016-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. Natural World | Snow Leopard - Beyond the Myth [online]. BBC Two, [cit. 2016-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. Kung Fu Panda [online]. metacritic, [cit. 2016-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. Catalog | Commemorative coins | Silver Coins | Red Book [online]. National Bank of Kazakhstan, [cit. 2016-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. Catalog | Commemorative coins | Gold Coins | Animals [online]. National Bank of Kazakhstan, [cit. 2016-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. 10000 tenge [online]. National Bank of Kazakhstan, 2003-11-05, rev. 2014-12-19, [cit. 2016-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. a b Информация [online]. Центральный банк Российской Федерации, 2000-12-06, [cit. 2016-03-02]. Dostupné online. (rusky) 
  74. Collection coin of the series "Red Book of Kyrgyzstan" [online]. National Bank of the Kyrgyz Republic, 2015-12-18, [cit. 2016-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  75. Алматы: История [online]. Алматы: Официальный интернет-ресурс г. Алматы, [cit. 2016-05-01]. Dostupné online. (rusky) 
  76. Символика, награды, праздники [online]. Официальный Татарстан, [cit. 2016-05-01]. Dostupné online. (rusky) 
  77. Государственные символы [online]. Республика Хакасия - Официальный портал, [cit. 2016-05-01]. Dostupné online. (rusky) 
  78. Гимн и герб [online]. Бишкек: Официальный сайт мэрии города Бишкек, [cit. 2016-05-01]. Dostupné online. (rusky) 
  79. УЛЬКО, Г. И.. Легенда о барсе и наука о гербах [online]. Геральдика.ру, [cit. 2016-05-01]. Dostupné online. (rusky) 
  80. a b СТАРИКОВ, Г. А.. История появления жетона «Покоритель высочайших гор СССР» («Снежный барс») [online]. Клуб альпинистов "Санкт-Петербург", [cit. 2016-03-02]. Dostupné online.  
  81. Положение о медали "Эрдик" [online]. Министерство Юстиции Кыргызской Республики, 1996-07-10, rev. 2013-06-07, [cit. 2016-03-02]. Dostupné online. (rusky) 
  82. Astana - Almaty 2011 | 7th Asian Winter Games [online]. Olympic Council of Asia, [cit. 2016-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. dat. Maskoti olympijských her: od Schusse po sněžného leoparda. ČT Sport [online]. 2014-02-07 [cit. 2016-03-02]. Dostupné online.  
  84. WILDER, Todd; SARKAR, Monica. Apple to Ship Mac OS X Snow Leopard on August 28 [online]. Cupertino, Kalifornie: Apple Inc., 2009-08-24, [cit. 2016-03-02]. Dostupné online. (rusky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MAZÁK, Vratislav. Velké kočky a gepardi. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1980. 192 s. (Zvířata celého světa; sv. 7) ISBN 07-085-80. Kapitola Irbis, s. 143–152.  
  • ГЕПТНЕР, В. Г.; НАУМОВ, Н. П.. Млекопитающие Советского Союза. Хищные (гиены и кошки). Moskva : Высшая школа, 1972. 552 s. Kapitola Род снежных барсов, или ирбисов, s. 211–244.   (rusky)
  • SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. [s.l.] : University Of Chicago Press, 2002. 462 s. ISBN 978-0226779997. Kapitola Snow leopard, s. 377–394.   (anglicky)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]