Hlístice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Hlístice

alternativní popis obrázku chybí
Hlístice Meloidogyne incognita
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Podříše: Bilateria
Nadoddělení: ekdysozoa (Ecdysozoa)
Oddělení: Nematoida
Kmen: hlístice (Nematoda)
Rudolphi, 1808
Sesterská skupina
strunovci (Nematomorpha)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hlístice (Nematoda) jsou kmenem mnohobuněčných protostomních organismů; tvoří jednu z nejpočetnějších a nejrozšířenějších skupin živočichů. Je známo téměř 20 000 druhů hlístic parazitujících v obratlovcích; množství dalších druhů hlístic parazituje na bezobratlých a rostlinách nebo žije volným způsobem života. Hlístice se vyznačují stavbou těla přizpůsobenou parazitování, zejména kutikulárními zuby, jež jsou schopny narušovat tkáně napadeného jedince – hostitele. Tělo hlístic je válcovité, ke koncům ztenčené, velmi pružné, přesto pevné. Příčinou je povrchová kutikula vylučovaná jednovrstevnou pokožkou (syncytium – soubuní), která je vypnuta mízními tekutinami pseudocoelu.

Pohybující se háďátko obecné

Trávení[editovat | editovat zdroj]

Trávení zajišťuje trávicí trubice procházející pseudocoelem, která má na jedné straně ústní otvor s pístovitým hltanem, určený k nasávání potravy z hostitele. K vylučování dochází prostřednictvím jednobuněčných vylučovacích trubic v postranních tělních dutinách.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Rozmnožovací systém hlístic je přizpůsoben k nadprodukci vajíček, což je typické pro většinu parazitů. Vajíčka jsou lehká a díky silnému kutikulárnímu obalu dobře odolávají nepříznivým podmínkám (výkyvům teploty, chemikáliím, vlhkosti, suchu). Charakteristický je výrazný pohlavní dimorfizmus – sameček je výrazně menší než samička.

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Do kmene hlístic patří např. rody hádě (Strongyloides sp.), háďátko (Anguina sp., Aphelenchoides sp., Bursaphelenchus sp., Cactodera sp., Ditylenchus sp., Globodera sp., Heterodera sp. aj.), kapilárie (Capillaria sp.), krevnatka (Anguillicola sp.), měchovec (Ancylostoma sp., Bunostomum sp., Cucullanus sp., Necator sp. aj.), roup (Enterobius sp.), srostlice (Syngamus sp.), strunice (Mermis sp.), svalovec (Trichinella sp.), škrkavka (Ascaris sp., Toxoscara sp. aj.), tenkohlavec (Anatrichosoma sp., Trichuris sp.), vlasovec (Dirofilaria sp., Loa sp., Wuchereria sp. aj.).

  • Roup dětský (Enterobius vermicularis) – parazituje ve střevě člověka; životní cyklus má jednoduchý a výskyt této hlístice je častý, zejm. u dětí předškolního a školního věku. Samička (8–13 mm) žije 5–13 týdnů, sameček (2–5 mm) uhyne krátce po kopulaci. Potravu přijímá ústním otvorem i povrchem těla. Samičky kladou až 12 000 oplozených vajíček (zpravidla v noci) v okolí hostitelova řitního otvoru. Vajíčka jsou velmi lehká a mohou být roznášena prouděním vzduchu a mouchami. Larvy se v trávicím traktu zbaví vaječných obalů a v tenkém střevě rostou. Ústním ústrojím se fixují ke střevní sliznici kyčelníku, slepého střeva, apendixu a vzestupného tračníku. Onemocnění roupem dětským – enterobióza (dříve oxyuriáza dle Oxyuris vermicularis) – může probíhat bez příznaků, jindy se projeví svěděním v okolí konečníku, příp. neurčitými zažívacími obtížemi, podrážděností, vyčerpáním aj. Při léčbě je důležité dodržovat hygienu a léčit celou rodinu, příp. kolektiv. Je třeba zajistit, aby nedocházelo k autoinfekci (při svědění se dítě škrábe a na konečcích prstů mohou ulpět oplozená vajíčka; pokud si neumyje ruce, mohou být zdrojem další nákazy).[1]
  • Škrkavka dětská (Ascaris lumbricoides) – parazituje v tenkém střevě člověka, převážně dětí; způsobuje nemoc zvanou askarióza. Sameček škrkavky je dlouhý 15–30 cm, samička 20–40 cm a klade až 200 000 vajíček denně. Infekce může být bezpříznaková, jindy se projevuje nechutenstvím, zvracením, dechovou tísní, bolestí za hrudní kostí, kašlem (i s příměsí krve), zvýšenou teplotou až horečkou aj. Masivní infekce může mít vážné následky. Napadený je oslabován fyziologicky (nedostatek živin, zplodiny metabolismu parazita) i mechanicky (ucpání střeva, příp. protržení). Vývojový cyklus parazita je složitý. Začíná pozřením vajíčka škrkavky (kontaminovaná potrava, zejm. nemytá zelenina hnojená lidskými výkaly, nebo voda aj.). Miniaturní larvy pronikají střevní stěnou do krevního oběhu a usazují se v plicích. V plicích larva putuje dýchacím systémem (dráždivý kašel) a kvůli kašlacímu reflexu se dostává do úst a bývá spolknuta. Putuje do tenkého střeva, zde dospěje a produkuje vajíčka až do uhynutí. Dospělé škrkavky žijí 8–20 měsíců, tedy mnohem déle než roupi. Živou škrkavku lze spatřit ve stolici nebo ve zvratcích.[2]
  • Svalovec stočený (Trichinella spiralis) – napadá svalovou tkáň hostitele, přičemž nákaza hostitele je vždy masivní. Larvy dospívají v tenkém střevě, a to již druhý den po pozření infikovaného masa. Samečkové uhynou a samičky pronikají do střevní sliznice, kde kladou vajíčka (500–1500 během života trvajícího až dva měsíce). Vylíhnuté larvy jsou krevním oběhem zanášeny do příčně pruhovaných svalů, kde se opouzdří obalem z vápenatých solí. Svalovec způsobuje onemocnění zvané trichinelóza, které má dvě fáze – střevní a svalovou. Střevní trvá asi týden a projevuje se bolestmi břicha či kloubů, průjmem, zvracením, příp. horečkou. Průběh druhé fáze (migrační a svalové) závisí na množství larev v organismu; projevuje se horečkou, únavou, otoky, vyrážkou, silnou, řezavou bolestí svalstva i poruchami jeho funkce, pálením nebo bolestí očí, sníženou tolerancí ke stresu aj. Trichinelóza může i dnes končit smrtí. Nákaza koluje především mezi divoce žijícími masožravci a všežravci. V evropské přírodě jsou nejčastějšími hostiteli drobní hlodavci, divoká prasata, lišky, tchoři, jezevci...; z domácích zvířat parazituje zejm. u prasat; vyskytne se také u psů, koček a byl zjištěn i výskyt u koní. Člověk je pouze neefektivním a slepým článkem cyklu.[3] Cysty svalovce ničí dostatečná tepelná úprava masa (vaření, pečení, dušení), protože při teplotě 100 °C parazit hyne. Uzení není účinné. Nakazit se lze i požitím salámu, klobás, šunky, paštik, jitrnic atp.
  • Vlasovec mízní (Wuchereria bancrofti) – napadá mízní cévy, jež ucpává, a ty se zvětšují; způsobuje bolesti a horečky střídané zimnicemi. Vyskytuje se v tropech a subtropech. Dospělí jedinci (filárie) se vyskytují v lymfatickém řečišti hostitele (člověka, příp. některých dalších primátů), kde rodí larvy (mikrofilárie).[4] [5] Ty se z lymfy dostávají do krevního oběhu hostitele (během dne se zdržují v plicních kapilárách, a proto může být vyšetření krve falešně negativní; cirkadiální rytmus se udrží i po změně časového pásma). Pokud je s krví nasaje určitý druh komára (mezihostitel), vyvinou se v něm do stadia infekčních larev a ty jsou dalším bodnutím přeneseny na člověka. Rostou a dospívají v lymfatických cestách. Je příčinou vzniku syndromu sloních nohou (elefantiáza).[6]
  • Vlasovec oční (Loa loa) – parazituje ve spojivkovém vaku, je příčinou svědění oka a zánětu kůže. Přenašečem je bodavý hmyz s denní aktivitou (ovádi) v tropických oblastech.[7]
  • Krevnatka úhoří (Anguillicola crassus) – v dospělosti žije v plynovém měchýři úhořů, kde saje krev, čímž je oslabuje. Hynutí úhořů způsobují rozkládající se dospělci krevnatky. Mezihostitelem bývají jiné druhy ryb a další vodní živočichové. Původně parazitovala u úhoře japonského, ve 20. století se rozšířila na populaci úhoře říčního a amerického. Patří mezi invazní druhy živočichů, jež ničí původní populace úhořů. V Evropě se krevnatka objevila v r. 1982, do ČR byla zavlečena počátkem 90. let 20. stol. (patrně z italských farem odchovajících úhoří monté), prokazatelně se v ČR vyskytuje od r. 1994.[8] Na kaprovi parazituje v šupinových pouzdrech (zejm. u hlavy a prsních ploutví) živorodá hlístice Philometroides cyprini. Na jaře samička hlístice vysune z pouzdra šupiny zadní část těla, která praskne, a uvolní se z ní do vody larvy. Mezihostiteli jsou bezobratlí korýši – kapr korýše pozře a larvy se dostávají střevní stěnou do tělní dutiny, kde se vyvíjejí a rostou. Dospělé samičky po oplození cestují do pouzdra šupiny kapra. Philometroides sanguinea parazituje na karasovi mezi paprsky ploutví, zejm. ploutve ocasní. Juvenilní samice a samci hlístice P. abdominalis cizopasí na stěně plynového měchýře tloušťů, hrouzků a střevlí.[9]
  • Háďátko řepné (Heterodera schachtii) a háďátko pšeničné (Anguina tritici) – narušuje kořenový systém rostliny, napadený organismus většinou hyne. Žije v půdě, je součástí edafonu, parazituje na rostlinách. Nepříznivé podmínky přečkává ve stavu anabiózy (nepřijímá potravu, nerozmnožuje se).

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Ve studii, kterou prováděli Renčo, Čermák a Čerevková na 27 březových lesích na Slovensku a České republice, byla naměřena nejvyšší koncentrace hlístic v březových lesích Drahanské vrchoviny.[10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Roup dětský. In: BioLib [online]. © 2016 [cit. 6. 11. 2016]. Dostupné z: http://www.biolib.cz/cz/taxon/id89160/
  2. Škrkavka dětská. In: BioLib [online]. © 2016 [cit. 6. 11. 2016]. Dostupné z: http://www.biolib.cz/cz/taxon/id88720/
  3. Svalovec stočený. In: BioLib [online]. © 2016 [cit. 6. 11. 2016]. Dostupné z: http://www.biolib.cz/cz/taxon/id167902/
  4. Filárie. In: Velký lékařský slovník [online]. © 2016 [cit. 6. 11. 2016]. Dostupné z: http://lekarske.slovniky.cz/pojem/filarie
  5. Mikrofilárie. In: Velký lékařský slovník [online]. © 2016 [cit. 6. 11. 2016]. Dostupné z: http://lekarske.slovniky.cz/pojem/mikrofilarie
  6. Vlasovec mízní. In: BioLib [online]. © 2016 [cit. 6. 11. 2016]. Dostupné z: http://www.biolib.cz/cz/taxon/id166328/
  7. SMRŽ, Jaroslav. Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. V Praze: Karolinum, 2013, s. 102. ISBN 978-80-246-2258-3.
  8. KOŘÍNEK, Milan. Krevnatka úhoří. In: BioLib [online]. © 2016 [cit. 7. 11. 2016]. Dostupné z: http://www.biolib.cz/cz/taxon/id88805/
  9. LOTOCKI, Tomáš; HAUSKRECHTOVÁ, Jana. Nemoci ryb způsobené červy – hlístice – 12. díl. In: Chytej.cz [online]. 13. 10. 2014 [cit. 7. 11. 2016]. Dostupné z: http://www.chytej.cz/clanky/1549/nemoci-ryb-zpusobene-cervy-hlistice-12-dil
  10. RENČO, Marek; ČERMÁK, Václav; ČEREVKOVÁ, Andrea. Composition of soil nematode communities in native birch forests in Central Europe. Nematology [online]. 3 June 2011, roč. 2012, čís. Vol. 14(1) [cit. 2015-05-25], s. 15–25. ISSN 1388-5545. DOI:10.1163/138855411X575430.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kmen: hlístice (Nematoda). In: SMRŽ, Jaroslav. Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. V Praze: Karolinum, 2013, s. 97–102. ISBN 978-80-246-2258-3.
  • STAŇKOVÁ, Hana. Parazitičtí červi ukazují svoji lepší stránku. In: Český rozhlas Plus - Leonardo - věda a technika [online] 10. listopadu 2005 [cit. 7. 11. 2016]. Vysíláno do 28. února 2013. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/priroda/_zprava/201192

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Svalovec stočený. In: Bezpečnost potravin A-Z.